Od tohoto roku začíná v Praze mezi mládeží stoupat zájem o J. Hutku a další písničkáře ze Šafránu. To se odráží i ze stran pořadatelů. Hutkovo jméno můžeme teď číst na plakátech několikrát do měsíce:
8.1. DKK na Smíchově
9. 1. Malostranská Beseda
5. 2. Malostranská Beseda (zde se jako hosté střídají P. Lutka, V. Merta, Marsyas, P. Nos, D. Voňková)
13. 2 Malostranská Beseda - 1. koncert Ptáka Noha
27. 2. Malostranská Beseda - 2. koncert Ptáka Noha
Koncertování Šafránu v Malostranské Besedě je dvakrát měsíčně až do konce března (13. a 27. 3.). Tehdy nadšený a velmi schopný organizátor Šafránu Jiří Pallas (později "spolkový" tajemník Šafránu) vyjednává v Baráčnické rychtě na Malé Straně pravidelný páteční "Tyátr písničkářů" pod patronací Hucul-clubu ve prospěch záchrany huculského koně. Pravidelné páteční koncerty na Rychtě (mnohdy beznadějně vyprodány) trvají do června 1974, kdy nastávají prázdniny. 28. 6. je uspořádán na závěr sezóny "Huculský ples Šafránu".
V Baráčnické rychtě vystupuje kromě Hutky i V. Merta, V. Třešňák, P. Lutka, J. Nos, Burian & Dědeček, Z. Homolová, bratři Mikoláškové, občas s Hutkou hraje lidovky R. Hladík, znovu se po dlouhé odmlce objevuje na pódiu i V. Veit (hraje sám) a jednou jsme mohli slyšet jako náhodného hosta i Hvězdoně Cignera. Každý měsíc vychází samostatný program Šafránu, texty písní.
Kromě Tyátru písničkářů hraje Šafrán i po všech koutech ČSSR. V té době také agentury učinily čelný útok na umělce. Byly vypsány rekvalifikace a ke zkouškám museli všichni, včetně zasloužilých umělců.
"Na jaře 1974 jsem byl na tyto zkoušky sám pozván. Omluvil jsem se doporučeným dopisem a žádal o pozdější termín. Nikdy jsem nedostal odpověď, až v březnu 1975 mi napsali, že se mnou nepočítají, ale už na popud StB. Ale od jara 1974 mě PKS odmítlo zprostředkovávat, i když původní kvalifikace měly platit až do ukončení rekvalifikací, což bylo v létě 1975. Bezprávně jsem tedy byl zbaven možnosti kvalifikaci používat, vlastně tiše vyhozen na dlažbu."
J. Hutka - Konec X. sezóny
V roce 1974 ztrácí svoji kvalifikaci "profesionála" také Třešňák.
Po prázdninách r. 1974 se Šafrán a celý Tyátr písničkářů přesouvá do ZK-Tesla v Čáslavské ulici. Vše potřebné zařizuje J. Pallas (ZO-SSM Technomat) a od září se již hraje každou neděli. Koncerty jsou vždy dopředu zcela vyprodány. Pořady se též rozšiřují o sobotní "Antidiskotéku J. Černého".
Ve čtvrtek 26. prosince je od 15:00 do 19:00 v Čáslavské ulici "Vánoční program J. Hutky" a v úterý 31. prosince od 15:00 do 20:00 nezapomenutelný "Silvestrovský program J. Hutky". Hutka zde zcela "nesilvestrovsky" vyhlíží k budoucímu roku (viz rekvalifikace a s tím spojené problémy kolem hraní, zájem StB), hraje písně nutící k hlubšímu zamyšlení: "... ještě dnes to mohu zpívat, lidi, zejtra mě vypískáte." Tím prakticky skončil rok 1974.
"Tohle jsou písničky takové ty starší, když jsem se zabejval pohádkama a kdy jsem právě zjistil, že některé věci, aby se člověk neumazal, tak jdou vlastně říkat pouze podobenstvím a já mám pocit, že když nic jiného, že se člověk umazat nemá, tedy alespoň sám před sebou."
"Lidová písnička je ta, u které neznáme autora. Kdy se prostě autor ztratil. A to, myslím, začíná být i můj případ. Moje písničky si lidi už hrajou, ale autora zná málokdo."
