Odváželi jsme s Hladíkem čtvrtou a poslední fůru. Revoluční euforie nakladatelství Šafrán vyrobila desetitisíce gramofonových desek a nikoho nenapadlo, že se to neprodá. Zůstaly toho dvě plné místnosti. Jedna na nábřeží u Havla v baráku. Olga mi vzkázala, že by tu místnost potřebovala. Tak jsme stěhovali. Balíčky po dvaceti deskách, dohromady čtyři tuny. Přítel z Podskalí mi půjčil malý náklaďáček, chrchlající, brblající a špatně brzdící fordku s holandským číslem. Do kabiny jsme se vešli tři vedle sebe, dozadu na valník vždy šest tisíc výlisků mého hlasu a připadali jsme si s tou fordkou jako v Kalifornii koncem třicátých let. Naložit tunu, odvézt ji a zase vyložit dává člověku takovou nedbalou farmářskou rozšafnost. Při poslední várce stál před barákem úhledný mladík s vysílačkou a oznámil nám, že za chvíli přijede šéf, že musíme couvnout a chvíli počkat.
  „Ahoj Jardo, co tu děláš?” otázal se šéf, když vylezl z auta.
  „Stěhuju od vás ze sklepa desky.”
  „Máš to kam dát?”
  „Mám na Vinohradech takovou díru, tak to tam vozíme.”
  „To je dobré. Mám narozeniny. Dostaneš pozvánečku. Vezmeš kytaru?”
  „Můžu, ale nemám nové věci.”
  „To nevadí. Člověk stejně nejraději poslouchá to, co už zná. Bude to v neděli od sedmi. Já musím ještě odpoledne předtím do Krakova, ale to všechno zvládnem. Dnes jsem byl v Elysejském paláci,” usmál se radostně i poťouchle.
  V neděli v sedm hodin stálo před vchodem do Mánesu několik mužů ochranky. Přátelsky mě pozdravili a uvedli mě tím do rozpaků. Vešli jsme. Za dveřmi byl chumel lidí. Někteří se svlékali, jiní se tlačili k baru nebo k záchodkům, motali se, chaoticky si podávali ruce, a najednou se k nám připletl blonďák menší postavy v nenápadném pulovříku. Pan prezident se spokojenou tváří. Popřáli jsme mu a já vytáhl z kapsy zkamenělého šnečka amonita, kterého jsme našli v jižní Francii u sýrařského městečka Rocquefort. Růžek boha Amona pro štěstí a ochranu starý stovku miliónů let. Ale na oslavence se okamžitě vrhlo hejno dalších gratulantů s dárky a já si žárlivě uvědomil, jak je nevděčné dávat dárky lidem, kteří jich dostávají přespříliš. Kdo ví, na dně které krabice nakonec náš fosil skončí.
  Sundali jsme kabáty a protlačili se dál. Hosté byli ještě ve vedlejších dvou místnostech a mohlo jich být tak dvě stě. Nálada příjemná, oblečení nenásilné. Většinu lidí jsem od minulých narozenin neviděl. Ale loňská oslava se mi zdála napnutější. Dnes tu panovala příjemná civilní zdvořilost. Rozhlédl jsem se. Ministr Dlouhý stál sám u stolu s jídlem a něco si strkal do úst. Petr Pithart se zrovna pohodlně opřel v kožené lavici a cosi ho zaujalo na stropě. Landovský udělal při vyprávění prudké gesto a Čalfa se tomu srdečně rozesmál. Klaus komusi ukazoval, že všechno je úplně jinak. Rychetský vstával od stolu s prázdnou sklenicí v ruce a já zamával přes sál na Třešňáka. Pak jsme to vzali zkraje a protřepali se rukama všech tří místností.
  „Tak co, už máš stálé bydliště v Praze?” zeptal jsem se Langoše a přisedl si na volnou židli. Právě k němu přišla jedna z jeho krásných dcer a chtěla cigarety. Vytáhl z tašky sparty, hrst si jich vzal pro sebe a zbytek podal v krabičce dceři. Usmála se a poděkovala tátovi, federálnímu ministrovi vnitra.
