3.

  Je dopoledne. Sedím v kuchyni a dívám se oknem na dvorky. Mám je rád a náš se mi obzvlášť líbí. Zblízka je špinavý. Ale když se na něj podívám shora, je krásný. Má své nálady, své vůně a své hradby.
  Půdorys celého prostoru mezi baráky je šišatý a všelijak se zakousává do každého domu a je rozdělen cihlovými omítnutými zídkami. V těch zídkách je cosi něžného i masivního. Tlusté zdi, po kterých by mohly běhat děti. Byly by to krásné hranice, kde místo drátů, střílen a pozorovatelen, místo země nikoho, by běhaly děti. To by byl skutečnej mír. Ne ten dnešní, kdy z obou stran navezli zabíjecí harampádí, namířili je proti sobě a říkaj tomu mír.
  Na dvorku se nic nehýbá. Tlusté zdi působí důstojně. Dvorek je území, kterým barák vládne. Patří baráku a nikdo cizí nemá právo ho užívat. Dokonce ani na něj vstoupit. Do baráku se dá vstoupit. Je možné se tvářit, že někoho hledám. Ale na dvorek ne. Tam mohou jen místní.
  Vlastně jsou činžáky škaredé. Je z nich cítit, proč se tak jmenují. Kapala z nich činže a to je jistější výdělek než obdělávat pole. Vynáší za každého počasí. Ale hejbou se životem, hnijí a kvetou a někdo je vlastnil jako kus svého já. Paneláky jsou už jen líhněma. Výrobny pracovní síly. Tak jako zemědělci říkají, že vyrobili tolik a tolik tun masa. Ne že maso vyrostlo na jejich zvířatech. Oni zvíře zrušili. Vyrábí maso a zvíře je jen nutný odpad. Zrovna tak paneláky. V nich se vyrábí pracovní síla. Člověk je jenom průvodní jev, odpad nezbytný k výrobě pracovní síly. Ale činžáky, kdepak! To je starý způsob. Drsný, hořký, ale zvířata v něm mají ještě svá jména. Poslední ostrůvky světa, který byl ještě pro člověka. Světa parních válců a lodních šroubů, kdy člověk naposledy vynalézal a objevoval pro svoji slávu. Ale i do činžáků se přikrádá paneláková hrůza. „Dům vlastní, zavírá a otvírá OPBH.” Napsáno na každém domě. OPBH! Místo majitele místodržící, kterému je fuk, nad čím vládne.
  Ohřál jsem si polívku, pak jsem si udělal kafe a zapálil k němu cigárko. Mělo chuť jako poslední dny prázdnin. Strašně chutnalo a strašně ubývalo. Bylo mi jako dvorkům. Vlhko a chladno, jako by ke mně sluníčko nesmělo. Pořád ve stínu. Beton a masivní zídky okolo, plísně a občas travička kdesi v koutech. Ale přece jen svůj prostor, svoje plocha, svoje možnost, svoje příslušnost. Jediný východ, který je zároveň vchodem do kutlochu lidského hnízda a pak teprve někam na ulici, kde jsou cesty od něčeho k něčemu.
  Na stole přede mnou ležel Mladý svět s prsatou zpěvačkou. Prostitutka na prostitučním plátku. Pindy, pindy. Takové jsou všechny časopisy a celej národ. Pročervavělí. Dělat, jako by se nechumelilo. Chovat se, jako by bylo všechno v pořádku. Nakonec se každej zhroutí, ale honem odnese věci z pódia, aby nemusel ukázat prstem. Ze slušnosti! Aby, když celej život hraje roli, že je všechno v pořádku, nakonec nemusel ukázat, že vůbec nic v pořádku nebylo. Ztratili jsme domov. Co je ztracenec? To není ten, kdo se přistěhoval a nemůže se chytit. To je ten, kdo zůstal na místě zničeného domova. Zabloudila mu hlína pod nohama. Jako strom po povodni, který odolal a teď nemůže sám sebe pochopit, neboť rostl v souvislosti. Ta mu dala tvar, sklon, způsob růstu a teď se ztratila. Zachoval se jako slovo ze zapomenutého jazyka.