"V tý Tesle teď vymysleli takovou dobrou věc, voni tam jako maj to vývojový středisko, teď vymysleli a už prej pude do výroby takový rádio, který nepude vypnout..."
z vystoupení J. Hutky, listopad 75
V prosinci 1974 se na pultech gramoprodejen objevuje slíbené Hutkovo LP "Stůj, břízo zelená" (Supraphon ve spolupráci s MS), sestavené ze starých moravských lidových písní ze sborníků Sušila a Bartoše. (LP se neobešlo bez cenzurních námitek - nesměla se objevovat náboženská tematika, motiv smrti co nejvíce omezen, Hutkovo povídání vypuštěno ap.) Spolu s Hutkou na desce střídavě hrají R. Hladík, Š. Rak a V. Merta. Pěkný obal vytvořila Z. Růžová. V příloze k desce Hutka píše:
Je mi líto, že už nemám nadšení začátečníka a je mi líto, že ještě nemám um Mistra. V prvním případě bych vám to nandal a věřil bych, že tím předělám svět, v druhém případě bych se zamyslil, trochu posmutněl jasným vědomím, že to tak chodí po světě od nepaměti, našel si nějaké prosté téma a z něj stavěl jemnou stavbičku, která by nemluvila o DUCHU, ale z níž by DUCH zářil, jak osvětlené okno v zimní noci - pro mne teple, pro VIDOUCÍHO kolemjdoucího nadějí.
Písnička se nerodí jen v ústech a její plamen neuhasíná v uchu naslouchajícího. Není pomníkem na kopci, ani hruškou, jejíž sladká šťáva nám stéká po bradě. Je to komůrka s čistým oknem, ubrusem, stolečkem, židličkou a vázičkou s květinami.
Okénkem vyhlédáš do světa dýchajícího, oko domova i duše, cenné tím, kolik toho z něj vidíš a kolik jím DOVNITŘ dopadá světla.
Přistupuji k tomuto přiznání se studem: Dlouho jsem si totiž myslel, že lidová písnička je naivní a že je vhodná do autobusu, který veze dětičky na výlet, anebo k popěvování, když už společnosti dojde řeč. Jako synek z Moravy, zčásti vyrostlý na vesnici mezi zpěvavým příbuzenstvem, jsem už dávno nerozpoznával zázračnost těchto písní, tak jako nerozpoznáváme chuť chleba, neboť ho denně jíme. Znal jsem ty písně, ale oslovovaly ve mně nanejvýš vzpomínku z dětství a v nejmenším ve mně neprobouzely tušení něčeho hlubšího. Těžko tedy popíšu údiv, který ve mně vyvolalo zjištění, že ze tří tisíc písniček, obsažených ve sbírce „Moravské národní písně", sebrané a sestavené Františkem Sušilem, jsem znal jenom tři.
Jsem tvor trochu amuzikální, který se rozhodl, že mládí a život bude věnovat písňovému textu, a mám, na rozdíl od jiných, za to, že text je v písni podstatný a melodie má jen jakoby připomenout, že řeč není ani trochu hluchá a obvyklá. Přemýšlím často o slovech a výsledek mých úvah většinou vyústí v pocit zázraku. Slovo je podivným zvukem, který má hluboký obsah a význam, dokáže soukromé předestřít všem lidem najednou a to veliké obecné a objektivní zase znovu zasít do půdy intimního prožitku. Je jedinou možností, jak se lidé mohou mezi sebou jasně dorozumět.
