8.

  Stál jsem opřenej o zídku, kterou končí Hradčanské náměstí. Pod ní se vysypaly baráky Malé Strany s komínama, jak se mi o nich zdálo. Kostel svatýho Mikuláše vypadal, že je z barevné cukrářské hmoty a Praha za řekou se leskla jako rozbité sklo z nabouraného auta. Hledal jsem náš barák, ale nebyl vidět. Našel jsem jen špičku věže svatýho Štěpána. Tam někde to je a celou tu dálku jsem dnes ušel pěšky. Zdá se mi to nemožný, ale člověk dokáže víc, než by věřil. Chce to nasměrovat se a jít. Jako rok. Je strašně dlouhej a člověk ho přitom prožije, ani neví jak. Ten poslední vyloženě uběh. Žil jsem v něm každej den, ale nikde to není vidět. A teď jsem za jeden jediný den ušel pěknej kus cesty. Kdybych měl cíl nebo směr, třeba kdybych za rok sbalil každej den jednu holku, tak by to bylo třistašedesát holek. To číslo mě omráčilo. Hergot, ten rok je dlouhej! Kdyby dny za něco stály, tak by stačilo žít jeden rok a člověk by prožil všechno. Někdo žije sedmdesát let a nic. Lidi nemyslej na to, že tu jsou dočasně. Zdá se jim, že jsou na věčnost a podle toho si zařizujou budoucnost. Ale žádná není. Křesťané člověka strašili peklem a bolševik v tom pokračuje. Taky mluví pořád o budoucnosti. A přítomnost mizí. Jak se bránit, že nikdo nemá možnost žít, když jsou všichni naživu? Třeba by k tomu, aby se lidi napřímili, stačilo, kdyby každej znal den svý smrti. Aby si uvědomil, že život je jenom jeden a jen jedenkrát. Každej by měl svůj poslední den, věděl by kdy a v kolika. Jednou jsme o tom mluvili s klukama ve škole. Všichni se shodli, že by to bylo hrozný vědět den smrti. Pitomci. Já bych to chtěl vědět. A chtěl bych, aby to věděl každej. Kdo by znal den svý smrti, ten by se určitě neflákal a neohýbal, protože by věděl, že to má houby cenu. Ale nejlepší by bylo přece jen říct si dobrovolně, že jen jeden rok a víc nechci. Ale ono je potřeba mít děti a tak. To by byl rok života málo. Jak tedy zařídit, aby si lidi uvědomili, co je život za věc? Vzděláním, uměním? To se dá zmanipulovat. Ale třeba by stačilo, aby člověk v devatenácti, kdy už není úplně blbej, dostal rok prázdnin. Rok života naplno. V tu dobu by na něj nikdo nesměl. Byl by to jeho rok. Byla by možnost vyzkoušet si život na svý kůži a zjistit, proč je něco tak a ne jinak. Vždyť je to hrozný! Kdybych se rozhodl, že chci být malířem, ale že nechci na akademii, tak mě po šesti tejdnech zavřou pro příživnictví a nic nenadělám. Kdo spočítá kolik lidí v mejch letech si šlo na rok sednout, protože se dostali do zmatku a nevěděli kudy kam. Měli rok taky naplno, ale zničenej a na celým životě stín. Sám jich několik znám.
