Uprostřed Bretaně, rozvalené na pobřežích mocným oceánem, leží mohutný prastarý les Quénécan. Majitelem lesa, plného mlh a keltských duchů, je hrabě Jacques du Pontavice. Okolo lesa člověk narazí na rukou malované cedule Grotte magique - Magická jeskyně. Cesty do lesa jsou pro auto zahrazené. Člověk tedy musí jít. Uprostřed lesa žije malíř Reon, „vzdálen světskému dění mezi skalami stromy, které neznají náš způsob počítání staletí”. Svou snovou zemi nazval Argondie a obrazy, které maluje, jsou záznamem výjevů a událostí odtamtud. V údolí uprostřed lesa si postavil Jeskyni, plnou barevných sádrových krápníků a umělých pavučin, do kterých pověsil obrazy, zvané „okna Argondie”. Celé místo se jmenuje Moulin du Corbeau - Havraní mlýn.
  Spali jsme s Kateřinou na prkenné podlaze v horním patře Jeskyně. Pokaždé nás budila hudba a ta pak zněla celý den. To už jsme seděli na prostranství v baru stlučeném z neloupaných větví, pili bretaňskou medovinu a pozorovali návštěvníky vycházející z Jeskyně. Rozhlíželi se po okolí, o kterém těžko říct, jestli upadá, nebo se probouzí. Všechno je zflikováno a na všem je zároveň odlesk věčnosti. Jako na starých obrazech plných haraburdí a starých stromů. Jsme na hraběcím pozemku, kde Reon boří a staví podle své fantazie, kde otázka stavebních povolení je absurdní a vzdálená, jako svět, ze kterého návštěvníci přicházejí…

  Reona jsem potkal před lety v Lucernu. Na hlavě měl vínově červený sametový rembrandtovský čepec. Okolo hlavy mu vlály rozčepýřené vlasy a vousy měl vytrčené hrdě vpřed. Každý jeho pohyb naznačoval dramatičnost. Měl na sobě sametový královský kabátec, bílou skládanou košili s fiží a množstvím knoflíků. Na nohou mušketýrské boty nad kolena a v ruce stromek s malou korunkou, vyrvaný i s kořeny. Stromek působil jako dekadentní kardinálská berla. „Stůj, břízo zelená!” řval na mě a občané, sedící poklidně v kavárničkách na chodnících, se otáčeli, já propadal nejistotě a Reon byl ve svém živlu. Viděl jsem ho poprvé. Deklamoval na střídačku francouzsky a německy všelijaké poetické nesmysly, byl důstojný a vzletný, bohémský a celý oválený od hlíny. Slavili s přítelem můj příjezd už od minulého dne. V noci zabloudili s lahví do nedalekého lesíka, kde usnuli. A když se za svítání vraceli do města, zřítili se z jakéhosi svahu. Reon se při pádu chytil mladého stromku a ten mu zůstal v ruce i s kořeny. Už se ho nepustil. Provázel mě městem. Starobylým městečkem, jehož uličky rozezvučoval bohatýrským hlasem. Každému bylo jasné, že potkává umělce. Já si připadal jako blbec.
  „A kdykoliv zahraješ na koncertě Slunečnici a já tam budu, tak ode mne dostaneš obraz,” řekl vzletně a velkoryse. Mám doma dva jeho obrazy. Pak přestal na koncerty chodit a čekával vždy v blízké hospodě.
  „Hrál jsi?” otázal se lišácky.
  „Hrál.”
  „Dobře, že jsem tam nebyl.”

