13.

  Zazvonil jsem. Dveře vypadaly jak do advokátní kanceláře. Nevím, proč mi tak připadaly. V životě jsem v žádnej nebyl, ale ta masívnost, solidnost a taky zašlost. Zašlost bývalé solidnosti, která pronásleduje Prahu. Jako by obyvatelé měli město opustit a už ho nechávají být, už ho neudržují, už se o ně nezajímají. Možná, že ho už opustili a jenom se dnes pro něco vrátili. Ale to asi ne. Člověk, který se pro něco vrací, má pohled čímsi určitý. Dívá se po věci, pro kterou se vrátil. Ale oni to obhlížejí jako náklad lodi, která odplouvá bez nich. Jenom se dívají.
  Zazvonil jsem ještě jednou. Nic se nepohnulo. Možná to odpadlo a Láďa mi nepřišel říct. To bych měl pěkně zkažené narozeniny. Vlastně mi na nich nezáleží. Jsou nesmyslné, ale něčím jsou tady. Je mi osmnáct a jako bych se dozvěděl rozsudek, který taky mohl znít milost. Ale zaznělo doživotně. A tak zde doživotně s doživotím vedle sebe žijeme. Slyšel jsem, že v Americe jsou celkem volné kriminály. Vězni mají fotbalová hřiště, bazény. Dostávají časopisy a mohou mít i svoje rádio. Máme lepší! Máme výběh po celé republice a celu s klíčem zevnitř. A můžeme si kupovat alkohol a můžem i vlastnit auto. Číst nemůžem co chcem a mluvit taky ne, ale kriminály už jsou takový. Jenom nevím, za co jsme zavřeni. Možná je člověk zavřen za to, co teprv provede. A každý jednoho dne sám sebe přistihne a přijme kriminál za svůj. Přijme a uzná jeho pravidla a bude hlídat, aby se podle nich chovali i jiní. Nejspíš se tu poblilo křesťanské šílenství, které vrávoravě věří, že na světě je napřed hřích, a potom teprv přijdu já. Že vina je dřív, než se narodím, a přitom je už dávno vykoupená a smytá, ale trest musím vytrpět. Možná, že jsem blbej. Jistěže nějakou odpovědnost za předky nesu. Jasně. Jsem jejich výsledkem, ale to je všechno. Jejich viny nenesu. To je jejich věc. Já začínám znovu. Celé lidstvo by muselo spáchat sebevraždu, kdyby mělo nýst a odpykávat vinu předků. Narodil jsem se čistej a nikomu tenhle kriminál neodkejvu. Se mnou ať se nepočítá! Třeba mi vládne i nějaký Bůh, co já vím? Kdyby bylo nevyhnutelný se to dozvědět, tak mi to sám řekne a vyřídí si se mnou všechno přímo. Zástupci Boha na zemi, zástupci lidu ve výškách…
  Zaslech jsem vzdálené otevření a najednou se otevřely dveře přede mnou. Mají dvojité dveře. Skvělé!
  Ve dveřích stál kluk v ponožkách. Byl pěknej a nehodil se do advokátských dveří.
  „Jdeš dovnitř?”
  „Jo. Opozdil jsem se,” a ukázal jsem na tašku s vínem. Hoch zmizel a nechal dveře otevřené. Vstoupil jsem. Předsíň byla dlouhá a zleva na jejím konci vycházelo světlo. Táhl se odtamtud kouř a zněla špatně reprodukovaná hudba. Zul jsem se u hromady bot a v ponožkách šel za světlem. Zahlédl jsem se v předsíňovém zrcadle a trochu se narovnal. Šel jsem shrbeně.
