Když se Klára ráno vzbudila, zašeptala Kateřině: „Myšák ti vypráví pohádku, slyšíš to?”
  „O čem?” zeptala se Kateřina ještě ze spaní.
  „O tom, jak pejsek spadl do vody a neumí plavat.” Kláře jsou tři. A už se potřebuje podpírat minulostí.
  „Když jsem byla malá, tak jsem ještě neuměla Ž, že?” řekla pyšně syčivý zvuk. Včera se naučila K. To jsou velké události a způsobují komplikace. Bude se muset přeučit všechna slova, ve kterých místo K říkala T. A to je už pomalu celý jazyk. Holky vylezly a já ještě usnul. Zdálo se mi o Rotterdamu.
  Poslední týden se mi objevuje v hlavě mnoho obrázků z Rotterdamu. Žil jsem tam jedno celé desetiletí a nikdy jsem to nevzal vážně. Bylo to provizórium, které se mi ale stabilně přelilo do podvědomí a teď mi z něj šplouchají obrázky jako v němém filmu. Opotřebované ulice, zvedací mosty, staré přístavy, bachraté lodě, noční ticho cihlových domů, bezvýchodnost velkých oken a všude pod nohama písek. Objevují se jen věci. Ukradené kolo, ložnička jako kajuta, park pod věží. Žádní lidé. A životní šedivost, která na mě práší až do Prahy. Rotterdam bylo cizí město a já v něm přestal chápat, kam svět kolem mne letí. Svět, vesmír, v jehož středu jsem stál a zpíval. V jedinečném středu najednou obklopeném Rotterdamem. Dnes obklopeném Prahou. A stále je na všechny strany daleko. Nekonečně.
  Odpoledne přišel Vláďa. Před dvaceti lety mě vozil na koncerty. Některé nahrával. Já tehdy o žádné záznamy nestál. Dnes je sháním. Hledám v nich.
  „Když jsem se byl na tebe minulý měsíc podívat na Kulatáči, byl jsem překvapený, jak jde z tebe dobrá nálada.”
  „Když před sebou vidím lidi, tak ožiju. Funguje to jako žihadlo.”
  „Líbilo se mi to. Vypadal jsi spokojeně. Já spokojený nejsem. Vadí mi ta nejistota. Je to teď u nás stejné jako na Západě?”
  „Není. Ten pohled do vykradené budoucnosti tam neexistuje.”
  „Jak je to možné, že tady ano?”
  „Vláda chrání korupci a motivuje hrabivost a parlament je banda podnikatelů, kteří šijí zákony jen sami na sebe. Z privatizace udělali drancování. Vymysleli jakýsi postkomunistický kapitalismus bez slušnosti. Mluví o pragmatismu, ale mají na mysli bezcharakternost. A to je mizerná vyhlídka do budoucnosti.” Vláďa na to nic neříkal. Asi se mu zdálo, že to říkám příliš snadně.
  Hráli jsme jeho staré pásky s mými koncerty. Ale neposlouchali jsme je, povídali jsme si. Poslouchal jsem až v noci. Vláďa vyprávěl o rozkradení a pak privatizaci a pak dalším rozkradení stavební firmy, u které pracuje.
  K večeru mi volala do pracovny Kateřina, že je jí blbě, jestli bych nezaskočil. Šel jsem domů a vytáhl Kláru na Mírák. Dostala od Ježíška kolo a teď na něm poprvé jezdila. Já ji tlačil. Byla už tma, nebe bylo nízko, mrholilo a Klára dvakrát z kola spadla. Podruhé už to brala statečně, že to patří ke kolu.
  Když jsme po několikáté objeli park, podívala se na kostel: „Ty věže jdou až do nebe, že? To musí sluníčko bolet.” Zvláštní. Mně se zdálo, že nebe padá do věží. Z kouta parku nás pozorovala blonďatá paní. Dlouho. Možná před dvaceti lety seděla na některé té nahrávce.
  Když jsem Kláru vykoupal, tak jsme si hráli ještě na vlak. Zeptala se mě nevinně: „Máš jízdenku?”
  „Nemám,” odpověděl jsem po pravdě.
  „A pojedeš vlakem?” pokračovala už vychytrale.
  „Pojedu.”
  „Tak to zaplatíš pokutu!” radovala se.
  „Kolik?” Klára se zamyslela. Čísla chápe do tří a tuší jen do pěti.
  „Osm!” vyrazila ze sebe.
  „Tolik nemám.” Klára zrozpačitěla.
  „Takže mě zavřeš do vězení?” pomohl jsem jí.
  „Ano, do vězení.”
  „Na jak dlouho?”
  „Na pět včerejšků!”
  V noci, když u nás už všechno spalo, šel jsem ještě zpět do pracovny. Včerejšky na páscích poslouchám už celý rok. Na prvním Vláďově pásku bylo představení v Litvínově. Zapomenuté. V sále bylo několik diváků, kteří se styděli tleskat. Říkal jsem, že za půl roku možná vyjde deska Stůj, břízo zelená. Jak je to dávno. Hrál jsem tři hodiny pánubohu do oken. Až drnčely tabulky. Pravá ruka běhala po strunách jako vrtule. Dnes mě bolí. Ruku prý zničil stereotyp. Vypnul jsem magneťák a přehodil struny a zkusil cvičit s krkem kytary obráceně. Na to už je asi pozdě. Co je vlastně to hledání pravdy?

29. prosince 1994