Byla noc. Vracel jsem se temnou a šedivou Prahou a bylo mi úzko. Kam směřujeme? Byli jsme propojeni, a teď každý upadl do samoty uprostřed neznámé krajiny, kde člověka zastihla tma. Trosečníci na širém moři prý vydrží až čtyřicet dní, když věří na záchranu. Většina jich ale umře po pouhých čtyřech dnech na beznaděj.
  Byli jsme kolonií panstva. Jejich moc jsme svrhli. Kolonie v Africe a Asii se osvobodily už po druhé světové válce. Byly omámeny svobodou a vítězstvím. Zůstaly závislé pouze ekonomicky. A zůstaly tedy závislé.
  Zastavil jsem znovu před domem v Neklanově ulici pod Vyšehradem. Temno. Pouliční světla zase nesvítí. Prokletá ulice dnes stejně jak před dvaceti lety. Zamykám auto.
  „Pane Hutka, mohl byste mi pomoct?” slyším ženský hlas. V přízemí protějšího domu vidím nezřetelně blonďatou hlavu. Přešel jsem tichou ulici. Z okna mluví namalovaná chemická blondýna, nějak nepatřičně svátečně oblečená.
  „Když mi pomůžete, můžete si za minutu vydělat dvě stovky,” říká mi přátelsky v tom temnu.
  „Nepotřebuju vydělávat. O co jde?”
  „Mám na návštěvě nějakýho Němce, obtěžuje mě a já ho nemůžu vyhodit, protože je silnější. Řeknu, že jste můj manžel, vy uděláte žárlivou scénu a vyhodíte ho. Dám vám dvě stovky.”
  „Peníze nepotřebuju a s tou scénou vás zklamu. To já neumím.”
  „Nevadí. Řeknu, že jste manžel, a to bude stačit. Jsou to první dveře vlevo, hned tady v přízemí,” a zmizela.
  Stál jsem na chodníku. Ohroženě nevypadala, mluvila klidně, vlasy měla učesané, malování neporušené.
  Vešel jsem do temné chodby. Na jejím vzdáleném konci padal na zem odněkud pruh světla. Šmátravě jsem tam došel. Uviděl jsem průhledem otevřených dveří blonďáka s ohůnkem. Seděl na opěradle křesla. Žánrový obrázek jako z holandského obrazu. Šerosvitný. Vstoupil jsem do něj. V levém koutě krámama přecpané a špatně osvětlené místnosti seděla na kanapi tlustá žena v teplákové soupravě. Tvářila se neúčastně. Nad blonďákem stála štíhlá blondýna v krátké sukničce a bílých punčochách a říkala jakási německo-anglická slova, která nedávala smysl. Jen z posunků bylo srozumitelné, že já mám jít dovnitř a on ven. Blonďák s ohůnkem jí odpovídal, že to od ní není fér a že mu má vrátit peníze. Byl to Američan.
  „O co jde?” zeptal jsem se anglicky.
  „Šel jsem s ní domů, dal jsem jí sto dolarů, netrvalo to ani dvě minuty a to je vše. Teď mě vyhazuje a nechce mi vrátiti mé peníze. Chci zpátky svoje fucking money, protože jsem za ně nic nedostal,” říkal nešťastně a přesvědčeně. Díval jsem se do sympatické, jemným chmýřím zarostlé tváře. Nejspíš student ze slušné rodiny. Kdekoliv na Západě stojí holka z ulice třetinu toho, co dal dnes. Podle vyjadřování a akcentu patří chlapec k vrstvě, která své děti vychovává uvědoměle. Doma by si asi nic takového netroufnul, ale v prostředí zchátralé a romantické Prahy, kudy zavál dech svobody, je to jinak. Češi se osvobozují, i on chtěl. Teď je mu líto peněz i sebe sama.
  Blondýna mlela spatlaná slova a bylo jasné, že peníze zpátky nevydá. Američan myslel dětsky obchodně, protože se cítil okraden. Děvče myslelo kurevsky hrabivě, jako každý Čech v této době. Peníze se hrabou, na jejich odpracování nejsou ani pravidla, ani morálka. Pravidla dělá parlament, morálku vývoj. U nás nefunguje ani jedno. Blondýna teď vykřikovala slovo policie, ale nějak po italsku. Chlapec nerozuměl a zeptal se mě, co to znamená.
  „Říká, že spolu půjdete na policii a tam si to vyřídíte,” tlumočil jsem.
  „Dobře, jdeme,” ožil chlapec planou nadějí.