  Vlezl jsem do dveří a rozhlédl se. Byla to veliká místnost. Nahoře lustr z pergamenovejch kornoutů s namalovanejma bažantama a zajícema a hrozně zaprášenej. Svítil příjemně žlutě. Pod lustrem byl černý stůl bez ubrusu. Veliký a masivní. Na stole flašky, popelníky, sklenice a nějaký krámy. Proti mně dvě okna do ulice a mezi nima stolek s televizí. Na něm magneťák. Vlevo v koutě pohovka, vedle dveře a v druhým koutě starý veliký kamna. Po mý pravici stolek, kde seděly dvě holky, potom velká knihovna. Velký obrazy v těžkých rámech, koberec přes celou místnost a zahulíno. Stál jsem ve dveřích a očima hledal Láďu. Seděl na gauči nalevo a nějakýmu klukovi cosi vysvětloval a hrozně rozkládal rukama. Pak mě zahlédl a zavolal:
  „Nazdar, Honzo. Žes vůbec přišel. Je to tu bezva,” a otočil se zase k hochovi. Šel jsem ke stolu, vytáhl flašky, postavil je na stůl a hadrovou tašku k nim. U stolu seděly tři holky a kluk, co mi otevřel. Mezi černou a zrzavou holkou byla na rohu volná židle. Trochu vystrčená, jako by ji někdo odšoup, když vstával. Ten blbec Láďa mě mohl alespoň představit.
  „To je daň za pozdní příchod,” povídám směrem k flaškám. Obešel jsem černovlasou holku a sedl si na vystrčenou židli. Holky si trochu odsedly. Milý zvířecí obřad přijímání do doupěte.
  „Jsem Honza a chodím zásadně pozdě,” představil jsem se. Ta černovlasá mi podala ruku, jako když podá rybu.
  „Jitka. Těší mě.” Šmarjá, to bude kráva. Pak se představili ostatní. Napravo Hanka, vedle ní Richard a šikmo naproti mně Ilona. Zakrývala výhled na Láďu. Richard seděl taky na rohu, mezi Hankou a Ilonou. Stůl jsme obklopovali ze tří čtvrtin, jak vosy shnilou švestku. Byl osvětlený a ošklivý tou spoustou krámů na něm. Nikomu to ale už nepřišlo. Byli tu dlouho a věcí na stole přibývalo postupně, nepozorovaně rostly, to mělo dělat zdání normálu. Mně čerstvému hostu, to připadalo ošklivé. Dostal jsem od Jitky skleničku.
  „Zdržel jsem se doma, protože mám dnes narozeniny, a tak jsem musel s našima trochu posedět.”
  „Gratuluji. Já už narozeniny měla,” a podala mi zase ruku jak chcíplou rybu. Prsa měla ohnutý dolů a v půli podebraný podprsenkou a přiléhavý černý triko a černý kalhoty. Úplně černá kráva. Černě namalovaný oči a trochu si šlapala na jazyk.
  Hanka: „To máš dobrý rodiče. Mě by naši nepustili.” Viděl jsem ji ze strany. Měla malý prsa a svetřík přes hlavu, takže se nedalo odhadnout, jestli má podprsenku.
  Já: „Naši se už vycvičili na starším bráchovi a poznali, že je to jedno.”
  Hanka: „Já mám taky starší sestru, ale mám to horší než ona. Ona si může chodit kam chce.”
  Richard: „Možná proto, že je starší. A potom, ty to s nima neumíš. Minule sis to zavinila sama.”
  Hanka: „Přece si nebudu tak blbě vymejšlet jako ona.”
  Ilona: „Mě naši taky nechávaj bejt. Říkají, jak si to zařídím, takový to budu mít.”
  Jitka: „To červený je od tebe?”
  Já: „Jo. Pijete červený, ne?”
  Jitka: „Já se jen ptám.”
  Ilona: „Kolik ti je?”
  Já: „Osumnáct. Už můžu na pivo.”
