2.

  Byl jsem oslněný a oválený. Matka seděla u stolu. Seděl tam i otec, upíjeli bílé víno, a otec listoval v Mladém světě.
  „To odebíráte povinně?”
  „To jsem koupil, že se mi líbila obálka.” Nemám rád tyhle jeho poznámky. Je mi jasný, že všechny časopisy mají smysl pasti.
  „Jo a tohle číslo se dávalo jako prémie ke Spartám,” dodal jsem. Nemá se tak blbě ptát. Otec otočil na obálku. Byla tam prsatá zpěvačka.
  „Prsatice,” řekl a ukazováčkem jí jezdil po prsech. Kdyby byla matka z televizního seriálu, tak by ho okřikla. Takhle jen řekla:
  „Ať se neumažeš.”
  „Já jí šahám na prsa a ne na duši,” odpověděl otec.
  Seděl jsem na kuchyňské židli, díval se na hezkou štíhlou láhev bílého vína a jen tak v rámci kuchyňského žvatlání doplnil:
  „Soudružka učitelka občanské výchovy říkala, že duše není.”
  „A jaká má prsa ta soudružka občanská výchova?” zeptal se otec a stále se díval na obrázek zpěvačky, jako když sběratel zkoumá rytinu.
  „Prosím tě, ta je ve straně,” Odpověděl jsem a zdálo se mi odporné představovat si, jaká má Havránková prsa.
  „Každé prso na jedné straně, co strana to prso. Asi se tam taky dám. Náš šéf říkal, že bych snad líp lidem plomboval hubu, kdybych se tam dal. Musím se ho na to vyptat. Říkal něco v tom smyslu, že studuješ a že určitě budeš chtít studovat dál, což jsem ho ubezpečil, že určitě ne. A že Hanka studuje taky. Ale jak koukám na ten obrázek, naše Hanka má taky docela slušná prsa, a tak bude lepší, když bude zpěvačka. A jestli bude studovat ještě několik let, tak k tomu bude též úměrně pitomá.”
  „No tak, Jiří. To moc vtipné nebylo,” usměrňovala ho matka. Kouřila mé Sparty. Trochu se usmívala, trochu jako by nemyslela na nic.
  „A co, že se nedíváte na televizi a flámujete,” říkal jsem někam mezi ně. Asi tak k zácloně.
  „Ále. Letos jsem se už na televizi díval a nakladatelství se rozhodla šetřit můj čas tím, že knihy, které bych četl, nevydávají. A tak mi napadlo, že když kouříš, že bych tě mohl poučit do života. Kupříkladu,” a ukázal na obálku Mladého světa, „musíš se připravit na to, že i žena v socialismu bude mít prsa, a to dvě. Na každé straně. Ale u nás jsou povoleny tři strany. To je jako v křesťanství. Tři zdroje, ale Bůh jen jeden. Chápeš? A prsa jsou dvě. Levé a pravé, a teprve když dáš tyto dvě stránky dohromady získáš jednu celou ženskou do pasu. Od pasu dolů je ženská otázka nevyjasněná, neboť se nekloní ani nalevo ani napravo.” Otec si zapálil také moji Spartu a měl jsem pocit bratrstva, jak jsme tam všichni tři vyhulovali. Upíjel jsem z matčiny skleničky víno a mělo pyžamovou chuť.
  Kuchyňská svoboda. Otec si taky musí najít svou noc, ve které potká sám sebe, aby uvěřil, že je. Že neexistuje pouze činností, za kterou mu půjčují peníze, které hned vrátí. Ale stejně je ztracen. Tak jako děda byl ztracen. I když děda přece jen doufal v krach. Věřil, že ho zažije. Otec se smířil. Děda byl sedlák a měl svoji logiku. Říkal, že když hnije kůl, tak to není nikde vidět. Hnije kdesi dole a jednoho dne plot spadne. Vývoj, nevývoj, události se dějí přes noc. Jednou v dětství na procházce mi ukazoval násep trati. Byla v něm vybetonovaná napříč díra, kterou jsem tehdy mohl projít. Tekl tudy malinký potůček, který v létě vysychal. Říkal, že tady mají lidi jasno. I když přijdou s mnoha stroji, znalostmi a vůlí, přece jen tomu titěrnému potůčku nemůžou zasypat cestu. Ten malý čůrek by se začal hromadit. Jednoho dne by z něj vzniklo jezero a smetlo by celou trať. Proto museli postavit tomu prckovi betonový most. „Vidíš,” říkal, „tady jsou chytří, ale v životě všechny potůčky zasypávají kvůli nějaké svojí cestě, kvůli nějakému svému náspu a vůbec netuší, že jednoho dne to bude celé smeteno. Zapomněli se podívat, kudy trať staví. Takhle jim zmizí i s kolejema.” Často jsem na to myslíval a pokaždý, když jedu po nějaký český skorosuperdálnici a vidím ty gigantický betonový mosty, postavený kvůli úplně podřadným potokům, tak si na dědu vzpomenu. Otec se zatím pustil do meditace.
