To, že knížka vychází tiskem dvacet let po napsání, se může zdát jako sen z minulého století. Ale sen to není. Je to případ těchto dvou novel. Dvorky jsem napsal na podzim roku 1976 a Plechovku na jaře 1978. Může mě těšit, že jsem se vydání alespoň dožil. Ale potěšení to velké není, protože vydavatelské bezčasí se netýká jen těchto dvou novel. Na jednu stranu to může být i moje vina. Vše, co píšu, píšu jen pro sebe a publikum. Na vydavatele jsem nikdy nemyslel, tak jako jsem nikdy nemyslel na českou literární a hudební kritiku. Český vydavatelský a kritický svět je mizerný. Je závislý na politice, osobních známostech, věčných pocitech méněcennosti a snobismu. Na něm by člověk mohl studovat akorát tak onu nudnou českou malost existující od dob obrozenců.
  Ale opožděnost vydávání literárních děl není jen můj problém. Přesahuje české hranice a souvisí s „bezčasovostí” moderní doby. Moderní či postmoderní dnešek nás šidí iluzí pokroku a překotného úprku času. Je známé rčení, že nic není staršího než včerejší noviny. Z toho by plynulo, že nic není novějšího, než zítřejší vydání, o kterém už v noci informuje televize a rádio. Ale nic není ošidnějšího, než si myslet, že skrze selektivní pohled médií, zabalený vždy do nějaké atraktivní naléhavosti, se dozvím něco podstatného o sobě a světě. Celý tento reklamní a mediální jarmark jen hlučně, strakatě a vynalézavě zakrývá fakt, že žijeme v dlouhém období nudy a bezduchosti. Současná evropská a americká ideologie liberální volnosti nevznikla a nevyvinula se z potřeby ducha. A i když má na praporu heslo svobody, má na mysli svobodu komerční. Je to ideologie konzumentská. Člověku se bude žít příjemněji, když se stane pasivním a začne pouze přebírat z nabídky produktů. které pak vytvářejí v konzumentovi jeho nové sebevědomí. Když se stane užitečnou částečkou společnosti, jejíž fungování přijme jako životní cíl. Když přijme svobodu jako něco, co je přidělováno zvnějšku. Když akceptuje, že svoboda a peníze jsou totéž. A když si tohle všechno člověk nechá líbit, může pak i ve svém ze dne na den životu prožívat nekončící drama vlastního obohacování. Stane se kolektivní nulou, závislou na svobodě přidělované tržním lunaparkem. Zdánlivě je vše povoleno a vše umožněno mimo jediné věci: rozhodnout se sám a skutečně svobodně. A zde je zákeřnost naší doby. Život jednotlivce v tomto konzumentském stádu má sice všechny vnější znaky svobody, ale fakticky svobodu ztratil. A to je matoucí. Tímto denně obnovovaným konzumentským apelem na nejnovější nabídku vzniká totiž zvláštní efekt opakování téhož. Objevuje se fenomén nudy. Člověk sám se posune do pasivity a bezčasí. Vše je relativní, nezávazné a člověk se dokonce stane citlivý na takové pitomosti, jako je makroekonomické vyhrožování z nestability. Toto liberální zkolektivizování bělošského světa, připuštění, že peníze jsou těmi nejzákladnějšími hodnotami, je nebezpečná nákaza. A nemáme tušení, kam povede. Ale ani si toto tušení nepřipouštíme, protože ono konzumentské Teď je alfa a omega našich popudů a nepřipouští pohled jak do minulosti, tak do budoucnosti. Jediný skutečný strach, který se nad konzumní společností vznáší, je strach o to, aby ono konzumentské Teď nikdy nepřestalo, aby tu stále bylo s námi…
  Tady jsem před týdnem v Praze zastavil psaní. Týden uběhl a já si znovu rozsvítil kompjútr v malé místnůstce staré vesnické usedlosti. Téma se ale nemění. Nutnost žít ve společnosti a zároveň si udržet vědomí smyslu vlastního života je problém celého dvacátého století, bez ohledu na místo a režim, ve kterém člověk právě žije. Těžko říct, kdy nás vlastně konzumenství začalo svými sladkými a jednoduchými přísliby posunovat do nezávaznosti a bezčasí. Mnozí filozofové si tento problém už velmi zřetelně uvědomili v devatenáctém století. Snad násilný vznik nových sociálních režimů, motivovaných nacisticky, fašisticky nebo komunisticky, s tím souvisí. Snad to byla jen hysterická reakce na zjevování se liberálního, původně protestantského prázdna. A tak došlo k zoufalému pokusu přikázat a mocí zajistit dobro určité skupině lidí, která na to měla podle ideologů právo. Nedopustit dělení společnosti pouze podle ekonomických pravidel. Když začalo devatenácté století tušit, že dochází k relativizaci a ztrátě smyslu života, že