15.

  Vzbudil mě budík. Spal jsem ztěžka a tvrdě a nemohl pochopit, kde jsem, kůži po těle jak pokrčenej šustivej papír. Uvědomil jsem si drnčící budík a polil mě vztek a nenávist, ale nevím k čemu. Rychle jsem vyskočil a běžel do koupelny dát si studenou sprchu. Rychle něco udělat, to je jediná možnost, jak sám sebe zlomit. Stát se hromadou pulzujících svalů a šlach. Možná proto se u nás pracuje tak krutě od rána. Aby se lidem před očima vylila nenávist, kterou na prvního člověka v tramvaji hodí.
  Několikrát se mi podařilo jet ranní tramvají, ale lidi se nehádali. Byla to tramvaj plná výrobních prostředků bez krve. Vězni, kteří jedou do lágru. Nehádají se a nezpívají. Sedí a snaží se nebýt. Jsou slabí, sedí tupě, bledí, jako by vstali z hrobu. Čumějí prázdně, podřimují, všechno má účelnost a běží bez zdržování šedě a prázdně. Naskládají se do tramvaje a drží jak ovce před porážkou. Teprve cestou zpět se stávají kýmsi, ale vztekle, bez úlevy, bez naděje. To na sebe vyjedou, vylejou si vztek, vypěněj. Už mají barvu, už jedou domů. Ráno se pohádají nanejvýš s opilcem, který se jede prospat.
  Studená voda mě napřímila, ale tupost nezmizela. Uvařil jsem si kafe, zalil vřelou vodou a pak dolil studenou, abych to mohl hned pít. Vestoje jsem kávu vyzunk, sebral tašku a zapálenou cigaretu a napůl šel a napůl poklusával. Chodím do školy pěšky a mám to vyměřený na minuty. Blok baráků je minutou. Když si zapálím před naším barákem, tak mi cigareta vyjde akorát před vrata školy. Dnes jsem dokouřil v půli cesty a zapálil jsem si novou a mrzelo mě to, protože mi zůstane vajgl, kterej mi zasmradí celou krabičku.
  Ve škole mě to probudilo. Vládnul tam slavností chaos a pocit nového. Seděli jsme v řadách za sebou jako v autobuse, který nikam nejel, protože řidič se díval proti směru jízdy. Seděli jsme v útvaru proti třídní, dívali se nepřítomně a poslouchali hovadský proslov ředitele ze školního rádia. Stojí v telefonní budce školního rádia a čte žvásty, kterým nevěří, ale pomocí kterých může ve škole buzerovat a pomocí kterých může být zase buzerován on. Nic z toho, co řekl, nesouviselo s ničím. Jen lhal a lhal a šířil píčoviny. Ještě před šesti lety dělal školníka. Pak se naučil onen slovník materialistické teologie a navíc byl ochoten udělat několik špinavostí, a za to je odměněn vládou. Ve své blbosti bude za tuto mu udělenou moc natolik vděčen, že bude ochoten kdykoliv spáchat jakoukoliv další špinavost. S touhle kreaturou samozřejmě není žádná domluva. Nic nepochopí a taky co by chápal? Vládne, protože vládnou oni. Ti, co nesnesou svět, na kterém je člověk.
  Ředitel pořád kecal. Už padesát minut. Všichni, i kantorka seděli a dívali se nepřítomným pohledem, kdy nikomu nelze dokázat, že neposlouchá. Nejhorší je, že o to taky jde. Umlčet člověka, otrávit, znechutit. Když se jim to podaří, tak budou už pouze dávat pozor, aby nenastala mezera v přísunu toho, co tak úspěšně každýho znechutí. Tak se dá vládnout i stamiliónům a stačí být pouze ve střehu, jestli se tu a tam neobjeví trocha chuti nebo zájmu. Tu nutno hned podchytit a poblejt něčím takovým, jako byl ředitelův projev.
  Láďa seděl přede mnou jako loni. Bylo to fajn, neboť jsem se mohl za ním bezvadně schovávat. Zaťukal jsem mu na záda: „V kolik jsi přišel domů?” Zůstal otočen dopředu, jen si dal ruku před ksicht, aby se zvuk otočil dozadu: „Hovno. Šel jsem rovnou do školy.”
  „A co vaši?”