  Ilona: „To mně bude za dva roky.” Byla zrzavá nebo měděná, nebo jak se těm chemikáliím říká. Měla pěknou ofinu a pod ušima rovně zastřižený vlasy, ale očima a tím, jak vypadala, mi připomínala malýho hlodavce. Nějakýho špatnýho. Koukala, jako by chtěla z čehokoliv uhryznout, a úsměv měla jako drápek. Hanka vedle mě byla taky zrzavá, ale sama od sebe a kudrnatá. Hezky se usmívala. S tou by se dalo mluvit. Jmenovala se sice jako ségra, ale nevadí. Umím si jméno od člověka odmyslet. Patřila ale k Richardovi. To je ta smůla, že na mejdanech slušná holka vždycky s někým přijde a volný jsou akorát krávy.
  „Seš ještě šestnáctiletá kozička,” povídal Richard Iloně oznamovacím tónem, ze kterého měla být cítit převaha.
  „Ty starej kozle,” poddanským hlasem odpověděla a praštila ho pěstičkou do ramene: „Jsme s Hankou stejně starý.”
  Richard: „Seš o dva měsíce mladší a to v tvým věku je jako o pět let.”
  Ilona: „Nebude ti, Hanko, vadit, když Ríšovi ublížím?”
  Hanka: „Jestli se ti to podaří. Má ode mne tvrdý výcvik.”
  Richard: „Jen pojďte obě a uvidíme.” Ilona se na něj vrhla a bylo v tom trochu víc. Richard ji začal lechtat a v tom nic víc nebylo. Chtěl jen předvést svoji převahu. Byl to pěkně udělanej hoch. Hrdina z umělé hmoty. No ale byl sympatickej. Tvářil se jako vyslanec lepšího světa, kam by člověk rád nakouk. Hanka seděla a smála se.
  „Jenom jí nenadělej modřiny. Víš, že ji otec prohlíží.”
  „Ty seš blbá, Hanko. To jsem říkala jenom tobě,” a prala se s ním dál.
  „Nechceš pomoct?” toužila i Jitka přihřát svou kašičku. Ta kráva chtěla sáhnout na mužskýho.
  „Však já na něj stačím sama,” a málem ho převrátila i s židlí. Richard vstal, otočil ji, chytil ji zezadu kolem břicha a zvedl nad zem.
  „A jaká seš? Dělej něco!” Ilona se snažila rozepnout mu ruce od sebe, vypáčit prst nebo palec a volala: „Hanko, ať mě pustí!”
  „Jenom ji pořádně zmáčkni.” Všichni tři se tomu smáli. Jitka hledala záminku, jak se do toho zaplíst, ale bylo to přes stůl. Ilona dělala, že nemůže popadnout dech. Zdvořile jsem se usmíval a snažil se pít. Po tom lepidle, co donesla matka, to bylo bez chuti, a tak jsem jenom lokal.
  Rozhlíd jsem se po místnosti. Už mi nepřipadala tak rozházená. Na kanapi v koutě se pořád bavil Láďa s malým přitloustlým klukem. Hoch měl podlouhlý obličej, kulatý čelo, koutky a tenký krátký vlasy. Seděl se sepnutýma rukama a v nich zaklesnutý koleno a Láďa kolem něj šermoval rukama a hoch kejval. Poslouchal, ale bylo z něj cítit, že kvůli tomu sem nepřišel. Otočil jsem se do druhýho kouta ke stolku, nad kterým zářila jako svatozář vysoká stojací lampa, taky z nějakýho pergamenu. U něj seděly dvě starší holky. Počítám tak pětadvacítky. Bavily se a upíjely víno. Vypadaly, že maj důstojný starosti, a zároveň působily jako otevřený dveře, jenom do nich vlízt. To už byly ženský. Nikoho si nevšímaly, jenom tak vážně mluvily.
  Jitka: „Honzo, chceš ještě nalejt?”
  „No jasně. Díky.” Ta kráva se bude snažit na mě nalepit.
  „Chodíš někam do školy?” pokračovala v řeči.
  Po mé pravici se už pošťuchovali všichni tři.
