Byl běžný podzimní den. Pršelo už několik týdnů, a když jsem se vzbudil, nedalo se poznat, jestli svítá, nebo se smráká. Nebe šedivé, okno plné dešťových kapek a vítr vanoucí od moře. Nikdy se nerozprší úplně a nikdy déšť docela nepřestane. Pozvolna jsem se stával Holanďanem. Přestal jsem věřit na čtyři roční období a na barevný podzim. Holandský rok je stálý vítr a déšť, světlo odnikud, a zároveň jakoby mléčně odevšad. Obloha je nízký šedivý strop nad vlhkou zemí, plnou kaluží a kanálů.
  Prohlédl jsem si dnešní poštu. Pouze hromada strakatých prospektů. Jediné barvy dnešního dne. Pročítal jsem měsíční přehled rotterdamských kulturních pořadů. Loutkové divadlo na severu města. Setmělo se. Slezl jsem dvě patra po úzkých příkrých dřevěných schodech a sedl si do auta. Nastartoval, pustil stěrače a vyjel liduprázdným městem kolem velkých oken, zasazených do vlhkých cihlových zdí. Okno je nejlevnější zeď, říká jeden Čech z Delftu. Za těmito okny seděl holandský život, díval se bez emocí na televizi a pil filtrovanou černou kávu.
  Propletl jsem se složitou sítí jednosměrných, od sebe nerozeznatelných ulic Kralingenu a zaparkoval před divadýlkem. Byli tam čtyři diváci, tiší a zahledění do sebe. Jednoho jsem znal. Soudce a rotterdamský básník. Kývli jsme na sebe. Jednou jsme spolu v Berlíně reprezentovali holandské spisovatele. Řekl mi tehdy, že Holanďané nemají nic proti psaní básní, jen nechápou, proč by se měly zveřejňovat.
  První polovina pimprlat nestála za nic. O přestávce jsem si dal panáka jenévru, ostatní tři diváci si dali filtrovanou kávu. Každý jsme zabrali jeden roh předsálí a mlčeli. V protějším koutě stála hubená brýlatá žena asi mého věku. Nepřítomně na mě zabloudila pohledem. Usmál jsem se. Pokračovala pohledem dál a potom se jím náhle vrátila. Stále jsem se usmíval, teď už strnule. Soudce v druhém koutě si četl v jakési malé knížce. Žena se na mě zadívala a potom se usmála také a podívala se jinam.
  Druhá polovina byla stejná jako první, myslím, že jsem na chvíli usnul. Při odchodu mě brýlatá žena oslovila.
  „Nechceš jít ke mně na panáka? Bydlím za rohem.”
  Tykání je v tomto případě jediná možnost. Vyká se Bohu a Kristu. Holandsko je jediná evropská země, kde se Kristu vyká. Vyká se též královně a vysokým úředníkům.
  „Proč ne. Nějak mi z toho představení vyschlo.”
  „Nelíbilo se ti?” zeptala se žena překvapeně. Umění se v Holandsku přijímá takové, jaké je, bez emocí a kritiky. Existuje a když se ho člověk účastní, tak dobrovolně. Takže negativní emoce jsou nepochopitelné.
  „Celou dobu jsem se otravoval,” odpověděl jsem. Zůstal jsem nepřizpůsoben.
  „Mně se to zdálo leuk,” řekla s uznáním. Slovo leuk je divný nádor na téměř každé holandské větě a možná jediná možnost vyjádřit holandsky nějakou emoci. Používá se neustále, je pozitivní a nepřeložitelné. Neurazí a nevyjadřuje nic osobního.
  „Já ani pořádně nevím, co slovo leuk znamená,” pokračoval jsem už na ulici.
  „Seš Belgičan?” Belgičani mluví také holandsky, ale tohle slovo nepoužívají. Je zvláštní, když se v jednom jazyku táhne hranice mezi katolíky a protestanty. Kdyby se v Švédsku mluvilo česky, zjistili bychom teprve, jak jim nerozumíme. Jak si Irové nerozumí s Angličany ve stejné angličtině, jak na Balkáně všichni sice mluví tím samým jazykem…
  „Nejsem Belgičan. Jsem Čech z Prahy. My ale takové slovo také nemáme.”
  „Kde ses naučil tak dobře holandsky?”
  „V Rotterdamu. Žiju tady. Jsem utečenec.”
  „A jak se ti tu líbí?” zeptala se mimovolně a otevírala přízemní dveře nízkého cihlového domu. Vešli jsme do temné úzké chodby.
  „Je to tu leuk.” Žena se nepřitažlivě zasmála.
  „Vidíš, že to slovo umíš používat. Dáš si kafe?”
  „Ani ne.”
  Žena pustila plynová kamna a odešla. Celé Holandsko topí plynem. Osaměl jsem v holandské místnosti, jakých jsem viděl stovky. Falešný krb a tisíce blbostí, osvětlených malými světýlky. Všechno ošoupané, neuspořádané a zároveň nedbale půvabné. Zvláštní kombinace beznaděje a malebnosti.
  Sedl jsem si do nízkého proutěného orientálního křesla. Ton usedla na slaměnou rohož k bubnovým plynovým kamnům, dala na podlahu staroholandské jenévrové skleničky a nalila.
