5.

  Vlezli jsme dovnitř. Bylo tam nahulíno a špína, polité ubrusy a hospodský kravál. Vypadalo to nevábně. U jednoho stolu byla tři místa. Seděl tam škaredý, pupkatý chlápek. Jednu ruku opřenou o stůl, druhou o opěradlo a dělal dojem, že vyhlíží ze střechy. Sako rozepnutý a povolenou kravatu. Byl nalitej. Brácha se zeptal, jestli je tam volno, a on kejv.
  Seděli jsme a klábosili. V rámci rituálu. Cíl byla bezcílnost a blažené směřování z nezávaznosti zapíjené pivem. Trochu si povegetovat mezi sobě vlastní vegetací a sbližováním nacházet svou odlišnost. Něco jako jít k tanci s cizí ženskou. V rámci tanečního obřadu si ji můžeš osahat, přimáčknout k sobě a přičuchnout k ní. Území nikoho, hřiště, kde se můžeš s kýmkoli setkávat, pokecat, pohybovat se, pomlčet. Oáza. V Praze je několik hospod, kam může ministr, kurva, turisti, důchodce, student, policajt v civilu i ve službě, všechny šarže vojáků a já. Hospody jsou u nás od toho, aby šlo tomu venku na chvíli zdrhnout. Už po staletí.
  Hovor se odvíjel podle zásady slovního fotbalu. Byl pánem nad lidmi. Věty se točily od tématu k tématu a člověk nadýchnul celý slovník, celý svět, celý život a hned ho zase vydechl a měl ho pořád na mušce. Správný hospodský hovor má rozsah jako osazenstvo. Od univerzitního profesora až po bábu zelinářku.
  Josef tvrdil, že holka má právo kdykoliv si vybrat jakéhokoliv mužského a dělat si s ním, co se jí umane, že je to její právo. Za chvíli, když se hovor několikrát přetočil a změnily se souvislosti, tvrdil, že kdyby mu jeho holka zanášela, že je to urážka jeho samotného a to si musí ona uvědomit.
  „Ale když se o tom nedozvíš a neví to žádnej tvůj známej a ona ti to neřekne, tak ti to může bejt jedno. V ten moment si ona řeší svý trable a netahá tě do nich. Průser je to až tehdy, když tě do nich tahá,” povídá brácha.
  „Kdybych se dozvěděl, že mi moje holka zahýbá, tak by mě to urazilo,” pokračoval Josef v tomtéž.
  „Ale když se to nedozvíš, tak ti to může bejt fuk a taky ti to fuk je.”
  „Ale je nespolehlivá.”
  „Hovno. Může bejt spolehlivější než ta, která ti je věrná a otravuje tě od rána do večera mindrákama. Tamta, když by se náhodou dozvěděla o nějakým tvým průseru, tak ho může pochopit, ale ta zamindrákovaná ti může vrazit kudlu do zad a kdo je potom spolehlivější? Já věřím akorát na vzájemnou slušnost a to jediný je pro mne spolehlivý.”
  Brácha pil rychle a bavilo ho mluvit. V hospodě vždycky ožil, jako by mu svitla naděje, že má někde slovo. Mám rád jeho názory, ale tady jsem cítil nejasnost. Když něco nevím, tak se mě to nedotýká, to jistě, ale nemožnost dozvědět se něco, co bych považoval za důležitý, se mi zdá podezřelá.
  „Ale když se mají dva rádi, tak si nemusej zahejbat,” vnesl jsem do hovoru jiný princip.
  „Ale já, Honzo, neříkám, že si musej zahejbat. To je jejich věc. Ale někdo musí. Může mít tu svoji ženskou hrozně rád, a přece jí zahne. Prostě padne situace. Loď. Vole, když budeš žít pořád s jednou ženskou, tak za chvíli budeš mít pocit, že se udusíš. Ale stačí občas otevřít okno a je ti pak s ní bezvadně, jak na prvním randeti. Žádná loď. Ale jak ji do toho začneš tahat, seš svině. To si ho dej uřezat.”
  „Systém občasných a dočasných svobod. Tím se nic neřeší. Žumpu plnou sraček nevyvětráš. Buď ji musíš vypumpovat, anebo zasypat,” oponoval jsem.
  „Jasně, když je to dole shnilý, tak je to loď. Ale uvědom si, že můžeš mít smůlu. Že můžeš bejt na duši od narození mrzák a ani o tom nevíš. A co já vím. To je jedno. Prostě je nutný, aby věci na sebe nebyly přitisknutý, aby měly vůli. Hergot, dyť žijeme mezi lidma! Když se chyby zakážou, tak uvidíš, jak budou vidět a bude jich plnej svět, ale když se jim dá trocha vůle, tak zalezou, kam patřej. Správnost se musí vybírat podle toho, co je uskutečnitelný, a ne, jak by se to líbilo nějakýmu myslivnovi. To je pak loď.”
