Otočil jsem se, že se podívám ještě na chrám svatého Víta, další vypreparovanou kost, a málem jsem vrazil do Evy Kotlářové. Šla sice deset metrů ode mne, ale na takovým prostranství, daleko od domova, když narazím na známýho, tak opravdu narazím.
  „Ahoj, Evo. Kam jdeš?” Podívala se na mne ještě jako přes zeď, jakoby na omyl, který by šlo jednoduše vysvětlit, jako že se náhodou tímhle směrem podívala, a teprve potom dostal její obličej formu.
  „Těbůh, Honzo. Ty ještě žiješ? Co tu děláš?”
  „Nic. Čekám na tebe. Máš už pěkný zpoždění.” Smála se, hlavu trochu na stranu, ruce spuštěné dolů a v nich před sebou držela nějakou taštičku, nebo pytlíček, nebo co to holky nosej. No, vypadala moc hezky, jak se přede mnou rozkročmo zastavila a chechtala se mi do obličeje. Ale za ty dva roky, co jsem ji neviděl, je z ní ženská.
  „Ty ses, Honzo, vůbec nezměnil. Pořád ty tvoje vtípky.” To se moc nepovedlo. Třeba chtěla navázat na nějaké dávné kamarádství. Ale tak dobře jsme se zase neznali. Chodila do vedlejší třídy. Jinej svět, jinej stát. Měli víc kluků než holek a děsně blbou třídní, která si s nimi vytvořila takový mateřský vztah, že dělali třídní soudy a vládl tam přiblblý činorodý pionýrský optimismus. My céčkaři jsme jimi pohrdali. Považovali jsme je za nejhorší na škole a to vědomí nám dělalo dobře. Třídního jsme měli staršího plešatýho chlapa, který rozdával facky a mluvil sprostě, ale na politiku kašlal. Proti tý jejich lepkavý pedagožce byl formát. No jo. Ale teď je Eva hezká holka.
  „Vypadáš, Evo, jako by ti končily prázdniny.”
  „Vypadám tak blbě?”
  „Až moc dobře a proti tomu je nutno zakročit. Do jakého školského vězení tě zavřou?”
  „Chodím na Betlémák na oděvní. Kam ty?”
  „Na gympl. Znáš to, škola s perspektivou. Její přímky se na obzoru zužují.” Začal jsem kecat. Ona pořád tak stála. Pěkně urostlá holka. Znali jsme se jako telata.
  „Pudem na kafe?” učinil jsem pozvání. Poprvé jsem zval holku na kafe. To byl ještě svět, který jsem neměl otevřený. Doufal jsem jenom, že ji už někdo na kafe zval a že se to tak dělá.
  „Jasně. Deme.” Možná jsem taky první, kdo ji zve. Ale asi ne. Vždyť je stará jako já a to je u holky v těhle letech daleko víc.
  „Kam?” Rozhlíd jsem se.
  „Sem?” a ukázal jsem na nápis Kajetánka, který ukazoval někam do země. Doufám, že to není hrobka nějakýho Kajetána. Nebyla. Lezlo se tam dolů po točitejch schodech jako do hajzlu. Šel jsem za ní a byl pyšnej, že si vedu holku na kafe.
  Uvnitř to bylo moc pěkný. Malinká kavárnička, jako pro reklamu. Nikdy nepochopím, že tyhle nóbl prostory nejsou prodělečný. Možná jsou. Eva si sedla zády k oknu, takže když jsem se na ni podíval, viděl jsem kolem ní za oknem Prahu. Nádhera, že by se mělo platit vstupné. Obsluhoval nás kudrnatý vrchní a já odháněl kýčovou remarqueovskou představu o hospodě a ženské v hospodě, s mrtvolou na konci románu.
  „Je to tu nádherné. Jsem tu poprvé.”
  „Taky jsem tu ještě nebyla.”
  „Kde jsi byla na prázdninách?”