  Když se dívám na svou perspektivu, tak nevím. Chtěl bych jen žít a přemejšlet. A kašlu na to, že bych tím státu kazil plánování. Co je to stát? Úřad, kterej by měl lidem umožnit, aby se jim pěkně žilo, a pokud on na mě kašle a zachází se mnou jak s užitkovým zvířetem, tak co já? Vykašlu se na něj taky. Lidi nežijou kvůli plánování. Plán není bůh. Chtěl bych zkusit všechno možný. Ale jsem nevolník jakýchsi pravidel. Jsem otrok s výběhem od Šumavy k Tatrám, ale je to výběh po hřišti, kde na každejch pěti metrech stojí rozhodčí s obuškem. Ale když by jeden přestal být jako oni, postavil se zpříma a oni se to dozvěděli, tak jsou usvědčeni. Musí zrudnout a hnát toho člověka kamením. Až ho doženou, tak ho přibijou na kříž a napíšou mu nad hlavu: „Ejhle, král”. Až to bude hodně blbý a on bude dost dlouho mrtvý, tak kleknou a budou hulákat, že to byl prorok, a budou se k němu modlit. A přitom on se jenom rozhod bejt normální a žít pěknej život, takovej, ve kterým se mají lidi rádi, a jen tak si šel procházkou po krajině a tím všechny nasral. Ty oběti, to jsou taky takový přechcávačky. Něco jiného je zasáhnout, když se děje svinstvo. Ale to se peru o sebe samotnýho. Když nechám svinstvo bejt, tak pomáhám možnosti, aby mě potkalo taky. Skutečnej život nikdo neprožije na pustým ostrově. Dobrej život mohu prožít pouze s lidma… Páni, to znamená, že je teda potřeba se s lidma domluvit. Ale jak? Rádio, noviny a televize jsou pod karabáčem a umělci buď říkají předepsané fráze anebo jim zavřou hubu. Národ mezi sebou se domluvit nemůže a já se nemohu domluvit s lidma. Přešla mě hrůza. Vždyť jsme všichni ve velkým nebezpečí! Uveřejnit se může jenom to, co oni schválí, to znamená, že nikdo nemůže kontrolovat, co se děje, nikdo se to nemůže dozvědět, tedy nikdo si nemůže být jist životem. Bože, kde jsem se to ocitnul?
  Díval jsem se na Prahu a snažil se tyhle myšlenky rychle zapomenout. Je to tak hrozné, že se mi to zdá neuvěřitelné. Udělalo se mi blbě a připadal jsem si málem jako něco smradlavýho. Ale co činit? S kým se domluvit? Koho se zeptat?
  Díval jsem se na Prahu a snažil jsem se soustředit jenom na ni. Jistě jsem vypadal pokojně, jak jsem byl loktama opřenej o zídku a svítilo na mě sluníčko a nikdo by neuhád, co se mi honí hlavou za myšlenky. Díval jsem se na Prahu a všechno vypadalo pokojně. Lidi se ale mezi sebou nemohou domluvit, tedy tím pádem nejde už mnoho let zjistit, co v lidech je a k čemu zrají. Tyhle myšlenky přece nemohou napadat jenom mě.
  Díval jsem se na Prahu a říkal si, že ji mám asi rád. Mám Prahu rád, ale sere mě, že to volá do nebe. Sere mě tím, že Praha je minulost. Praha je minulost, a možná proto ji mám rád, protože lze do ní utýct. Utekl jsem na chvíli do chráněné kamenné rezervace nadýchat se čerstvého vzduchu, než zase půjdu domů, domů… a je mi hloupé říct do Prahy. Vrátím se domů do plísně. Město Plíseň, dříve Praha. Kde začíná a kde končí?
  Rozhlédl jsem se po těch pár lidech, kteří se dívali dolů na pražské kosti. Jednou loni, na začátku prázdnin jsem nešel spát a rozhodl se, že se podívám na rozednění nad Prahou, ale trochu jsem to prošvih. Došel jsem na Karlův most, když bylo slunce už nad obzorem. Nepočítal jsem, že to jde tak rychle. Napřed jsem byl okouzlen, že všechno bylo osvětleno z druhý strany než jsme zvyklej, ale pak na mne dolehla tíseň. Šel jsem od Karlova mostu až sem nahoru na Hradčanské náměstí a nepotkal ani člověka. Praha bez človíčka! Čtyři hodiny ráno, krásný žlutý italský slunce a já jediný to viděl. Já jediný z milionu obyvatel. Musím si to zapamatovat, protože jedno svítání ze života Prahy by mohlo zmizet. Nikdo živý by ho nenesl v paměti. Kolik takových dnů mohlo už být? Kdyby každý Pražan jednou za život tohle udělal, tak všechny dny Prahy budou zapamatovány a možná trochu ožije tato ohlodaná kostra krásného a důstojného mamuta. Jak pokrokový se mi zdá Starý Egypt, který měl několik svých lidí v každým městě, kteří každé ráno slunce vítali, dívali se na ně a měli ho v úctě. Každý východ slunce nad jejich domovem byl viděn, prožit a oslaven. Dělali z ruky do huby, ale slunce nad domovem vítali každý den. My máme nadhodnotu, ale na slunce serem.