  „Na gympl s Láďou.”
  „Já chodím na zdravotku. To je hrozný.”
  „Ségra taky chodí na zdravotní.”
  „Jak se jmenuje?”
  „To nebudeš znát. Hana Horáková.”
  „Tu znám. Chodí o třídu vejš. Tu zná celá škola.” Do prdele! Tolik zdravotních škol je a tahle kráva chodí na tu samou co ségra.
  „Jak to, že ji zná celá škola?”
  „Nenechá si nic líbit a pokaždý na ni čeká před školou nějakej kluk a někteří jezdí i autem. Všichni jí záviděj.” No hergot, slepice. A dnes byla blbá, že to dál nešlo. Možná existují dva světy. Ten rodinnej, kde to má člověk prošvihnutý, kde se nemůže blejsknout, a potom venek, kde se může postavit na svý nohy. Tam může zazářit, bejt takovým, jakým chce být. Vyjde z kruhu. Je zvláštní, že pravdu o Hance se dovídám od týhle kozy.
  „A od koho si nenechá nic líbit?”
  „Od kantorů. Hned to každýmu nasolí nazpátek, ale žádnej na ni nemůže. Ona si umí všechno vyhádat.”
  „Odkud to víš?”
  „Holky to říkaly. Hanka je dobrá.”
  „Já vím.”
  Ilona: „Honzo, nemůžeš mi dát Spartu?” Už se neprali. Richard si rukou uhlazoval vlasy. Podal jsem jí přes stůl Spartu a usmál se. Je asi mrcha, ale vypadá líp než ta ulepená Jitka.
  „A čí je to tady kvartýr?” ptal jsem se Ilony. Odpověděla Jitka: „Můj a ségry. Naši jsou na dovolený,” a ukázala do kouta na tu udělanější. Vůbec si nebyly podobný. Tamto byla holka, jak má bejt. Jediná měla sukni a pěkný tmavý punčochy. Kaštanový vlasy vzadu svázaný a obličej a tělo jakoby ještě domodelovaný dodatečně. Jako by, když byla úplně hotová, ještě na ní někdo tu a tam domodeloval bouličku. Její kamarádka byla hubená blondýna s rovnýma vlasama a v pěšince jí odrůstaly tmavý konečky.
  „Jak se ségra jmenuje?”
  „Blanka. A ta její kamarádka je Jarmila.” Jitka byla přesně typ, od kterýho se člověk dozví všechno. Byla by skvělá průvodkyně po drogérii. Uměla by říkat, že vpravo vidíte mejdlo a vlevo kartáčky na zuby.
  A co ségra dělá?”
  „Je na fildě.” To slovo se jí hodilo do huby jako briketa. Dělal jsem, že nechápu, co má na mysli, abych ji donutil říct to pořádně. Začínal jsem být přiopilej a dráždilo mě, že vedle ní musím sedět. Jediný, co na ní bylo hezký, byla její ségra.
  „Na filozofii.” Opravila se. Znovu jsem se otočil. Pěkná. Velice pěkná. Holka z filozofie a ještě k tomu udělaná. Pouze bylo nestylový, co tu dělá s náma, když jsme takový obyčejňáci. Jasně. Byla tu doma. Ke stolu přišel Láďa.
  „Mohu si nalejt?” a nalíval z flašky, co jsem dones. „Dobrý, Honzo, ne? Jak jste to doma oslavili?”
  „Znáš to. Rodina mě pohladila.” Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je škoda, že Blanka sedí za mými zády. Je sice děsně starší, ale byla to jediný, na co se dá taky koukat.
  Já: „Co tam v koutě rozkládáš rukama?”
  Láďa: „Vyprávím o čundru. Dej mi Spartu.”
  „Kdo tady má Sparty?” ozvalo se z kouta za mnou. Otočím se a Blanka se na mě dívala.
