Stál jsem v Chicagu na vrcholu nejvyššího domu na světě a místo radosti jsem prožíval pocit zrady.
  „A tenhle mrakodrap," ukazoval můj český průvodce kamsi dolů mezi změť výškových domů, „byl před desíti lety, když jsme sem emigrovali, nejvyšším domem ve městě."
  „Kterej?" zeptal jsem se nervózně.
  „Tamhle ten dole, jak je schovaný mezi těmi bílými stavbami. Trochu ho zastiňují, ale je to on, že Maruško?" otočil se na svou ženu, oblečenou nápadně elegantně. Okázale se s námi nudila. Ani se tím směrem nepodívala, neboť závistivě sledovala jinou vyparáděnou ženu. Krasavice byla zavěšena mezi dvěma šviháky a vykřikovala nadšením.
  „Myslíte toho mrňouse," pokusil jsem se o přátelskou ironii.
  „Ale on není zase tak malý. Nezapomeňte, že teď stojíme půl kilometru nad zemí. A to všechno postavili za pouhých deset let. Je to neuvěřitelné tempo, jakým se v Americe žije. Netroufám si ani pomyslet, jak to tady bude vypadat za dalších deset let."
  To bylo před dvanácti lety. Já byl čerstvý emigrant a prožíval jsem první šoky ze světa, kterému na nás nezáleželo.
  „To v Praze nemáte, že?" tnul zdvořilý a ochotný průvodce do živého. Stále jsem prožíval hořkost kvůli ruské okupaci, která nás uvrhla do dalšího bezčasí a chátrání. Tady život bujel.
  Pozoroval jsem obrovský stín, který vrhal dům, na jehož vrcholu jsme stáli. Stín pohltil množství mrakodrapů pod námi. Kolem nás se rozkládal na všechny strany prostor. Do dálky výškových domů ubývalo a kdesi na obvodu města stály už jen bílé přízemní domky, ve kterých lidé bydleli. Byl jsem na vrcholu pyramidy, která stále roste a kypí. Jako by celý kraj vymrštil svou energii právě sem. Americké město se podobá sopce. V centru je nejživější a nejnovější.
  Evropské město se podobá přeříznutému kmenu stromu. Nejmladší letokruh je ten poslední, největší a nejvzdálenější. Uprostřed letokruhů najdeme prázdné kolečko, duši. Ta je nejstarší. Tam se strom narodil. Leží tam náměstí. Sem přišli lidé a prázdný prostor obehnali hradbami. Jak město rostlo, posouvaly se hradby o kruhy dál, ale náměstí zůstalo. Kolem náměstí jsou domy nejstarší. Každým rozšiřujícím se letokruhem mládnou a zvětšují se. Když se vydám z náměstí na jakoukoliv stranu, projdu napříč tisíciletím, až se dostanu k rozervané kůře periferie, kde stojí výškové králíkárny, obklopující město jako babylonské hradby. Jsou svědectvím pomatení, degradace, pouhého přebývání, vyhnání a ztráty domova. Americké město je podobné pyramidě se žhavým srdcem, evropské město vypadá jako stará vykotlaná miska se zabetonovanými okraji.
  Celé dva měsíce jsem v Americe zažíval cosi nezvyklého. Cítil jsem kolem sebe široký prostor a já byl stále v jeho středu. Jednoduchý, uklidňující a zároveň jaksi monumentální pocit. Večer mě to vždy po evropsku táhlo do centra.
  „Ale tam teď nic není. Je tam mrtvo a večer i nebezpečně. Tam jsou jen úřady a obchody. Do downtownu lidé přijdou zase až ráno a odpoledne se vracejí domů. Teď tam není vůbec nic. Jestli chceš jít do hospody, tak půjdeme někam za roh," odpovídali mi.
  Periferie je místo, kde se žije, a do centra se jezdí pracovat. Domov se rozkládá tam, kde bydlím, a není ho třeba doplňovat hledáním minulosti. Magie města, jako starého organismu s duší, v Americe nefunguje. Člověk je sám středem prostoru. Prostoru, který se rozkládá na všechny strany stejně. Jak snadné je pak být sám sebou!
