Nebýt slovenského špecifika, tak bych si s Jelcinem ruku nepodal. 17. května 1990 se slavilo půlvýročí listopadu. Ještě s nadšením. Byl jsem objednán na Václavák. Říkali jsme tomu vládní estrády. Den předtím jsem končil v Košicích turné po východním Slovensku.
  „Zůstaň tady do zítřka. My tu máme také svoje náměstí. Můžeš nám zahrát a bude tady taky pan prezident,” říkal mi šéf košického OF po slovensky. Založili OF, a ne VPN, protože prý nestáli o dělení republiky.
  „Ale to pak nestihnu Václavák.”
  „Však on tě pan prezident vezme letadlem.”
  „Jak to víš?”
  „On je takový hodný,” usmál se Slovák.
  Estráda na košickém náměstí začínala ve dvě a slovenská televize to vysílala živě. Pět tisíc lidí pod balkonem šumělo vzrušením. Když udeřila hodina, prezidentská kolona byla ještě někde zatoulaná. Tedy mě požádali, abych na začátku něco zahrál. Mám z roku 1974 píseň Slovenské dějiny. Má mnoho slok a v sedmdesátých letech Slováci po každé sloce tleskali. V roce devadesát už ji moc slyšet nechtěli. Proto se mi zdálo dobré tu píseň zahrát. Od Košic ku Praze. Lidi to uslyší i z televize a třeba se zamyslí, říkal jsem si v nadčasové naivitě básníka.
  Dozpíval jsem, dav pod balkonem jásal a prezident dorazil. Kolona mě pak vzala na vládní letadlo a v Praze z letadla na Václavák.
  „Cos to tam v těch Košicích zpíval?” ptal se mě po několika dnech přítel z Moravy, který doma chytí slovenskou televizi.
  „Slovenské dějiny. Tu písničku přece ještě pamatuješ.”
  „Já si myslel, že je to ona, ale po prvních slovech tam šoupli dechovku a tebe vrátili až při potlesku.”
  „Cože? Oni mě vystřihli? Jak si to mohli dovolit? Vždyť to je sprostá cenzura!” žasnul jsem.
  „Ty tomu, co se děje, věříš? Vždyť tam pořád seděj ti samí,” odpověděl přítel, a vznikla hádka, protože já tomu věřil.
  Za pár dní jsem letěl do Moskvy. Ještě s pocitem světoobčana. Dva roky před touto cestou jsem nad Ruskem letěl na zpáteční cestě z Austrálie. Svítilo slunce a pod námi se rozkládala široká země. Jenže v australském letadle musela být zatažena okýnka a povinně jsme se dívali na přiblblý film. Chvíli jsem se s letuškou o své okýnko handrkoval. Prohrál jsem.
  „Dole zuří perestrojka a Australané nechtějí, abychom to viděli,” říkal ironicky Pákistánec, který seděl vedle mě. Mluvil německy. Usmíval se odleva doprava a až do Frankfurtu jsme si pak měli o čem vyprávět.
  Přistál jsem v Moskvě, rozhlédl se a prožil zklamání. Moskva nebyla ani hezká, ani monumentální. Díval jsem se z okna české ubytovny na ulici. Pršelo. Na protějším chodníku byla pěkná holka. Chtěla přejít ulici. Na ulici byla kaluž, do které vjížděla auta. Holka ustoupila, pak chtěla kaluž přeskočit, ale přijelo další auto a tak stále dokola. Po čtvrt hodině na mě padla bezvýchodnost. Šel jsem na záchod. Byla tam rulička temně rudého toaletního papíru tak neuvěřitelně pórovitého, že některými děrami šel prostrčit prst. Nedaleké tržiště bylo téměř prázdné. V jednom koutě prodávaly dvě veselé mladice v bílých pláštích nakládaný česnek. Měly ho skleničku. Koupil jsem dvě paličky. V druhém koutě stála bábuška, před sebou malou hromádku hruštiček a chtěla za ně neuvěřitelné peníze. Smlouvat odmítla.
  „Co když hrušky neprodá?” ptal jsem se průvodce.
  „Tak shnijí.”
  „Ani pak cenu nesníží?” zeptal se Holanďan ve mně.
  „Nepotřebuje prodávat, potřebuje peníze,” vysvětlil mi česky mluvící Armén místní ekonomický princip. Kousek dál stála paní a držela v ruce dvě dámské boty. Také potřebovala peníze…
  Večer byl koncert pro Čechy. Sál byl plný a nadšený, jen přední řada zůstala prázdná. První půlka představení se rozběhla tak vesele, že jsem na přestávku zabrzdil až po hodině a půl. Začal jsem druhou půlku, otevřely se boční dveře a do sálu vešlo pár chlapů, kteří zaplnili prázdnou řadu. Doprostřed si sedl Dubček. Od svého únosu v roce 1968 byl v Moskvě poprvé. Po představení mě chtěl vidět. Tak dobře. Pozdravili jsme se a já spustil. O slovenském nacionalismu, který se přestěhoval z hloupých emigrantských spolků domů, a o sprostotě bratislavské cenzury ve chvíli, kdy máme konečně svobodu. Dubček ještě chvíli zůstával ve své obvyklé blahé nepřítomnosti, přihlouple se usmíval, a pak se probral. Chlapi kolem něj znejistěli, on vykulil své mžouravé oči a řekl:
  „Ja za nič nemôžem, to tí Slováci!” Byl ze mě tak popletený, že mě nakonec pozval na recepci, kterou pořádal druhý den na našem velvyslanectví. A tam přišlo mnoho slavných Rusů.
  Stoupal jsem po monumentálním schodišti, které Stalin i s příšernou budovou daroval Rudovým otcům za věrnost. Později některé z nich popravil. Velvyslanec Ruda Slánský mě uvítal na vrcholu schodiště a podotkl:
  „V tom, co máš na sobě, tu ještě nikdy nikdo nebyl.”
  „Někdo s tím polidšťováním začít musí,” odpověděl jsem v omylu tamté doby. Pak jsem si šel se všemi zatřepat, až jsem dorazil k Jelcinovi. Stiskli jsme si ruce, řekli svá jména a Jelcin spustil příval slov, kterým jsem nerozuměl. Ale odpovědět jsem chtěl, jenže po jedenácti letech v cizině mě první věta napadla holandsky. Zasnažil jsem se a napadla mě věta anglicky a potom německy. Ničemu z toho Jelcin nerozuměl. Tak mi v hlavě zazněla série českých slov, která se nedají publikovat, a pokusil jsem se svou ruku vyškubnout. Jelcin držel pevně. Tak jsem zabral ještě jednou a pořádně. Trhnul jsem a ruku i s předloktím jsem mu utrhl. Mluvil dál, ale už mě neměl čím držet.
  „A nebude tu ruku teď chtít zpět, když je tak mocný?” ptala se mě včera má pětiletá dcera.
  „Bude, ale já mu ji nedám,” uklidnil jsem ji.

22. října 1996