Život je dost krátký na to, abychom si v něm dovolovali přepych samolibosti. Mám mnoho co vyčítat profesionálním textařům, že příliš častým a necitlivým zacházením se slovy, a to mnohdy s těmi nejvzácnějšími, jako je LÁSKA, SEN, SMUTEK, ŠTĚSTÍ, RADOST..., nám je jaksi opotřebovali. Možná, že se tady trochu usmějí a pro sebe si řeknou: „Vždyť jde jenom o písničky." Ty dnes vznikají jako houby po dešti a mnohé sotva zazáří, už zhasínají, aby udělaly místo dalším. Nestačí ani uvíznout v srdci, aby nám někdy pošramocený cit opláchly zase do zářivé čistoty. Písnička lidová, jak ji dnes znám a poznávám, to ONO zajisté má a jak zjišťuji, nevyprchává to z ní jako vůně z květin. Život jejích neznámých tvůrců byl patrně těžší než náš dnešní. Mnohým zůstala víra nebo písnička. A podle množství zachovalých písniček a jejich rozvinutého slohu soudím, že častěji se uchylovali k písním, jistě také z přirozenosti společenské, ale určitě víc pro spásnou víru VYSLOVENÍ SE. Ten, kdo umí VYSLOVIT nebo POCHOPIT vyslovení, tomu se stává život jaksi snesitelnější a bližší nebo dokonce šťastnější, protože umí hlouběji pocítit jeho neobyčejnost. Další vzácná vlastnost onoho dávno zapadlého vesnického lidu byla potřeba slavit a pentlit. Narození, svatba, pohřeb i různé jiné události byly důvodem k tanci, vyšívání kroje, malování kraslic a truhlic, omalování stavení, obřadnosti, patetičnosti nebo rozjařenosti, ale hlavně ke zpěvu... Nebylo snad ničeho, co by nevyjádřili písní, a určitě každého dnešního literáta přivede k údivu, o kolika věcech a pocitech dokázali zpívat při jejich velice jednoduchém až schématickém písňovém jazyku. Písničky jsou si podobny jako stromy v lese, ale každá má - tak jako strom pro zkušeného znalce přírody - svoji jedinečnost a půvab. Pro mne je každá z nich dobrodružstvím, květinkou, která poznenáhlu kdesi ve mně vykvete nebo přesněji řečeno, dostanu ji, až si ji vysloužím. U každé z těch, které jsem dal na desku, si pamatuji okamžik, kdy ve mně zazářila v plné síle, a nebylo to nikdy doma, kde jsem písničku našel, zharmonizoval a třeba i vejskal nadšením nad báječností. Pokaždé to bylo na nějakém představení, kdy se mi z ničeho nic rozlouskla jako Popelčin oříšek. Nejintenzivněji si to pamatuji u písně „Láska neskončená", kterou jsem měl už dlouhjo v repertoáru; připadala mi „pouze" jako mistrovská ukázka už vyzrálého slohu. Bylo to v roce 1972, kdy jsem jel ochraptělý a s chřipkou hrát do Brna na Leninovy koleje. Bylo mi smutno, den pršlavý a škaredý, a já si připadal docela marný. Posadili mne za stůl a sesedli se okolo. Vlevo ode mne seděly holky, jako madonky od Botticeliho, vpravo hoch u magnetofonu, který si na papírek zapisoval akordy, a dál už jen obrysy lidí v šerosvitových barvách, přelazůrovaných cigaretovým kouřem. Nevím, kolik písniček jsem přehrál a kolik řečí napovídal, než jsem došel k písničce „Láska neskončená". Když jsem spustil „Vyšla děvčina, vyšla jediná...!", ponořil jsem se do písně jako do průzračné vody a najednou POPRVÉ! jsem uslyšel její text, který jsem už dávno znal nazpaměť. Cítil jsem, jak na mě sáhla docela živočišně, jako radost, která se někde uvnitř objeví a prosákne až na kůži, a člověk sedí nepohnutě, aby ji nezahnal, aby ji vychutnal, aby na sebe zapoměl a stal se jí. Melodie mi zněla jako holubice usmíření, její ladná křivka jako křivka letu ptáka na jasném nebi, podivný pocit první lásky, která často jako jediná je tím skutečným zábleskem PRALÁSKY, vztahu věcí k sobě samým podle vnitřního zákona... pocit dvou lidí minoucích se na ulici, kteří pouze stačí pochopit, že se NIKDY neobejmou...
Zajisté, že každý den člověka, každý lidský život, každý lidský dotyk je jaksi neskončený. Každé chvíli něco chybí, protože prchá. Vše v tomto žití prchá a najednou končí, aniž jsme o tom rozhodli... Život každého člověka je jedna veliká neskončená láska...
