Před čtvrtou přišla matka s Hankou. Matka byla rozjetá a v elánu. Začla hned ve dveřích: „Telefonovala jsem Kájovi. Říkal, že večer přijde.” Rozběhla se po kuchyni a začla tahat věci z tašky.
  „Je tu hroznej nepořádek,” zapěla refrén všech matek. Hanka si sedla, položila lokty na stůl a dívala se, jak matka běhá.
  „To je blbý, že Kája přijde až večer. Jdu pryč.”
  „Kam?” ptala se Hanka.
  „Po tom ti nic není.”
  „Musíš být doma. Máš narozeniny.”
  „Proč musím? Máš pro mě dárek?” a už jsme se koupali ve sračce sourozeneckého štěkání.
  „Mami, ten je sprostej. Nic pro tebe nemám!”
  „Nehádejte se. Na bratra bys mohl počkat.”
  „A dostanu se z domu kdoví kdy.”
  „Však nikam nemusíš.”
  „Tobě po tom nic není. Jdu já a ne ty. Ty si taky chodíš, kam se ti chce a vracíš se kdoví kdy.”
  „Ale ne, když naši něco chystají.”
  „Domluvil jsem se tak s matkou.”
  „Je to pravda, mami?”
  „O něčem jsme mluvili,” utrousila matka při rovnání chlebíčků. Vytáhla z tašky Cinzano.
  „Máš vedle ustláno? Mohli bychom si sednout k vám,” povídala a šla vedle ustlat. Hanka si stoupla do dveří zády ke mně a povýšeně mentorovala: „Že mu to steleš. Ať si to udělá sám. Je celej den doma.”
  „Tobě to nestele. O to se nestarej.”
  „Po mně nikdo stlát nemusí.”
  „Jasně. Musíš se to naučit sama, až budeš stlát postele mrtvolám.”
  „Ty seš blbej. A rači bych stlala mrtvolám než tobě.”
  Tohle jsou okamžiky, kdy Hanku nenávidím a možná i sebe. Je blbě o rok mladší a to nemůže dělat dobrotu. Byla zády ke mně a loktem se opírala o futro. Akorát jsem tam ze židle dosáhnul, tak jsem jí loket podrazil. Žuchla o futro a ohnala se po mně. Chytil jsem jí ruku a hned nato druhou.
  „Mami, ať mě nechá.”
  „Nežaluj, prvňáčku.”
  „Pusť mě!”
  „Klekni si,” a tlačil jsem jí ruce dolů.
  „Kousnu tě. Jau. Ty seš ale fakt blbej.”
  „No tak. Pusťte se. Jste jako malí.”
  „Ona si začala.”
  „To není pravda. On mi podtrhl loket.”
  Pustil jsem ji. Byli jsme oba stejně blbí a to mě mrzelo. Dala mi pohlavek a sedla si zpět ke stolu.
  „Janíček, malíček, pokakaný hrníček,” řekla pitvorně.
  Kvůli téhle veršovánce jsme se jako děti pokaždé rvali. Nevšímal jsem si jí.
  Zachrastily klíče. Jedinej otec chrastí klíčema. Snad má pocit, že se vrací s kořistí zpět do svého hradu. Zul se, odložil tašku k nim do ložnice a vešel.
  „Tak prej je ti osumnáct. Všechno nejlepší!” a podal mi ruku. Nečekal s gratulací na obřad.
  „Nazdar vespolek?” prohodil jako na stadioně, sedl si na třetí židli a snědl chlebíček. Tvářil se radostně a šířil kolem sebe mužský optimismus. Hrozné. Dělat, že je veselo, že jsme radostní a že je nutno být vtipný. Stavění mostu ze špejlí. Mužský místo toho, aby byli chlapi, obveselují hostinu, dělají kabaretní vtipy a dokážou, že časem mají všichni náladu jak statisti v operetě.
  „Tak jak se těšíš do školy?” Já na to neměl náladu. Nevím, jestli jsem byl rozladěnej ještě kvůli Láďovi, ale cítil jsem se jako smradlavej bufeťák v nóbl salóně. Taková ta proletářská naštvanost.
  „Do školy? Jako do hrobu. Nechci a musím.”
  „To říkal děda, když musel do JZD. To už neplatí. Musíš trochu s chutí. Nějak to dopadne.”
  „To vím, že musím, ale nevím, proč s chutí.”
  „Nechce se mu učit,” rejpla Hanka.
  „Já nemusím, na rozdíl od někoho,” hloupě jsem vracel.
  „Vy taky máte houby učení.”
  „Chtěl bych tě vidět.”
  „Děti, děti, dnes není čas na hádání. Dnes máme slavnostní den, protože Jenda vstupuje mezi muže.”
  „To už by se tam mohlo jít z pátý třídy,” pokračovala Hanka.
  „Už jsem ti dlouho nenamlátil, ale mám strach, že kdybych na tě dejch, tak ti zlomím žebro.”
  „Nebo se zakuckáš.”
  Otec se na nás díval a jedl další chlebíček.
