Když život ve vzácných okamžicích strhne k údivu, je mi jako bych více žil. Zahlédnu zázračnost. Jindy je zázračnost zavalena proudem šedivých dnů, které mechanicky odcházejí a přicházejí. Nevidím ji, protože jsem si zvykl. Zvyk je mocnější než cokoliv. Přemůže i zázrak. Stačí jen chvíli nechat pracovat čas. Zvyk zničí zázrak, ale vytváří zase domov i souvislost, dokonce i pocit bezpečí. Zvyk sloučí neslučitelné a sladí nesouměřitelné. A když si na něco zvykneme, dlouho se nám pak stýská, když to není. Zvyk má setrvačnost. Tak vzniká tradice, tak vzniká morálka, tak vzniká jazyk, tak se stalo, že se lidem stýská po bolševismu. A čas od času se zvyk prolomí a člověk zažije cosi nezvyklého, probouzejícího, zázračného, děsivého i vytouženého. A život se stane na okamžik mocným otazníkem, který hluboce prožívám a který neumím popsat.
  Minulou neděli v půl sedmé ráno mě probudil telefon.
  „To je pan Hutka?” ozval se ženský hlas.
  „Ano,” odpověděl jsem chraptivě. Spal jsem tvrdě, jakoby zazděn do temnoty. Telefon jsem měl položený vedle sebe na posteli.
  „V šest dvacet se vám narodila dcera. Je zdravá, váží tři šedesát osm a měří padesát dva centimetrů. Gratulujeme. Paní je také v pořádku. Leží ještě na operačním sále. Dcera se narodila císařským řezem.” Polila mě hrůza.
  „A … a …” zakoktal jsem. „Je žena v pořádku?”
  „Všechno proběhlo bez komplikací,” řekl hlas přátelsky.
  „A mohu ji vidět?”
  „Dnes nechoďte, paní bude unavená. Přijďte až zítra.”
  „Děkuju,” a na druhé straně žena položila. Poslouchal jsem ještě chvíli šum ve sluchátku. Šum vzdálených galaxií. Podíval jsem se k oknu. Nebe bylo už tmavě modré. Štírovské slunce nad obzorem, to znamená, že ascendent bude ve Váhách, napadlo mě. Znovu jsem se položil. Hlavou mi šly představy chuchvalců krve a surovosti. Jak jsme bezbranní!
  S Kateřinou jsme se potkali před čtyřmi roky v jednom katolickém klášteře v Bavorsku. Opat Opasek tam pořádal svou každoroční exilovou sešlost. Oba jsme v tu chvíli stáli uprostřed ruin svých životů. Jaksi jsme se o sebe opřeli a já začal svou rotterdamskou existenci skládat do krabic a pozvolna ji stěhoval za Kateřinou do Kolína. Nebyly peníze, nebylo kde bydlet, nebyla perspektiva, pouze jsme se měli rádi. Pak jsme v Kolíně sehnali byt. Já byl vyčerpán a minulost na mně ležela jako zřícená střecha. V novém bytě jsem přibil poslední poličku a rozbalil první krabici a přišel listopad. Přiletěl jsem sice do Prahy jako první emigrant, ale vše se pro mne dělo jako za výkladní skříní. Mlel jsem z posledního a nechal jsem se nést proudem v naději, že začnu také plavat. Moje hvězda před publikem a v novinách zářila, ale pro úřad jsem byl vetřelcem. A úřadu stále patřilo vše. Po půl roce jsem se rozhodl vrátit zpět do Německa, kde na mne čekala Kateřina a kde jsem měl svou postel. V červnu ale přidělil úřad dvě místnosti pojmenované „přístřeší”. Dlouze jsme o tom s Kateřinou hovořili a nakonec se rozhodli. Všechny mosty do ciziny jsme spálili a požádali si o ještě stále rudé občanky. Tedy zpět doma.
