PÍSNIČKÁŘ

V tomto roce dovršuje Hutka deset let svého veřejného vystupování. V anketě MS "Zlatý slavík 76" získal 21., Merta 28. místo.
2. ledna 1977 na Rychtě Hutka oznamuje, že se jedná pravděpodobně o poslední koncert Šafránu. Každý tedy hraje své starší skladby, a to co nejlépe - Hutka, Třešňák, Veit, Merta. Na Rychtě se však hraje až do dubna 1977. Jeden z těchto posledních koncertů vyšel později ze záznamu na magnetofonovém pásku na LP "Pravděpodobné vzdálenosti" ve Švédsku r. 1979).
Vychází dvě dětská leporela s Hutkovým textem: "Rybník Trojník" a "Strýček Měsíček a teta Hvězdička" (Orbis 1977). Kromě toho se Hutka příležitostně zabývá i grafikou.
Vzniká "Charta 77". Hutka prohlubuje svůj dřívější vztah k ostatním umělcům (např. P. Kohout, J. Landovský, V. Havel, V. Chramostová, J. Seifert), které v poslední době postihuje podobný osud za jejich tvorbu a názory. Na chatě P. Kohouta, kde se scházejí jako přátelé a kde Hutka a Veit občas zahrají, poznávají spolu s ostatními chartisty i M. Kubišovou.

"S Kubišovou jsme se nikdy blíže neznali, až u Kohouta jsme zjistili, že si vlastně teď v poslední době rozumíme a máme společnou cestu."

V. Veit

Začátkem května je poslední koncert Hutky v Baráčnické rychtě. Zde v podstatě "oslavuje" deset let své písničkářské tvorby.