  „Já. Chceš taky?” Podal jsem Láďovi, zvedl se a šel nabídnout Blance. Nabíd jsem i tý blondýně. Vzala si a byla tam dokonce i prázdná židle. Taková proutěná.
  „Já si k vám na chvíli přisednu.”
  „Jak máš Sparty, tak seš potřebnej. To ani nechoď pryč. No, ale moc jich nemáš,” mluvila ke mně Blanka s úsměvem. Až mě zabrnělo v břiše a v chodidlech.
  „Mám ještě jedny v tašce.”
  „Tak je tam nech. Budou se hodit.” Tak za Sparty mám bezva výhled.
  „Tys přišel pozdě, že jo,” a při tom „jo” Blanka bezvadně našpulila pusu.
  „Měl jsem narozeniny. Musel jsem se zdržet doma.”
  „A kolik ti bylo?” zase tu pusu při „bylo” našpulila.
  „Osumnáct,” a nevěděl jsem, jestli to mám říkat s pýchou nebo se studem. Bylo to dost, ale na ty holky málo. Jsem pro ně ještě kluk.
  „Ach, Jarmilo, kde jsou ty časy?” a znělo to jako posměšek nebo melancholie, ale to „ach” bylo jako vzpomínka na něco krásnýho a neslušnýho. Sledoval jsem její rty. Jako by byly na obličeji samostatným tvorem.
  „A kolik je tobě?”
  „Dvacet šest a rozumu na třináct.” - Jako matce, když se v ní stala ta chemie. Díval jsem se na ni málem jak na bohyni. Takovádle holka a klidně už v ní může být počátek mě samotného. Zdálo se mi to kouzelný a byl jsem už přiopilej.
  „To jsou bezvadný léta. Až mně bude tolik, tak mně budou moct všichni vlízt na záda.”
  „To si myslíš. Je to ještě horší. Rači bych byla mladší a seděla tady jako tyhle kačenky,” a kejvla k holkám u stolu, „a dívala se na kluka jako na boha.”
  Cítil jsem to jako poklonu a hlavně jsem byl daleko od těch kačenek, jak je nazvala.
  „Ty seš na gymplu?” ptala se Jarmila.
  „Jo, mám na to léta.”
  Jarmila: „Aha. Ty seš spolužák toho dlouhána.”
  „Ládi.”
  Jarmila: „To je jedno. Štve mě.” A to jsem cítil jako druhou poklonu. Jak rázem člověk může být pozdvihnut ze šedivého bláta.
  „On je docela dobrej. Je trochu ukecanej.”
  Jarmila: „Ne trochu.”
  „Ty ho znáš nějak víc?”
  „Ne. Je známej její ségry, ale než jsi přišel, tak vedl přednášku o tom, kde všude byl. Chudák. Ve východním Německu.”
  „Jarmila teď vyprávěla o Francii.”
  „Jaký to tam je?”
  „Perfektní. To se nikomu nezdálo. Kam se my za nima! To se musí vidět. Když jsem se vracela, tak mi bylo, jako bych se vracela na popraviště.”
  „Proč jsi tam nezůstala?”
  „A co naši a škola?”
  „To já bych se nevracel. Mě to tady štve.”
  „A byls někde venku?”
  „Nebyl, ale hodně lidí mi vyprávělo.”
  „To se ani vyprávět nedá. To je svět proti tý naší vesnici! Jenom se divím, že na Václaváku ještě není hromada hnoje.”
  Chvíli jsme nadávali. Vyprávěly o jejich škole, že kdo není v SSM, tak je odepsanej, a jak kantor, když není ve straně, tak je na tom bledě, a že dokonce i svazáci o něm mohou rozhodovat. Bordel jako u nás ve škole, ale o to horší, že na vysoký jsou už lidi velký, a to není sranda. Jak to pochopit a nemít strach? A na všem nataženej prezervativ pořádku a kázně. Co bude, až se protrhne?