4.

  Odpoledne přišel domů brácha. Karel. Pořád vysedává v hospodě. Vylít kvůli tomu z vejšky. Z třetího ročníku, ale říká, že to je ono. Nechat se vyhodit kvůli pití. To se bere jako zásah nadpřirozené síly. Též bytelná zastíračka. Teď dělá v podniku, kde se přešoupávají věci z jednoho skladiště do druhého. Od vany až po hřebíky. A má tak podivnej referentskej úkol, že nikdo nezkontroluje, kolik udělá, a kdy je anebo není v práci. Říká, že ta funkce byla stvořena uměleckým nadáním ředitelství a on tento projekt nesmí ohrozit. Přechcal zákon o příživnictví. Obechcal vrchnost a ona obechcala jeho. Pořád dokola. Pohodlné otroctví s možností čas od času si za křovím zahřešit, a když vylezeš, zase kráčíš po pěkné cestičce, která vede do řiti.
  Brácha štrachal v ledničce a tu a tam něco snědl. Ani ne z hladu. Jen aby se přesvědčil, že je tady pořád doma.
  „Naši včera chlastali. Co?” díval se na prázdnou láhev, která zbyla na stole.
  „Ségra taky. Přišla po půlnoci a strašně se snažila, aby na ní nebylo nic vidět. Pečlivě skládala věty a blekotala něco o tom, jak někde u kamarádky čuměla na televizi a její rodiče cosi slavili a nešly hodiny. Naprosto průhledná pitomost a naši jí nic neřekli.”
  „Asi byla někde na mejdanu a někdo ji ohnul.”
  „Ty myslíš, že už není panna?”
  „Vole, viděl jsi někdy sedumnáctiletou pannu?”
  „Sere mě tak, že by klidně mohla bejt.”
  Brácha žvejkal rajče a už potřetí očumoval vnitřek ledničky.
  „Tak jí řekni, že bys jí rád sáhnul do piči a uvidíš, že začne hejkat jak dobře vytopená lokomotiva. Já myslím, že už bude nejmíň pět let po záběhu.”
  „Koukám, že seš v prasárnách čím dál svalnatější. To postihne každýho, kdo chodí domů už jen vylizovat ledničky?” Ale přesto mě ta představa zaujala. Kolik věcí se člověk nedozví na vlastní oči. Takhle se známe jenom jako sourozenci a kdejakou kozu budu znát líp a ke kdejaké krávě budu slušnější. Jako by to, že je ségra, byl nenapravitelnej omyl.
  „A kde vlastně je?”
  „Když jsem vstal, byla už v tahu. Možná se šla koupat. Zůstal tady akorát hrnek od čaje.”
  „Tak to ožralá nebyla, když ráno mohla čaj. Já bych se poblil. Ráno si dám pivo a pak zajdu na kakao.”
  „A to se nepobliješ.”
  „Vole.”
  Brácha si sedl za stůl a vzal do ruky Mladej svět.
  „Kurva, to sou dudy! Za ty by ve Strakonicích dali kopec zlata. To je ta kráva, co zpívá, že má strýčka v daleké cizině a že tam dře bídu a jak se nechal ošidit propagandou?”
  „Jo. Strakonickej dudák.”
  „Aha. Pro ty dudy. Tu když bys rozepl, tak abys utíkal, nebo tě zavalí.”
  „Otce taky zaujala.”
  „Ten to má v pracovní náplni. Zavrtá do kdejaké díry.”
  „Mluvil o kozách.”
  „To je jen špinavá propaganda. Jde o díru. Proč myslíš, že tahle zpívá o propagandě. Potřebuje ucpat díru.”
  „Snad hubu.”
  „Ne, ne. Hubu ne. Po hubě. Ale ucpat díru. Se podívej.”
  „Ty seš nějakej nadrženej. Přijela k tvý starý rudá armáda, že ti nedala?”
  „Vole, horší průser, nepřijela, neosvobodila. Jestli je v tom, tak abych začal zdravit předsedu eróhá, aby mi to vzali do první třídy. To by byla pěkná loď.”
  „Myslím, že by to bylo šťastnější, kdyby se to do školy nedostalo.”
  „Jo a mohlo by to být nakonec inteligentní a co by si to počalo?”
