7.

  Šel jsem Ječnou přes Karlák na Národní. Všude bylo děsný množství hezkejch holek. Byl jejich čas. Nejlepší je, že teď holky nenosej moc podprsenky. Nejvíc by se mi líbilo, kdyby mě nějaká sbalila. Dlouhý vlasy, džínsy a tričko jen tak na nahým těle. Pak by zmizela a já bych myslel, že ji zase někdy potkám a všechno bude jak při starým. A tak bych chodil po pěknejch místech, s pocitem, že támhle za rohem je, anebo že jsem ji právě prošvihl. Dřív takhle snili o vílách. Každý hezký místo bych viděl tak, jako by tu právě prošla.
  Na Národní jsem si zase všechny holky představoval v posteli. Jak by to s každou muselo bejt jiný. Ono je to tak: když se srovnávaj holky mezi sebou, tak je každá nějak ošklivá. Ale jde se na holku taky rychle podívat jako na celou dohromady, jako na originál a najednou je úplně dokonalá. Je správná, protože je taková. Je blbej zvyk vzorů. Podle filmů z třicátých let mám dojem, že tam byl jen jeden druh ženskejch. Ale to oni v nekonečnu ženskejch hledali jeden typ a ten si představovali jako krásnej. Uměli vidět jenom jeden typ a dneska je to podobný. Když si prohlédnu časopisy od Anglie po Košice, tak je tam pořád jeden druh ženskejch, a jiný jako by neexistovaly. Ale to není pravda. Dá to trochu představivosti, ale je možný se na každou holku podívat jako na vzor.
  Šel jsem po nábřeží kolem pohlednice Hradčan za Vltavou a jenom si říkal, jak to, že ty Hradčany nejsou ještě zažloutlý. Pokaždý, když se na ně podívám, tak vidím jen blbej obrázek. To musí bejt jó situace, nebo jeden hodně opilej, nebo v pěkným srabu, aby se podíval na Hradčany a řek si: hergot, ty sou pěkný! Snad mě to potká. Ale nebudu moci o tom vyprávět, protože každej, kdo se koukne, uvidí zase jenom blbou pohlednici. Kdyby někdo namaloval dvorky. Do toho bych byl ochoten vrazit balík! To bych si potom dvorky nosil všude a měly by pořád náladu. Nojo! To vlastně může bejt na obrazu bezvadný, že když něco zachytí, tak to zachytí na věky a pokaždý je to pravda.
  Šly proti mně dvě krásný holky na omdlení. Ty tak mít obě najednou! Jak jsem to viděl v jednom porno-časopise. A vypadaly, že nejsou žádný svině. Dělaly, že kolem nich ani nejdu. To dělají všechny pěkný holky a možná tím vzniká dojem, že si s sebou nesou nějaký kouzlo. Opřel jsem se o zábradlí a dělal, že se dívám na kačeny. Pak jsem se otočil a prohlížel si je zezadu, až zmizely. Úplně ve mně zabrnělo a jenom jsem si říkal, jak by mohl být život krásnej, kdybychom se mohli mezi sebou domluvit jako s tím tancem. Vzájemně se vyberou lidi, kteří jsou si sympatický, poznají se a zase se rozejdou šťastný, že v životě poznali dalšího člověka. Potíž je v tom, že po světě běhají hajzlové. Každá už na nějakýho narazila a je nedůvěřivá a není už schopná vidět slušnýho kluka. Běhaj tu hajzlové a nám lidem to kazej. Žádný kvartýr by se nezamykal, kdyby nebylo několika málo zlodějů. Milióny ženskejch by se v noci nebály ven, kdyby jich nebylo několik málo znásilněnejch. Lumpáren je vždycky míň, ale stačí to k ovládnutí většiny. Stačí, když darebáci se jenom maličko rozmnoží, a život nás všech je hned nesnesitelnej.
  Škrtily mě trenýrky a tak jsem byl rád, že jsem došel do podloubí Karlových lázní. Tam jsem si to spravil a šel tím letním krokem, kterej se povede jenom v létě a jenom někdy. Krok, kdy vím, že jdu pěkně, kdy se cítím zdravě, kdy každej sval patří k životu, ale k pěknýmu životu, k tomu, co bych měl chuť žít pořád. Plandavá košile a kalhoty, který padnou. Člověk jde s chutí zpříma a nepřipadá mu to blbý.
  Na Karlovým mostě bylo cizinců jak sraček. Já si tipoval, která holka je Češka a která cizinka. Podle brejlí a podle oblečení to jde poznat. Myslím, že to poznám. Někdy i podle chůze. Jasně, že se nemůžu přesvědčit. Ale to je dobře. Tajně věřím, že se vlastně mýlím. Že nějaká Švýcarka vypadá jako buchta z Budějovic a holka z Pohořelce je největší královnou. Naštěstí ženský nedělá politika.
