Norsko je rozsáhlá země s hrstkou obyvatel, rozdělených dvěma téměř stejnými jazyky. Spisovnou norštinou, která zůstala po „dánské okupaci”, a norskou norštinou, sto let starým vzdorným slepencem z různých slov od vzdálených fjordů. Jako kdyby moravští vlastenci po tisícileté „české okupaci” vzali z každého moravského nářečí cosi a naučili se to ještě vedle rodné češtiny nazpaměť. A v tom Norsku jsme s Hladíkem v září byli a skamarádili se tam s Kamilou a já ji pozval do Prahy.
  Norové, stejně jako Češi, věří, že nikdy neudělali nikomu nic zlého. U Norů je to i pravda. Jsou na kraji světa, zachyceni na pruhu nekonečného kamenitého a nevlídného severského pobřeží a je jich málo. V létě mají jenom den, v zimě jenom noc. Vůči dálkám je jim jásavě. Od nich je kamkoliv na jih. Ale jako protestanti, opuštěni ve světě bez písničky, skleničky a chutného jídla, vlečou svůj náklad lidského svědomí. A dnes jsou ještě ke všemu také tím Prvním světem, pro který jsme my čímsi v Karpatech.
  Jel jsem Kamile a Kjetilovi na letiště naproti. Jeden odporný nečekaný známý, který teď na letišti pracuje, mě protáhl celnicí na území nikoho. Ten známý si v devadesátém držel pod Vyšehradem prázdný byt s nájemným sto korun měsíčně. Když přijel syn Vavřinec z Paříže po čtrnácti letech natrvalo zpět domů, tak mi tenhle gauner nabídl tamten byt za čtyři tisíce měsíčně.
  Nasadil jsem Nory do auta a vezl jsem je k Pražskému hradu. Zaparkoval jsem v křoví na kraji Nového Světa. Vzali jsme to kolem Zlaté hrušky, uličkou, kde na jedné straně jsou milé středověké vesnické domečky a na druhé zeď. Šli jsme domeček od domečku, já vysvětloval cosi o alchymistech, Rudolfu Druhém a královském hradě a styděl se za podfuk, který na ně chystám. Pro Nory to byl zážitek. Začali mít dojem, že jsou už v Praze. A když se nalevo objevila Loreta a napravo Černínský palác, zapůsobilo to jako závěrečná a dostatečná dominanta. Vzali jsme to pak tedy dolů a Kamila se už začala dívat po nějaké hospodě. Najednou se Norové zastavili.
  „Co to je?” řekla Kamila nevěřícně. Stáli jsme na Hradčanském náměstí. Okolo nás se rozkládaly paláce jihoevropských rozměrů i stylů.
  „Přicházíme k Pražskému hradu a česky se to jmenuje Hradčany,” řekl jsem anglicky.
  Bylo poledne. Za bránou s rozpřáhnutými sochami šaškoval oddíl hradní stráže novou turistickou lež o tradici, kázni a služební oddanosti. Vojenské trumpetisty Havel vešvejkoval do tereziánských oken v prvním patře. Jako na Mariášových kartách. Zahraničním čumilům to cosi říkalo. I Kamile. Pak bylo první nádvoří, údiv, katedrála a šok. Vešli jsme k pokladně před Vladislavský sál. Báby uvaděčky se na mne vrhly jako na svého nejzamilovanějšího zpěváka, Norové valili oči a já zjistil, že jsem doma zapomněl peněženku. Šli jsme tedy vekslovat na Vikárku a od toho momentu Norové museli celou atrakci platit. Vladislavský sál, říšskou a českou kancelář, gotickou a románskou královskou halu v podzemí, Svatého Jiří, Vratislava v dřevěné gotické malované rakvi, Teodorika, Vyšebrodskýho a Třeboňáka, oslnivé baroko z doby temna, Černou věž, Havlova sekretáře v úprku, který volal „Ahoj, Jardo”, katedrálu svatého Víta a hroby českých králů pod katedrálou. Byla to stoprocentní smeč na nevímjakou nahrávku.
  „A my jsme se ve škole učili jenom o francouzské a anglické historii a já vůbec neměla tušení, že tady něco je,” říkala šokovaná Kamila, když jsme se na závěr dívali na Prahu pod Hradem.
  Kamila byla půl roku v Americe, projela Egypt a Izrael, viděla kdejaký kout v Evropě a z Číny ji vyhnali po vraždění na náměstí Nebeského míru. To už měla za sebou několik měsíců studia akupunktury. Při odjezdu si hrála na nástupišti pekingského nádraží na čelo, se kterým cestovala. Je lékařka a na čelo hrává umírajícím pacientům v nemocnici, kde pracuje. Na jednom koncertu v Bergenu hrála i se mnou. Moravská balada o ztracené ovečce jí dlouho nešla z hlavy. Má čtyři sestry. Její tatínek je jeden z nejbohatších podnikatelů v Norsku. Jebsen. Ona si ale na sebe vydělává sama. A co tím vším chci říci, když fejeton je u konce a vyprávění na začátku? Že po několika dnech Norové odjeli z Prahy ověšeni bohatstvím a já se snažím dobře si zapamatovat jakým, abych si tu zase a dále nepřipadal jako v chudobinci, který se občas tak nečekaně promění v bohatou výkladní skříň pro ty, co přijíždějí a nezůstanou.

19. listopadu 1994