  „Kdyby to byla holka, tak by si počít mohla.”
  „A kdyby to byl kluk, tak by si mohl počít někde. Jasně.”
  „Tak co se zlobíš? Možností jak blbec.”
  „Blbec možností. Loď.”
  Listoval si v časopise a chvíli četl Tržiště senzací.
  „Je v tom tak vyprahlo, že du na pivo. Pudeš taky?”
  Šli jsme po ulici a byla akorát doba, kdy jdou lidi z práce. Frmol a tupost. Koukal jsem po holkách, ale nebylo jich. Svět zaplnily mrdny. Všechny tak koukaly a všechny tak vypadaly.
  Došli jsme na Karlák a šli kousek parkem. Okolo byla sice zeleň, ale byl slyšet děsnej rambajz.
  „To je bordel,” prohodil jsem pro sebe.
  „Už třicet let,” zareagoval brácha. „Jestli se to už neposere, tak se poseru já.”
  „To musíš pořád myslet na politiku?”
  „Vole, už nemůžu na nic jinýho. Politika je loď. Vono to do tebe jednoho dne vleze, skočí ti to do prdele, jako daimón knížete Šterenhocha a teď v tobě sedí. Nic nenaděláš. Nenaděláš nic proti ničemu. A kdyby tě něco napadlo, tak tě zavřou a vostatní na tebe budou koukat jak na vola a zůstaneš v tom sám. Loď. Jsme zkurvenci a patří nám to.”
  Šli jsme Spálenou ulicí a už jenom to, jak jsem koukal na míjející lidi, mi vyplachovalo mozek. Ulice tekla jako špinavá řeka, jako kanál. Špína, nechuť, smrad, kravál, spěch, hnus. Jedna špína se valí druhou a nepoznáš, kde začíná jedna a kde druhá. Vypadá to jako jediný špinavý tok, ale žádná jednota v tom není. Špína není názor. To je to, co zbyde, když se všechny názory zvrtačej.
  Jako by to lidé tušili. Ulice, cesta z jednoho místa k druhému, se stala dráhou útěku. Z obou stran na obě strany.
  Brácha to vzal rovně přes Národní, a tak mi bylo jasný, že ho to táhne k Vejvodům. Karel. To jméno smrdí hospodou. Na vojně nebyl, a tak splňoval moje pravidlo, že kdo byl na vojně, musí být darebák, protože slušnej člověk by to nepřežil. Je o sedm let starší, a to vylučovalo hloupý sourozenecký půtky, jaký mám s Hankou. Byl silnější než my oba dohromady a tím měl respekt, ale neměl nikdy potřebu dělat podtrhy. Na vysokou šel ve slušnejch letech, a když to tam začalo smrdět, byl rád, že se mu podařilo vypadnout. Dnes se na vysokoškoláky dívá jako na ubohé cizince, kteří se snaží vyjít vstříc šílencům a bláhově věří, že tím se jich zbaví. Jednou říkal: „Loď. Vysoká škola, loď! Jako dát ruce do klády. Každej tě mlátí přes hubu a ty máš poslušně ruce na lavici, až z tebe vychovají zrovna takový hovado, který se těší, že jednou bude moci taky někoho mlátit přes hubu.”
  Karel vypadá, že je nad věcí. Možná ale jen poletuje jako pingpongovej míček na vrcholu svýho přechcávání. Poslední dobou chytil do slovníku slova jako: kurva, piča, hovno a celý ten vějíř slov, která veřejně už zmrzačena nebudou, vějíř, kterým se brácha snaží zahánět smrady venku.
  U výlohy bazaru vedle Vejvodových stál Josef. Josef Brkan. Vždycky, když jsem si snažil představit, co to jméno obsahuje, tak jsem pokaždé uviděl jeho. Sedělo mu, jako by mu ho dali dodatečně, až když zjistili, co je zač.
  „Těbůh,” vybafnul Karel. „Koukám, že když se u nás kurvy přestěhovaly do vyšších pater, tak aby rohy nezely prázdnotou, musí na nich postávat Josef. Deš na škopík?”
  „Jen tady tak postávám. Vevnitř nikdo není.”
  „A kdyby si k tobě přised teplej, tak by tě mohl přemluvit.”
  „Jo. Nedalo by mi to a přefiknul bych ho.”