Stalo se to před pár týdny. Byl jsem v kanceláři Ultravoxu a s paní Vágnerovou jsme počítali, kolik se prodalo cédéček a kazet Pravděpodobné vzdálenosti. Od každého asi tak po stovce. Za čtyři měsíce. Rozpačitě jsem nad těmi malými čísly seděl a rovnal si to v hlavě. Lidé na ulici se na mne ještě stále usmívají jako na známého člověka, ale neprodá se už nic. I když ono by se prodalo, ale není kde. Trh se už evropansky orientuje na hudební průmysl a já se mu nehodím do jeho krámů. Spiknutí povrchnosti a kolotoče peněz je už pod povrchem vývoje tak mohutné, že i ta špička ledovce se začíná tyčit vysoko nad hladinu přítomnosti a někteří z nás už zmizeli v jejím stínu.
  Pil jsem v kanceláři kafe a zazvonil telefon. Byl to Žantovský. Na schůzku sice nepřišel, ale alespoň volal. Cosi po mně chtěl. Článek nebo fejeton.
  „A o čem bys to chtěl mít?” ptám se dlouhána ve sluchátku.
  „Třeba, jak teď tuhle dobu prožívají folkaři. Bývali jste slavní a teď…” zarazil se, polkl a přemostil to jinudy. „Jak to vlastně dnes prožíváte? Musíš si o tom přece něco myslet. To by se mi zdálo zajímavé.”
  „Mně ne. To je nudné téma,” řekl jsem nazdařbůh.
  „Tak napiš, o čem chceš.”
  „To ne. Když to tebe zajímá, tak dám něco dohromady. Já sám za sebe teď nemám co psát. A ani se mi nechce.”
  „Kdy to můžeš mít hotové? Potřebuju to do týdne.”
  Já jsem do týdne nic nenapsal. A když mě neuháněl, tak mě s nadějí napadlo, že to třeba nepotřebuje. Jenže volal dnes, po pár týdnech. Byl rozmrzelý z mé nespolehlivosti a do dvou týdnů by to mělo být. Tak jak to dneska prožívají folkaři?
  Folkař nejsem a to slovo nesnáším. A v této době jsem spokojený, přestože se mi nelíbí už ani vláda, ani opozice, ani parlament, ani prezident. Rok už se nedívám na televizi, noviny téměř nečtu, rádio poslouchám jen anglické a jediné, na co teď myslím, je můj život v malém. Už třetí měsíc nekouřím, snažím se sledovat co vypiju, a píšu si deník. Hodně toho nachodím po ulicích, koukám hodiny po lidech a snažím uvědomit si sám sebe jako člověka šlapajícího po zemi. Svýma nohama. Tři zmatené sny minulosti: disidentství, emigrantství a hvězda návratu. Teď s uspokojením sleduji, že jsem konečně z té celoživotní obrany proti nájezdům větrných mlýnů vypadl na chodník svého města a po něm chodím. A chodím také k doktorce kvůli pravé ruce, která se nějak pokazila a odmítá hrát na kytaru.
  „Ta ruka se vám snaží vyjít vstříc a splnit vaše podvědomé přání,” říká primářka Galina Krejčová. Ležel jsem téměř nahý na zádech, měl zavřené oči a ona mi píchla jednu jehličku do hlavy, druhou do krku, pak do ruky a pokračovala až k patě. Připadal jsem si jako motýl napíchaný ve sbírce tisíce jehliček.
  „Jaké podvědomé přání?” ptám se.
  „No, jak jste mi to říkal při prvním sezení. Že byste rád toho hraní a zpívání už nechal, už před lidi nelezl a začal dělat něco úplně jiného.”
  „Já vím. Něco, co bych opravdu chtěl a co bych měl rád. Třeba malování. Na to teď skutečně myslím.”
  „Vidíte a ta ruka to ví a chce vám vyjít vstříc a přestala hrát už teď. Tak to v nás lidech chodí,” uzavřela a slyšel jsem v tom příjemně ironický úsměv. Ano, člověk by si měl rozumět.
  Vyšel jsem ven a vstoupil do kostela Panny Marie Sněžné. To dělám každý týden, když od Galiny přejdu ulici. Jaká stavba! Nad Alpami vymyšlená gotika, která se tak vzepjala, že se zachytila až těch bezčasných obručí nebe, a olověná tíha baroka zpod Alp nás znovu zadupala do země. Tento kostel má v sobě obojí. Goticky nadlehčenou skořápku zdí a barokně tíživý, mohutný oltář. A já se tomu sem pokaždé jdu tiše podivovat. Ticho místa i duše hned vedle přelidněného Václaváku. Dnes jsem tu seděl celou dobu sám, myslel jsem. Až když jsem odcházel, tak jsem v šeru zahlédl na zadní lavici schoulenou chlupatou hlavu nějakého děvčete.
  V půli Václaváku jsem si dal v řeznictví ovarové koleno, v podchodu u muzea jsem koupil Katce v květinářství fialový hrníček a na Vinohradské jsem koupil tři malé živé ráčky. Dali mi je do igelitového pytlíku s vodou. Tyhle ráčky už chodím obhlížet celý týden. Radostně a slavnostně jsem zazvonil u našich dveří. Slyším rychlé, ťapavé a dupavé kroky a skřehotavý hlas Kláry: „Já tátovi otevřu!”
  Dveře se otevřely a v nich stojí malá tříletá veselá holčička s dvěma copánky a zajíkavě říká: „Ahoj Jardo. My jsme ti něco donesli. Dárek. Ráčka.”
  „To je ale náhoda. Já jsem donesl tři ráčky!”
  „Mámu, tátu a Kláru?” ptá se Klára, která do tří všechno počítá jenom tímhle způsobem.

16. listopadu 1994