Za měsíc se má narodit člověk. Já budu otcem a Kateřina matkou. Jasná situace, a přitom neskonale záhadná. Stali jsme se průchoďákem, kterým vejde do života další člověk. Ale musí umět sám vzniknout a vyrůst. My o tom nemáme páru. Jen držíme palce, aby se mu to podařilo. Až se narodí, nebude nic vědět, přesto poroste, a ještě ke všemu v sobě ponese klíč pro růst dalšího člověka. Ten pak se zase z nepatrných věciček vyvine sám, narodí se a ke všem těmto úžasným věcem bude mít hloupé starosti. A tyto zbytečné starosti začnou mít pro něj váhu. Člověk obětuje život představám. To je svoboda. Ale když položím na jednu misku vah svobodu a na druhou dítě, pocítím, co je to tíha.
  Na takové věci člověk ale normálně nemyslí. To musí být noc, jako je teď, člověk musí být sám nad kuchyňským stolem, jako jsem teď, a musí mít nějaký důvod.
  „Měl bys psát dál,” řekla mi předevčírem Tereza Brdečková, žena Jiřího Dědečka, v panské místnosti spisovatelského zámku na Dobříši. Četla si odpoledne v mojí knížce Požár v bazaru. Já si všiml, že se na mne už při večeři dívala jinak než při obědě, ale teď mi to teprve došlo.
  „Už jsem začal. Chci zkusit psát pravidelně, každý týden.”
  „A kde to budeš tisknout?”
  „V Reflexu. Slíbil jsem jim to už víc než před rokem.”
  „A nemohl bys psát jinam?”
  „Mohl. Ale to bys mi musela poradit, kam.”
  „Máš pravdu,” řekla po chvíli.
  Seděli jsme ve velké zámecké místnosti v kožených křeslech a nějak se stalo, že jsme s Dědečkem probírali dvacet let našeho písničkaření. Kdesi na začátku byl Dědeček ve dvojici s Burianem a také já jim pomáhal na jeviště. To začínala temná léta. Teď jsme o dvacet let starší. Začínáme znovu, ale jako čtyřicátníci, a i když je to stále o tomtéž, začíná to být o něčem jiném. O čem? Stovky a stovky koncertů, po kterých nic nezbylo. Léta v cizině. Roky opozice proti přesile, která se teď přelila jinam. Domluvili jsme a dopili. Dědečkovi a Kateřina šli spát do věže a já bloudil ještě několik hodin po zámeckých místnostech, protože v noci nespím.
  Nikdy jsem na zámek v Dobříši nemyslel. Patřil jiným a ti mi byli lhostejní. Ale před týdnem jsme s Dědečkem stěhovali ze skladu zkrachovalého Šafránu v Havlově domě neprodané desky, které Dědeček dostal z Pantonu místo honoráře. Říkal jsem mu, že se nám narodí děcko, že se nemůžeme hnout z jednopokojového bytu a že jsme prožili docela blbé léto. Na prázdniny do ciziny jsme si s Kateřinou v jejím stavu už netroufli a tady nemáme kam jezdit.
  „Tak s náma jezděte na Dobříš. Teď je tam prázdno, a pokud tam teď nezačnem jezdit my, tak si to zase převezmou staré struktury, nebo to ministerstvo prodá nějakým vekslákům. Tam je skutečně pěkně,” uzavřel s úsměvem. Nesl jsem zrovna v náručí čtyři balíky desek do jeho embéčka a nějak mě ta představa zámku se zahradami chytila.
  „A jak se to dělá?”
  „Napíšeš jim papír, že tam chceš a jedeš.”
  „Ale já nejsem v žádném svazu.”
  „Seš spisovatel a Beneš to daroval po válce spisovatelům. Tady není komu co vysvětlovat.” Chtěl jsem dodat, že tam přece já jezdit nemůžu, když tam jezdili ti druzí. Ale neřekl jsem to. Skutečnost zámku a francouzské a anglické zahrady mě zaujaly víc. Tedy jsme jeli.