"Publikum mě přivítalo potleskem a já měl radost všech radostí. BYL JSEM DOMA! Byl jsem ve svém prostředí a stálo za mnou deset let písničkaření a spousta písniček, že na představení vyjde sotva dvacetina. Začal jsem lidovkou, publikum se hned svižně přidalo a zpívalo se mnou a já začal zpívat o sobě:
pojď se mnou milá
přes tu dolinu
uslyšíš o mně
smutnou novinu…
Jsem jeden za šťastných, kteří cítí dotyk těch, kterým se otevírá a je to jako by člověku podávali ruku, dvě ruce se dotýkají zvukem potlesku a je v tom slyšet, že se slyšíme, že se chápeme, že jsme pohromadě, že jsme na světě živí vedle sebe. Je krásné být zpěvákem, je krásné zpívat věci, které nosím na duši a ve šťastném okamžiku je vyslovím sobě a mohu je potom vyslovovat i lidem, zpívat svědectví o silném okamžiku těm, kteří si přišli poslechnout toto svědectví o mé intimitě. Ale nepleťme si to s dokonalostí, s ornamentem a technickou zručností, s akrobacií hlasu a hry. To přišlo později. Umění je kouzelná mezilidská dohoda, že si uděláme „zvláštní čas”, kdy veřejně a nahlas vypovíme to nejkrutější a nejintimnější, kdy do zdi skutečnosti vybouráme okno a jím necháme nahlédnout do vnitřností srdce a prožitku, kdy odkrýváme vše, pokud je to řečeno dosti svobodně a dravě, velkoryse, upřímně a pokorně, kdy to nejvnitřnější postavíme před sebe a mezi sebe a všichni dohromady můžeme prožít co jen dva prožívají při milování, prožít vzájemnou nahotu, zrození z vnitřní nahoty, narození. A to je umění. Dokážeme být spolu nazí a jaksi marní, neboť se noříme do sebe, do své pohlavnosti a jemnosti, vstupujeme do skrytého světa, aby on vstoupil do naší neskryté skutečnosti a tím byl stvořen svět. Svět který nás hladí, kolébá, který nám nadává, okřikuje nás, ale slovy otce, sestry, milence, dítěte - kdy potkáváme svět jako naši rodinu a je to víc než rodina biologická. Ta může být nešťastná nebo nebýt, nebo náhodná nebo na útěku, vzpoury a nenávisti. Ale tato rodina jako pocit příbuznosti se světem, je víc. Umění nás může přijmout, nalézti nás a dát smysl životu i kdyby člověk neměl jediného příbuzného a blízkého.
Lze tak získat lidstvo jako rodinu a je to VELIKOST KULTURY a to její posvátnost a to je naše povinnost ji hájit, neboť hájíme práh svého domu - světa. Jsem jeden ze šťastných, ale jsou na světě i lidé nešťastní, slabí a bloudící a jejich poslední plavba, těchto lidských trosečníků, je na voru násilí. A aspoň vodu, po které se plaví, bičují za to, že po sobě nechává šlapat, že připustí jen objetí a splynutí. A bolí je každá vlnka a každá sprška do obličeje.
Jsem jeden ze šťastných a pocítil jsem to, když jsem počal své představení na Rychtě, představení deseti sezón, které už měly NEBÝT, protože ti nešťastní začali mít strach, že bych mohl dělat kolem jejich smutného voru vlnobití. A já si myslím, že skutečné vítězné bitvy vykonáme v nitru a já jsem ji vybojoval a vstupoval jsem na pódium s pocitem vítěze a jsou lhostejné další osudy. Kdo se jednou vítězem stal, ten jím je i když později ho může přemoci nemoc nebo loupežník nebo stáří. Bitvy nerozhoduje velikost armád nebo polí. Jsou to střety idejí vladařských, národních, ekonomických, osobních a BITVA je něco regulérního a posvátného, protože je to SKUTEČNÉ střetnutí principů a vždy se na jedné straně hájí svoboda. I kdyby byla SVOBODA objevena až v okamžiku boje. Náraz zbraní může být uskutečněním toho, co mohlo být zabito. Možná jsem to publiku neuměl říct, ale spíš to nebylo třeba, protože PRÁVO NA HRU jsem si vybojoval a tedy jsem hrál. Co je to vlastně hra? PRÁVO NA ŠTĚSTÍ. Chtěl jsem ho pro sebe a cítil jsem její tep a bylo mi dobře a když ucho netleskajícího v sále rudlo vztekem, nemyslel jsem na to.
Měl jsem představení připravené, chtěl jsem vyslovit, že v tom, co dělám, mi jde o život, o život na zemi a v čase, že to činím jako boj o život, že mým cílem je být na zemi a s lidmi, že se v písních snažím podat celistvý obraz světa a všechny mně známé stavy lidské duše, od zadumání až po dětskou rozpustilost. Tak jsem to měl připravené a napsané, ale huba se mi rozjela po svém a písně se řadily za sebou podle jiného řádu. Jen Havlíčkovi a Sokratovi jsem se vyhnul. Ale byli ve vzduchu jinak a někdo dokonce na konci představení křiknul: „Sokrata!” - ale lidi se zasmáli, neboť o mém kriminálu věděli a jen jsem podotkl, že to je ta píseň, o které jsem slíbil přemýšlet a lidé skrze potlesk mi podali ruku a skrze smích… na to se mne příště zeptají ONI, neboť jsem tím přelezl kládu, kterou mi UPADLI přes cestu. A bylo to bezvadné, i když mnohým se bude zdát, že dál to už nepovede, já jsem našel cestu a kam se bude kroutit? Důležité je, že jsem z té cesty nesešel a povaha té cesty je taková, že vede vždycky někam k lidem."

J. Hutka - Konec X. sezóny

V květnu 1977 je Hutka zadržen pro "výtržnictví" a po výslechu stráví zbytek 24 hodin v "cele předběžného zadržení".

Vydané LP "Šafrán" odpočívá ve skladech a Gamofonový klub svým předplatitelům oznamuje: "Šafrán nevyjde."

"Za deset let mé umělecké činnosti jsem realizoval přes tisíc samostatných vystoupení po celé republice, rozhlas za tuto dobu vysílal mnoho mnou vytvořených snímků a Supraphon vydal za tu dobu 5 malých desek a 2 LP jako autentické záznamy z koncertů. Tyto dvě LP jsou sestaveny ze starých lidových písní. Mimo tyto LP jsem vytvořil a realizoval deset tematických pořadů o lidové písni, jejich zvláštnostech, hloubce, vývoji a obrazové šíři. K tomu jsem prostudoval materiál asi 12000 lidových písní ve sbírkách (Sušil, Bartoš, Erben, Ulehla, Kuba). Myslím, že jako jedinému zpěváku a upravovateli se mi podařilo publiku tyto národní klenoty přirozeně zprostředkovat. Mimo to jsem napsal přes 200 vlastních písní s obsahem, který je považován mnou, odborníky i publikem za závažný a nekomerční, angažovaný v základním slova smyslu. Jsem tu autorem textů i hudby..."