  „Vidím, že tu najdu poučení. To jste socialistická mládež? S takovou lepší zítřek nevybudujeme.”
  „Ty nech chlebíčky a vy se pořád nehádejte,” vpadla do toho matka, vzala chlebíčky a odnesla je do pokoje. Nálada jak u blbejch.
  „Začneme to už teď. Jenda večer někam jde,” byla slyšet z vedlejška.
  „Ale copak? Oslavenec nás opustí?”
  „Jde na rande.”
  „Ty seš blbá.”
  „To jsi ji mohl pozvat taky. My bychom ti ji nesnědli,” velkoryse nabízel otec.
  „Nejdu na rande. Jdu ke známým. Slavíme konec prázdnin.”
  „Ke, ke, kecá.”
  „Ať mě nechá bejt, nebo jí jednu vrazím.”
  „Teď když jsi muž, nemůžeš ženy bít. Musíš k nim být galantní,” navazoval otec stále na legraci.
  „Když je blbá.”
  „Ani nadávat ženám nesmíš. Ženu ani květinou.”
  „Ženu ne, ale ji klidně.”
  „Vidíš, jakej je,” a to už říkala Hanka nešťastně. Otec zvážněl, vstal a gestem nás vyzval, abychom také vstali. Tvářil se, jako by měl promluvit ve Spojených národech.
  „No tak dobře, když chce večer Jenda ještě někam jít, tak ho necháme. Už má právo se rozhodovat sám. Pudem vedle a připijeme si. Přijde Karel?” hovořil otec smiřujícím tónem amerického diplomata.
  „Říkal, až večer,” prohodila matka a zase něco odnesla.
  „Tak dobře, pojďme.”
  Šli jsme vedle. Nechal mě jít napřed, potom šel on a nakonec Hanka. Matka dala stůl doprostřed, na něj ubrus, talířky s příbory a rozlila Cinzano do broušených sklenic a každý dostal na talířek nějaký ty studený věci jako salát, rybičku, kousek šunky, okurku a takový ty nesmysly. Venku bylo ještě světlo. Přišli ze šedivého obyčejného dne, vkročili sem ze svého každodenního zbytečného a nezábavného rytmu, a jako když utne, budou dělat slavnost. Nepřirozeně, bez souvislostí, jen tak, že se to sluší, že je náhodou v kalendáři totéž číslo u názvu téhož měsíce, které bylo, když jsem se narodil. Přiťukli jsme si. Matka a Hanka mi popřály, otec mi dal vkladní knížku a patnácti stovkama, matka zimní svetr a Hanka knížku a boty. Nic z toho jsem nepotřeboval. Na povel se začlo jíst. Otec to snědl nejdřív a zase se pustil do chlebíčků.
  „Nezapomeň, že to není jen pro tebe,” okřikla ho matka. Zřejmě, když chlap nemůže být chlapem, tak se stává dítětem, které musí být pořád okřikováno.
  „Je to jednou na stole a mohlo by to oschnout,” vracel se otec k přiblblé mužské srandě. V tomhle duchu se nesla zábava až do setmění. Matka udělala ještě kafe a já se zatuchlostí přímo dusil. Hrozně jsem se těšil na moment, kdy budu moci vypadnout. Před osmou přišel brácha. Zrovna jsem plánoval odchod.
  „Vidím, že se tu chlastá, a mně se nic neřekne. Honzo, všechno nejlepší. Kde mám sklenici?”
  „Žádný dárek pro Jendu nemáš?” zeptala se hloupě Hanka.
  „Donesl jsem sám sebe a to je dárek k nezaplacení. A co ty, Haničko, do který třídy už chodíš?”
  „Ještě ty začínej, když se ti dva už udobřili.”
  „Promiň, Haničko. Klaním se ti. Pěkně jsi nám vyrostla do krásy.”
  „To je řeč džentlmena. Karel vždycky zachrání jméno rodiny,” pověděl otec bodře.
  „A hrdý buď, žes vytrval, žes dopil a nic nenechal,” a dal si od matky nalít druhou sklenici lepidla.
  „Všiml jsem si, že v předsíni máte ještě baterii. Poměry směřují k lepšímu. Zavítám k vám častěji.”
  „To je moje. Ještě někam jdu.”
  „Na mejdan?”
  „Ke známýmu.”
  „A co já?”
  „Ty zůstaneš s námi. Dlouho jsi tu nebyl,” lapila ho matka do drápů rodiny.
  „A to bude zase sranda. Snad abych šel,” sklapl brácha.
  „Tak jsem ho asi, Jiřino, přechválil. Holoubek se nazobe a šup z hnízda,” vyslovil otec tragickým hlasem. Poplácal Káju po zádech. Chudák brácha.
  Já byl šťastnej, že se mi podařilo před devátou vypadnout. Pustili se do politiky a i když nadával brácha i otec, dohodnout se nemohli. Otec mluvil jak politik a brácha jako boxer a oba byli ve svých rolích ochotníci.
  Šel jsem už pozdě a spěchal jsem. Bylo to někam na Žižkov. Dorazil jsem tam ve čtvrt na deset.