  „S našima na chatě. Hrozně pitomý.”
  „Nikde jinde?”
  „Ále. Něco jsme plánovali a pak se to zvrtlo. Znáš to.”
  „Já jsem byl taky tak různě. Nic moc. Co to máš za prstýnek?”
  „Tenhle? To je kominíček. Kdosi mi ho vystřelil ve střelnici.”
  „Máš štěstí,” povídal jsem nejspíš žárlivě.
  „To není moje zásluha.”
  „Na střelce máš štěstí.”
  „To byla náhoda.”
  „Dobré náhodě se říká štěstí,” pořád jsem otravoval.
  „To, že jsem tě potkala, je taky náhoda?” otočila to.
  „Blbé náhodě se říká smůla.”
  Smála se. A v tomto duchu jsme mluvili. Ještě štěstí, že existují cigarety, hrníčky kávy, jídelní lístky a lidi okolo, že tím jde řešit problém, když člověk chce hrozně o něčem mluvit a vůbec neví o čem.
  Na takovém setkání je skvělé, že člověk sebe uskutečňuje. Jeden druhého vykresluje a vybarvuje. Jsme si plátny, na které se můžeme s kouzlem a jedním vrzem navzájem vyportrétovat. Sedíme naproti sobě, svěží a prostor je tak široký.
  „Jaký je to u vás ve škole?”
  „No, jaký? Asi jako všude. Já tam šla, protože naši chtěli. Je mi to jedno.”
  „To až vyjdeš, budeš někde šít?”
  „Nevím. To asi ne. Chtěla bych dělat něco jinýho. Pokusím se na vysokou.”
  „Na jakou?”
  „To ještě nemám rozmyšlený. Asi na kterou se dostanu. Otec je dělník a je ve straně, tak bych k tomu měla potřebný body.”
  „Já body nemám, ale je mi to fuk.”
  „Ty nepůjdeš vejš?”
  „No, nevím, ale nechce se mi na to myslet. Je to všude stejná blbárna.”
  „Ale s gymplem nikam nemůžeš.”
  „Já vlastně nikam nechci. Nevím. Je to na houby.”
  „Ale bez škol můžeš přijít mezi pitomce.”
  „Se školou zase ze mne pitomce můžou udělat. To si nevybereš. Nejraději bych odešel, ale když přemýšlím kam, tak mě ta myšlenka přejde.”
  „A co vaši?”
  „Nemluví nám do toho. V tomhle jsou dobří. Otec je zubař a tak se drží zásady, že zasahovat je nutný až když to bolí. Jinak do ničeho nevrtá.”
  „Zubař. To je strašný zaměstnání. To bych nemohla dělat. Celej den někomu koukat do pusy.”
  „Ani nenadává, ani to nechválí. Mluví o tom, jenom když se mu stane nějaká legrace.”
  „To moc legrační není. Můj otec dělá skladníka.”
  „Dnes je jedno, co člověk dělá.”
  „On neprošel prověrkama po osumašedesátým. Jinak by to nedělal.”
  „To je pak sranda, že za něj dostaneš body. Myslíš, že do toho nebudou vrtat?”
  „To už je přece dávno a on zase nebyl ničím tak důležitým. Tenkrát se domluvili, že odešel jako dobrovolně, aby neměl špatnej posudek. Oni se ho chtěli zbavit, ale udělali to solidně.”
  „Zbavili se ho.”
  „To jo, ale neuškodili mu.”
  „To mi sice nepřipadá, ale je pravda, že ho nezastřelili.”
  „Kdo?”
  „No ti, co se ho chtěli zbavit.”
  „A proč by ho měli střílet?”
  „To jsem myslel z legrace. Připadalo mně nelogické, že dělá skladníka a přitom mu neublížili.”
  „Dělat skladníka má lepší. Udělá si svý a má pokoj.”
  „To je takový národní zaměstnání: Udělat si svý a mít pokoj.”