J. Hutka - z dopisu kvalifikační komisi, duben 1977

Jindřich Uher ve své knížce J. Hutkovi a jeho lidovkám věnuje celou jednu kapitolu.

"Narozen v Olomouci pobýval často ve vsi v Bouzově. Folklór si tam ještě neuvědomoval. V Praze na UMPRUM mu byl folklór vzdálený. Styděl se za něj trošku ještě v době, kdy už lidovky sám zpíval. Poznal však, že lidová poezie může být užitečná i dnešnímu člověku, bude-li podána tak, aby souzněla s jeho myšlením a cítěním. Své transformace však nepovažuje za modernizaci ani za muzikální rekonstrukci; prostě si zpracovává starý folklór po svém."

J. Uher - Kam usedl pták (Blok, Brno 1977)

31. května hraje na Rychtě Třešňák & Korman.
12. července "Zpravodaj OKS-Benešov" (č. 2/1977) upozorňuje, že Jaroslav Hutka, člen písničkářského sdružení "Šafrán" má zakázáno veřejně vystupovat a sjednávat jakékoli dohody o veřejné produkci, protože mu k takové činnosti nebylo vydáno povolení.
V přírodním amfiteátru v Pezinoku na Slovensku se koná v červenci "II. koncert mladosti". Je to zároveň poslední koncert, kde Hutka vystupuje na veřejnosti. Na basovou mandolínu ho zde doprovází F. Frešo. Na koncertě vystupuje i V. Třešňák, V. Merta, P. Lutka a další.
Činnost "Šafránu" je ukončena a 4. srpna 1977 dostává Hutka usnesení o zahájení trestního stíhání podle paragrafu 118 za nedovolené podnikání.
V srpnu 1977 je opět pořádán v divadle v Nerudovce "Týden písničkářů". Hutkovo jméno se na plakátech objevit už nesmí, sám je vedený pouze jako "náhradník". Píše o tom jeden z prvních fejetonů "Mám s ním starosti".