  Život potřeboval pro sebe dlouhý čas a stabilní prostředí. I my jsme výsledkem dlouhé a nepřerušené souvislosti. Souvislosti občas tažené po velmi jemné niti. Ale kdyby mezi Prahorami a dneškem byl jediný rok, den, či jedna vteřina, kdy se nit přetrhla, tak bychom nebyli. Jak nadějné, že ani za tak dlouhý čas žádná taková vteřina nenastala.
  Když má život čas a stabilitu, umí se stát i neuvěřitelný i pro sebe. Dejte životu k dispozici poušť a zabydlí se i tam. Vymyslí ostnaté pytle plné vody, v místech, kde voda není. Přidejte zase jinde pravidelný déšť a vznikne nekonečně rozmanitý prales, plný vegetace a hniloby, kde se nakonec ve výškách objeví podivný příživník — orchidej. Rostlina bez kořenů, zabývající se pouze fantazií svých vlastních tvarů.
  Rostliny jsou jako lidé. Umí být užitečné, zbytečné, moudré, rozvážné, opatrné a také chytré. Zabezpečují svůj život, že pomáhají jiným. Rostliny a stromy spolupracují v rafinovaných plánech s jinými rostlinami, hmyzem, živočichy i lidmi. To ale orchidej není. Je příživníkem, který se sobecky zabývá jen svou vlastní nádherou. Spletitá organizace pralesa je jí lhostejná, a přesto právě ona je jeho oslavou. Ona je tím, čím jsou naší civilizační džungli umělci. Uveďte prales či lidskou společnost do chaosu a co přežije? Orchideje a umělci ne. Oba dva druhy jsou příliš zranitelné a žijí ze stejných zdrojů — ze stability.

  Moje lucernské setkání s Reonem bylo zvláštní, ale očarován jsem nebyl. Nemám rád gesta a pompéznost, teatrálnost mi vadí a bohémství nechápu. O několik dní později přišel Reon na můj emigrantský koncert v Curychu a po něm mi oznámil, že mám u něj první obraz a ať si ho jdu vybrat.
  Vešli jsme do velkého švýcarského domu na kraji Curychu, který měl velkou společenskou místnost se vznešeným schodištěm uprostřed a spoustu všelijakých místností, ve kterých bydleli Češi. Nešťastná komuna věčně propadávající emigrantským problémům. V jedné z místnůstek Reon přespával a maloval. Dole byla truhlářská dílna, ve které měl sklad obrazů a zde k nim vyráběl rámy. Vynášel mi jeden obraz za druhým a já žasnul. Vybral jsem si Jeptišku z Modrého kláštera a byla z toho celonoční hádka s farářem Karáskem, u kterého jsem bydlel. Karásek se nakonec tak husitsky rozohnil, že prohlásil, že Reon maluje hovnama mrtvoly a poručil mi Jeptišku svěsit se stěny jeho fary. To já odmítl. Reon mi učaroval. Jeho způsob malby, zvláštnost jeho postav, jeho sebeokouzlenost, jeho energie a nadání organizovat skandály a výstavy, jeho schopnost prodávat. Vše se mi v té chvíli uzavřelo v jediný básnický svět.

  V realistickém Holandsku je člověk vděčný za každý útržek tajemné snovosti. Měl jsem na stěně dva Reonovy obrazy, v šuplíku hromádku reprodukcí, ale moje nadšení časem a kalvínským průvanem Rotterdamu vychládalo. Obrazy jsem převěsil a život šel dál svým emigrantským scestím. Mnozí přátelé se obrazům posmívali a já časem také nabyl přesvědčení, že se vlastně jedná o povrchní kýče.
  Minulé romantické století vyvolalo v lidech potřebu určovat, co je a co není umění. Přišli s tím akademici, aby si zajistili věčné uznání, ale byli svými vlastními zbraněmi poraženi. Pak přišla další generace a odsoudila zase další a uvízli jsme v tom až dodnes. Autorský zákon ale osvíceně říká, že dílo vzniká ve chvíli, kdy je smyslově vnímatelné. Dnes si myslím, že umění je to, co jsem schopen jako umění pochopit. Je umění tvořit, ale je stejné umění se v tom vyznat. Umět vidět. Jaký mají smysl všechny ty příživnické orchideje a podle čeho je můžeme soudit? Rostou svobodně.

