1.

  Je noc. Den nestojí za nic. Kamarádům bych řekl, že stojí za hovno. To ulehčí řeč. Myšlení ale ne. Je noc. Celej den jsem se na ni těšil, ale to není pravé slovo. Těší se malé děti. Přál jsem si ji.
  Před chvílí jsem si lehl, zhasnul a chvílemi se zavřenýma očima se pokoušel být sám sebou, až jsem cítil, že jsem se dostavil. Žádný pocit zařazení do sledu událostí nebo příslušnosti k rodině, partě a tak. Zapomněl jsem obrázkový pás času, na který patřím, když si nedávám pozor. V noci je i pokoj skutečně můj vlastní. Přes den máme byt půjčený od OPBH. Říkám máme, protože v tom půjčovnictví jsme stádo, kterému nějací zparchantělci cosi půjčují. Ale nepůjčují ze svého. A nejde ani o půjčování, ale že kolem nějakých věcí mohou buzerovat. Kolem čehokoliv, o čem nám dohodli, že máme. Máme půjčené místo k přespávání, máme půjčenou výplatu, máme půjčenou budoucnost i minulost a pořád se půjčuje a půjčuje dokola. Klaníme se věcem, klaníme se budovám, místům, výročím, obrazům, heslům a obřadům a jen čas od času si člověk potichu řekne: čuráci!
  Matka přestěhovala ke mně do pokoje květiny. Když halt nemůžeme bydlet na hlíně, tak si hlínu nosíme v nádobách do našich klecí. Jako připomínku, že k hlíně patříme. Že patříme na ni i pod ni. Matka říká, že květiny jsou pěkný. Ale pěkný není nic samo od sebe. To ona v nich vidí to pěkný. Když je sem dala, tak mi překážely. Ale teď v noci, když vidím jenom jejich špičaté obrysy proti světlejšímu oknu, se mi líběj. Musel jsem si silou uvědomit, že jsou to kytky, a když jsem o nich přestal přemýšlet, staly se zase jen tvarem v mém pohledu.
  Poslední dobou se mi znovu vynořuje otázka z dětství. Nějaký strýc se mě jednou zeptal, čím chci být, a já řekl: ničím. Všichni se tomu zasmáli. Já cítil prázdno. Ten pocit se mi pak vracel ve snech. Začínaly divným stavem, takové svírání v plicích a přesypávání mouky v mozku. Jako bych se ponořil až po čelo do vody a kolem děsivě pádila hladina, tenká jak žiletka. Pak se objevil sen. Pamatuji si z něj moment, jak s těžkýma nohama běhám dokola po dvoumetrové kouli z mléčného skla. Pořád dokola a smejkalo se to a koule vězela v mlze a nekonečnu. Plakal jsem ze spaní, dusil se a naříkal, až mě matka vzbudila. Když jsem otevřel oči, byl těsně nade mnou usměvavý obličej se světlými vlasy a mluvil jakási slova. Až za chvíli jsem pochopil, že je to matka a že říká moje jméno. Sen o kouli se mi v dětství vracel často. Bál jsem se usnout. Nejmíň deset let se mi už nezdál a vím, že se v noci nevrátí. Prožívám ho za dne.
  Dnes odpoledne jsem to zase cítil, když mi ségra říkala, jestli bych jí nepůjčil tři pětky. Čím budu? Bylo by krásné jednoho dne z tohodle bytu vypadnout a jít životem. Pěšky. Ale kam? Jsou hranice a zákony, které mi to zamezí, jsou letadla a automobily, které pěší chůzi zahanbí. A lidi žijí v akváriu televize, rádia a novin a věří, že tudy k nim vchází svět. Nelze vypadnout do doby, kdy lidé žili na zemi. Zemi známe už jen z květináčů.
