Do roku 1969 vchází Hutka s novým pořadem "Cínová válka", jehož premiéra se konala v lednu na Žofíně. Tisk o tom přináší zprávu v článku "J. Hutka - sólově":
"Po rozchodu Jaroslava Hutky s Hvězdoněm Cignerem se tento rozhoduje vrhnout se na dráhu sólisty.
Premiéru bylo možno vidět v Malém sále na Žofíně pod názvem Cínová válka. Celý pořad písní, balad a povídání byl jako vždy rozdělen do dvou částí. Tu první tvořil výběr starších původních i převzatých skladeb, včetně Pravděpodobných vzdáleností, již tenkrát známých z Houpačky. Zvláště zajímavé jsou jeho úpravy Dylanových hitů s našimi texty. Přesto, že se melodie Dylana a Donovana objevují ve spojení s Hutkovými texty, nejde o kopírování velkých vzorů. Nezachovává ani původní význam textů, ani rytmickou podobu a přizpůsobuje výsledek svému stylu (dokazuje to například proměna Dylanova songu Love minus Zero/No Limit v českou verzi nazvanou Slunečnice).
Druhá polovina programu přinesla novější tvorbu: vánoční koledy, sugestivní balady inspirované Andersenem, výbornou píseň o cínové armádě a další, stejně zajímavé.
Mezery mezi zpěvem vyplnil Hutka bezprostředním a upřímným povídáním o věcech mnohdy velmi obecných.
Chování publika, které přes dvě hodiny soustředěně poslouchalo, dokázalo, že i obsahově náročnější druh písniček má u nás šanci na popularitu."
Signál 1969
V ten samý den, kdy se konal koncert Hutky na Žofíně (29. 1. 69) týdeník Zítřek uveřejňuje obsáhlejší esej J. Hutky "Hra" (i se snímkem autora s kytarou). Tento článek uvádíme v plném znění:
Největším kriminálem člověka je čas. A čas, to je záležitost lidského mozku, schopnost si zapamatovat, a tak si tvořit fikci plynutí času podle Země a Slunce. Nejkrásnějším projevem svobody člověka je štěstí a radost a ta nemá s časem nic společného, ta buď je nebo není.
Svoboda nemá budoucnost ani minulost, ta má pouze čas přítomný nebo žádný. Ale tahle myšlenka by se tomu pánovi na vedlejší lavičce, co vypadá jako profesor, určitě zdála podivná, protože je podezřele jasná a jednoduchá. Určitě má dojem, že s tak velkými pojmy nelze tak bezproblémově zacházet. Ale co je to odpovědnost? Pouze dohoda o povinnosti. On si jistě jako malé dítě neuměl hrát. V parku se začíná šeřit a profesor se má k odchodu. Dětské hřiště přede mnou je prázdné, protože je zima a zima dětskému hřišti nepřeje. Chodil jsem se sem v létě často koukat, jak si děti hrají a bavilo mě si představovat, jak budou vypadat, až budou dospělí. Občas si taky dospělé představuji na tomto hřišti a v obou směrech mi to jde. Rád si hraju… (teď je pauza, protože se rozhlížím po parku, myslím na věci, které se sem nehoděj, protahuju se, šťourám se v zubech a je mi zima na ruce)…
Napadá mi, co asi dělají děti, když nemůžou na hřiště? Asi si hrajou, že jo? Co jinýho? Dítěti hru nikdo nevezme. To si hraje už tím, že kouká. Hra je pro něj štěstím a děti bejvaj šťastný a pošetilý. To jen sobci kazej hru. Potřebujou ukázat, že si hrajou líp a nejpůvabněji a nejmoudřeji a nejkrásněji (že, mami), a jde jim pouze o osobní úspěch a ne o radost. Chtějí být populární a bláhově si myslí, že je to učiní šťastnými. Kdepak. Štěstí je v nás a ne v našem okolí, a taky, kam by se schovalo? A jak bychom ho do sebe pozřeli? S knedlíkama? Je uvnitř a hra je umění, jak ho v sobě ukrýt. Sice se s ním nemůžeme chlubit, ale zase nám ho nikdo nevezme. A tak, až budu mít jednou dítě, tak je zavedu na tohle hřiště a podívám se, jaký bude, až bude veliké (veliké dítě).
Zvedám se a kráčím nahatým parkem domů a hraju si hru dospělejch, hru s myšlenkama.