  „No jo, ale to platí jenom mezi slušnejma lidma. Mezi darebákama se s tím můžeš jít klouzat. Tam se to nechytí.”
  „Tam se nechytí nic. To je loď. Tam je jediná možnost dát si s nima do huby.”
  „Ale prát se, to seš pak jako oni.”
  „Ty seš už taky zblblej těma filmama. Copak si myslíš, že opravdu nejde válčit za správnou věc? To, že se to Čechům nikdy nepodařilo, není směrodatný,”
  „A ty bys šel?”
  „Vole, šel. Aby to nebylo tak zkurvený.” Tímhle mě překvapil. Já si vůbec neumím představit, že bych šel za něco bojovat. Asi má pravdu, že jsem zblblej filmama. Ale stejně bych nešel bojovat ani s těma nalevo, ani s těma napravo. Člověk napřed musí mít o co bojovat, a dokud to nemá, tak ani neví s kým a proti komu.
  „Ale stejně mě sere pomyšlení, že by se mohlo dít něco za mejma zádama,” vracel se Josef k představě utajený nevěry.
  „Tak to se budeš muset oběsit, protože se záduma ses narodil,” chechtal se mu brácha.
  „Záda nejsou žádnej záměr. To jenom tak vyšlo.”
  Já jsem ještě se žádnou holkou nechodil tak dlouho, aby mi mohla zahejbat. Myslím, že jsem ani neměl nic s nějakou, která by zahejbala nějakýmu svýmu mužskýmu. Vlastně je to všechno otázka férovosti tý ženský. A co já vím? Asi se to musí brát případ po případu. Lidi nežijou, aby dodržovali pravidla. Žijou a pravidla maj bejt takový, aby se v nich žít dalo.
  „Já jsem četl, že zahejbat je ze zdravotního hlediska dobrý,” povídal jsem a Karel se rozřehtal. Josef se ošíval a byl popletený, že se do něj trefujem.
  „To musela bejt kravina. Taky jsem četl cosi od nějakýho Plzáka, ale řeknu ti, že je to pěknej čurák.”
  „Seš blbej. On píše jako doktor a ne jako člověk. Pomáhá nemocnejm a ne lidem. To je literatura útěchy a ne, abys to bral vážně,” říkal brácha a dodal: „Čteš pěkný voloviny. Ještě existují rady zahrádkářům a kuchařkám. Taky dobrá útěcha.”
  „A co mám, vole, číst, když nic nevychází? Náhodou mě to zajímá.”
  „Knihkupectví jsou napraný knihama.”
  „Ty seš, Karle, taky napranej, že rejpeš. A co ty jsi četl?”
  „Já čtu už jenom výplatní pásku.”
  „Povídals nedávno, žes cosi dobrýho četl,” křičel jsem. V hospodě byl hroznej kravál. Asi se venku setmělo.
  „No jo, ale to už je starý. Nějaká Sekera od Vaculíka. To je ten, co psal do Literárek. Ale ty hovno pamatuješ. Bylo ti deset. A to byla dobrá i blbá knížka.”
  „To jsem taky četl,” říkal Josef, „ale mě válečný romány serou. Kdyby vyšly pořádný dokumenty a ne takový oblbovačky.”
  „Ale hovno. To není o válce.”
  „Tak o čem.”
  „To si pleteš s tím Plzákem, a to bylo o dobývání baby. Tohle je příběh nějakýho novináře, kterej ten průser pochopí, ale nic nezmůže. Jsou tam dobrý místa a nebejt jejich věčnýho dilematu, že komunista je jakýmsi nedopatřením taky slušnej člověk, tak by to byla dobrá knížka.”
  „Prej to vyšlo na Západě. Musel bejt z toho balík peněz. To bych chtěl mít a pak by mi mohli všichni vlízt na záda…” Josef dopíjel svý pivo, protože se na stole objevily tři další, a zapomněl, co k tomu chtěl dodat.
  „A co myslíš, že Vaculík dělá? Jezdí v Americe od báru k báru a je slavnej. Když to šlo, napsal knížku a teď si někde válí koule.” Brácha dopil, vstal a šel k pultu koupit cigára.
  „Někdo mi říkal, že žije tady,” otočil jsem se na Josefa.
  „Vaculík? Ten by seděl, až by byl černej. Vole, dyť napsal Dva tisíce slov! Tomu tak věřím, že tady pobíhá po ulici a jezdí metrem. Kdyby ho lidi viděli, mohli by si ještě říct, že to není tak hrozný, když Vaculík může běhat po ulicích. Všichni jsou na Západě a žijí si tam jako prasata v žitě.”
