Byla jarní neděle, svítilo slunce a mně bylo, jako by se nad Českem usmál starý čínský filosof. Češi a Moravané s pocitem, že se stejně nic nezmění, upadli do dřímoty a z občanského podvědomí vynesl volební lístek zvláštní finesu dvou chybějících křesel. Definitivně končí vláda jedné strany a do budoucna bude muset každý mluvit s každým, myslel jsem si. Konec arogance v Čechách, myslel jsem si dál. Naše téměř pětiletá Klára ale onemocněla. Dostala horečku a stěžovala si, že ji bolí ouška. Z dětských nemocí jde prastará hrůza. Posadil jsem ji do auta a jeli jsme na pohotovost na Karlovo náměstí.
  „A nezapomeň hned dát sestřičce to kafe a bonboniéru, nebo nám Kláru zabijou. Víš, co říkala Zuzka,” kladla mi Kateřina při odchodu na srdce.
  Zaparkoval jsem a hlídač strčil za stěrač cedulku. Vystoupili jsme do slunečného dne.
  „Tak koho jste volil?” zeptal jsem se hlídače optimisticky.
  „Seru na ně. Slibovali, že se chleba nezdraží, a stejně ho zdražili.” Pokrčil jsem rameny. Chlebová politika a ceny piva není sousto pro mě.
  Vedl jsem malou holčičku přes nemocniční dvory a po schodištích mezi neudržovanými budovami z minulého století. Skončili jsme ve sklepních chodbách na krčním, ušním a nosním a tam si sedli. Na stěnách bylo plno dětských obrázků. Už se sem ze Západu stěhuje i to dobré, myslel jsem si. Klára se ke mně tiskla a chtěla slib, že jí nebudou píchat ouško. Na chodbách bylo ticho a mrtvo. Šeptali jsme a mně bylo úzko. Pouhá láska dítě při životě neudrží, věřil jsem s vlažností člověka, oslabeného civilizací. Čekali jsme dlouho, než se zase zjevila sestra a odvedla nás.
  „Ať si lehne,” ukázala příkře na nemocnou věc. Zarazil jsem se, ale strach před dětskou nemocí mě přece jen natolik znejistil, že jsem spolupracoval. Během několika chvil byl ze mne dobrý katův pohůnek. Sestra na Kláru řvala a tlačila jí ramínka k nemocničnímu lehátku a Klára ječela bezmocí. Já držel Kláře ruce a Mudr Lukáš se jí šťoural v uších. Utrousil k nadávající sestře, že se to píchne. Já otec byl nula a Klára anatomická studie. Igelitku s kafem a bonboniérou jsem i s kabátem zapomněl na chodbě. Slabě jsem zaprotestoval, jestli je opravdu nutné to píchat, ale proti odborné přesile plné výrazů mrtvého jazyka jsem se nechytil a bylo to. Večer se zvedla Kláře horečka na čtyřicet. Kateřina zavolala kamarádce lékařce.
  „A co vás napadlo chodit na Karlák? To jsou vyhlášení sadisti,” vynadala doktorka Kateřině. „Zavolám do Motola. Ale zastav se pro mě. Pro jistotu pojedu s váma. Na dětech se doktoři mstí nejraději,” prozradila cosi z jejich světa.
  Byla to těžká angína. Doktor Lukáš se zapomněl podívat do krku. Ale dal mi lekci. Když v létě na prázdninách měla Klára horečku a bolelo ji bříško a v místní nemocnici jí chtěli hned operovat slepé střevo, byl jsem už sebejistější. Kompromis byl, že si ji nechají přes noc. Ona spala, ale já ne. Tak jsem řekl, že tam druhou noc zůstanu s ní. V nemocnici zavládly rozpaky a během hodiny jsme jeli domů. Za dva dny byla Klára zdravá. To už jsme byli uprostřed pršlavého a studeného léta a já si nebyl tak úplně jist, zda se nad Českem opravdu starý čínský filosof usmál. A pokud se usmál, tak vlastně čemu? Našemu neotřesitelnému přesvědčení, že u nás to dopadne dobře i bez nás?
  Do chalupy jsme si zakázali televizi i rádio, takže jsem vývoj na panském políčku sledoval přes sousedy a vesnickou hospodu. A to člověk zahlédne víc než jen oslnění v samotě před televizní obrazovkou. Uviděl jsem obludnou, opancéřovanou státní loď se dvěma kormidelníky. Každý z nich spustil na svém konci lodi motor naplno, uchopil kormidlo, upřel pohled na protějšího kormidelníka a začal se s lodí řítit proti němu. Na jednom boku se dvě partaje snaží loď rozhoupat a na druhém boku dvě jiné partaje se snaží houpání utlumit. Z pohledu druhého kormidelníka je to obráceně. Motory na obou zádích běží naplno, příď není a oba kormidelníci přes prázdnou palubu na sebe křičí a loď nepluje. Všichni pasažéři se ale mezitím ve svých vlastních záchranných člunech spustili na širé moře a snaží se plavat co nejdál, aby je ta motající se loď nepotopila.
  „Jsou to stejně všechno Gorbačovovi pohrobci z prognostického ústavu,” říkal pumpař, který mi čepoval nedaleko Domažlic do auta propan-butan. „Já je znám. O demokracii se učili v marxismu-leninismu. To nebyla revoluce, ale prachsprostá perestrojka. Bolševickej stát s naroubovaným kapitalismem. A vy jste ten zpěvák, že? Jak tak koukám na to vaše auto, tak jste si ale moc nenahrabal. To ti vaši kamarádi byli šikovnější.”
  „Všichni nejsou gauneři. Pár slušnejch tam pořád ještě je,” říkal jsem s nepřesvědčivým úsměvem. Pumpař se na mne podíval téměř soucitně.
  „Vždycky tam bylo pár slušnejch lidí. Četl jste paměti Václava Černého? Říká, že i v Pečkárně potkal pár slušnejch gestapáků. Slušný lidi se najdou za každýho režimu.”
  „Na pumpaře máte docela dobrej přehled.”
  „Za kapitalismu by už měli být pumpaři blbí, že?”
  „Tak jsem to nemyslel.”
  „Já vím. Jsem taky inteligent, ale neprošel jsem v devadesátým prověrkama místního občanskýho fóra. Jsem totiž bejvalej komunista. Osudu člověk ale neuteče. Neměl jsem tam lézt. Čemu jsem se chtěl vyhnout tehdy, to mě dohnalo teď. Ale jsem spokojenější. Ani k volbám nemusím.” Bomba byla plná, pumpař odpojil hadici a já šel platit. Patřím teď k vítězům, ze kterých si poražení budou zase utahovat? Ještě si pamatuju, jaké to je být poražený. Člověk vidí jasněji a pravda je na jeho straně.
  Nasedl jsem do auta a nastartoval. Pumpař někam zmizel, a já si ale jednou věcí jist byl. Nad Českem se starý čínský filosof opravdu usmál.

12. listopadu 1996