V sedm večer měla přijet k nám domů polská televize. Prý dělají pořad o sousedech. Poláci jich teď mají sedm. Byla s nimi Češka a vyptávala se lidí v Praze na ulici, co si myslí o našich sousedech. Všichni mluvili o Němcích. Někteří se k tomu ještě zmínili o Rakušanech a Slovácích. Na Poláky si nevzpomněl nikdo. V Polsku by to dopadlo stejně, říkala mi s úsměvem paní redaktorka. Ale to bylo až večer. Teď ještě nebylo šest. Vypadl jsem z pracovny, že si koupím rybičky. V akváriu se šneky se líhnou jakési šmejdivé breberky, které šneky zlobí. Pustím na ně rybičky, ať je vyzobou. Vešel jsem do uzounké prodejny.
  „Nitěnky nejsou,” řekla paní prodavačka sama od sebe.
  „Nevadí. Koupím si rybičky. Tyhlety se sukničkama, ubližují šnekům?” Paní prodavačku otázka uvedla do rozpaků. Šneků si kromě mne nikdo neváží.
  „A tihle sumečci se snesou s ostatníma rybičkama?” ptal jsem se dál.
  „Se všema. Všichni je respektují. A máme dva druhy. Jedni čistí dno a jedni sklo.”
  „Tak mi dejte vždy po dvou. Ty s těma sukničkama, a taky ty sumečky.”
  Paní vzala síťku, nachytala rybky, vylovila je koštýřem a vyklopila do tenkých igelitových pytlíků s trochou vody. Přestupuji tiše další hranici. Rybičky jsem nesnášel a považoval je za velmi bačkorové a nezdravé potěšení. Ale měsíc se už dvě prohánějí v akváriu u mloků. Tlamovci. Taky tam plave želva. Raky jsme dali pryč. Začal jsem z nich mít zlé sny. Vytáhl jsem peněženku. Živí tvorové a každý kolem dvacetikoruny.
  „Ale řeknu ti, že jsem si to představoval jinak”, řekl muž u pultu k rozložité ženě. „Na co jsou jim tak vysoké daně?”
  „Přece aby měli za co reprezentovat a nedělali nám voličům ostudu,” vložil jsem se do toho a čekal, až paní prodavačka všechny ty rybičky doťuká na pokladně.
  „To máte pravdu. Lidi dnes moc nadávají. Ty jejich platy a nosy lezou pořád jenom nahoru. Na to jsem jim klíčema nezvonil. Celý dny jsem běhal po demonstracích jako pitomec, a teď tohle!”
  „Však pán si to také představoval jinak, že?” řekla ke mně rozložitá žena onikavě. „Znáš toho pána, ne?” otočila se k prodavačce.
  „Neznám. Nikam jsem tehdy nechodila, protože jsem musela od rána do večera pracovat.”
  „Ale znáš. Až uslyšíš jeho jméno, tak si vzpomeneš. To je pan Dědeček.” Rozložitá žena se na mne vítězně podívala. Vypadala jako moje první tchyně.
  „Jmenuju se trochu jinak, ale Dědeček je můj kamarád,” řekl jsem s úsměvem, vzal zpět drobné a šel domů.
  Bylo mi těch lidí líto a vím proč. Je to moje líná generace. Už by se jim chtělo jen dožít. Cítí se unaveni, ale do penze je daleko a k smrti ještě dál. A to rozvazuje ruce nafoukané vládnoucí partě, která si bez opozice připadá nepostradatelná a nezničitelná. Před pár dny jsem potkal v noci na M9ráku Pavla Kocha. Čech, ale znal jsem ho léta v Holandsku. Architekt. Neviděl mne.
  „Hoe gaat het?” zeptal jsem se. Vypadal nadurděně a byl opilý.
  „Tady končím. V týhle blbý zemi plný gaunerů, co jenom natahujou ruce po penězích, už nemám co dělat. Vracím se do Holandska.”
  „Ještě děláš tam v tom baráčku na Delfshávenu?”
  „Dávno ne. Pracuju u pojišťovny. Jako Kafka. Teď ho teprve začínám chápat. Nationale Nederlanden,”
  „Aha. Vy stavíte tu Tanečnici dole na nábřeží vedle Havlovýho baráku.”
  „O to se starám. Už čtyři roky. A můžu ti říct, že toho mám po krk. Tak děsný léta jsem ještě nezažil. Korupce, blbost, sprostota a naprostá nekompetentnost. Ale všechno končí. Sem už prachy nikdo strkat nebude.”
  „To je hezkej barák. Bude tam vypadat dobře.”
  „Fakt se ti líbí?”
  „Líbí.”
  „Tak to seš první Čech, kterýmu se líbí. Všichni ostatní jsou strašně chytrý a vzdělaný, a vědí, co Praha potřebuje, takže se jim nelíbí nic. Co bylo kolem toho zbytečnejch řečí a věčně nataženejch rukou. A ti gauneři, to jde až nahoru.”
  „Myslíš, že i Klaus je gauner?”
  „Ten ne. To je jejich trenér.”
  Polská televize si mě posadila doprostřed našeho obýváku. Nahrál jsem tři písně a pak chtěli, abych mluvil. Co na to všechno říkám, na ty národy, které byly pod komunismem. Mluvil jsem. O Češích jsem řekl, že to je národ, který má strach o peníze, a tak volí ekonomy, kteří tvrdí, že jsou pravicoví. Češi chtějí být bohatí, ne svobodní. Zatím. A vláda také slibuje jenom peníze. Slibuje je těm dole, od kterých je vybírá. Ale jakákoliv politika tvrdí, že právě ona je tou nejlepší službou. Té většiny. Ale jde jí jen o uchopení moci a pak o její udržení… a bloudil jsem příjemně dál v myšlenkách, nějak divně spokojen tím, že to říkám Polákům.

21. února 1995