  „Mocní jsou mocní. Dřív to byla knížata, dnes jsou to tajemníci. Dřív to byla robota, dnes je to zapojení do pracovního procesu. Dřív jsi nesměl odcházet z jednoho panství do druhého, dnes také ne. Nic se nezměnilo, akorát se to nazývá jinak. Nic nového pod sluncem. Vrchnost můžeš nanejvýš ošidit, ale nikdy sesadit. Stejně by si tam sedla jiná.”
  „Hlavně, že si odůvodníš, že jim poklonkuješ,” utrhla se matka.
  „Já nikomu nepoklonkuju. Jsem ve straně? Nejsem. Svý dělám dobře a tak na mne nemůžou.”
  „Můžou. Ale teď to není potřeba, když jim sloužíš.”
  „Dělám to kvůli vám, a co si myslím, do toho neviděj.”
  „Vědí, co si myslíš. Oni si myslí to samé, ale když o tom nemluvíš a seš ochotný opakovat ty jejich komunistický zaklínadla, tak seš jejich.”
  „A vidíš. Tys je neopakovala a děláš v bufetu. Myslíš, že bych měl jít umejvat okna?”
  „Seš na nich závislej.”
  „Práci za mě neudělaj.”
  „Ale můžou na tebe.”
  „A mám dělat něco, co mám nerad?”
  „Vždyť to děláš. Chodíš na schůze, bereš protekční pacienty, poklonkuješ šéfovi. Všechno proto, abys mohl dělat to, co umíš. Ještě řekni, že tu práci můžeš mít rád, když musíš pro to dělat takové věci.”
  „A jsou lidi, kteří obětují ještě víc.”
  „Udřou se, aby měli pohodlí. Absurdní.”
  „To máš jako se ženskou. Běháš za ní, obětuješ čas a peníze, jenom proto, aby si tě otočila kolem prstu.”
  „Nevěděla jsem, že jsem si tě otočila kolem prstu.”
  „Nemluvím o tobě. Mluvím o tom, že člověk se celej den dře, aby se mohl potom dvakrát tolik dřít v posteli.”
  „Tyhle hospodský řečičky! Kam na to chodíš?”
  „To je životní zkušenost lidstva. Té lepší mužské části. Že Jendo?”
  „Já ještě dospívám,” nerad jsem se zapojoval do tohodle hovoru.
  „Proto promlouvám o svých životních zkušenostech, abys dospěl správným směrem. Jako lev vodím své mládě na lov.”
  „Lvi neloví,” podotkla matka.
  „A tys, tati, nikdy nechtěl dělat něco jinýho?”
  „Krtka a podhrabat se na Západ.”
  „A proč jste neutekli?”
  „Maminka nechtěla. Prý je tu doma.”
  „A co bych chodila do ciziny?”
  „A tak jsme se svobodně rozhodli zůstat v pasti. Ale svobodně,” usmál se otec vítězoslavně.
  „Ještě máš pořád tu blbou sestřičku?” změnil jsem téma.
  „Blbá, ale vnadná. Budoucnost je na její straně. Jde jen o to, kam se přikloní od pasu dolů, a v tom o ni nemám strach,” chytil se otec zase svého tématu. Byl pak rozveselený celý večer, vtipkoval, ventiloval se, a mně ho bylo líto. Spravuje lidem zuby. Nic netvoří, pouze se snaží dávat věci do stavu, v jakém by měly být samy od sebe. Marnost jako ten náš život. Zakrývá to hloupým humorem, ale ve skutečnosti pláče. Vtipy jsou jen snesitelnější formou beznaděje.
  Hanka přišla po půlnoci a byla nalitá jako puma. Připadala mi pitomá a hnusná, ale dávám si na tyhle věci pozor od doby, kdy jsem stopoval na ulici jednu perfektní holku a pak zjistil, že je to Hanka. Možná, že je hezká, ale je ségra a je blbě o rok mladší. Takhle to nikdy nebude dělat dobrotu. Naši jí nic neřekli. Otec si z ní utahoval, ale neměl břink a matka jí ohřála polívku. A proč by jí taky nadávali? V rámci čeho? Co by chtěli v ní a pro ni uchovat? Na jakou stranu by chtěli její cestu narovnat, když svět, kam se všichni sypeme, není světem pro nás.
  Šel jsem spát, ale noc se už nedostavila. Ležel jsem a bylo mi divně. Ležel jsem a říkal si, že by bylo dobré usnout, ale k čemu dobré? Zase jsem ucítil ujíždění nohou, sypající se mouku v mozku a skleněnou kouli, po které běhám stále dokola.