Včera večer jsem jel Pařížskou ulicí na Staroměstské náměstí. Zastavili mě dva policisté a chtěli doklady. Jeden se podíval do techničáku a druhý se podíval na mne.
  „Á, dobrý večer. To je pan Hutka a ani se nám nepřikurtoval. Nepoznáváš toho pána?” otočil se kolega na kolegu.
  „Jakpak bych ho nepoznal, takový slavný člověk.”
  „Alespoň by se nám mohl podepsat. Nemáte fotku?”
  „Něco vám dám,” řekl jsem, vystoupil, otevřel kufr a vytáhl dvě knížky Požár v bazaru, podepsal a daroval. Usmívali se, děkovali a podali mi ruce. Jel jsem dál a připomnělo mi to scénu těsně před emigrací, kdy dvě uniformy stály celý den přede dveřmi mého bytu a nikoho nepustily dovnitř, a když byly v noci odvolány, požádaly mě o podpis na památku a popřály mi mnoho štěstí v cizině.
  „Tam vám bude líp,” řekla jedna uniforma, zatímco druhá hlídala schody. Na uniformy jsem měl vždycky štěstí.
  Když jsem projížděl okolo Staromáku, zaslechl jsem: „Hele, Hutka a jezdí jenom ve favoritu.” Slavní lidé žijí na zámcích, jedí kaviár a stříkají po sobě šampaňským. Už tady takoví jsou, ale ti nikdy neemigrovali.
  Když jsem dával policajtům tu svou knihu, vzpomněl jsem si na Rotterdam a na horníka Ivana. Ivan je z Příbora. Byl horníkem, později předákem, a zůstal v dolech šestnáct let, protože chtěl emigrovat za svým bratrem do Kanady. Potřeboval k výjezdu razítko z práce, a proto se bál měnit zaměstnání. Každý rok si dával žádost, každý rok mu ji vrátili, až mu svaly v železo ztuhly, zdeformovaly se ruce a dospěly dvě dcery. V roce 1985 odletěl konečně do Kanady, ale bratr se slovy „lopatu ti nikdo z ruky nevezme” ho posadil na zpáteční letadlo. Ivan vystoupil při mezipřistání v Amsterdamu a ukázal celníkovi papírek, na který si nechal od kohosi anglicky napsat, že chce politický azyl. Celník se usmál, poslal za Ivanem civilistu a ten mu ukázal židli, aby počkal. Ivan čekal čtyři dny. Vždy, když se setmělo, zalezl si do kouta území nikoho, přespal tam a ráno si šel zase sednout na židli. Čekal už šestnáct let. Po pouhých čtyřech dalších dnech přišel civil znovu, vzal mu pas a pustil ho do země, o které horník neměl představu. Ivan jel do Amsterdamu a chtěl najít českou hospodu, jenže ty v Holandsku nejsou. Bloudil po městě, po měsíci mu došly peníze a kdosi mu náhodně poradil, že v Rotterdamu žije český zpěvák. Vydal se tedy za zpěvákem a měsíc čekal, než se vrátíme z prázdnin. Spal po parcích a nejedl. Konečně jsem mu přijel. Nikdy o mně neslyšel. Ale nakonec to dopadlo tak, že jsem se o něj pět let staral. Říkal jsem mu Pytel brambor, protože kam jsem ho postavil, tam zůstal. Donutil jsem ho ale psát. Napsal knihu o dolech, kterou pojmenoval Pestré vrstvy. Pak knihu o svém otci Fotr a hromadu povídek. Stal se nakonec jediným kamarádem, kterého jsem v Rotterdamu měl. Má nadání na vyvolávání událostí. Pro mě byl Rotterdam nejnudnější město na světě. Ivan, který neuměl holandsky, se znal s půlkou města a přicházel tu s utrženým rukávem, tu s natrženým rtem.
  „Tož kurva, Jarku, ti Holanďani sú klidní, oni sa neperú, ale když to na ně přinde, tak je to hned hotové. To ani horník na ně nestačí. Nemáš nějakú náplasť?”
  Léta emigrace se odvíjela. Prošel jsem obdobím angličtiny, holandštiny, němčiny, a nakonec jsem všechno vzdal a začal si vydávat kazety v češtině. Vznikl Fosil. Práce osamělá, ale jediná, která mě v tu chvíli bavila. Našel jsem asi tři sta zájemců po celém světě a tomu stádečku jsem se pečlivě věnoval. A snažil jsem se čas od času a čím dál obtížněji uplatnit nějaký ten fejeton v českém exilovém tisku. A fejetonů přece jen už začala být hromádka, tak jsem se rozhodl, že si je vydám. Založil jsem si vydavatelství Sebetlač. Knihu jsem nazval Požár v bazaru. Kateřina z Kolína mi ji opravila a ve Vídni mi paní Janovská udělala sazbu. Ilustrace jsem si vyvedl sám a našel zaplatitelnou tiskárnu. V Delftu. Zařídil to Willen de Laat, který měl za ženu Polku a všem z Východu fandil. Nechal mi to natisknout na dluh a načerno. Za týden dovezl tisíc knih a splátky rozpočítal na rok.