dochází k jakési amerikanizaci, začly se v různých částech Evropy objevovat ony nešťastné režimy, které chtěly smysl života lidem přikázat násilím. Kolik zla toto příkazové dobro způsobilo, netřeba dokazovat. Výsledek je, že konzumenství v rámu parlamentní demokracie se ukázalo jako nejmenší zlo a prosadilo se. Fašistické a nacistické režimy byly poraženy vojensky a komunistický režim příkazového dobra byl konzumenstvím rozložen zevnitř a padl bez boje. To je velká úleva, ale problém se nemění. Liberalismus se sice tváří, jako by pocházel z přirozeného světa, ale není to pravda. Je to pouze jakési bezbolestné ustrnutí, ze kterého se bojíme vyhlédnout někam jinam. Pro budoucnost nám ale zůstane naléhavá otázka: Co s tím falešným ekonomickým světem, který nás oslňuje a oslepuje, že nejsme schopni vidět onen skutečný svět přírody, který nás vytvořil a který jediný nám umožňuje žít?

***

  Dvorky jsem napsal na podzim 1979 a první verzi jsem měl hotovou za devět dní. Neměl jsem v plánu psát knížku. Řešil jsem v té chvíli jiný problém. Šlo mi o písničky a zpívání. Žil jsem několik týdnů v malém dřevěném zahradním domečku nedaleko Loun na břehu říčky Ohře a přemýšlel, jak dál. Už jsem měl za sebou kvůli písničkám první trestní stíhání. Trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení. StB v Hradci Králové celou záležitost nazvala Akce Zpěvák, ale nakonec stíhání zastavili a předali vše pražské StB. Už jsem absolvoval i několik výslechů v Bartolomějské ulici a skamarádil jsem se se všemi tehdejšími disidenty. Ale stále jsem vystupoval. V sezóně 1975-76 jsem odehrál 150 koncertů a v další, závěrečné sezóně, dokonce ještě o dvacet více. Nikdy před tím, ani potom jsem už tolik koncertů neměl. Většina jich byla organizována „ilegálně”, pod různými jmény a organizacemi. Publikum se mezi sebou vždy domluvilo a přišlo a úřady se téměř ničeho nedopátraly. Zázračná situace, kdy hlad publika, organizační zručnost, nadšení různých organizátorů roztroušených po celém tehdejším Československu a přece jen určitá opatrnost, vytvořila síť svobody v okupované zóně. Znamenalo to ale nehrát při žádném výročí a každé místo správně otipovat, odhadnout kam až můžu. A pohybovat se spíše ve dvojsmyslech, aby publikum nedostalo strach, a nebo neupadlo v hysterii. Byl jsem svobodný, ale vyžadovalo to taktiku, která mi najednou začala připadat pokrytecká. Nevím jestli to bylo z psychického vyčerpání, z potřeby morální čistoty a nebo vlivem mých nových disidentských přátel, ale začal jsem si přát konflikt se státní mocí. Ale k tomu bylo třeba se rozhodnout a přijmout rizika, která to ponese. Na podzim roku 1976 šlo ještě couvnout, trochu se přikrčit, být obezřetnější a vlastně dále pokračovat v tomtéž, za co bych se také nemusel stydět. Šlo mi o rozhodnutí, zda se konfrontaci s mocí dále vyhýbat a nebo ji vyvolat. Udělal jsem si pár týdnů na přemýšlení, odjel k Ohři a nechal si domluvený jediný termín, a to byly narozeniny spisovatele Ivana Klímy. Deset dní před těmi narozeninami mě napadlo, že bych mu mohl dát, když je spisovatel, k narozeninám knížku, kterou napíšu. Ale takový nápad člověk nerealizuje jen z rozmaru, obzvlášť když se jedná o první knížku v životě. Když bych neměl hlubší vnitřní důvod, tak bych samozřejmě žádnou knížku nepsal. Důvod tu ale byl. Moje rozhodování, jak dál. V noci, deset dní před narozeninami, jsem natočil papír do psacího stroje a napsal první větu. Vlastně pro tu chvíli úsměvně realistickou: Je noc. Asi hodinu jsem se nehnul z místa, protože jsem v sobě hledal toho, kdo to říká. Že to bude monolog mi bylo jasné, pouze jsem nevěděl čí monolog. A pak se mi asi po hodince vynořila představa osmnáctiletého chlapce, který se musí rozhodnout, jak se svým životem v této době naloží. A skrze postavu tohoto chlapce jsem si začal dělat pořádek v sobě. Kniha začala růst. Každou noc jsem napsal asi patnáct stran a vyloupnul se z toho příběh, na jehož konci muselo dojít k rozhodnutí a poslední tři dny psaní jsem byl už velmi napnutý, protože stále mi ještě nebylo jasné, jak se tento chlapec v knize rozhodne, tedy jak se vlastně rozhodnu já. V tomto příběhu není nic autentického, vše je vymyšlené, ale rozhodovací drama toho chlapce je autentické velice. Skrze něj jsem se rozhodl, jak budu žít dál já sám.