  Reon se jmenuje Jan Zahradník a narodil se 21. července 1948 v Praze. Jeho otec byl nadšený herec - režisér periferního divadla a když jsem ho jednou potkal v Alsasku, rouška tajemství se kolem synovy Argondie trochu poodhrnula. Jsou divadla v centrech měst a centrech pozornosti. Jsou kamenná i avantgardní a jsou krásnými příživnickými orchidejemi a živí se bohatostí, bujením a hnitím našeho lidského betonového pralesa. Ale jsou divadla na okraji, živena jen nadšením několika duchů, kteří mají na vybranou buď divadlo takhle, a nebo nic. Tedy se obětují, oddají se, vznikne z toho posedlost a pak závislost. Ochotnictví. Sami si šijí kostýmy, malují kulisy, vylepují plakáty. Na jevišti se pak mohou stát kým si přejí, nejraději ale králi, tragickými hrdiny, moudrými blázny, milovníky a faraony, básníky a všemi druhy bájných bytostí. Nacvičí si hřmotný hlas a každé gesto zvětší tak, aby bylo viditelné i v poslední řadě. A hrají vším, od nalepeného obočí až po palce u nohou a dokáží světlem vykouzlit brokát z pytloviny. V tomto světě prožil Reon dětství. Má jednu celou půdu divadelních kostýmů, klobouků, čepců a rytířských helem. Dětství prožil v divadle a život se mu rozdělil do dvou poloh. Kouzlo okázalého jevištního výstupu a beztvarý čas prodlévání, než se zase opona otevře.

  Když jsem poprvé obešel všechny domy z Havraního mlýna, položeného v údolí mezi starými duby a rozervanými skalami, připadal jsem si jako v obraze Hieronyma Bosche. Keramičtí bakchusové, kupidové a nymfy zazdění ve stěnách domů. Na střechách obrovské amfory, všude harampádí a vše zarostlé břečťanem a mechem. Příroda celého okolí je prastará a grandiózní ve svém úpadku, kterému nikdo nebrání. Úpadkem se obnovuje do své původnosti.
  Když jsme s Kateřinou slezli z horního patra Jeskyně mezi lidi, byla k snídaní mísa sýrů, několik právě upečených pstruhů a láhev medoviny. Dostavilo se opojení. První návštěvníci vycházeli mátožně z Jeskyně a Reon je halasně po francouzsku zdravil. Projíždělo několik jezdců na koních a mně chyběly už jen ty mušketýrské kordy a šenkýřky s hlubokými výstřihy. Pak přijel hrabě du Pontavice v otřískaném malém autě, v montérkách a v dřevorubeckých botách bez tkaniček. Majitel všeho, co se na kilometry kolem nás rozkládalo. Jeho otec býval francouzským velvyslancem v Praze. Rozhlédl se, koupil si nelegálně prodávané pivo a sedl si vedle Kateřiny. Prý si zásadně sedá vždy vedle nejhezčí holky, která se u Reona objeví.
  Jak dny míjely, přestal jsem být divákem, jehož pozornost je upoutána věcmi, které scénograf a režisér nastraží. Můj údiv se ale o to víc rozšiřoval. Stálo zde několik kamenných bretaňských domů z doby neurčité a vypadaly, že zde ještě nějaké století postojí. Když jsem je ale prošel, objevil jsem prkna, větve a kdo ví co, kterými byly podpírány. Jako kulisy. Jeden krásný domek shodil vítr, protože podpěry ztrouchnivěly. A v celém areálu není záchod. K tomu je určena příroda okolo. Hrdinové jevišť a stříbrných pláten přece na záchod nechodí. Ale není tu ani vodovod. Zato je tu telefon, televize na družici a video s nekonečným množstvím filmů v domě, který nejde zamknout. Když Reon maluje, má za sebou puštěnou televizi a vedle štaflí zrcadlo, kde ji může sledovat. Když ho něco zaujme, přestane malovat a obrátí se k bedně. K zadní straně jednoho domku si nechal postavit obrovskou osmihrannou kukaň s osmi okny přes osm stěn. Uprostřed kukaně má orientální postel a vypínač, kterým zapíná osvětlení skal. Spí v pralese na velké posteli mezi barevně osvětlenými skalami, daleko od civilizace s telefonem po ruce.