  „Já už tě sem, Moniko, příště s nikým nepustím. Pokaždé jsou z toho problémy a to já nemám zapotřebí,” řekla najednou tlustá žena na kanapi. Vstala. Nebyla tlustá, ale těhotná.
  „A dej si na něj pozor, on je agresivní. Až vyjdete na ulici, tak dostaneš pěstí. Já bych s ním nikam nechodila,” pokračovala domácí, ale mýlila se.
  „Já chci zpět svoje fucking money,” opakoval chlapec. Blondýna ho vyvlekla ven. Zůstal jsem v místnosti s těhotnou.
  „Asi už moc nepomůžu, takže dobrou noc,” řekl jsem. Těhotná necekla. Blondýna se na mě před domem omluvně usmála. Chlapec stál němě a ztraceně vedle ní.
  „To víte, někdy se živím jako lehká holka a je to těžké.” Pokrčil jsem rameny a šel přes ulici domů.
  Zastavil jsem se v mezipatře pod našimi dveřmi v třetím patře. Okno na chodbě je na jih a necháváme tam pookřát kytky, které u nás chřadnou. Nějak mi bylo všeho líto, i těch kytiček. Katka mě slyšela a otevřela. Vypadala pěkně kulatě. Za čtrnáct dní se to má narodit. Zavřel jsem za sebou dveře a pocítil úlevu. Přece jen doma, i když je to spíš skladiště. Sestěhovali jsme do kuchyně a pokoje věci ze dvou vzdálených měst, po kterých se nám začíná stýskat. Poslední místní nabídka byla od ekologa Tomina. Papírový domeček na zahrádce čtyřicet kilometrů za Prahou. Holý nájem čtyřicet tisíc za rok, a to předem. Blondýny berou také předem. Ale trosečníci, kteří neztrácejí naději, přežijí i čtyřicet dní a za tu dobu je proud někam zanese. Tedy neztrácet naději…
  „Jak to vypadá s tím vánočním pořadem?” zeptala se Kateřina. V červenci jsme nabídli s Hladíkem televizi půlhodinový vánoční pořad moravských balad. Scénář psal Luks, režírovat to měl Sedlář, kamerovat Čepický a produkovat Švejda. Přijala to tvůrčí skupina Čapek-Borovan. Vydali „výrobní číslo” a prý to budou dokonce „dělat” na film. Za čtrnáct dní se mělo točit.
  „Nic nebude. Oznámili mi, že se to ruší, že se rozhodli jinak.”
  „Ale vždyť jste byli domluveni. Řekli důvod?”
  „Scénárista, kterého zrušili taky, mi řekl, že se kameramanovi zdály ty lidové písně monotónní.”
  „Co má co kameraman rozhodovat o tom, co se má zpívat?”
  „Jsou na to zvyklí z bolševismu. Rozhodovalo se mávnutím.”
  „Ale něco ti museli říct.”
  „Neřekli, ale nachystali past. Než jsem se stačil probrat, tak mi vysvětlili, že mě zvou do jakéhosi vánočního programu Karla Černocha, kde si můžu zazpívat písničku, promluvit o vánocích v Holandsku a zmizet. Ale to zmizení a objevení je ústřední motiv programu. No a že tam bude i Karel Gott a že to bude bezvadné. A Karel Gott na tu schůzku do Malostranské kavárny vzápětí přišel. Ale než přišel, tak se pan režisér děsně chechtal, že Gotta nenechají zpívat, ale chytat ryby a že nezmizí.”
  „No a co budeš dělat?” otázala se Kateřina vážně, ale jak měla ruku na břiše, tak jí ta ruka přeskakovala. Něco zevnitř se vzpíralo.
  „Nic nebudu dělat. Budu se jim vyhýbat, protože mezi ně nepatřím. Je to spiknutí minulosti, proti kterému nemám zbraně.” Kateřina se na mě dívala pozorně a malinko se usmívala.
  „Takže co?” řekla ironicky.
  „Takže nic. Už nemají StB, která by ten jejich opruz hájila, takže vlastně mají smůlu.”
  Když jsem usínal, bylo mi divně. Zase jít do konfliktu? Ten listopad nám dal falešný pocit, že jsme vyhráli. Ale nebyla to ani bitva, ani revoluce. To jsme jen vydrancovali paláce, které nepřítel opustil. Stejně jako tehdy v koloniích. Na skutečné nepřátelské území jsme nevstoupili a teprve teď se o něm začínáme dovídat.

29. září 1991