  Otec má názor, že nejlepší je přemýšlet o tom, jak udělat, aby člověk nemyslel. To se pak může dožít vysokého věku. Ale matka se mračí a říká, že na to by už člověk vůbec nemusel žít. Otec ještě tvrdil, že je potřeba se něčím stát. To je jako získat hradby a uvnitř si pak může bejt jeden svobodnej. Matka mu řekla, že žít v brnění je jako bejt v rakvi. Brácha si zase myslí, že je nejlepší se na všechno vybodnout. Mně je z toho jako na skleněný kouli hlavou do proudu.
  Celou dobu, co jsem ležel a dumal, jsem měl ruku na pohlaví, ale nevěděl jsem to. Pocítil jsem pravé koleno a to mi vybavilo vzpomínku na místnost v jakémsi hradě, kde byl koš na papíry ze sloní tlapy. Když je noha natažená, tak se koleno zkrabatí jako sloní kůže. Začalo mě šimrat na boku. Poškrábal jsem se a položil ruku znovu na pohlaví. Pohyb mě vzrušil. Chvílemi se pohlaví zmenšovalo, chvílemi zvětšovalo. Pak jsem se vzrušil úplně a pevně pohlaví stisknul, několikrát zadržel dech, až zvadlo.
  Otočil jsem se na bok a díval se do zdi. Ale byla tma, že zeď jakoby nebyla, a představa, že deset centimetrů před mým ksichtem je studená stěna s válečkem, mě štvala. Otočil jsem se k oknu, trochu se zkroutil, zkřížil natažené ruce, pravou se chytil zevnitř za levé stehno a druhou naopak a začal si představovat, že jsem holka. Bylo to tiché a příjemné. Bejt holkou musí bejt fajn pocit. Ležet sama v noci na posteli a vědět, že je holka. Pocit jako vlažná voda.
  Otevřely se dveře a napůl vlezla matka. Oslněnej jsem viděl v šišatým světlým obdélníku její černý obrys. Můj pokoj zmizel přehlušen protivně nažloutlým kuchyňským světlem a zase jsem ležel v posteli jako syn své matky, v bytě půjčeném od OPBH.
  „Jendo, nevíš, kdy přijde Hanka?”
  Díval jsem se s přivřenýma očima na obrys matky ve dveřích a mlčel.
  „Jendo, spíš?” řekla matka tiše. Často jsem se snažil si matku představit jako holku, která se s hochem, mým otcem, miluje. Jsou v sobě a každej zvlášť v sobě. Vůbec nemyslejí na to, že by se mělo něco narodit. Dělají to, že se jim hodně chce a pak někde uvnitř matky se stane cosi chemickýho a to byl můj počátek. Matka mě měla v šestadvaceti. Když se dívám na tak starý holky, tak jsou to krásný kusance. Ale ať přemýšlím o matce jakkoli a snažím si představit její hochy před otcem a to, jak ztratila panenství, nikdy to není moje matka. Daří se mi představit si nějakou holku, ale matku nikdy.
  „Jendo,” řekla úplně tiše, tak tiše, že by probudila mrtvolu. Trochu jsem zamručel a dělal, že se probouzím. V kuchyni tikaly hodiny jako v ruským filmu.
  „Co je?” zeptal jsem se hlasem, který měl být chraptivým hlasem probuzeného člověka.
  „Nevíš, kde je Hanka?” zeptala se už nahlas a já se přistih, že jsem vpadl do role osmnáctiletého klacka.
  „Nevím. Někam šla. Já se s ní nebavím.”
  „A neříkala, kdy se vrátí?”
  „Neříkala. Třeba šla do kina, nebo tančit, nebo na rande. Třeba se někde namazala a nechce se jí domů.”
  „Opravdu nevíš, kam mohla jít? Je deset hodin. Napadlo mě, jestli se jí něco nestalo.”
  „Počkej, mami. Já vstanu.” Matka zašla. Dveře nechala pootevřené a já se posadil. Spustil nohy z postele a nechal peřinu za zády.