  Dopsal jsem, sbalil originál - v tu dobu jsem psal vše s kopiemi, které jsem různě schovával - a odjel na narozeniny Ivana Klímy. Předal jsem mu knížku a byla to úleva a bylo mi jasno. Takhle začala tedy moje poslední sezóna před emigrací, která ze všech mých sezón byla nejpěknější. Že budu nakonec dotlačen k emigraci mě v té chvíli nenapadlo ani v náznaku.
  Podzim 1976 byl mezi lidmi, které režim nezlomil, jaksi vůbec radostný. K prvnímu seznamování osob, dnes nazývaných disidenty, došlo někdy v roce 1975. Skupina se rozšiřovala a začlo se vytrácet ono sedmileté normalizační osamění, ve kterém celý národ po okupaci uvízl a kde si každý sám za sebe rozhodoval, jak se zachová. Píseň Litvínov pochází někdy z roku 1971 a myslím, že přesně vyjadřuje tehdejší náladu. Na jedné straně osamění s ideálem a na druhé straně připojení se k pragmatickému davu, který má omluvnou filozofii, že za byt a za stravu a za oděv dělá a proto také žije. Ideály roku 1968 měl v sobě každý a každý si musel vysvětlit, či omluvit, proč je opouští. Režim tehdy udělal nabídku, možná i pro sebe osudovou, že lidem konzumenství v určité míře povolí a místo podnikání bude tolerovat krádež z eráru, ale za cenu, že lidi budou držet hubu a nebudou se kolem sebe příliš rozhlížet. A po sedmi letech se najednou zjistilo, že z patnácti miliónů obyvatel si to jen několik stovek nenechalo líbit. Na podzim roku 1976 už bylo jasné, že těch několik stovek lidí má v zoufalé nivelizaci všeho značnou sílu. Že musí k něčemu dojít, bylo jasné všem, pouze nikdo nevěděl kdy a na čem se to stane. Než byla začátkem dalšího roku zveřejněna Charta 77, tak mezi námi proběhla diskuse, jak na to režim bude reagovat. Všichni jsme se shodli, že nijak. Jako dokumenty před tím, bude i tento uveřejněn v zahraničí a tady si ho přečte jen pár lidí. Ti ho třeba rozepíšou, ale tím to skončí a celá věc zase zapadne. Režim se bude tvářit, že o ničem neví a „normální” lidé, kteří si to náhodou přečtou, jen mávnou rukou. Stejně se tím nic nezmění, byla tehdejší všelidová filozofie. Pozvolna jsme se k ní vrátili i dnes.