  Sedl jsem si na kamenný rantl Karlova mostu, protože mě pobolívaly nohy a opuchaly prsty na rukou. Zapálil jsem si a bylo mi báječně. Bylo to moc pěkný místo a bylo jisté, že tohle místo už zůstane pěkný. A to je nádhera! Sem už nepřijde žádnej zkurvenec, aby tu postavil panelák. Tady je to hotový a nic a nikdo na to už nebude mít vliv. Tady kameny vyhrály. Tady by šlo založit dokonalý svět. Všichni by věděli, že už je hotový, že tady se nebude dělat žádná revoluce a žádná přestavba, že tady se musíme akorát snažit vyjít sami se sebou. Žádný proslovy co bude a nebude. Všem by bylo jasný, že jde jen o to zařídit si v tom hezký život a na všechno ostatní se mohou vybodnout. A je jedno, že ty kameny nevyjadřují dnešní život. Důležitý je, že je na nich vidět, že je dělal živej člověk, kterej to uměl. A to je pak prostředí, které na věky bude současné, protože se do něj někdo podepsal. Měřit pokrok podle kožešin na prdeli a feudalismu a výrobních prostředků a já nevím čeho ještě, je buzerace. Prostě podvod. Nalajnovali život od pravěku až do dnes, že to vypadá, že nezbývá dělat nic jinýho, než nás nutěj. Člověk přece musí vědět, že si své místo vybral dobrovolně. Tím pozná svůj život, a že má cenu se v životě o něco snažit. Mít tak možnost vybrat si své místo! Sem na most by ale mohl přijít policajt a říct mi: „Občane, tohle je kulturní památka, tady se neposedává - pokračujte.” To mně srazilo náladu. Ono by se to stát mohlo. Policajt mě může kdykoliv zastavit a zjišťovat, jak se jmenuju a kde dělám a kam jdu. Já mu budu vysvětlovat, že chodím do školy a nemám kam jít, protože on mi stojí v cestě. Ale já vím. Už to, že jen tak sedím na Karlově mostě, fouká na mě větříček a svítí sluníčko, je porušením zákona.
  Šel jsem teda dál a napadlo mě, že bych se mohl stavit za matkou v práci. Dělá šéfovou v bufetu za mostem.
  Seděl jsem v jejím bufetu na dvorečku, kde měli pár stolků. Uvařila dvě kávy a donesla je sem. Moc jsem za matkou nechodil, protože mě očumovaly baby, kterejm šéfovala. Ale stejně to byl pro mne pokaždý kouzelný vejlet, neboť jsme tu byli sami pro sebe. To se doma nedařilo, a jak jsem si matku nikdy neuměl představit jako ženskou, tady to nějak šlo. Měla bílej plášť, vypadala dobře a mohl jsem ji pozorovat, jak se usmívá na cizí mužský.
  „Byli jsme včera s Kájou na pivě.”
  „Co dělá?”
  „Nadává.”
  „Je to složitý. My už mu pomoct nemůžeme a on se svou povahou to taky nesvede. Jsme v pěkné srabárně, že to tak musím říct. Jaksi se to celé nepodařilo.”
  Matka si vzala ode mne cigaretu, ale klepala pod stůl a pořád ji měla jakoby schovanou. Bylo to sice jedno, ale chtěla zachovat solidnost. Patřila k lidem, kteří i ve srabáckém prostředí si zachovají slušnost. Ale ne v rámci dělání, jako by se nechumelilo. Ona je ženská. Mužský to posrabili. Vládnou, šiděj, přechcávaj, buzerujou a opanovávaj. Ona je jenom služebná síla. Proto u ní není blbý, že zachovává solidnost. Ne, aby kšeft líp z lidí tahal prachy, ale že je to slušnější. Kdyby už žádnej mrav na světě nebyl, takovádle ženská by ho zase stvořila.
  „A co ty? Brzy půjdeš do školy. Pozítří. Zítra máš narozeniny.”
  „To jste mi blbě vybrali. Mám je pokaždý zkažený tím, že je to poslední den prázdnin.”
  „Bude ti osmnáct. Mohli bychom to oslavit. Budeš doma?”
  „Asi ne. Já to nemám rád. Chtěl bych spíš mezi lidi. Mně je vlastně smutno z toho, že budu plnoletý. Dřív jsem si přál, aby to už bylo, ale teď bych chtěl, aby to vůbec nebylo. Vždycky jsem myslel, že se mi otevřou dveře, ale teď se mi zdá, že se zabouchnou a někdo od nich zahodí klíč.”
  Matka se na mě dívala a vypadala v tu chvíli, že si neví rady.
  „Měla bych ti něco říct, nějak ti to vymluvit, ale víš, že jsme se snažili vám s tátou nikdy nelhat. Je to tak. Posíláme vás do světa, ve kterém jsme my. Vidíš. Sama jsem teď skejsla v tomhle krámě, nebýt toho ředitele knihovny. Pamatuješ se na něj? Tady je to lepší, protože tu není on a mám pokoj. Ale nechci žít proto, abych měla od všeho pokoj. Zavřít krám, a s ním i starosti. Nemusím teď sice dělat nic, s čím bych nesouhlasila, ale nemohu také dělat nic, s čím bych souhlasila. Takový je pokrok, ke kterému lidstvo dospělo. Že nejpoctivější je k ničemu se nepřidávat. Morbidní poctivost. Poctivost, která je ve smrti, mlčení a prázdnu. Stát se služebnou silou, aby se člověk před sebou nemusel stydět. Alespoň mám vás. Někteří nemají ani to.”