  V Evropě vážím hodnotu svého bydliště vzdáleností od duše města, od náměstí. Je to magické místo. Tam přišli na počátku první lidé, tam se opevnili, tam se vracím, abych si ověřil, že jsem tu stále doma. Na náměstí se dějí vzpoury, tam teprve se stává nepřítel pánem nad obyvateli. Na náměstí prožívá město svou hanu i slávu, popravy i svěcení, tam potřebuji chodit, abych věděl kde žiji, že vůbec žiji a že můj život někam patří. Mám stále toto místo na mysli. Prázdné místo. Prázdné místo na počátku, ke kterému se svažuje naše evropské vědomí. Cesta na náměstí je cesta k původu.
  Jediné, co bylo v Americe evropského, jsou emigranti. Ti se drží svého stínového náměstí, mizejícího v nezřetelně antikvární vzpomínce. V New Yorku jsem zažil demonstraci potomků norských přistěhovalců. Protestovali proti návštěvě švédského krále a žádali svého prezidenta, aby mu nedával vstupní vízum do Ameriky. Smál jsem se tomu. Kdysi Švédové okupovali Norsko a američtí emigranti jim to ještě nezapomněli. Ale smích mě přecházel. Jak jsem cestoval od jednoho českého spolku k druhému, vracel jsem se také po desetiletích zpět, až jsem se ocitl v nezřetelném čase někdy mezi Žižkou a Palackým a Masaryk byl svižný mladík, se kterým se právě probíralo zakládání Československa. Jen moje dlouhé vlasy byly současné. Byly pro emigranty symbolem komunistického úpadku. Nevěděli, že dlouhé vlasy přijely do Evropy na beatnických saních slunné Kalifornie.
  V každém městě, na své okružní cestě zámořským kontinentem, jsem se železnou pravidelností dostal na cibulovém porcelánu svíčkovou s knedlíky, a když jsem v české hospodě v Los Angeles požádal o biftek, málem mě majitel vyhodil.
  „Syrové maso na ohni je pro americké divochy. Ty seš Čech, tak dostaneš svíčkovou!" oznámil lakonicky a protekčně mi ji přinesl zase na cibuláku.
  Po této svíčkové jsme jeli na vzdálené parkoviště, kde probíhala velká událost. Všesokolský slet pacifické župy. Byl jsem jak u vytržení. Los Angeles pro mne dosud symbolizovalo jen beatnickou poezii a Hollywood. A teď sokolský slet! Auto řídil jezuitský páter Popelka, pastýř emigrantských duší. Hučel do mne, že s ním musím do Disneylandu.
  „Ale já se vám musím přiznat, že mě to zase tak strašně nezajímá. Nějak si to umím představit. Raděj bych se šel podívat k moři. Tichý oceán jsem ještě neviděl," bránil jsem se.
  „Moře uvidíte kdekoliv. To je jen voda , ale Disneyland je jenom jeden, a pokud jste tam nebyl, tak si to představit neumíte. Všichni biskupové, které jsem tam zavedl, mi potom moc děkovali. Už jsem vám koupil lístky a zítra ráno pro vás přijedu," pravil jezuita nesmlouvavě a řítil se dál po osmiproudé dálnici.
  Dojeli jsme na sletové parkoviště a já se vmísil mezi lidi. Cvičili jen staří a děti. Byli jsme v mexické čtvrti, takže celá akce byla vstřícně do amplionů uváděna anglicky. Mexické i české publikum bylo v národních krojích a anglicky rozumělo asi tak stejně. Tohle je skutečná Kalifornie, říkal jsem si v duchu.
  Jak jsem se tak prodíral davem okolo sletového parkoviště, zaslechl jsem své jméno. Zády ke mně stáli dva solidně oblečení páni.
  „Jdeš zejtra do sokolovny na toho Hutku?" ptal se jeden.
  „A kdo to je?" ozval se ten druhý.
  „To je ten vlasatý zpěvák, jak ho komunisti vyhodili z Československa."
  „Toho bych já vyhodil z Ameriky," uzavřel druhý a já se prodíral dál s pocitem prostoru, v jehož středu jsem se neustále nacházel. Pocit jednoduchý, uklidňující a zároveň monumentální.

27. října 1991