Z tohohle brněnského klubu zvaného „Psíček" jsem odcházel až za svítání s prsty bolavými od hraní a bez hlasu. Celý týden jsem jenom šeptal a ležel doma s horečkou, ale bohatší o další kytku ve své zahrádce. proto bych vás prosil, pokuste se nehodnotit u těchto písní jenom hodnotu estetickou a první posluchačský dojem. Nechte si je zaznít v duši i v ústech. Nejsou to „jenom písničky", ale je to záznam poznání našich předků, jenž je sice někdy zahalen rouchem, které se zdá být hrubě záplatované, ale pod tímhle kostýmem je člověk celý dýchající a chápající, nebo chcete-li plnokrevná krasavice, s kterou si máme mnoho co povídat.
Snad bych měl říct také něco o úpravách textů. Myslím, že těžko se komu podaří úplně vniknout do všech moravských dialektů, které se od generace ke generaci a od vesnice k vesnici vyvíjejí často závratným tempem. Ale nejsem folklorista vědec, proto pro mne platí řeč, která mi přirozeně plyne z úst. Dá se říci, že po způsobu dávných lidových zpěváků si vybírám písně, které ke mně mluví, a nechávám je, aby volně zněly z úst mým nářečím, a někdy se mi i melodie trochu posune. Nejde mi tolik o dodržení formy, ale o sdělení toho ducha, který nalézám. Věřím, že by se ani Moravané, ani pan Sušil nezlobili, snad naopak by byli potěšeni, že i ve století technického pokroku se našel pošetilý zpěvák, který si zpívá svými ústy a svou chutí jejich zapomenuté balady a jemuž se občas podaří rozezpívat i publikum.
Přebal LP Stůj, břízo zelená
Hudební noviny "G" přináší obsáhlý článek F. Horáčka o LP pod názvem "Hutkova studánka vody živé". Článek uveřejňujeme v plném znění:
Hned z prvních taktů téhle vyjímečné desky na vás vykoukne Písnička ve svém nejryzejším pratvaru. A vy sí dříve nebo později uvědomíte, jak omezený je význam veškerých teoretických diskusí o stylizaci folklóru. Ono se totiž nakonec vždycky na výsledku bezpečně pozná, kdo to s lidovou písničkou myslí upřímně. A teoretické postuláty jsou k ničemu, když tady dává jasny trumf všem specialistům a profesionálům naprostý hudební samouk a dle oficiálních norem vlastně typicky nezpěvák. Je nesmírně důležité, že takový trumf je na světě: přehrabování se ve folklórním odkazu patří momentálně v naší populární hudbě k bontónu a teď přibyl další konkrétní příklad, kterým je možno mávat před očima všem bezcitným vykladačům.
Nestor našich moderních písničkářů, olomoucky rodák Jaroslav Hutka, už před lety objevil pro své mladé publikum totálně zasutou Sušilovu sbírku moravských lidových písní, z nichž devět se nyní vešlo na jeho první (po osmi letech kariéry) album STŮJ BŘÍZO ZELENÁ (1131478 vydáno ve spolupráci s Mladým světem). Když jsem tahle dílka od Hutky slyšel poprvé, šokovala mne: naprosto netušenou, hypnotizující melodikou (diametrálně odlišnou od známých juchavých tanečních nápěvů, vydávaných v rozhlasových půlhodinkách za reprezentaci folklóru) a pak čarovnou lidovou filosofií a jazykovou kulturou baladických textů, jejichž hlubší, mysticky význam, mi teprve později dešifroval až sám jejich dnešní vykladač. Měl jsem pří prvních setkáních s těmihle příběhy nedefinovatelný pocit, že slyším něco nového a přece podvědomě blízkého. Na základě této zkušenosti si dovedu vysvětlit, proč si neznámé písně zcela spontánně a bez showmanského pobízení zpívají lidé po celé republice. Kdo nezažil Hutkovy koncerty, neuvěří, že na nich stačí bez jakéhokoli předchozího ohlášení zabrnkat pár akordů předehry a obecenstvo samo začne sborem: "...Stůj břízo, zelená...".