  „Co říkáš tomuhle?” a ukázala na plakát nad falešným krbem. Stálo na něm: Heb je ooit ´n gek gezien? Na červeném podkladě bylo stříbrným písmem napsáno, jestli jsi už někdy viděl blázna.
  „Nevím. Je to hezké písmo. Proč se ptáš?”
  „Ty mě nepovažuješ za blázna?” řekla s plachou hrdostí.
  „Proč?”
  „Přece se neznáme a já tě pozvala domů. Tobě se to nezdá vyšinuté?”
  „Já to tak neberu. Jsem cizinec a u nás jsou takové věci docela možné.” Ton se zamyslela a podívala se znovu na plakát.
  „Nikdy jsem v Praze nebyla. Čtou se u vás básně?”
  Jako by mě střelila do hlavy. Hodil jsem do sebe panáka, snad abych uhasil náhlý stesk. Čtvrtý pustý rok v cihlovém a mokrém Holandsku a pětatřicetiletá nepřitažlivá žena se mne táže po poezii v Čechách. Nalila mi druhého panáka a já začal vyprávět svůj příběh. Ton pozorně naslouchala, chvílemi se jí za brýlemi zaleskly oči a občas se podívala na svůj stříbrný plakát. Jednoho panáka vybryndala na zem.
  „Tedy to, žes mě pozvala na panáka, se mi zdá vlastně normální. Takhle by se měli lidi k sobě chovat,” uzavřel jsem vyprávění.
  „Mě ale moje rodina i přátelé považují za blázna. Nevěří, že bych mohla být normální. Ty seš první, kdo mi to řekl.”
  „Nechápu proč,” slyšel jsem svá vlastní holandská slova z dálky. Začal jsem být už opilý.
  „Pocházím z obchodnické rodiny a nikdy jsme doma neměli jedinou knížku, kromě bible,” začala Ton vyprávět zase svůj příběh.
  „Celé dětství jsem si přála mít knihu básniček, ale u nás doma bylo zakázáno knihy kupovat. Odvádějí pozornost od smyslu života, a ten je pracovat. Ani nikdo z našich známých a příbuzných knížku neměl. Když mi bylo patnáct, tak jsem si ušetřila peníze a rozhodla se, že si k narozeninám koupím knížku veršů. V tom knihkupectví na Binnenweg. Znáš ho?”
  „Znám. A co sis koupila?”
  „Řekla jsem prodavači, že chci knihu básniček. Bylo to komické, ale pro mne zcela zásadní. Léta jsem o tom snila. Zeptal se mě, jaké básničky bych chtěla, a ukázal na regál sahající až ke stropu, plný knih poezie. Byla jsem šokovaná. Nenapadlo mě do té doby, že jsou různé knihy básní. Měla jsem čtyři guldeny, tak jsem mu je dala. On se na mě něžně usmál, dal mi Puškina a peníze nechtěl. Prý až příště. Odešla jsem jak omámená a vůbec jsem se neodvážila knížku rozbalit. Bylo to příliš vzácné, příliš šťastné. Přišla jsem domů, otec mi dal facku, knížku zabavil a druhý den mě zavedl k psychiatrovi.”
  Ton zadrhla, nepodívala se na plakát, ale na zem. Hodil jsem do sebe dalšího panáka. Nedávno mi vyprávěl Čech z Delftu, že u něj zazvonila dvanáctiletá dcera od sousedů. Chtěla půjčit knížku, a bylo jí také jedno, jakou. Ve škole jí řekli, ať si přečte knížku, a oni doma žádnou neměli.
  „A co psychiatr?” vpadl jsem trochu neomaleně do ticha. Ton se na mě podívala málem prosebně.
  „Myslela jsem, že mě pochopíš.” Polkl jsem další hořkou slinu.
  „Promiň, chápu, ale zdá se mi to nesmyslné. Vlastně nechápu.”
  „U vás je to asi jiné. Psychiatr otci vysvětlil, že je moderní doba a že na tom není nic špatného, když si mladé děvče koupí knížku básní. Puškina jsem dostala zpět, ale celá rodina mi dodnes nevěří.”
  Vyprávěla dál a já najednou zjistil, že mě to nebaví. Chtělo se mi domů, ale ne tam, kde jsem bydlel. Někam domů, daleko od kalvínské historie i přítomnosti. Jak samota a nuda umějí být smrtelné a rozsáhlé! Cítil jsem se zazděn do šedivých vlhkých cihel a každým jejím slovem těch cihel přibývalo.
  Za upršeným oknem začalo šedivě svítat. Vstal jsem. Vyprovodila mě krotce ke dveřím. Stál jsem na vlhké ulici a chtělo se mi vzteky dupat. Jakou podobu může také mít noc se ženou naplněná hovorem o poezii!
  Naproti přes úzkou ulici byla modrá vrata malé opravny aut. Zvedl jsem oči na firemní štít nad vchodem. Bylo tam napsáno jméno garáže. Strnul jsem. Na žlutém podkladě bylo napsáno modrým písmem slovo LÁSKA. I s čárkou nad a.
  Nevím kdo a proč tu garáž tak nazval, ale mě to v té chvíli zachránilo. Ještě léta jsem se chodil na to slovo dívat, a pokud ta garáž nezkrachovala, jmenuje se tak dodnes.

3. prosince 1991