Bylo to před rokem a půl, loni na jaře. Ještě jsme se nestyděli říkat nahlas slovo revoluce a právě skončila zima a bolševismus. V přírodě i politice se vše zdálo být nadějné a barevné a jalovička OF se ještě půvabně pásla v členité krajině právě rašící politiky. Já byl po dlouhé emigraci zase na chvíli slavný zpěvák a lidé rozšafní moudře pokyvovali nad dějinami a vizionářsky mluvili o tom, jak pravda a láska vítězí.
  Vilda to pálil po dálnici na Brno stopadesátkou, já se ani nepřikurtoval, a ještě jsem si k tomu otevřel pivo. Být oblíbený a mít svého řidiče — to tehdy prožíval kdejaký disident. Ale tehdy před rokem jsme byli ještě nevinní. Věřili jsme ve všespásnost soukromého podnikání a privatizace. A hlavně jsme jako pominutí tvrdili, že jsme vyhráli my, obyčejní lidé.
  Byl jsem pozván na Slovensko a těšil jsem se tam, jako jsem se těšil kamkoliv. Tisícihlavé davy se všude radovaly z návratu exilové legendy.
  „Víš, kudy máme jet?” zeptal jsem se Vildy, když jsem si všiml, že jsme se zamotali v zelených moravských kopečcích a podruhé projeli kolem téže rozbořené kapličky.
  „Nevím, ale mám dost benzínu a rychlé auto,” odpověděl Vilda vesele. Vilda sice už léta byl profesionální řidič, ale nepamatoval si silnice a nesnášel mapy. Tvrdil, že umí jezdit po citu a dokazoval to tím, že jsme pokaždé přece jen dojeli tam, kam jsme měli namířeno. Dobrodruh, který živil svůj optimismus katastrofami. Dnes se mi po něm stýská.
  „Ale jednou se mi chtělo umřít štěstím,” hájil se, když jsem začal rozebírat jeho nadšení pro katastrofy a komplikace. „Bylo už léto, žena řídila auto a byli jsme oba v plavkách. Já měl bosé nohy na palubní desce, zapadalo slunce, měli jsme otevřená všechna okýnka a autem proudil teplý voňavý vzduch. Já byl do manželky zamilovaný, a tak mi přišlo, že teď můžu umřít. Prostě jsme se měli v tu chvíli vybourat a zabít…” Chechtal jsem se a to se Vildy dotklo a zmlknul. Díval jsem se po čerstvě zelených kopcích, když najednou zeleň skončila a začaly vlajky.
  „To už jsme na Slovensku, nebo kde to vlastně jsme?” podivil jsem se. Nemám vlajky rád.
  „Včera v televizi říkali, že jsou tady jakýsi štefánikovský slavnosti. Myslel jsem, že tam jedeš hrát kvůli tomu.”
  „Mně tvrdili, že je to normální festival v lesním amfiteátru.”
  „Nevíš, co je ta druhá vlajka?” optal se Vilda po chvíli.
  Všude vlály československé vlajky, ale v daleko větší míře se objevovaly jakési vlajky trikolóry.
  „To mně připomíná francouzskou vlajku. Asi, že byl Štefánik francouzskej generál, tak vyvěsili vlajku i Francouzům. V Plzni zase vyvěšujou vlajku Američanům,” vyvodil jsem já světoběžník logicky. Vildu to uspokojilo.
  Nakonec jsme se všemi těmi vlajkami prodrali až do Brezové pod Bradlom, našli amfiteátr a já s překvapením zjistil, že jsem se na tento festival dostavil jako jediný ze všech písničkářů. Celkem rozsáhlé publikum v maskáčích se uvelebilo na trávě v malebném údolíčku obklopeném lesy a já vylezl do maringotky na čtyřech kolech, která stála v čele všeho a byla zároveň pódiem. Připomínala mi něčím žebřiňák a byla naložena aparaturou, která hrála velmi špatně. O maringotku se opíral velký tlustý cikán, aby bylo jasné, že to všechno patří jemu. Neustále na mě během zpívání mluvil a vychvaloval přednosti svého majetku a rukou stále pobízel hubeného zvukaře, aby mě snad zvučil rychleji, či co. Přestal jsem ho vnímat a soustředil se na publikum a tu mi došlo, že i celé toto údolíčko je plné francouzských vlajek. O přestávce jsem zaútočil na pořadatele:
  „Prosím tě, můžeš mi říct, co znamenají ty vlaječky?”
  „To jsou naše vlajky. Naše slovenské.”
  „Jé, vy máte vlajku?” užasl jsem. Zdálo se mi to ale jako docela dobrý vtip vytáhnout takové muzeální krámy. V Čechách bychom zase mohli udělat festival se sudlicemi a palcáty. Mluvil jsem na to téma v druhé polovině. Většina vlaječek, které ti maskáči drželi v rukách, zmizela. A já pořád nic netušil. Koncert skončil přátelsky.
  Druhý den byla nahoře na Bradle Štefánikova slavnost. Svítilo slunce a my s Vildou usoudili, že nám procházka po kopcích neuškodí. Vyšli jsme a mně bylo, jako když jsem v dětství s rodinou vyšel do zoologické zahrady na Svatý kopeček. Ale dlouho mi ten pěkný pocit nevydržel.