"Celé odpoledne jsem bloudil po bytě. Bral věci do rukou a zase je pokládal. Vytahoval knihy, dával je zpět a nenávistně blejskal očima po bedýnce telefonu. V sedm hodin jsem sbalil kytaru, strčil do futrálu sešit s písničkama a přemýšlel, co si vzít na sebe. Bude pršet, nebude? Vzal jsem si kabát. Strčil do něj kartáček na zuby, několik balíčků tabáku a několikatery sirky. Pro jistotu. Sebral kytaru a otevřel dveře. Zase je zavřel, sedl si v kabátě ke stolu a čmáral na papír kolečka a kdoví co. Mám, nemám? Páni tam dnes čekají. V Nerudovce je týden písničkářů. Já sice už nemohl být na plakátech, ale mám tam být jako náhradník. Řekli mi to po telefonu a už nikomu. Páni hned přišli, že všechno vědí. Stejně prej nebudu na svobodě. Nenávistně jsem se podíval na telefon. Mám s ním starosti - s telefonem taky, ale hlavně s ním. Před deseti lety jsme se jmenovali stejně a byli titíž. Dnes máme jen společné jméno. Z něj se stala za tu dobu hvězda. Písničkář. Já zůstal soukromou osobou, kdežto on se stal veřejným vlastnictvím. Jako veřejné budovy, parky, lázně, záchodky. Je zpěvákem, a když může, vyprodá kdejaký sál. Lidé, kteří chtějí a cítí potřebu ho užít, tak ho choděj poslouchat, pouštěj si ho z desek a mluví o něm jako by jim patřil. Alespoň dosud. Než mi to polepil. Zpívá si písničky a vůbec ho nenapadne, že já z toho můžu mít průser. On to myslí dobře, ale copak nevidí, jak se věci mají? Nevidí. To vím. Znám ho už deset let a byl jsem s ním všude, kam se vrtnul, pomáhal jsem mu hrát na kytaru, cvičil doma, aby to jemu znělo, pomáhal mu zpívat a byl u toho, když skládal písničky. Řeknete: Měl jsi ho upozornit! Bylo mi to líto. Možná by pak nedělal, co dělá, a byl by jinej. To by byla škoda. Líbí se mi tak, jak je. Několikrát mě páni volali, ať mu domluvím. Začali mu zakazovat různá představení. Nic jsem mu neřek a on pořád hrál podle svého nejlepšího přesvědčení. Tak mě na dva dny zavřeli. Jako že mám na něj špatný vliv. Z okénka cely jsem celej den poslouchal jeho písničky, jak si je páni o pár pater výš pouštěli. Jemu to prospělo. Já byl otrávenej. Nakonec co se jemu může stát? Je veřejným vlastnictvím a to je něco jako když se sůl rozředí v moři. Zpátky jde získat pouze vydestilováním celého moře. Na to dojde také, ale až máma dějin převaří pár generací. V některých případech však ani to nestačí. Já jsem na tom hůř. Musím jíst, spát, stárnout, přemýšlet, dělat mu dramaturga a manažera. Pravda, zatím mě za to alespoň živil. Teď mu to páni, co nejsou dějinama, zatrhli. Mně poslali papír, že jsem trestně stíhán za nedovolené podnikání podle paragrafu 118. Závidím mu. Jeho budou lidi považovat za hrdinu a já budu kdesi otráveně lokat meltu. Ale měl by ještě zpívat. Mám pro něj písničky a všelijaké nápady. Ale to je všechno. Pomoct mu k tomu nemůžu. To by mohli ti, mezi kterými je rozředěn. Veřejnost. Jinak se jeho vlastníci dostanou do hloupé situace a budou muset spolknout, že jim ve skutečnosti on nepatřil, že jim byl půjčen, a když už toho měli páni po krk, zase ho zabavili. To páni dělávají a já ho nikdy nepřemlouval, aby se jim vlichocoval, protože on tvrdil, že do toho nemají co mluvit, že je to věc těch, kterým zpívá. To má z folklóru. No uvidíme, jestli měl pravdu. Páni tvrdí, že on žádná osobnost není, že by mohl hrát tak zadarmo a kdoví jestli. Že ho platit nebudou. Přesvědčoval jsem je, že ho platili lidi penězi, které donesli ve svých kapsách a on, než mi nějakou tu korunu dal, odvedl daně. Že je na to vyhláška. Ale oni to mysleli tak, že všechny peníze jsou jejich. Pěkně mi to zavařil. Rozhodl jsem se sice, že ho neopustím, ale teď mám strach, že by on mohl opustit mne. Že by nás roztrhli, a to se mi moc nelíbí. Nedokázal bych tomu zabránit. To by muselo moře šplouchnout pánům do talíře, aby ochutnali, že je opravdu čímsi slané. Sami se koupat nepůjdou.
Vstal jsem, sundal kabát a vrátil se ke stolu. Zase jsem se nenávistně podíval na telefon. Vrátím ho! Nebo podepíšu Chartu a páni mi ho vypnou! Ne. Vypnu si ho sám. Vytáhl jsem drát ze zdi. Dnes se hrát nebude. Nepustím ho. Napíšu pro něj fejeton, aby lidi věděli, že mu mají pomoct, že je to potřeba."

J. Hutka - Mám s ním starosti (fejeton, srpen 1977)

Hutka píše knížku "Utkání se skálou č. 1 aneb Konec X. sezóny v hotelu CPZ" jako jeden z důkazů nesmyslného obvinění. Knížka je brzy dokončena a stejně jako ostatní ("Dvorky" a "Plechovka") se šíří pouze v opisech. Vznikají další Hutkovy fejetony.
V listopadu neúnavný pořadatel a tajemník "Šafránu" Jiří Pallas odchází do Švédska, kde začíná organizovat nový "Šafrán" - gramofonové vydavatelství. To se mu celkem úspěšně podařilo a první samostatné Hutkovo LP vychází již v roce 1979.

