Jablíčka, která jsem dal loni do sklepa, shnila, a na jaře jsem je všechna vyhodil na kompost. Návrat k vesnickému životu mi dal svou první lekci. Zůstal jsem městským poblouděncem, který si svou vesnickost platí jako přepych a jako nejasnou naději pro děti. Že budou mít hlínu, stodolu, ovocné stromy, prostor pod hvězdami a nezastavěnou krajinu okolo, tak jak jsem to v dětství měl já. Jenže tehdy to bylo za trest. Měli jsme i zvířata, abychom je pak mohli sníst. Na to už dnes nemám odvahu, takže jídlo kupujeme v obchodě. I zvíře, které člověk nakonec sní, se stane členem rodiny, se kterým je potřeba každý den žít. Dům zamknu a odjedu. Od jedné jediné slepice už nemůžu svobodně odjet. Chtěl bych mít slepici, ale bojím se. Ale bojím se i vážně zamyslet, co vlastně se svou svobodou bez slepice dělám.
  Jinak zatmění Slunce, jako loni, nebylo, zato zatmění Měsíce. Loni se Měsíc trefil mezi Zemi a Slunce, letos Země mezi Slunce a Měsíc. Jak divná shoda přesnosti během jednoho mizerného roku v neomezeném prostoru! Loňské léto propršelo a nebyla teplá noc. Letos bylo léto sladké. Těch ponuře předpovězených čtyřicet studených let začne asi jindy. U nás na Domažlicku bylo sucho, na rodné Moravě povodně. Politicky jsme se ponořili o další sáh kocourkovské beznaděje a komunista a ministr antikomunistické vlády mě žaloval pro urážku na cti. Přestal jsem na jaře po třiceti letech vystupovat, ale Dyba mě dostal znovu na veřejnost. Ve Zbůchu jsem zastavil u samoobsluhy, abych koupil Kláře krabičku s pitím.
  „Gauner je slabý slovo. A není to jenom von. Všichni, jak tam sedí,” říkala mi neznámá kulaťoučká paní pokladní a prodavačka a uklízečka, které přiběhly, nadšeně kývaly. Byl jsem v té chvíli úplně jejich. Takže kým jsem vlastně? Ale upovídaná šestiletá Klára mě nenechala se zababrat v takových myšlenkách. Jsem její. Ale přesto chtěla vědět, o čem paní povídaly. Večer pak blbla na posteli a vykřikovala: „Předseda vlády Klauzeman poručil soudci, aby odešel z vlády a prezident Havel poručil Kalvodovi, aby odešel do vlády za mříže.”
  „Zase se nám v Čechách na chvíli probuděj dějiny. Toho Zieleniece už Klaus nepřežije,” říkal jsem Kateřině, když jsme vylezli od spících dětí. „Škoda, že neuměl odejít včas. Mohl být hrdina. Teď ho budou vynášet násilím a každej si ještě rád plivne,” pokračoval jsem celý rozlámaný, protože jsem dnes zasadil dvě hrušky, blumu, rybíz, čtyři angrešty a očesal několik jabloní.
  „A myslíš, že Lux nebo Zeman budou lepší?” zeptala se Kateřina bezmyšlenkovitě. Šije Kláře k zítřejším narozeninám šálu, která má vypadat jako had, a nemohla protáhnout žlutou látkou tlustou červenou bavlnku.
  „Vždycky mi to zadrhne o ouško.”
  „Horší bejt nemůžou a třeba s nimi v Evropě bude někdo mluvit. S Klausem ve světě nemluví už ani klika od dveří.. Není jediný politik venku, který by ho snesl.” Katka položila šálu na klín a udiveně se na mě podívala.
  „Vidíš, to mi nepřišlo. On se tváří jako strašnej světoběžník, ale vlastně nás izoluje od normálního světa. On venku reprezentuje jen tu naši Asii.” Neřekla slovo Blbákov, které jsme používali v emigraci.
  „Kdyby Asii. To by se ho alespoň báli. On už je jenom na obtíž. Všichni to vědí, jenom on ne, a to je strašné,” a jelikož bylo devět hodin, tak jsme si pustili slovenskou Svobodku.
  Tehdy v emigraci jsme dělili Evropu na Blbákov a Chytrákov a byla to tak pravda. Ale osm let po převratu už to neplatí. Chytrákov zhroucením Blbákova zmoudřel a náš malý český Blbákov dostal do čela velké chytráky z prognostického ústavu. Před pár dny, když jsem se snažil do italského vysílání švýcarské televize vysvětlit českou politiku, tak jsme narazili na problém prognostického ústavu. Pochopili, že to byla jakási komunistická líheň, ale nepochopili, jak to, že právě pozdějších antikomunistických ministrů. Vysvětloval jsem jim to zarputile tak dlouho, až jsem zahlédl to, co viděli oni. Že totiž nešlo o revoluci.
