Domov je jistota, že mám kam postavit stůl, židli a postel. Jistota, že nikdo nevylomí dveře a nevyžene mě od mých věcí. Domov je matka, do které se na noc vracím, abych se mohl ráno pro tento svět znovu narodit. Je to cosi, bez čeho je člověku zmateně a pelichá z něj smutek v toulavé, bezcílné existenci. Domov je mít kde bydlet a bydlet tam dlouho.
  Probouzím se tichým klapnutím dveří. Do místnosti tiše vešla Kateřina a sahá pro něco do knihovny. Poslední slunce mi příjemně svítí velkým oknem do čerstvě povlečené postele. Před oknem mává lípa v lehkém větru svými větvemi k nám do druhého patra a něžně třepe už dospělými listy. Před měsícem, když jsem tu byl naposledy, byly listy ještě drobné a svítivě zelené. Jako dítě jsem čerstvé lipové listí jedl.
  „Jak jsou ty listy už veliké,” říkám z postele. Kateřina se otáčí a usmívá. Vypadá křehce, je bledá. Za posledního půl roku jsme se moc neviděli.
  „Už ses vzbudil? A vyspal ses trochu?” řekla něžně.
  Je sladké být zase ve své posteli a vidět kolem sebe své věci. Poslední čas jsem se cítil v Čechách špatně. Sláva mi krade soukromí a bydlení v Praze mi nezajistí. Sem, do Kolína nad Rýnem, jsem se těšil jako malé dítě. Je čtvrtek a už jsem tu chtěl být v pondělí, ale přehlédl jsem se v diáři, takže v pondělí jsem se teprve vracel z Moskvy. A jelikož jsem neplánovaně letěl až navečer vládním letadlem s Dubčekem, musel jsem poslední organizační starosti své hvězdy přesunout na druhý den.
  Večer jsem šel v Praze s manažerkou Ditou a herečkou Monikou Načevou na večeři na nábřeží. Rozloučit se. Před hospodou stálo prezidentské auto. V hospodě seděl Vašek s ochrankou. Prezident. Řekli jsme si ahoj. S holkama jsme obsadili prázdný stůl a objednali si. Ochranka si nás okázale nevšímala. Vašek ale po chvíli vstal a přišel k nám.
  „Jardo, co děláš zítra?” zeptal se po svém slušném způsobu. Přede mnou stál ztrhaný člověk, kamarád z dávna.
  „Chtěl jsem odjet do Německa. Potřebuji se orazit.”
  „Víš, my máme zítra výlet na sever, Jablonec, Liberec a tak, a nemáme s sebou žádnýho umělce. Mohl bys nám pomoct a něco pěkného lidem zazpívat.”
  „Tak dobře,” sklapl jsem a sladká vidina Kateřiny a tichého domova se odsunula o další den. Blíží se první volby.
  „A to pro tebe skutečně není v Praze byt, když máš tolik známejch a seš tak slavnej?” ptala se mě jedna ženská hloupě, tak jak se ptaj všichni. Statisíce Čechů utíkalo do ciziny a cizina se o ně postarala. Ti, co se chtějí vrátit, nemají kam. S tichým souhlasem všech, kteří neodešli. Vracejí se jen ti emigranti, kteří venku neměli žádný úspěch, a o ty nestojíme, říkala mi po telefonu jedna pizda z primátorovy kanceláře začátkem dubna. Řekla to za všechny.
  „A říkal jsi to Vaškovi?” ptal se mě na prezidentské cestě přítel z Hradu. Stáli jsme na pódiu v Liberci, já držel kytaru, měl už odzpíváno a Vašek akorát mluvil k davu.
  „Copak prezident přiděluje byty?”
  „Stačilo by, kdyby někde utrousil větu...” zasnil se přítel. Před pár měsíci jsem prezidentovi o byt řekl, když mi z legrace nabízel řád. Za pomoc při revoluci. Řád jsem nechtěl. „Co se týče bytů, to jsem bezmocný,” odpověděl mi.
  V kolínské poště ležel dopis od syna Vavřince z Paříže: … je mi smutno, že mi nepíšeš, ani nezavoláš, ani lístek jsem nedostal. Věřím, že seš hodně zaměstnanej, ale začíná mi vadit, že o tobě vím jenom z toho, co píšou v Květech, Mladém světě, Zemědělských novinách atd. Interview a fotky z koncertů, sem a tam písnička a pak, pak ještě exulantský drby. O tom, jak seš drahej zpěvák. A nic, jen vzpomínky. Vzpomínky, jak jsme oba před lety lepili v Rotterdamu v ateliéru kazety Fosila, jak jsme spolu hráli karty a Diplomacii, jak jsme jezdívali po Evropě až tam do Portugalska, každé hezké vánoce v Holandsku s výstřelem a raketami na střeše na Nový rok. A dnes jsem akorát větší. Bude mi za tři měsíce 20 LET! …
  Nad Kolínem se pozvolna stmívá. Lípa před oknem ještě stále protřepává své lístky a město se přelévá do toho nekonečného množství tichých i hlučných hospod. Jedenáct let jsem myslel, že žiju v cizině. Před půl rokem, když se mnou zpíval málem miliónový dav na Letné, jsem byl přesvědčen, že jsem se právě vrátil domů. Jak podivné je ale odhalení, že jsem v cizině už léta doma a že před půl rokem začla pouze další emigrace. Jak dlouho budu muset čekat, až si budu mít v Praze kam postavit stůl, židli a postel? A kolik let to bude trvat, než se z bytu stane ta matka, do které se budu na noc vracet, abych se ráno mohl pro tento svět vždy znovu narodit?

28. května 1990