  „Ale Hrabal tady je.”
  „Taky odvolal. Co může jinýho? Určitě za ním přišli a: rozhodni se! Nikomu se do lochu nechce, tak jim to podepsal.”
  „Tys to četl?”
  „Seš blbej? Takový hovadiny nečtu. Je jasný, že to nikdo nemyslí vážně. Nemá cenu to číst. Předem ti mohu ocitovat co tam bude. Maj to určitě nacyklostylovaný.”
  Brácha se vrátil s cigárama a podíval se na toho škaredýho chlapa, co seděl u našeho stolu a nechával větrat pivo. Teď si objednal víno a kafe. Brácha se otočil na Josefa a mluvil, jako by chtěl chlapa zatáhnout do hovoru.
  „Stejně by mě zajímalo, kde ti všichni spisovatelé jsou. Před pár lety jich tu bylo jako sraček a teď tu není ani jeden. Někdo starší by nám mohl asi poradit.”
  Chlap pochrchlával a Josef dodal:
  „A nejlepší na pivu je, že se člověk dobře vychčije.”
  Já jsem si mačkal spodní ret a cítil ho už ztuhlý. Kdosi mi poradil, že podle toho poznám, kdy začínám bejt namazanej. Chlap se ozval:
  „Chlapci, jste mladí,” a čučel do popelníku.
  „A tím chce říct, že kdo se narodil po válce, něco zvoral?” komentoval Karel, aniž se na chlapa podíval.
  „Chci tím říct, že sedíte u piva a máte to lehký.” Karel se na něj otočil.
  „A abychom to měli lehký, tak vy jste se museli honit po lesích s těžkým kulometem.”
  „Mluvíte nevážně, mladíku. To bylo jinak.”
  „On o tom nemůže vážně mluvit. Poznal už Němce jen jako spřátelené anebo valutové turisty. A rodiče mu nedovolili dívat se na televizi, aby neměl těžký sny.”
  „Ale zato byl v Maďarsku. A to byli přece taky fašisti. U Balatónu.”
  „A používali kečupový bomby. Hodili je na nepřítele a ten se v tom utopil.”
  „To byli Bulhaři. Kečupová ofenzíva, neznáš?”
  „Chvíli jsem vás poslouchal, ale není pravda, že u nás nic nevychází. A ti Vaculíkové, to jsou odpadlíci. Ti to s národem nemyslí dobře.”
  Tohle byl pro bráchu ten pravej daimón.
  „Já jsem ani neměl na mysli, že nic nevychází, dokonce i gramofonové desky vycházej, a to v daleko větší míře než za Karla IV. Ale já měl na mysli knihy, které jdou číst. Vy byste nám asi mohl poradit.”
  „Dnes ráno vyšlo Rudé právo a v závěsu za ním i slunce,” podotkl Josef polohlasem.
  „To není tak jednoduché poradit. To si musíte sami umět vybrat. Každý má svůj vkus a někdy to člověku trvá mnoho let, než si najde svého spisovatele. Já bych vám mohl dát nanejvýš nějaký tip.”
  „A koho máte rád?”
  „Hemingwaye. To bylo něco.”
  „No jo. Ten je dávno po smrti. Už nikoho nenasere a je tak dobrej, že to sere. Ale tady Honza měl na mysli, abyste nám poradil nějakého současného spisovatele. Někoho, koho bychom si rádi přečetli.”
  „To je těžký, chlapci. Já nevím, jaký máte vkus. Z žijících to je těžký.”
  „Mrtvoly zase smrděj.”
  „Jdete na to zhurta, chlapci. Však já jsem býval také takový. Nenapijete se se mnou?”
  „Ne. My máme zvyk, že pijeme každý ze své vlastní sklenice,” rejpnul Karel znovu. Chlap nepochopil.
  „Něco bychom mohli objednat,” a začal se točit po vrchním. Ale nejhorší na něm bylo, že se neurazil. Blátivá povaha, která každýho umaže, a čím víc ho urážíte, tím víc se zaplete do hovoru. Mele svý pořád dokola, až všechny unaví, a to je pro něj vítězství. Tenhle bude zřejmě úřednickej bejk, kterýho lze ovládat jedině tím, že mu před rohama máváte rudým hadrem.
  Karel: „A kde jsou všichni spisovatelé?”
  Chlap: „Já jsem taky spisovatel.”
  Karel: „Tak to byste mohl vědět, kde jsou vaši kolegové?”
  Chlap: „Moji kolegové jsou tady a píší a jejich knihy vycházejí.”
  Karel: „Žádnej Vaculík ani Kohout nevyšel.”
  Chlap: „To nejsou mí kolegové a jejich knihy by nikoho nezajímaly. Dnes chcem vydávat knihy hodnotné.”