  Tu noc, když šli všichni spát, jsem zůstal v zámeckém patře sám. Napřed jsem si chtěl dojít pro erární spisovatelský psací stroj, který je v každém pokoji. Chtěl jsem napsat dvojsmyslný fejeton Krysy z Dobříše. Ale jedná se vlastně o ondatry, které si paní kněžna před první válkou dovezla z Kanady a nasadila na ostrůvku rybníka. Ty se tam po první světové válce a Masarykově znárodňování šlechtické půdy bez dohledu rozmnožily, začaly se šířit upadající krajinou a potom Evropou, nevzaly na vědomí druhou světovou válku a koncem padesátých let dorazily do Holandska. Zažraly se do hrází a Holanďani se jich dnes nedokážou zbavit a říkají jim krysy. Krysy z Dobříše. Ale nešel jsem si pro ten psací stroj. Styděl jsem se na spisovatelském zámku něco psát. A zámecké místnosti mě okouzlily. Obrazy, koberce, nábytek, štuky, vše pravé a staré. Občas jsem toužíval zůstat v galeriích, muzeích a starých hradech po uzavření, zůstat tam sám a mít to jen pro sebe. Žít chvíli s tím, na co se jinak smím dívat jen pod dozorem hlídačů. Najednou jsem to tu měl. A bylo mi v té chvíli jedno, že tu také chodili esesáci a komunističtí spisovatelé. To je romantickým obrazům na stěnách a klasicistnímu nábytku na dubových parketách také lhostejné. Zůstává tu samozřejmě mnoho otázek. Kdo to má platit a kdo má právo mít důvěru vyvoleného? Kdo to rozhodne a kdo to rozhodnutí zkontroluje? A kdo za to ponese odpovědnost? Ale v chaosu jsou tyto otázky prázdné. Otázky, ke kterým jsou i odpovědi, vycházejí až ze života, který má řád. A řád vyžaduje čas a stabilní půdu. Současný byrokrat ani současné ghetto parlamentu splácaného na povel ještě nevědí, co rozhodují. Jsou v prázdnu, takže vlastní zájem se jim zdá ten nejvěrohodnější. Obecný zájem se ještě nenarodil. Byl sice počat, ale ještě necítíme ani jeho pohyby. Sametová revoluce, plyšový puč, převrat, či jak budeme tomu listopadu říkat, byl pouhý start, vytoužený pohyb vedoucí k početí. A od toho okamžiku zde čím dál zděšeněji sedíme a zjišťujeme, že jsme to pořád jenom my. Pouze my. Máme nové státníky, ano. Ale je to pokračování toho, co bylo. Stali jsme se průchoďáky. Průchoďáky toho, co se teprve má narodit. Ale nemáme o tom páru. Jen tomu můžeme držet palce. Aby to neřvalo a aby se to narodilo zdravé. A teprve potom, až se to narodí a začne to chodit, začneme se opatrně ptát, co je to vlastně privilegium. Bude měřítko. Teď stále měříme metrem minulosti, a ni nevíme, jak byl dlouhý…
  Druhý den svítilo slunce. Prošli jsme s Kateřinou obě rozsáhlé zahrady, skleníky, našli v oboře studánku a vyvraceli si pod staletými duby hlavy pohledem vzhůru. V jednom koutě opravoval kameník sochy rozpadající se fontány. Kateřina si rukama nadnášela břicho a vyprávěli jsme si o tom, jaký to asi bude člověk, který se narodí, a jak s námi bude vycházet. Už se vesele hýbe a už v něm ťuká srdíčko. Pak jsme si sedli do auta a vrátili se do učouzené, otřískané a tragikomicky znovu privatizované Prahy.
  Ondatrám to trvalo půl století, než z Dobříše prošly Německem a našly své Holandsko. Německo během pochodu ondater zničilo Evropu. Pak Evropa zničila Německo a nakonec to všechno zase postavili. A ondatry dorazily. Pak se Evropanům cosi narodilo a už se to i dospěle chová. Tam. My tady zatím ještě čekáme na první pohyb v našich vlastních tělech, na první kopanec.

14. září 1991