  V šedesátých letech se Reon na Kampě vyučil keramikem. V září 1968 odešel za keramikou do Itálie, pak se pohnul do Švýcarska, kde začal restaurovat staré obrazy a zde vymyslel Argondii. V roce 1971 se náhodou dostal do tohoto hrabského lesa a pochopil, že toto je jeho místo. Okouzlil hraběte, že mu celé místo pronajal za dvacet franků ročně. Postavil si dvoukomorovou keramickou pec, která vypadá jako prahorní sen o vynálezu lokomotivy. Začal pálit keramiku, kterou vytáčel před očima zvědavých poutníků. Když jsem tu byl poprvé, byla už pec rozpadlá a zarostlá kopřivami. Já mu nevěřil, že takovou starořemeslnou věc opravdu umí. V dravém opilství, aniž sundal sametový kabátec a aniž si vyhrnul složitě skládané bílé rukávy, si sedl za kruh v koutě opuštěné keramické dílny a teatrálně se otázal: „Ty seš z Moravy. Co bys říkal buclatému moravskému džbánku od Reona z Bretaně?”
  „Beru,” odpověděl jsem zlomyslně a on mi před očima vytočil z hroudy hlíny velikou hanáckou buclatou vázu. Čuměl jsem. Košili ani kabátec si neumazal. Košili si natrhl, až když se šel vyčůrat a spadl do křoví.
  A Reon je slavný. Měl už po celé Evropě a v USA asi padesát výstav a ve francouzských knihách a televizi má své zvláštní místo.
  „A co kdybychom si udělali v krbu nějaké kapry?”
  „Kam na ně jezdíš?” otázal jsem se po zkušenosti s jezerními pstruhy, které jsme chytali v hraběcím rybníce na nezralé ostružiny a jednoho dokonce Kateřina chytila na vajgla.
  „Vyjdu jen přes práh svého domu,” odtušil vznosně.
  Přešli jsme trávník a vešli do křoví. Věděl jsem, že tam někde je potok, ale netušil jsem, že když se šlahouny ostružin rozhrnou, objeví se hladina malého rybníčka, ze kterého během pěti minut vytáhneme tři kapry. Vyčetl jsem mu tuto džungli a několik dní jsem čistil, prosekával a prořezával v blaženém pocitu marnosti. Odkryl jsem nejen rybníček, který Reon kdysi založil, ale objevil jsem i ostrov.
  „A na něj postavím most, protože tam bude keramický vodník jako od Lady.”