Myšlení je svátek, kdy chcem, aby takový bylo. Je osvobozující. Nepřináší štěstí, naopak myšlení je štěstí. To je radost! To je hra? My totiž můžem, my máme moc. Každý v sobě nosí vesmír, pokud ovšem nemá šedý zákal materialismu. Nevím, jaký je úděl člověka na této zemi, ale jeho chtění je udělat velké věci. Ale co je opravdu veliké? Být králem? - to je proti Bohu málo. Vlastnit celý vesmír a vládnout mu - to je veliké. A ten vesmír můžu najít v sobě a je veliké umění vlastnit ho a vládnout mu, a kdo to dokáže, dokáže největší věc na světě. To je tak veliké, že je to nekonečné.
Svět kolem sebe můžu nanejvýš spravovat a sloužit mu - ať v dobrém či zlém. Jo. Zničit život není těžké, ale stvořit jej, to je pro mnohé problém, řek bych neřešitelný, jestli o něm vůbec vědí. Ale to snad jo. To jsou ti, co chtějí být mocnými a mít opravdu moc.
Lidské cítění je takové, jaký je člověk. Dobrému plyne z rukou dobro a naopak. Když si někdo ale myslí, že tvoří pro lidstvo to největší dobro a začne ho vnucovat, tak vnucuje zlo. Zlato se mu v ruce promění v písek. Dobro, to je být svobodný a umožňovat svobodu druhým. Svoboda nejde vnutit, ale skutečná svoboda taky nejde vzít, je možné člověka pouze zabít. Svoboda je majetek daný ti věčností a taky s ním na věčnost odejdeš a nikdo nemá tu moc ti ho vzít, to můžeš jedině ty sám. No jo. Být svoboden, to znamená být šťasten, to znamená být. Jak tak občas koukám na to dětské hřiště, již tam je možný poznat, kdo je svobodnej a pro koho je život kriminálem. Kdo dovede mít radost ze hry… kdo dovede mít radost z myšlení. Jak tak koukám kolem sebe (už jsem došel na ulici), vidím spoustu „velkých dětí” a jen málo šťastnejch. Takovejch těch malejch harantů, co se v koutě pytlíčkujou s kuličkama a pochopitelně se tomu usmívaj, no a co?
Až jednou dám svýmu dítěti domácí vězení, dám mu taky od něj klíče, ale ono neuteče, bude si s nima akorát cinkat, takže nebude zavřené! Lidi! Tak. A teď do mne vrazil nějakej chlap a pokřikoval něco o vlasatejch blbcích. Lidi jsou pány sama sebe. Stále se to potvrzuje. A tak si jdu a hraju si tím, že se koukám a hraju si s myšlenkama a nikam nejdu…
…taky kam bych šel…
Zítřek č. 4/1969
V dubnu 1969 se koná v Praze festival "SONG 69", jehož se zúčastňuje 322 autorů. Mezi deseti interprety finálových písní je i J. Hutka a Paleček s Janíkem (Hutka hraje píseň Hospodskej). V nesoutěžní části vystupuje opět Paleček s Janíkem, Hutka a K. Kryl. Celý festival vyhrávají Paleček & Janík, reportáž z festivalu vysílá i čs. televize, více o tom lze přečíst v časopisech A a M 10/1969 a MY 2/1969.
Jednou z pozoruhodných akcí pořádaných v roce 1969 je bezesporu i "Ples hippies" v pražské Lucerně.
Ačkoli hippies to u nás neměli nikdy lehké (vesměs šlo o "vytržení" hnutí power-flower přímo z kontextu americké společnosti bez aplikace na české poměry), přesto tyto české "děti květin" uspořádaly již v roce 1968 svůj celostátní sraz (hrstka padesáti hochů a dívek nevypadala v Gottwaldově dost přesvědčivě), napsali svůj manifest a konečně o velikonocích (19. 4. 1969) uspořádali i ples. Dočíst se o tom můžeme v Pop Music Expresu: "Na pondělí velikonoční se stala pražská Lucerna svědkem plesu "dětí květin" -hippies. Je velmi problematické určovat, kdo vlastně u nás je opravdový hippie. Tak či onak se nezdálo, že by pondělní zábava měla - krom názvu - mnoho společného s tímto hnutím.
Směsice návštěvníků v ne zcela zaplněném sále byla nejpestřejší. Vedle "hippies" v květovaných županech (pro tento účel pravděpodobně vypůjčených od maminek) se v sále producírovaly i dívenky v plesových šatkách a v doprovodu gardedam. Tyto byly v mizivé menšině. Hlavní část obecenstva tvořili návštěvníci beatových klubů. Ti byli oblečeni tak, jak chodí třeba do Arény - džíny, svetry, kožené bundy.
