Panu Zdeňkovi jsem do protokolu diktoval, že mám hrát na festivalu v Pezinoku. Tím jsem považoval tento festival za odepsaný. Překvapilo mě, že do poslední chvíle mi přicházely dopisy, ať jedu a stále nikdo neoznamoval, že jsem zakázaný. Dnes si myslím, že vyšší moc rozhodla, že poslední představení musí stát za to, a moci pozemské nebyly s to mu zabránit.
  Ten den jsme chtěli odjet před jedenáctou a absolvovat tři sta kilometrů v jednom tahu. Asi v deset někdo zazvonil, vzbudil mě. Leželi jsme s Danou a říkali si, že to budou asi fízlové a že mě přišli vybrat, abych se na festival nedostal. Šli jsme se za půl hodiny podívat. Nikdo. Asi odešli. Za chvíli přišel kamarád Palas, který s námi jede.
  „Merta sedí před barákem a pije hořčák! Prej tu byl a neotevřeli jste mu.”
  „Tak pro něj skoč!”
  Merta přišel. Říkal, že mu ujeli s mikrobusem a že jsem jeho poslední naděje.
  „A to se divím, žes neodešel, když jsme neotvírali.”
  „Já si říkal, že si myslíte, že to jsou fízlové, tak jsem si šel sednout k autu s tím, že počkám dole, já taky neotvírám.”
  Vyjeli jsme. Celou cestu mi Merta vyčítal, že mám komplikace s policií a že by to mohlo mít špatný vliv na všechny. Věděl sice jako já, že za to nemůžu, bál se o desku, kterou natočil a kterou by třeba nevydali. Má také dvě LP na Supraphonu, ale nedokázali mu je vydat. Vyčítal mi mnoho věcí a když jsme přijeli do Pezinoku, tak první, co mu řekli, bylo, že o něm byl pořad ve vídeňském rozhlase jako o představiteli té pravé utlačované kultury. Myslím, že ho to otrávilo. Já se mu smál:
  „Tak vidíš, nakonec já budu mít průser kvůli tobě, jestli nás strčej do jednoho pytle.”
  „Zapomeň, co jsem ti říkal,” dodal otráveně.
  V amfiteátru bylo sedm tisíc lidí. Když mě viděli přicházet, tak se všichni rozkřičeli. Pro mě to byl zvláštní pocit po tom všem. Asi příští rok se festival také nebude konat. Merta šel hrát přede mnou a já si šel prohlídnout amfiteátr, prohlížel si lidi a moc se mi líbili. Snažil jsem se všechno do sebe vpít, měl jsem pocit, že tohle už dlouho nezažiju. Nastoupil jsem. Fedor Frešo mi hrál na basu. Začali jsme za světla a dlouho jsme seděli, neboť lidi dlouho křičeli a skandovali. Díval jsem se na ten obrovský dav a napadlo mě, že možná přišli kvůli mě, že mě znají, že mě mají rádi. A že si na to musím vzpomenout, až nebudu mít kde hrát a až mi bude zle z toho, že nemám kde hrát, až mě skála zavalí a až se tím závalem prorostu někam na vzduch a na světlo. Bylo to dojemné. Zahrál jsem několik svých vážných písní, které byli schopni vyslechnout, ale pak začali skandovat jména různých lidových písniček, které zpívám: Chodil Pán Bůh po poli, Hádala se duše s tělem… protože chtěli zpívat. Já byl chvíli rozmrzelý, protože jsem chtěl zahrát své vážné písně, když je to naposledy, ale nakonec jsem to pochopil. Měli šílenou radost, že to je, že jsme se sešli, že jsou pohromadě, že jsme na svobodě a že jim svobodně zpívám a tak jsem spustil lidovky a dav zpíval jako jeden muž a bylo to opojné a kouzelné, jak při těch starých lidových písních vlasatí hoši a vlasaté dívky před pódiem tančili a tančili i lidé na lavicích a já si říkal: To je skutečný festival!
  Během mého zpívání se setmělo a lidé se dostali do varu. Byl jsem šťasten. Končil jsem písní, kterou jsem složil jako hymnu pro zakázaný festival v Náměšti:

  Krásný je vzduch
  krásnější je moře
  Co je nejkrásnější
  usměvavé tváře

  Pevný je stůl
  pevnější je hora
  Co je nejpevnější
  ta člověčí víra

  Mocná je zbraň
  mocnější je právo
  Co je nejmocnější
  pravdomluvné slovo

  Pustá je poušť
  i nebeské dálky
  Co je nejpustější
  žít život bez lásky

  Velká je zem
  šplouchá na ní voda
  Co je však největší
  ta lidská svoboda

  Byl to skutečný úspěch a jásání. Jedna manažerka mi v tom řevu mezi úklonou řekla: „Co s tebou oni chtějí udělat? Vždyť se podívej na ty lidi, jak tě mají rádi!” Musel jsem se usmát. Jim je to fuk. Publikum se nepodařilo uklidnit, skandovali střídavě mé jméno a nikoho nechtěli svým křikem pustit, tak bylo nutné nasadit film. Žlutou ponorku.
  Celý dav zpíval s sebou všechny písničky. Bylo to všechno nádherné. Já byl šťasten a říkal si, že to stálo za to. Policie se sice před tím ohlásila, ale nezasáhla. Malér začal až druhý den, ale festival se konal!