  Jenže režim, tak jak to u ideologických molochů bývá, udělal kolosální chybu. Na popsaný papír, nadepsaný Charta 77, zareagoval hystericky a tři měsíce zuřil, takže se z Charty 77 nakonec událost stala. Hlavní „systémová” chyba byla, že byl lhostejný dav donucen zaujmout stanovisko. „Normální” člověk nemohl jen mávnout rukou. Musel veřejně deklarovat, že je proti. Pro celý tupě se tvářící dav to bylo ponížení. Museli odsoudit něco, co nesměli ani číst. Jenže v určité chvíli a v Čechách lze ponížení vzít za své a pokusit se ho dokonce nějak využít. Do Národního divadla se „vážní” umělci dostavili na základě nicneříkající pozvánky, zaslané poštou. Stačil jen děs toho, že někde byla zaregistrována jejich adresa. Ale na zpěváky a hudebníky populární hudby se zapomnělo. Ti se toho opomenutí natolik vyděsili, že si zorganizovali schůzi anticharty ze své vlastní iniciativy a přemluvili televizi, aby tuto skvělost i vysílala. Uváděl to Karel Gott a Eva Pilarová a dá se říct, že tam byli téměř všichni…
  Po třech měsících hysterie opadla, režim se vzpamatoval, uvědomil si, že není ohrožen ani v nejmenším a pokračoval zase dál jen v zákeřnosti zákulisní války. V květnu 1977 jsem byl zatčen kvůli písni Havlíčku Havle. Po dvou dnech mě pustili, protože se jim nepodařilo prokázat, že ta píseň je o Václavu Havlovi, který byl v tu dobu ve vězení. Ty dvě noci v cele a nejistota z dalšího vývoje, byly pro mne zase zcela novou zkušeností a napsal jsem o tom knížku Utkání se skálou aneb Konec sezóny v hotelu CPZ. (Cela Předběžného zadržení.) Tuto knížku jsem chtěl původně zařadit také sem, mezi Dvorky a Plechovku, ale jelikož se mi dostal do ruky můj estébácký spis, tak z toho sestavím samostatnou knížku, která se bude jmenovat Akce Zpěvák, tak jak můj případ pro sebe nazvala StB.
  Ale v dobu mého prvního zadržení jsem byl ještě plný síly a optimismu z toho, jak se konflikt se státní mocí vyvíjí. Byl jsem na koni, protože jsem téměř denně vystupoval a mohl lidem z pódia i sdělovat co se se mnou děje a policie nebyla schopna moje vystupování zastavit. Pokračovaly koncerty v Baráčnické rychtě na Malé Straně a jezdil jsem po celé republice a i když jsem rozumem věděl, že to musí někdy skončit, byl jsem v jakémsi opojení z toho, že ještě teď se mi to stále daří. Poslední koncert na veřejnosti byl v červenci v Pezinoku na Slovensku. Byl to festival za účasti sedmi tisíc diváků. Všichni věděli oč jde. Můj vstup byl dlouhý a radostný a symbolicky začal za světla a skončil za tmy. Jen jsem nevěděl, že jsem v ten moment dohrál. Pražská StB mě sice na jednom výslechu upozorňovala, ať na ten koncert nejezdím, ale jelikož Slováci brali už tehdy federalizaci vážně, tak slovenská StB nereagovala na upozornění nějakých Čehůnů z Prahy, že k nim jede vystupovat nežádaná osoba. Průser udělali až za pár dní, ale to už bylo pozdě. Jak ironické, že slovenský nacionalismus mi umožnil uzavřít moji desátou sezónu tak slavnostně.
  Prázdniny v roce 1977 pro mne znamenaly změnu, začalo trestní stíhání pro nedovolené podnikání a skončily veřejné koncerty. A z „radostného” konfliktu se státní mocí se stal hloupý a osamělý zápas s několika konkrétními estébáky. Mnoho přátel se vytratilo a já začal žít už jen mezi disidenty. Moje činnost se rázem více podobala úřadování než dramatickému zápasu o svobodu slova a ducha. Moje žena z toho propadala každý den hysterii a já nosil stále s sebou vězeňský balíček. Byly sice různé domácí koncerty, za které byli jejich organizátoři zavíráni, ale já se dostával do stále větší izolace „chráněného zvířete”. Moje tehdejší žena se mi později, po mnoha letech v Holandsku, přiznala, že se tehdy rozhodla, že mě donutí k emigraci. Stejně se ovšem rozhodla StB a velmi jasně mi při výsleších oznamovali, že buď vězení nebo emigrace, ale v žádném případě mě nenechají běhat jen tak po ulicích. Rozhodující byl okamžik někdy na začátku roku 1978, kdy jsem byl pozván na domácí představení k jednomu evangelickému knězi do Brna. Dům byl obklíčen policií a mně se podařilo ujet jen tak tak. Žena propadla v autě další hysterii, já to vzal do Olomouce k rodičům a v té noční jízdě mezi Brnem a Olomoucí se ve mně cosi zlomilo. Takhle nelze žít dál. Když jsme dojeli k rodičům, tak jsem nešel spát a začal jsem psát dlouhý text, který jsem později nazval Plechovka.