  Stoupali jsme podél lesa v nekonečné housence lidí, stále vzhůru, vedeni stuhou položenou v trávě. Ta tam ležela a dělala zároveň plot, abychom nelezli do pole. Byl to docela úzký pruh, takže do nás věčně strkali mladíci ve stejnokrojích, kteří nesli velké prapory se slovenským znakem a předbíhali a měli naspěch. Co mladík, to vlajka. Pokaždé oddíl asi deseti vlajek vedený starším mužem. Každý z těch vůdců zlostně pokřikoval a mladíci s vlajkami se tvářili uštvaně a zároveň jaksi blaženě.
  Došli jsme opilce, který kráčel pomalu a měl potíže s těžištěm, které mu pokaždé ujelo někam, kde to nečekal. Střemhlavě a obětavě se za tím těžištěm vrhal, až mu v jedné chvíli uteklo přes stuhu do pole. On se za ním pustil s rozhodností a asi po pěti metrech ho skutečně i dohnal. Zastavil se v nejistém střehu a číhal na další pohyby těžiště, když se ozval křik. Baba mu začala nadávat, že šlape v jetelině. Spílala mu ve vysokých oktávách a on jí odpovídal vynalézavými jadrnostmi. Pak ale začal být tak vulgární, že to ztratilo půvab a myslel jsem, že baba zrudne a vzdá to. Jenže ta čekala na svůj okamžik. A když už se zdálo, že si ona vypištěla hlas a on vyslovil všechny oplzlosti, udělala dramatickou pauzu na smeč a vyštěkla přímo na komoru:
  „A to jsi Slovák?”
  Byl bych se rozesmál, ale ztuhl jsem, když jsem viděl tváře kolem sebe. Najednou mrtvolně vážné, najednou nějak zlé a napjaté. Opilec sebou trhl a bez dalšího slova se vydal váhavým krokem poslušně zpět za stuhu. Napětí z čumilů spadlo.
  „Co se jim stalo?” otočil jsem se na Vildu.
  „Prej je tady fakt silnej nacionalismus. Někde jsem to četl.”
  „Teď ve dvacátým století a po pádu bolševismu si začnou hrát na vlastence? Nejsou padlí na hlavu?”
  „Zeptej se na to těhle, ti to určitě vysvětlí,” ukázal Vilda na další partu vlajkonošů, která měla naspěch.
  Po dlouhém výstupu jsme vylezli z lesa nahoru na travnatý břeh, pod kterým se z druhé strany točila silnice, co sem vedla odjinud. Silnice tu končila. Dál už to bylo jenom pro pěší. K posvátné obludné mohyle obklopené vlajkami a křikem. Tam se nám nechtělo. Zaslechl jsem, jak někdo říká, že přijede prezident a předsedové všech tří vlád. Usmál jsem se tomu. Bral jsem tehdy ještě onu existenci tří vlád a pěti parlamentů jako nahodilý revoluční omyl.
  Davem v jednu chvíli proběhl vzrušený šum a já se díval, jak bývalí kamarádi vystupují z vládních aut. Bylo mi jich líto. S nadšením chtěli začít budovat demokratický stát a teď tu hrají ochotnické divadlo v nacionálním lidovém kabaretu.
  Tři vlády a prezident odešli pěšky vzhůru ke křiklounům s vlajkami. Chtěl jsem se davem protlačit ke stánku s pivem, když těsně nad našimi hlavami prolétly tři bombardovací stíhačky. Hnusné a neforemné rachotící stroje vyrobené na zabíjení lidí a boření domů. Přešla mě chuť na to všechno. Co tu vlastně dělám? Než jsem se stačil rozmyslet, ozval se další rachot. Nad našimi hlavami se objevily tři obrovské helikoptéry a každá pod sebou na žerdi táhla neuvěřitelně velkou a dlouhou vlajku. Prostřední byla československá, levá, jak jsme s Vildou už věděli slovenská a co ta pravá? Z červeného a bílého pruhu. Nic mi to neříkalo. Že by karpatská nebo polská? Otočil jsem sek Vildovi, který byl o několik hlav dál.
  „Čí je tamta třetí vlajka, nevíš?” zavolal jsem na něj. Otočilo se ke mně několik hlav a řeklo současně: „Vaša!”
  „Co to znamená VAŠA? To je jako ČÍ?” obrátil jsem se na nejbližší vousatý obličej.
  „Vaša česká!” řekl vousáč ironicky.
  „To jsi pěkný Čech, když ani neznáš svoji vlajku,” řekl kdosi slovensky. Víc už mě nezajímalo. Začal jsem se prodírat davem a zastavil se až v lese mezi stromy. Z nezřetelné dálky sem doléhal řev vlajkonošů a nesrozumitelné brumlání prezidenta. Smáli jsme se tomu s Vildou a nechali tu loď bláznů kymácet se v hadrnickém moři vlajek a šli domů. Bylo jaro a nám se stále vše zdálo tak snadné.

7. září 1991