  Usrkávala kafe z tlustýho bufeťáckýho hrníčku a bylo mi, že bych ji měl zase já utěšit. Říct, že není tak zle, že to nějak dopadne. Ale proč bych jí to měl říkat? Mohli jsme si to říkat navzájem pořád dokola.
  Díval jsem se na zeď dvorku, kam dopadal znetvořený stín baráku nad náma, a připadalo mi, že máme příbuznost. Taky na nás padal stín čehosi, co překáželo světlu, a byl to stín ještě znetvořený náma.
  „Co Hanka?”
  „Šla na rande.”
  „S tou už to taky začalo. Musíme dávat pozor, abychom ji neodehnali od domova dřív, než bude chtít sama. Když jsou děti malé, tak se zdá, že je to hrozná práce, a když dospějí, že je to jednodušší. Že už se o sebe postarají, ale není to tak. Když jsou malé, je to sice běhání, ale radost, že patří člověku. Když dospějí, tak nám přestanou patřit, a tady je to nejtěžší. Umět pochopit. Abychom nepokazili život sobě ani vám. Zlé je, že vám můžeme dát akorát život, ale jak se vám v něm bude dařit, nemůžem ovlivnit.”
  Doma matka takhle nemluvila. Snad kvůli otci. Možná myslela, že tyhle věci má říkat on, anebo neuměla vypadnout z role domácí posluhovačky, která myslela jen kde co popadnout. Tady to mohla položit. Nezáleželo na tom, i když cigaretu pořád schovávala pod stolem.
  „A jak jste si to, mami, s otcem plánovali?”
  „Jak? Hezky. Studovali jsme, chodili spolu, měli se rádi a věřili, že se časem všechno napraví. Kája přišel neplánovaně. Nechtěli jsme hned děti. Chtěli jsme to pro vás připravit a otec taky tvrdil, že do takovýho srabu by si nedovolil dítě přivést. Stalo se. Proto je mezi vámi takový odstup.”
  „A dumali jste opravdu někdy o tom, že byste utekli?”
  „To tenkrát nešlo. V tomhle bylo hůř, ale v jednom líp. Všichni věřili, že se to zlepší, a pomalu se to i lepšilo. Teď se celkem máme, ale nevěří nikdo. Jsou tady a nikdo je nevyžene. Jsou tady a ostatní si zařídíme sami. A bude se to zhoršovat.”
  Trochu jsem se před matkou styděl, že jsem ji tak často považoval jenom za člověka od plotny, který houby ví. Její léta se zastavila na nás, odevzdala nám vše a teď, když by nás vypustila do světa a chtěla se vrátit k životu, už není kam. Je ženská. Nikdo jí pomník nepostaví. Pomníky stavěj muži. Ale nikoli jako pravdu, jako poznání, jako prosbu za odpuštění. Pouze jako mužskou ideu ztopoření. Otce mi nemohlo být líto. Je chlap a vždycky se protluče. Vždycky se mu podaří někoho přechcat, ale ženská? Dobrá ženská zůstane až vzadu. Dá vše, dá své maso a zůstane napospas. A když se už neudrží na nohách, tak ji nechají padnout. Mužskej vždycky někoho přechčije, ale ten, komu to padá na hlavu, je ženská. Pokud hrdinství je udělat velký čin bez myšlenky na odměnu, tak hrdina je ženská.
  „Aspoň buď doma odpoledne. Přijdu dřív z práce a otec má krátký den. Trochu si posedíme a dáme ti nějaký dárek. Nemrač se, nějak se ten den musí od ostatních odlišit.”
  „Však já vím. Já taky neříkám, že byste mě štvali, ale jen tak. Nemám to rád. Ale odpoledne doma budu. Pak někam vypadnu.”
  „Chceš trochu vína?”
  Přikývnul jsem a udělalo mi hrozně dobře, že mi matka dá víno od pultu. Byl to vermut. V obyčejný dvoudecovce a moc mi nejel, ale bylo bezva, že to bylo. V posledních letech jsem matku nikdy nepolíbil a neudělal bych to ani teď, ale v koutku duše mě to napadlo. Seděla na židli na půl zadku, jako by chtěla hned vstát, kdyby bylo potřeba. Byla bezvadná. Musím si dát pozor, abych už na ni nebyl zlej.
  Chvíli jsme ještě klábosili a pak jsem šel dál. Zvenku jsem se podíval přes sklo, jak prodává, a ona se na mě usmála a prodávala dál ty chlebíčky a limonádu a všechno, za co dostává výplatu. Nad bufetem byl nápis o šťastném zítřku. Ano. Ale bez nich!
  Šel jsem Nerudovkou nahoru, jako turista při obchůzce krás Prahy. Takovou procházku dělám zřídka a je v tom něco slavnostního, obzvlášť když je hezky jako dnes. Když si člověk vybere správnou trasu, tak je Praha krásná a všechny srabárny na duši se na chvíli ztratí. Šel jsem si pomalu, jako letňáček.