  To bylo v květnu 1989. Seděl jsem večer doma s tisíci právě přivezenými knihami a těšilo mě to a bylo mi zároveň úzko. Stránku po stránce jsem napsal, teď budu knihu po knize prodávat. Rozbalil jsem první balík a rozložil třicet dva modrých knih po stole. Pěkné. Chtěl jsem to někomu ukázat. Vzal jsem knihu a vyšel tichou čtvrtí, kde po jedenácti letech už znám každou cihlu. Všechna ta léta na mě z okolí padala bezmoc. Dnes jsem měl mít radost. Nerozfoukali mě na té jejich větrné placce! Co chvíli jsem se zastavil a knihu pohladil. Ivan seděl U pumpy a už byl ve stavu, že mu chvíli trvalo, než mě poznal. Typická holandská hospoda, úzká dlouhá místnost, kde se dá sedět pouze za barem.
  „Tož kurva, Jarku, co tu děláš? Chceš pivo?”
  „Přišel jsem ti ukázat knížku. Hele,” a strčil jsem mu knihu do ruky.
  „A co je to za knížka? Tu neznám.”
  „Moje knížka, vole. Fejetony jsou to. Dnes ji přivezli hotovou. Seš první Čech, kterej ji vidí.”
  Ivan se snažil zaostřit na knížku, kterou držel ve svých hornických, navěky už pokroucených prackách. Vedle něj u baru seděl hromotlucký Polák, rváč a karatista, se kterým Ivan pokaždé, když dostal podporu, táhl po hospodách. Až podporu propil, tak zase seděl doma, vařil fazole a čekal na nový měsíc.
  „Tož vidíš, Jarku, ty už máš knížku a já mám zase hovno,” řekl lítostivě. Otočil se na Poláka.
  „Podívej, Jarek má novou knížku.”
  „A kdo je tvůj kamarád? Já nebo on?”
  „Jarek je velký spisovatel, a ty jsi zkurvený Polák,” řekl Ivan šlonzácky a vytáhl Polákovi sluneční brýle, které měl frajersky zastrčeny ve výstřihu trička a začal je kroutit a lámat.
  „Ivan, nechaj teho!” zařval Polák. Ivan brýle překroutil a praštil s nimi o zem. Polák seskočil ze stoličky a dal mu ránu. Ivan stál zády k baru a prohnul se jako třtina ve větru. Hlava mu odletěla, a když se vrátila, dostal do ní od Poláka ještě čelem. Sesul se bezvládně pod bar. Polák si sedl zpět na barovou stoličku, díval se nepřítomně před sebe a zděšený barman ho přetáhl prázdnou lahví od piva přes hlavu. Láhev se rozbila. Polák seděl dál, po obličeji mu tekla krev a ve srandovní holandštině řekl barmanovi, ať už to podruhé nedělá, že Ivan je JEHO kamarád. Šel jsem domů, klepaly se mi ruce a na jazyku se mi vypotila jakási hořkost, kterou se mi nedařilo spolknout.
  Druhý den odpoledne jsem jel kopírovat nový Fosil-magazín, protože jsem měl hotovou další kazetu. Cestou jsem zazvonil u Ivanova penziónu. Vyhlédl z prvního patra, oholený, svěží a radostně naladěný. Seběhl dolů, že mi s kopírováním pomůže.
  „Tož kurva, Jarku, našel jsem na stole tvoju knížku. Dovčil jsem si v tom četl. Pěkné. Ani nevím, jak se to ke mně dostalo. Byl jsi u mě?”
  „Dal jsem ti ji včera U pumpy.”
  „Tys tam byl? Nic nevím. Byl jsem ožralý. Ale říkal mi dopoledne soused z chodby, že jsem se tam nějak nepohodl s Polákem.”
  „Dal ti do huby. Žárlil, že jsem tam za tebou přišel a tys mu ještě ke všemu rozmačkal jeho zrcadlovky.”
  „Při holení jsem na hubě cosi cítil. Zbil mě hodně?”
  „Dostal jsi pěstí a čelem. Mě by to zabilo.”
  „Tož kurva, to nesmím večer domů. Bude mě hledat a bude chtět, abych mu to vrátil. Já ty Poláky znám z šachty. Jsou hrozní cypi. Nepudem večer na pivo spolu?”
  „Jedu do Kolína za Katkou, ale můžeš u mě přespat, jestli chceš. Nalepíš mi aspoň adresy na obálky. Můžeš tam zůstat celý týden.”
  „Tož kurva, to chcu. Já už ten penzion nemožu vystát. Aspoň mě to nepotáhne do hospody. Vidiš. Kdybych si ten včerejšek pamatoval, tak bych z toho napsal nějakou povídku.”
  „Neboj, já to nezapomenu. Někdy to napíšu,” smál jsem se. Ale nezbývaly mi už ani jedny emigrantské noviny, které by chtěly ode mne něco tisknout. A je zvláštní o tom teď psát v Praze, jen tak, když Ivan zůstal v Rotterdamu. Už půl roku nenapsal a vrátit se má strach. Tato země navrátilce nepřijímá.

21. září 1991