  Letos byl rybník vyčištěný, pec opravená, ale vodník tam nebyl. Reon pokrčil rameny. Týden uplynul a my se chystali domů, tentokrát do Prahy. První léto po převratě.
  „Vracíte se natrvalo?”
  „Natrvalo.”
  „Já se vrátit nemůžu. Jsem tu dvacet let a tohle už tam nenajdu a za chvíli padesátka na krku. Ale chtěl bych tam mít velkou výstavu, tak nějak ukázat svejm lidem, že jsem se tu neflákal… Ale než odjedete, naložím pec. Nechal jsem už navozit odřezky dubového dřeva z rakvářství. Žádný jiný dřevo tu teplotu neudělá. Keramika je moje řemeslo a kdo pálí v elektrický peci, ten nepozná tajemství, jak se z hlíny dělá kámen. Trvá to celou noc, ale za tu noc něco pochopíš.”
  Pec stavěl sám. První komora je klenutá, dá se do ní vstoupit těžkými železnými dveřmi a pojmula by několik lidí. Do ní je z vnějšku vestavěna vyšpulená tlama ohniště jak z Brueghelova obrazu. Horký vzduch projde pod klenbou a na protější straně při zemi se dostane mezerami v cihlách do menší, předpalovací komory, ze které trčí čtverhranný komín. Když začne z tohoto komína druhé komory šlehat plamen, je pálení skončeno. Celá pec je spoutaná řetězy, které zatím visí schlíple.
  Předpálené nádobí stálo rozestavěno v kopřivách na velkých stolech kolem pece. Reon je namáčel v sudech s glazurou a celý den pec nakládal. V podvečer vchod do pece zazdil a nechal jen průhled kolem dveřní špehýrky, před kterou mezi vázy postavil jakéhosi františka, kterému se ohne a ulomí špička přesně při teplotě 1111 stupňů. To pak znamená, že je vypáleno.
  Sešli se přátelé z domků roztroušených po lese, přišly i děti a donesly si přikrývky a matrace. Objevilo se mnoho lahví medoviny a Reon, který vykřikoval nadšením už při nakládání pece, nebyl k utišení. V tlamě pece napřed zapálil malý oheň a z komína začal vystupovat dým teprve až po chvíli. Napřed se dýmem naplnila první komora, potom klesnul mezi hustě naskládanou keramikou k zemi a prošel škvírami do druhé komory a pak pozvolna vystoupil komínem. Tuto cestu musí vykonat i tisícistupňový žár. Reon zahříval vnitřek pozvolna, vázu po váze. vedle pece byla narovnána hromada starých pneumatik, které ve finálním boji o poslední stupně měly bitvu o žár rozhodnout.
  Bylo mi podivně. Končí nejen dva měsíce prázdnin, ale i dvanáct let emigrace. Co si mám o nich myslet? Proč by vlastně měla být jedna část života marnější než život sám?
  Na nebi se objevily hvězdy a se zvyšující se teplotou ubývalo kouře. Po půlnoci přihodil Reon do žáru ohně první pneumatiku, která se rozsvítila a po chvíli z ní zbylo jen drátěné pletivo. Z komína se valil černý dým.
  „Teď tam uvnitř všechno zčerná a až se teplota ještě zvýší a hrnce začnou žárem samy svítit, tak se zase ty saze spálí. Zkouška čoudem i ohněm, jako v životě,” mudroval Reon.
  Děti se honily kolem pece, Bretaňci cosi vykřikovali a mně pozvolna začal mozek plavat v medovině a jakési melancholii. Po alkoholu se padá na obličej, po medovině na záda, říkají místní. Lehl jsem si na záda a všechny hvězdy na mne začaly padat a já měl přání odejít do bezčasí, za kterého ty hvězdy letěly.
  „Viděl jsem první jiskru!” zařval Reon a ukazoval na komín. „A teď už zbývá z toho tisíce jen třicet nebo čtyřicet stupňů, ale to jsou právě ony, o které budeme bojovat ještě několik hodin,” proklamoval válečnicky a vhodil do ohně ještě několik pneumatik. Černý kouř už z komína nevycházel. Saze shořely v žáru uvnitř. Šel jsem se špehýrkou podívat do výhně první komory. Vázy zářily, glazura se na nich horce potila a mezi vázami proudil nažloutlý, zlatě žhavý vzduch a v něm tiše a snově pomalu plavaly jiskry. Děti spaly a většina lesních sousedů už šla domů. Reon deklamoval jakési holanovské básně a Kateřina se dívala melancholicky do tlamy svítícího ohniště.
  „Nač myslíš,” zeptal jsem se.
  „Na Prahu. Nevím, jestli se mám těšit.”
  „Teprv teď, když se vracíme, zjišťujeme, že jsme se tu už začali cítit doma. A tento domov se nám stane zase nedosažitelným. Jak je to zlomyslné.”
  Mlčeli jsme. Reon si zpíval a přihazoval další a další odřezky z rakví a další pneumatiky. Byl zpocený a umouněný od sazí a zářil jako ty vázy ve výhni. Tak českej kluk a je tu tak doma.
  Nebe začalo blednout a já se díval na komín a najednou se na jeho vrcholu objevila něžná žlutá záře a po chvíli se vyplázl zlatavý, průzračný jazyk. Reon řval nadšením, řetězy, svazující pec se napnuly jako struny. Františkovi v peci ulétla špička. Zvedli jsme se, vzbudili děti a začali všichni tančit kolem pece jako divoši a oslavovat magický obřad, kdy se z hlíny stal kámen a z kamene nádoba. Oheň z komína nešlahal, spíše odtékal, nad pralesem kolem nás začalo svítat a mně se zdálo, že chápu cosi, pro co nemám slova. Jako by ten žár měnící hlínu v kámen neprošel jen pecí, ale i mnou.

12. prosince 1990