Na veřejných produkcích je vyznění Sušilových pokladů nejsilnější. Deska chtě nechtě odráží atmosféru tisícihlasého unisona jenom zčásti. Mohla byt klidně trojalbem, mohla klidně dopadnout úplně jinak (živé natáčení je vždycky sázkou do loterie), ale i v podobě, jakou dostala, vysoko překračuje dimenze supraphonské sezóny. Dodatečné technické úpravy a dotáčky ve studiu sice nebezpečně přiškrtily kýženou spontánní náladu smíchovského klubu, kde se začalo nahrávat (až na výjimku chybí potlesk a přirozené reakce ze sálu, sbor ve skladbě Ková synek, ková vrata působí ve srovnání s ostatními trochu akademicky), ale ona nesmírně důležitá přísada pravých kiksů, falešných tónů a hluku přece jenom zásahu studiových kosmetiků odolala.
Hutka nepřispěl jenom do diskuse o folklóru. Nevědomky probojoval cesty za dosud nedobytné hradby našeho gramoprůmyslu dalším zpěváčkům svého rodu. Nad slunce jasněji se totiž ukázalo, že zatracovaný interpretační amatérismus současných písničkářů ze sebe vydá ve studiu nakonec větší jiskru než sériové zboží z produkce profesionálů. A to se jedna z největších osobností našeho folku dočkala prvního alba po osmí (!) letech zcela originální kariéry, a to ještě díky tomu, že sáhla po bezproblémové lidové tvorbě; jiní velikáni tohoto žánru (např. Vladimír Merta) u nás sólově nevydali zatím ani singl.
Navzdory Hutkově svérázné intonaci obstojí album i z čistě hudebního hlediska. Zpěvákovi pomáhá nejenom publikum (myslím, že v oboru spolupráce sólisty se sborem posluchačů nemá u nás tato deska obdoby), ale především hned tři velké postavy naší současné kytary. Nahrávky tak získávají proměnlivé odstíny, velmi vhodné k Hutkově instrumentalistické monotónnosti. Rocková hvězda Radim Hladík překvapuje nezasvěcence obdivuhodně citlivými a melodicky efektními komorními nahrávkami, Štěpán Rak sým charakteristicky precizním ostrým frázováním a prokomponovanými harmoniemi předělal k obrazu svému dvě písničky (Svatý Vavřín, Škaredý věneček), jen Vladimír Merta, náš nejlepší a nejstylovější folkový kytarista, se v triu s Hutkou a Hladíkem trochu ztrácí. Zabývat se detaily každé z devíti písní nemá smysl; stojím před nimi v němé úctě. Dohromady tvoří pestrý a vyvážený celek, kterému můžete naslouchat několikrát za sebou a pokaždé z jiné stránky: jednou kvůli melodiím, jindy kvůli samotným kytarám, pak kvůli češtině a konečně to zvláštní poselství můžete vnímat jako smutné pohádky pro dospělé. Není divu, že i Hutkovi samotnému tenhle materiál na celá léta zastínil původní tvorbu.
Albová premiéra Jaroslava Hutky je přímočaře poučná ještě v jednom nehudebním směru: její textovou přílohu (z pera samotného interpreta) by si měli povinně přečíst všichni autoři pokleslých propagačních ód z obalů československých desek. To veskrze moudré vyznění lásky k lidové písni působí v našich zvyklostech jako zjevení. Škoda, že se tady nedostalo na pár informací o Hutkovi a na jeho fotografii.
Nevzpomínám si, kdy jsem naposled ukládal do domácí diskotéky album s pocitem, že držím v rukou věc nepoměrně dražší než je její cena. Snad tenhle drahokam nemusel mít při příchodu na svět takové zpoždění devatenáct měsíců, uplynulých od natočení po vydání, mluví za vše.
G č. 4/1975
I "Mladá fronta" (říjen 1975) v rubrice "deska na víkend" doporučuje svým čtenářům LP Hutky: "Hutka je možná víc vypravěč než zpěvák. Trubadúr našich dní. Také filosof, který nalezl v lidové písni to, co zůstane povrchnímu pohledu skryto. J. Hutka se před časem vyjádřil takto:
Lidé dnes nemají představu, co jsou lidové písně, a to, co se jim pod tímto názvem předkládá, je pouze guláš, co zůstal z velké zabíjačky lidových písní koncem minulého století.
Hutka své lidovky zpívá po svém tak, jak k němu mluví, v přesvědčení že jejich neznámí autoři by je dnes zpíval také tak. Smutně i vesele. Dojímavě i rozpustile." Další názory a kritiky na LP Stůj, břízo zelená přináší i Melodie (č. 2/1975) Mladý svět ad.