  Plechovka, na rozdíl od Dvorků, je celá autentická, kromě oné místnosti, do které se osoba v knížce zavře. Ale ta osoba jsem byl už já sám a v absurditě odcizení, do které jsem se během posledních měsíců dostal, jsem potřeboval nahlédnout na zážitky mého „skutečného” světa, popsat je a udělat si v sobě přece jen jakési jasno. Ironie je, že jsem se v knížce se svou bývalou ženou rozešel, ale fakticky jsem tímto psaním došel k tomu, že jsem s ní nakonec emigroval. Bohužel jsem své spisovatelství prožíval silněji než skutečnost. Být normálním člověkem, udělal bych věci obráceně.
  Plechovka vyšla jen samizdatově. Ivan Klíma ji tehdy považoval za knihu desetiletí a divadelník Karel Kraus mi k ní udělal redakci. Když jsem později se Škvoreckým domlouval vydání knížky v jeho nakladatelství v Torontu, bylo domluveno, že vyjdou pohromadě všechny tři novely. Dvorky, Utkání se skálou i Plechovka. Když jsem pak knížku dostal vytištěnou, Plechovka v ní chyběla. Ani se mi nelíbila. Od doby napsání až do loňského roku, kdy projevila o tento text zájem Revolver revue, jsem Plechovku nečetl. Tedy téměř dvacet let. Revolver revue Plechovku nakonec také neotiskla. Také mi neřekli proč. Já si ale text přečetl a byl jsem překvapen jeho vášnivostí. Dalo by se možná říct, že je to kniha „pravdivá” a měla by se spíše řadit do deníkové literatury. Mohl bych jmenovat i mnoho osob, které se v textu vyskytují, ale je mi to poněkud hloupé, protože dnes jsou, anebo před nedávnem ještě byli, ve vysokých státních funkcích. Jak při Dvorcích, tak při Plechovce jsem se musel rozhodnout o jedné koncepční záležitosti. Zda tyto texty vydat tak, jak byly tehdy napsány a zachovat tak jejich historickou autenticitu, anebo do nich sáhnout a přehlédnout je mým dnešním pocitem, či dnešní zkušeností. Rozhodl jsem se do nich zasáhnout a oba jsem zkrátil asi o pětinu. Ony reflektivní, uvažovací pasáže se mi zdály z dnešního pohledu zbytečně roztahané. Obzvlášť Dvorky byly daleko politicky agresivnější a byly tam dlouhé pasáže, kde jsem komunistickému režimu otevřeně nadával. To mělo tehdy smysl. Dnes to působí poněkud silácky. A vůbec v tom tehdejším tichu bylo třeba nacházet odvahu k napsání každé věty, takže každá věta něco vážila a čtenář to také cítil. Dnešní pohled je více literární a možná také liberální. A zde bych se ještě jednou vrátil k úvaze o bezčasí, o kterém jsem psal na začátku. Měl bych se možná v hloubi duše stydět, že vychází dvacet let stará knížka, nebo že dokonce zpívám i třicet let staré písně. Optimista by řekl, že jsou to tedy díla prověřená časem a že to jen potvrzuje jejich nadčasovou kvalitu. Nejsem optimista a spíše mě mrzí ono nestárnutí. Ona nadčasovost je dána pouze tím, že jsem všechny ty věci nepsal jako módní výrobky, ale řešil jsem si jimi svůj konkrétní životní problém a to z nich nemůže vyčpět, protože ten problém byl skutečný. To tomu dává jakousi hmotnost, která se nevytrácí, ale tím ještě nevzniká nadčasovost. Ty věci ve skutečnosti jsou staré a pouze v bezduchosti a bezčasí dvacátého století působí živě. Ale jen pro někoho. Že by se z toho vykřesal „úspěch” si nemyslím, a ani o něj vlastně nestojím. Analogicky by šlo říct, že nic není mrtvějšího, než věc, která právě vyšla z módy, a tak doufám, že do módy ani nevstoupím.

Dolní Kamenice, 16. září 1996