  „Je. Ale máš to tak lepší.”
  „Já bych chtěl taky dělat svý, opravdu svý, ale to bych neměl pokoj. Možná tak celu,” zavtipkoval jsem, ale nepochopila. „Jako děcko jsem si představoval, že bych chtěl pořád něco stavět. Teď bych pořád akorát něco chtěl a nevím co. Mám ještě dva roky času, tak mě třeba něco osvítí.”
  Nevím jak Eva, ale já měl pořád dojem, že bych se chtěl bavit o něčem úplně jiným. Byla hezká a stmívalo se.
  „Spěcháš hodně domů?” ptal jsem se a nevěděl, jestli je to otázka vhodná. Seděla tady jako důkaz, že dětství, které jsme spolu zažili, je pryč a znělo to jako výzva.
  „Ne. Mám prázdniny a naši jsou dneska ještě na chalupě. Ty spěcháš?”
  „Ne. Vyšel jsem bez plánu. Kdy se vaši vrátí?”
  „Oni se nevrátí. Jedu zítra za nimi, i když to na jeden den nemá cenu, ale otec říkal, že mě pak doveze přímo do školy. Jela jsem zalít kytky a něco vyřídit, co jsem nevyřídila.”
  „A co?”
  „Něco kolem příbuznejch, ale nikdo není doma a měla jsem něco odvézt zpátky. Hlavně kvůli tomu jsem se měla vrátit a to padlo. Ale jet musím, protože mě budou čekat a mohli by si myslet, že se mi něco stalo. Znáš to - dcera na vdávání.”
  „Mám sestru o rok mladší,” a chtěl jsem dodat, že je pitomá, ale zastavil jsem se. Možná budou stejně staré, protože já jsem šel o rok později do první třídy. Nechám to bejt. Vyšel jsem si na procházku a všechno dopadne, jak má dopadnout. Už to je správný, že tady sedím a že je pěkná.
  Byl večer a šli jsme po Hradčanským náměstí přes Novej svět někam na Strahov. Motali jsme se z uličky do uličky, šli někudy, kudy jsem v životě nešel, a nevím, jestli někdo z nás vedl. Šli jsme a povídali si a já se snažil vynalézat záminky, abych se jí mohl nějak dotknout, a to mi dalo tolik soustředění, že už jsem nemohl pořádně sledovat cestu ani hovor. Neuhýbala, ale taky nedala nic najevo. Na Novým Světě jsme museli projít jednou uličkou těsně kolem milenců, kteří se drželi, jako by se chtěli udusit. Chlapovi bylo vidět záda a tý ženský vlasy. Prošli jsme kolem mlčky a měl jsem pocit hrozného trapasu. Několikrát jsem ji chytil mezi řečí pod paží, ale jenom na tak dlouho, aby to vypadalo, že si to ani neuvědomuju, že to mám jako ve zvyku. Pokaždý držela. Na Strahově jsem ji chytil za ruku. Měla ji studenou a trochu mně tu moji stiskla. Šli jsme dál. Teď byla báječná příležitost, ale prošvih jsem to, protože jsem ji držel moc dlouho a nic neudělal, tak jsem ji zase pustil a dělal, jako že nic a ona dělala taky jakoby nic. Škatule studentských kolejí se podobaly pitevnám, kolem nichž se občas mihnul stín zloděje mrtvol.
  „Kde bydlíš, Evo?”
  „U Karláku.”
  „Hergot, to je dálka. Podívám se, kam jedou tyhle autobusy.”
  U stadionu byl plac, na kterým byla konečná. Jsme tak nesmyslně daleko. Úplně mě vyděsilo, že autobus jede na Karlák. Rázem se ze vzdáleného světa, ztraceného a zároveň nadějného tím, že jsem tu s Evou, stal protivný, škaredý a neupravený kout, který je přímou linkou spojen s Karlákem. Jsem ale blbec.