  „Myslím, že si toho ani nevšimli. Mám pokoj za kuchyní a tam nikdo nepřijde.”
  „Jaký to bylo?”
  „Normálka. Ale tys to vymňouk!”
  „Vole, naprostý blaženství.”
  „Kolik?”
  „Čeho kolik?”
  „Čísel.”
  „Nevím. Nepočítal jsem to.”
  Kantorka se vynořila ze svého nepřítomného výrazu a podívala se na nás dozadu. Schoval jsem se za Láďu a šeptal mu do zátylku:
  „Piča stará. To ten rok zase bude vypadat s touhle krávou. Ať si nasere za ucho. Ať si zlomí koleno v zátylku. Ať jí kozy zmodrají jak monokl. Ať má prdel na zámek, když má hubu na hovno,” a Láďa se rozkuckal. Položil hlavu na lavici, zakryl si ksicht loktama a řehtal se.
  „Nováčku, čemu se směješ?” zaječela stará panna.
  Láďa se posadil zpříma.
  „Nesměju se. Jenom jsem se zakuckal.”
  „Ať otěhotní a porodí třídní knihu. Ať si ji spletou s popelnicí a vylejou do její hlavy, plný sraček, zkaženej švestkovej kompot.”
  Láďa se zase položil na lavici. Soused do mne kopl.
  „Horáku, co je Nováčkovi?” skřehotala.
  „Je mu blbě. Je po chřipce,” odpověděl jsem.
  „Virus rum,” řekl kdosi.
  Láďa se posadil zpříma. Já spustil zpěvným šeptem: „Ať jí vyleze, ó Bože, z huby žába a žábu ať políbíme a bude z ní princezna a ta ať nám políbí prdel.”
  Láďa vyprsknul a ohnal se po mně.
  „Nováčku, jdi se projít po chodbě a ty ho, Horáku, nech. Takhle stejně nebudete moci sedět.. Nedělá to dobrotu.”
  Láďa se zvednul a klátil se spokojeně ke dveřím. Půjde na záchod a zapálí si.
  „On je opravdu po nemoci. Možná za dveřmi omdlí,” řekl jsem vážně. Láďa mi ode dveří pohrozil pěstí a vypadl.
  „Příliš o něj, Horáku, pečuješ. Raději poslouchej soudruha ředitele. Pak mi řekneš, o čem soudruh ředitel hovořil,” skřehotala kráva Havelková, se kterou jsem tak rád vedl dialog z lavice. Naprosto jsem se v tom nedokázal ovládnout. Tak mi šla na nervy.
  „Ale já jsem teď neslyšel. Ztratil jsem souvislost.” Ve třídě se pár lidí zachechtalo.
  „Soudružko učitelko, ať se nesmějí, zase jsem nerozuměl.” Třída se zase rozesmála. Už to byla bezvadná hra. Bezmocně jsem rozhodil ruce:
  „Ať jsou tiše. Neslyším!”
  „Horáku, už nejsme ve škole prvního stupně, kde se oslovuje soudružko učitelko. Zde říkáme soudružko profesorko,” a přihlouple se usmála, jako by mě přistihla při kolosální hlouposti, kterou mi tímto promíjí. Třída se chechtala.
  „Paní profesorko, ať se nesmějí. Prostě jsem se spletl.”
  „Už jsi dost starý, abys věděl, že soudruh ředitel si přeje, abyste oslovovali učitelský sbor soudružko,” skřehotala bába a třída se chechtala blbosti, kterou řekla.
  „Jak to učitelský sbor?”
  „Horáku, nedělej ze sebe hlupáka.”
  „Soudružko, ale já teď vůbec neslyším pana ředitele.” To už jsem sám nevydržel a zkřivil se mi ksicht.
  „Horáku, ty jsi ještě někde na prázdninách v lese a zapomněl jsi, že dnes začala škola.”
  Třída se zase rozřehtala a kantorka se vítězně usmívala.
  „Kádnerová, řekni Horákovi, že počala škola,” rozvíjela Havelková dál svůj humor. Kádnerová se ke mně otočila z první lavice a volala:
  „Horáku, dnes počala škola!”