  Poslouchali jsme slovenskou Svobodku a mlčeli. Člověk chce vědět, co se na Slovensku děje, ale mluvit o tom člověka už nebaví. Hodinka skončila, Katka pořád šila, já kouřil a nechávali jsme odeznívat depresi z Česka i Slovenska. Narodili jsme se s tím, že jsme i Slovensko považovali za svůj domov. Pak šla Katka spát k dětem a já sedl na psaní. Před rokem mi nabídli v Právu prostor na fejeton. V té naší svobodě byli jediní, kdo to udělal. Napsal jsem Podzim je tady. Pak ještě dva fejetony a cosi se ve mně zadrhlo. Proč zrovna bývalé Rudé právo mi jako jediné dává prostor k psaní tak, jak to chci já? Rok odešel a nabídka odjinud nepřišla. Tedy je to tak a zde žiju a už si s tím nebudu dělat hlavu. Takže dlužím Právu další Podzim je tady.
  Přiložil jsem do kamen a začal listovat v duši a kompjůtru a narazil na dopis, který jsem psal letos na jaře Kalvodovi, který jednoho dne s úlevou zjistil, že není doktor. Takže na závěr prásknu Právu, o čem si píšeme:
  Ahoj Honzo,
  usedám s odporem k problému plíživého prosazování se postbolševického neřádu, který se jmenuje Dyba. Je tu léto na starém statku se zrajícími třešněmi, přebujelými jabloněmi a rybízem ztraceným v plevelu. Děti tu mají trávu, prostor, písek a kamení a my tu nemáme televizi ani rádio. Zítra tu se sousedy pečeme na dvoře prase, které jeden z nich zabil sekerou. Žiju teď ponořen do chvilkové „bezdějinnosti”, kdy události jsou déšť, hvězdy, slunce, sousedi, hlína, hmyz, děti, hospoda - takže se mi před podzimním návratem do Prahy nechce lézt zpět do nechutného světa „my a oni”, který se důkladně a zákeřně zabydluje za naším půvabně chátrajícím plotem. Máme to tu teprve druhý rok a jsem toho nenasycen a času už není zase tolik k rozdávání. Ale je to pouze nechuť. Žádná skutečná politická tragédie se neděje, za těmi „mocnými” už žádný Kreml nestojí, oni jsou pouze zmatení a do sebe zahleděni a ti horší z nich kradou a lžou a my žijeme zase v malém Česku, upadlém nazpátek do heroických přemyslovských hranic. Ale ten heroismus je tak dávný, že se dá říct, že vykopávka se stala naším obvodem, naší vymezeností. Nemám z Dybiliho žaloby žádnou prorockou vizi blížící se totalitní katastrofy, pouze ten vývoj „správným směrem” jde tempem kulhavého hlemýždě a člověk je neustále olepen slizem blbosti, který takovýto způsob vývoje po sobě nechává. Příliš mnoho těch, kterým chutná moc a peníze, začíná naznačovat, že se fakticky v roce 1989 o žádnou změnu nejednalo, že po dávné normalizaci a nedávné perestrojce se stále tentýž režim pouze dále upravuje, ale jen tak daleko, aby sám přežil. Státní úředník je stále přesvědčen, že neslouží, ale vládne a do jeho „práva na moc” se mu nemá nikdo co plést, je zde právě justice od toho, aby ho ochránila v jeho výsadním postavení. Člověk se může sice podivit, jak to, že politici mají stále pocit, že volbami uchopili pro sebe moc, ale ryba smrdí od hlavy a Dyba smrdí od Havla. Všichni jsme mysleli, že se jednalo o revoluci a Havla jsme vzali jako suverénního vůdce a on se tehdy rozhodl, že jeden z ministrů režimu, který byl poražen, se stane předsedou vlády svobody, která zvítězila. Sametová čalfa. Poražení pochopili svou šanci a vítězové se dostali do ochromujícího konfliktu se svým vlastním svědomím. Takhle byl zase potvrzen onen malý český politický realismus, který se tak zbaběle skryl za elegantnější slovo pragmatismus. Mně to bere chuť do života a společnosti to bere víru v jakoukoliv politiku. NATO a EU nám dají sice časem bezpečné demokratické mantinely, ale nás to nebude bavit, protože jsme zbaveni prožitku z toho, že jsme k tomu dozráli sami. Stejně jako v posledních stoletích nám bude politická a ekonomická stabilita někým přidělena, bude tu, ale my se té české zatuchlosti v ní prostě nezbavíme. Ale to všechno vlastně píšu, abych i sám sobě osvětlil, jak je možné, že bývalý komunista a potom neschopný ministr pravicové vlády zrovna mě žaluje pro urážku na cti…

26. října 1997