  Josef: „Mě by docela zajímalo, o čem píšou. A kde žijí?”
  Chlap: „Kde by žili? V Praze.”
  Já: „A nejsou zavření?”
  Chlap: „Proč by měli být zavření? Už přece nejsou padesátá léta. Dnes může žít každý a mít své vlastní názory. Žijeme v demokratickém státě.”
  Karel: „Mluvíte, jako byste tomu věřil. A proč jim nevycházejí knihy?”
  Chlap: „To je věc nakladatelství. Asi jejich knihy nejsou dobré. Ty časy, kdy mohl vycházet kdejaký brak jsou pryč. Časy, kdy si dělali všelijací křiklouni reklamu.”
  Karel: „Tak to jste mě uklidnil. Já myslel, že jsme nad propastí. To se mi bude zejtra líp vstávat.”
  Chlap: Jste zbytečně jízlivý. Ale jen se rozhlédněte. Co není v pořádku? Všichni se mají dobře. Každý má možnost vydělat peníze. Cenzura byla zrušena. Každé nakladatelství samo rozhoduje, co chce vydat. Jen se jděte zeptat. Jestli uvidíte nedostatky, můžete kritizovat.”
  Karel: „Špatně se kritizuje s tankem v zádech. To dojde řeč i tomu nejvýmluvnějšímu.”
  Chlap: „Ty tanky nepřijely kvůli tomu, aby vám ubližovaly. Ty vás přijely hájit a jednou to taky pochopíte. Teď jste ještě v objetí propagandy, ale necháme to budoucnosti. Pojďte se napít.”
  Na stole byly čtyři koňaky. Chlap jeden zvednul a chtěl si s náma přiťuknout.
  „Já tvrdý nepiju. Děkuju. Já mám pivo,” vymluvil se Karel. Chlap na nás chvíli naléhal, ale všichni jsme se vymluvili a tak nakonec do sebe obrátil ten svůj.
  „Byl by hřích to tady nechat,” promluvil a začal nám notovat jakousi přitroublou písničku a mělo to být něco jako vytvoření přátelského ovzduší. Přestali jsme si ho všímat a otočili hovor na naše věci a on zase čučel do popelníku. Nemělo cenu se s ním bavit. U nás opravdu všichni pracují na vytvoření zdání normálu. Dávno není třeba poroučet, co se má dělat. Všichni vědí. Kdy vyvěsit vlajky, kdy mlčet, kdy promluvit, kdy jít do průvodu. Všechno v rámci hesla, aby měli pokoj.
  Znovu jsme se rozpovídali a na chlapa zapomněli. Ten vypil koňaky a objednal si ještě víno. Tentokrát z něj ožralost přímo čišela. Občas prohodil slovo podle ožraleckého zvyku samomluvy a občas si zabroukal nějaký popěvek a pak nám zase vpadnul do hovoru.
  „Che. Vaculík by s váma tady neseděl a nepovídal. Che. Ten nemluví ani se mnou,” a pokaždé s tím opovržlivým a zároveň zoufaleckým opileckým uchechtnutím. „Che. To jsou velcí páni. Všichni. Celá ta povedená parta. Píší fejetony. Che. Mají svoje nakladatelství, rukodílnu, kde si rozepisují knihy na stroji jako studenti. Ale všechno už tady bylo. Nic nového. Nic originálního to není. Che. Ti by s vámi neseděli a nepovídali si jako já. Pro ně jsme všichni moc malí.”
  Karel se usmíval: „Už z krávy leze, co sežrala a začíná to přežvykovat. Jestli se nepobleje, tak se něco dozvíme.”
  Chlap byl ztěžka opřenej na loktech a myslím, že nás už moc nevnímal. Bohužel, rozumět mu bylo už jenom to jeho che. Před chvílí mě ještě zajímalo, co asi píše, ale teď mi šel na nervy. Vrchní kasíroval. Zaplatili jsme, zvedli se a řekli lokálu dobrou noc. Chlap strkal bez úspěchu šrajtofli do náprsní kapsy plandajícího otevřeného saka. Vytahoval při tom nějaké papíry a tužky a zase je schovával jako kouzelník, kterej těsně před výstupem nemůže najít svýho králíka. Občas řekl che, ale už jsme odcházeli.
  „Kájo, deš domů?”
  „Jdu k Blance.”
  Na Perštýně jsme se rozešli na tři strany. Já to vzal Spálenou zpět. Město bylo vylidněné, a pokud jsem někoho potkal, tak to byli zbloudilí cizinci, kteří bláhově doufali, že po jedenácté najdou v Praze hospodu. Baráky vypadaly jako po vymření. Naši spali a já šel také, s pocitem, že někdo, kdo na věky odjíždí, mi ze strašné dálky mává a já nemohu ani zvednout ruku, abych mu odpověděl.