  „Ať na mě Kádnerová nekřičí. Neslyším pana ředitele. Jak mám potom studovat, když na mě Kádnerová při hodině křičí?” Jirka Boháč, co seděl za mnou, polohlasem imitujícím Kádnerku řekl:
  „Horáku, dnes počala Kádnerová!” a všechny zadní lavice zařvaly smíchy. Bába skřehotala:
  „Žáci, jste neukáznění. Takhle bychom nebyli přátelé,” a vtom se ozvalo „konec hlášení” a v ampliónu zachrastilo.
  „No a teď nevím, o čem se mluvilo,” a jeden blbec z druhýho kouta prohodil: „Že Horák je Fučík.”
  „Soudružko učitelko, oni mi nadávají. Říkali, že jsem Fučík.” Třída se řehtala a Láďa se vrátil ze záchodu. Havelková vzala několik spolužáků, aby donesli učebnice. Měli jsme všichni dobrou náladu a já si říkal, že je to přece jen dobré chodit do školy. Byl bych v ten okamžik ochoten zaváhat nad tím, jestli to obechcávání přece jenom nějakej smysl nemá, ale chuť a nálada mě přešly, když byly rozdány učebnice, napsán rozvrh na tabuli a Havelková přešla k poslednímu bodu.
  „Soudruh ředitel nám včera na poradě říkal, že ještě několik žáků naší školy není ve Svazu mládeže. Dal nám, třídním učitelům, za úkol, ať to vyšetříme a pohovoříme si se žáky. Zjistila jsem, že z naší třídy nejsou ve Svazu čtyři. Habáň, Horák, Nováček, Plesník. Donesla jsem přihlášky. Pojďte si pro ně.” Všichni tři klackovsky vstali a loudavě se táhli k tabuli. Já zůstal sedět jako opařený.
  „Ještě mi jedna zbyla. Horáku, pojď sem.”
  „Paní profesorko, já si to musím rozmyslet.”
  „Nic si, Horáku, nerozmýšlej a pojď si pro přihlášku. Radím ti dobře.”
  „Je to dobrovolný.” Láďa se otočil: „Ser na to. Je to jenom papír.”
  „Kádnerová, doneste Horákovi přihlášku, když si pro ni nemůže jít sám.” Kádnerová mi ji položila na lavici a šla si sednout zpět. Boháč špitnul:
  „Nedělej ze sebe Fučíka. Podepiš to a ser na ně. Je to fuk.”
  Strčil jsem přihlášku do tašky a mlčel. Jasně, že je to hovadina. O nic nejde. Je to jenom papír. Ale není to jen papír! Je to úpis, za kterej mám dostat výhody, na který mám právo automaticky. Jasně, že když tam jsou všichni, že to už nemá žádnou hodnotu, ale mě to sere. Co je komu do mne? To není jen přihláška, to je potvrzení, že jsem ochoten se ohnout, že jsem taky předposranej, že jsem ochoten mlčet a hledět si svýho. Ale když tam nepůjdu, poštvu si na sebe vlčáky, označím se a moji vrstevníci se ode mne odtáhnou, protože oni se upsali. Udělalo se mi blbě. Cítil jsem najednou veškerou kocovinu a náladu pod psa.
  Parta, co spolu chodíme, šla na kafe do Valdeku, ale já šel domů. Pustý, prázdný, zmatený, bezmocný jsem si říkal, že tak asi vypadá ponížení, a přitom je to tak jednoduché. Možná z toho dělám vědu. Hloupě si vorám život, ale co je to za život, když ho musím podpírat takovýma poklonkama?
  Šel jsem po ulici a všechny nenáviděl. Všechny. Představoval jsem si, že řvu odněkud shora: „Vy sračky! Kurvíte mi život! Všichni jste tím vinni. Ženete mě uprostřed stáda. Za nic nemůžu!” Ale lidi šli, šli si po svým a ulice vypadala normálně. Dokonce svítilo slunce. Všechno fungovalo a nikde nebyla vidět hrůza. Lidi vypadali zdravě a mě obešel děs, že tyhle lidi, že tento život, že tento lidskej svět, kterej nemám moc rád, ale žiju v něm a prožil jsem v něm už osmnáct let, že se ho teď docela zříkám. Že ho opouštím, že z něj budu vyvržen.
  Došel jsem domů. Lehl jsem si, cítil se ospalý, unavený a prázdný a hned jsem usnul.