  „Já jsem na Slovensku doma a já se tam vrátím. Nikdo mě tam odtud nevyžene,” odpověděl slovensky a smrtelně vážně a já se zastyděl za svou povrchní otázku, tak ledabyle českou. Jak je dnes snadné být Čechem. Člověk o tom ani neví. Temné nacionální prapudy hárající v nejistě se formujícím kolektivním vědomí odumřely už někdy v dobách našich dědečků a my máme volné ruce. Náš život je jinde a mě děsí představa, že budeme ještě sto roků čekat, než to také dojde k Slovákům. Řekl jsem několika vládním činitelům, že v referendu budu hlasovat pro rozpad státu a to je roztesknilo. Chtěli mi vysvětlit, že se na Slovensku nezápasí o národní svébytnost. Tu mají, ale je zpochybňována proto, aby se z ní mohla udělat kouřová zástěrka zápasu zcela jiného, totiž rozdělení na panstvo a poddané. Teď je v chodu bitva o lidský rozum a tuto bitvu bychom neměli vzdávat vpůli. Nelze mít ideály, a přitom za ně nebojovat, jsem se dozvěděl.
  Zaslechl jsem Jelenu Kohoutovou, jak nadává na všude se povalující popelnice.
  „A pokud budou v barácích smrdět nevysypané popelnice, tak mi můžou všichni primátoři vlízt na záda se všema jejich čarodějnicema, ohňostrojema a parníkama. Primátor je od toho, aby v první řadě zajistil čistotu města.”
  „To není tak jednoduché. To stojí peníze a ty tady nejsou,” oponoval Milan Horáček.
  „Ten novej primátor to dokáže,” vpadl do toho Zbyněk Benýšek.
  „Nedokáže nic. Je stejně neschopnej, jako byl Kořán, a ještě ke všemu není schopen ani přijmout cizince. To nebyla výměna horšího primátora za lepšího, ale pouhá politická machinace. Kořán byl alespoň formát, tohle není ani muší váha,” řekl kdosi.
  „Ale jestli zvládne popelnice, tak ho uznám,” stála Jelena na svém.
  „A kde by na to vzal?” pokračoval kamarád z emigrace Milan Horáček. „Byl jsem členem městské rady ve Frankfurtu. To si neumíš představit, co odpadky, kanalizace a čistá voda v moderním městě stojí. To je devadesát procent výdajů. Ohňostroj proti tomu nestojí nic.” Debata o popelnicích skončila rychle, protože Milan do toho zapřáhl příliš mnoho odborných argumentů.
  Pohyboval jsem se dál touto už řídnoucí, klidnou slavností. Ať jsem mluvil s kýmkoliv, připadal mi bezmocný, jako si v této době připadám já. U sebe jsem měl za to, že je to tím že jsem emigrant a že tato země z nešťastného buranství emigranty „nebere”. Ale tady se sešla vládní elita, tak jak to, že se i jim zdá, že se nemohou hnout z místa. A pak se mi vynořil pocit z roku 1970. Byla to poslední naděje. Všude totiž ještě seděli slušní lidé. Tělo společnosti zůstávalo stále nezměněné, celistvé a zdravé. Byly vyměněny zatím jenom hlavy. Kdyby byly tehdy hlavy zase padly, ani bychom si té okupace nevšimli. Hlavy dávaly příkazy, ale tělo ještě nereagovalo, neposlouchalo, ještě se nic nedělo. Trvalo jim to několik let. Dnes je to naopak. Národní tělo a jeho byrokracie jsou beznadějně nemocné a vyměněny jsou zatím jen hlavy, kterým se nedaří vládnout, když tělo neumí poslouchat. Kolik let to bude trvat, než ruka provede to, co hlava vymyslí. Jak nerad si přiznávám, že to všechno chce čas. O co raději bych se také přidal na tu snadnější stranu radikalismu.
  Kateřina odešla dřív. Já obcházel poslední hrstku těch nejvytrvalejších. Nikdo se neopil a nikdo na nikoho neštěkal. To je cosi nového. Při odchodu jsem si zase vzpomněl na zkamenělinu. Některé dárky by se měly jenom půjčovat a pak vrátit dárci, aby o ně dál pečoval a aby je měl dál rád. Jak důstojné místo by tento fosil zaujal mezi ostatními a jak bych se mohl vytahovat před návštěvníky, že mám doma věc, kterou jsem daroval prezidentovi. Takhle je obdarování vlastně na houby.

11. října 1991