  Ležel jsem na posteli a díval se do stropu. Slunce už svítilo na plechovou červenou střechu protějšího domu. Život se dere na svět skrze krev a slzy a my jsme jeho bezmocnými účastníky. Vstal jsem, osprchoval se, umyl si vlasy a oblékl se do čistého. Myslel jsem na Kateřinu. Slovo dcera mi neříkalo nic. Venku bylo jasné čisté nebe a chladný podzimní vzduch.
  Sedl jsem si v kuchyni za psací stroj a začal psát fejeton o Americe. Obrazy a myšlenky se skládaly do sebe, ale nepropojovaly se a já neměl sílu jimi prohlédnout a najít v nich smysl, který jsem tušil. Hlavou mi šly úplně jiné představy. Obsáhlé, prostorné, které se vymykaly kontrole. Cítil jsem žhavou sluneční kouli hořící kdesi nad mou hlavou v temném vesmíru a zdálo se mi, že tuším pod nohama pozvolné otáčení země letící prázdným prostorem. Díval jsem se na prahorní zkamenělou rybičku na stole. Kdysi bývala také chvilku živá. Mrskala ocáskem, než uvízla v bahně, které se stalo kamenem. Jak je to dávno!
  Psal jsem dál. Evropské město, americké město, místo obrany, místo expanze, evropská emigrace do Ameriky. Víc dnes nedokážu. Nebe nade mnou je modré, vesmír kolem tichý, čas neuchopitelný a co jsme my?
  Když začal zrát v Kateřině nenaplánovaný život, začali jsme to náhle prožívat jako oázu klidu. Soustředili jsme se na to a tento stát, na jehož fungování se přiživuje armáda zlodějů, šel stranou. Začali jsme mít mezi sebou cosi něžného a vzácného, kam paraziti žijící z umírající minulosti nemohli. Zvykli jsme si na to a když jsem Kateřinu odvezl do porodnice, cítil jsem se oloupen. Popadl mě děs ze života, který používá tak bezohledně naše těla. Byla noc, cítil jsem se do temna zazděn, lehl jsem si do postele a usnul. Vzbudil mě až telefon.
  Dopsal jsem, ale představy na všechny strany se rozkládajícího nekonečného mrtvého prostoru jsem se nezbavil. Do toho se mi stále motaly záběry operačního sálu, chuchvalců krve a nože, který řeže. Vydal jsem se tedy do porodnice. Bloudil jsem zakázanými chodbami a hodná sestřička mi půjčila bílý plášť a zavedla mě ke Kateřině. Ležela a usmívala se. Hrozné představy zmizely. Náš život tedy pokračuje dál. Sedl jsem si vedle postele. Povídali jsme si. Pak přišla sestřička a bez varování donesla spící dítě v peřince a položila ho vedle Kateřiny. Bylo tomu právě dvanáct hodin a oba jsme ho viděli poprvé. Díval jsem se do malého obličejíčku a teprve mi to celé došlo. Je tu nový člověk, který nepochopitelně a z nicotna za námi přišel, vznikl, objevil se a bude tu už s námi natrvalo. Nedokázal jsem zadržet úsměv. Bylo mi až hloupě z toho, jak jsem byl najednou jednoduše šťastný. Na oázu klidu budeme teď tři.
  Když jsem se vracel z kopce od Apolináře, bylo nebe už tmavě modré a v průzračném a chladném vzduchu poskakovaly první hvězdy. Byl jsem plný míru a myslel na nového člověka. Zase se mi objevila představa času. Tentokrát ale ne ten hrůzný obraz divného nekonečna, ze kterého jsme na vteřinku vyplivnuti do života. Objevil se čas dohledný. Jednou Klára dospěje a vydá se do života po svých nohou. Za necelých dvacet let. Rozhlédne se kolem sebe, ale z toho, co vidíme my, už neuvidí nic. Tato mršina státu bude uklizena a ona ji nikdy nepozná. Nějak se mi ulevilo. Až do této chvíle jsem přes problémy příštího týdne neviděl dál. Jenže budoucnost skutečně je. Spatřil jsem její hmatatelný důkaz. Právě jí bylo dvanáct hodin.

3. listopadu 1991