  „Můžem se svézt až domů. To je bezvadné,” a tím tomu dala poslední ránu. Naštěstí autobus nejel hned, a tak jsem si mohl chvíli uvědomovat, co všechno je ztracené.
  „Kolik je hodin?” ptala se
  „Něco po desáté.”
  „To není tak hrozné. Kde bydlíš?”
  „Taky tam někde.”
  „Bezva. Můžem na chvíli skočit k nám.”
  Zase se mi vrátila naděje, ale byl jsem na rozpacích. Nedovedl jsem si vyložit, jak to myslí. Nejlepší by bylo, kdybychom pořád šli vedle sebe a třeba by z toho něco vylezlo. Bytu jsem se bál.
  Autobus přijel. Byl novej, pěknej, čistej a byli jsme v něm sami. Sedli jsme si vedle sebe až dozadu a jak se rozjel a jak zhasnul a jak zvenčí svítily nějaký světla, že jsme na sebe viděli jak v bijáku, a jak drncnul, tak jsem se mohl na Evu trochu přitisknout. Vzal jsem ji za ruku a že byla tma a hluk, tak to šlo. Usmála se a v hluku a v zatáčkách a míjejících světlech to mohla být také představa. Naklonil jsem se k ní, ona jen maličko, a jak jsem se snažil jí dát polibek, tak jsme o sebe pusama drcli, ale bylo to řečeno, bylo to oznámeno, jako když se hodí koruna do jesliček a figurka černýho krále zahejbá hlavou. Potom jsme už vedle sebe jen seděli, dívali se před sebe, drželi se za ruce a ze mne spadla zátěž. Byla to nejkrásnější jízda, jakou jsem v autobuse zažil. Na Karláku jsme vystoupili a pořád se drželi. Jako bychom si patřili a každej z nás vedl za ruku to, co právě získal. Pustit jsme se museli až před barákem, když hledala v tom svým pytlíčku klíče. Vždycky ho nesla na opačné straně, než jsem šel. Byla fajn. Šli jsme po špatně osvětlených schodech baráku, který zavírá a otvírá a vlastní OPBH, a ona mě zase chytila za ruku, abych v té cizotě nezabloudil.
  V předsíni jsme se zuli. Každá předsíň má svou vůni, ale tahle asi neměla. Šli jsme do kuchyně. To je žaludek a osa bytu a kdo se v kuchyni posadí, ten je přijat do tajnosti soukromí kvartýru. Zdvořilostní návštěvy se vedou do pokoje a kuchyň se před nimi tají.
  „Dáš si ještě kafe, Honzo?”
  „Když budeš tak hodná.”
  Ale kouzlo bylo setřené. Byla to kuchyň. Holý život bez nadsázky a půvabu. Území, kde se staráme o biologické zachování a jde z toho pocit jako z učebnice anatomie. Jasně, že každý byt musí mít kuchyň. Má taky ložnici a záchod. Tři důsledky naší existence. Jasně, že bez pokoje v bytě lze přežít, ale pak to není domov, ale otrava. Rozhlížel jsem se po kuchyni a málem se naštval. Káva byla hotová a Eva řekla:
  „Vezmem si to do pokoje.”
  Jsem škarohlíd. Měli pokoj. Objevila se ve mně tichá radost a šel jsem za ní jako beránek. Šli jsme do pokoje, abychom měli pokoj sami pro sebe. Všechno bylo jasné, všechno bylo pěkné, všechno bylo nejsprávnější právě tak, jak to bylo. Vlasy sice neměla úplně dlouhý, měla sukničku a ne džíny, měla svetřík a podprsenku, ale byla přesně ta, kterou měla být. Seděli jsme v křeslech, pili kafe a kouřili, povídali a usmívali se na sebe, a když už to bylo dlouho, tak jsem si vzal její telefonní číslo a domluvili jsme se, že jí pozítří zavolám. Šel jsem domů, myslel na ni a v duchu si říkal, že asi mám holku a že je pěkná.