"Pohybuji se po republice s kytarou deset let. Mám možnost sledovat změny na dechu a tepu publika a lidí, se kterými jsem se potkal, u kterých jsem přespal,. kteří mi psali, kteří mizí a objevují se. Dívám se a ptám. S cizinou srovnání nemám,. protože mi sebrali pas "v zájmu republiky" a "ohrožení vnitřního pořádku". Jsem v této zemi zaklet zrozením i policií. A vadí mi, že jakýsi kdosi z této země dělí kulturní poušť! Města po deváté hodině večerní umírají, vesnice přes týden ještě dříve a okna se zamodrají televizním jedem. Nejsou kluby, nejsou divadla, není kam jít. V pátek a v sobotu se čas od času podaří něco zorganizovat na vesnicích. Lidé z měst v tyto dny na vesnici odjíždějí a večer se vracejí pěšky., Kolik takových nočních stopařů jsem potkával a kolik jsem jich sám vozil ze svých představení domů. Jeden hoch dokonce kvůli mému představení ušel 50 kilometrů v noci domů. 10 a20 kilometrů se bralo za normální. Mladá kultura se o víkendech na vesnicích mátožně probírá, ale nemá možnost zaznít, najít se, rozvinout, zaradovat, otevřít. Smutno je po Čechách. Úřady jsou tvrdé a policie ostražitá. Řeč mládeže zná nespokojeností, nedůvěrou, ochablostí, bezvýchodnem, absurditou a nezájmem o vše oficiální a schválené. Těžko se něco podniká, je neskutečně mnoho překážek a komplikací, že jen málokdo má odvahu a sílu něco začít. Lehce se věc zvrtne, klub je zavřen, zábava zakázána, diskotéka nepovolena. Zbývá pracovní povinnost a lidé nehledají Práci, ale Zaměstnání a začínají si pozvolna tvořit prostor pro osobní i národní soukromí. Je to stav přežívání a čekání, V lidech je únava a nechuť, ale také nadějná zarytost. Potkal jsem v různých městech hudebníky a kapely, co nikdy nevystoupili, a přesto si ušetřili na drahé nástroje a aparaturu a hrají a zkoušejí po domovech a sklepech pro sebe a několik přátel. Zarytě a vytrvale bez možnosti uzrát před publikem, změřit si svůj talent realizací. Ale jsou! Existují lidé divných povolání skladníků a nočních hlídačů atd.,m kteří se soukromě vzdělávají , hledají a píší, čtou a shánějí a jsou! Knihy se šíří v opisech, písně na magnetofonových páscích. Je to, jako by se v české kultuře nic nezměnilo od osmnáctého století. Ale přesto: kolik věcí nevzniklo? Kolik věcí se dostalo jen k jednotlivcům, kolik umělců zapadlo? Kolik lidí chce hrát divadlo a nemá kde, kolik lidí píše knížky a básničky a není je komu odnést? Nejsou časopisy, nejsou svobodné soutěže, nejsou festivaly, nejsou... je jen úřad a direktivy prováděné jeho zaměstnanci. Kde vlastně žijeme: Kde jsme začali žít a kde dožijeme?"

J. Hutka - Konec X. sezóny

V říjnu se odehrává u V. Havla na chalupě tzv. "III. hudební festival druhé kultury". Hrají samozřejmě PP, ale také K. Soukup, S. Karásek, V. Třešňák a J. Hutka, který zde také doprovází na kytaru M. Kubišovou. A tak se Hutka ocitá ve společnosti těch, které sledoval dříve jen s jistým odstupem - PPU, ale i dění kolem tzv. "druhé kultury". Stává se "zakázaným zpěvákem" a z oficiální scény se přesouvá (částečně nevědomky a nechtíc) do "undergroundu". Jeho písničkářství se tak ocitá v zcela jiné poloze, což je patrné i z textů tohoto období. Nutno však podotknout, že k vzájemné asimilaci Hutky s undergroundem nikdy nedošlo. Stává se jedním z "chartistů", i když v té době signatářem ještě není.