Celý večer uvedl zpěvák a kytarista Hutka. Pak se u mikrofonů objevili Eastwoods - Olympic. Většina hostů se shlukla pod pódiem, někteří nenuceně posedali do prachu tanečního parketu a zaposlouchali se do standardně dobře podaných olympických hitů. Nemnozí se jali též tančit. Dále v programu zazářil Karel Kryl se svými protestsongy. Zlatý hřeb večera - soudě podle potlesku - byl Petr Novák a George and Beathovens. Do Lucerny přibyla mezitím nějaká ta desítka, možná i stovka lidí a nálada se znatelně zdvihla. Dívenky v plesových šatkách si přišly na své při vystoupení bigbandu Václava Zelinky a hippie boys v květovaných kreacích holdovali u pódia pivu. Nejspíš z nedostatku úzkoprofilového lysergamidu. V přestávkách při střídání kapel usedali tanečníci na zem zády k "mantinelu" a dávali tak odpočinout znaveným končetinám."
PME VI/1969
Hutka začíná kromě jiných koncertů vystupovat pravidelně v divadélku Maringotka. Má již svůj okruh stálých posluchačů a jeho jméno objevující se čas od času na plakátech se dostává do podvědomí naší hudební scény. V květnu časopis Signál opět přináší článek o Hutkovi s názvem "To není ve zbrani":
Lidi jsou různé. V každé společnosti, v každé skupině formované přesvědčením, profesí nebo zájmem. Mezi zpěváky taktéž. Někoho to baví, onen pěje pro slávu, ten pro peníze, druhý v tom vidí poslání. Jeden vychází mezi lidi s kapelou, další, ať z nedostatku financí, nepřízně či přízně osudu, sám. Doprovázeje se na odpovídající hudební nástroj. A světe zboř se, má úspěch. Snad je to móda. Možná ale taky, že v nás prosté drnkání na kytaru něco skrytého vyvolává. Úspěch trubadúrů vzniká snad i proto, že za tímto požitkem chodíme do intimního prostředí, odkud by stěží mohla vysílat televizní společnost. My si již dnes nepotrpíme na přílišnou oficiálnost spojenou s přiměřenou noblesou, a právě proto jsme televizi vděčni, že za námi do těchto koutků nechodí.
Dnešek není výjimkou. Přišel mezi nás do Maringotky Jaroslav Hutka, o němž budou mnozí mluvit jako o filozofovi a jiní to budou stejně vášnivě popírat. Nemluvme o tom, co zpívá, protože o zpěv tady rozhodně nejde. Možná o vyprávění. Nebo o otvírání lidského vnitřku s kytarovým doprovodem. Písničky, balady. Třeba se někomu nelíbí. Nosí dlouhé vlasy, je špatný. Zpívá něco, čemu nerozumím, je špatný. Chová se tak, že ho nechápeme, je špatný. Nesoudíme však příliš rychle a tudíž povrchně? Naznačený myšlenkový pochod se v nejednom člověku při pohledu na dvaadvacetiletý dlouhý vlas skutečně může přihodit. Pokud si ovšem v poslední době nevzal na mladou generaci jinou míru než tu, která byla v posledních letech tak čile propagována a prosazována. Před dvěma lety začal hrát Hutka na kytaru, před rokem zpívat. Do všeho ho prý uvrtal Veit coby první spolupracovník, dá-li se to tak nazvat.
"Nebyl jsem schopen vůbec zpívat, teď to alespoň odpřednáším."
Po Veitovi přišel Kalandra, ale od jisté doby na nás Hutkovo jméno s plakátů zírá osamělé.
"Holt to dopadlo tak, že jsem zůstal sám, což jsem nikdy nechtěl. Teď si zase nedovedu představit, že bych s někým na pódiu pracoval. Tedy, abych upřesnil, dělám s jedním klukem, píše mi hudbu (Hvězdoň Cigner, pozn. autora)."
Za dobu této bohulibé činnosti složil něco písniček, z nichž před ním samým, tak aby byly zařazeny do repertoáru, obstálo asi padesát. Což je asi třetina. Kromě toho se Jaroslav Hutka vyjadřuje i bez kytary, což vám při bdělé četbě kulturních týdeníků zajisté neuniklo. Všechno si však přečíst nemůžeme.
"To si nějak píšu pro sebe, tam si zjišťuju hlubší proudy v sobě, uvnitř. Třeba mě hrozně zajímá otázka proč se vůbec ptám, z jakého důvodu potřebuju něco vědět."
Uprostřed nejrůznějších protestů tvoří Hutka jakýsi samostatný pól. Jeho protesty se obracejí dovnitř, začátek je v něm samém. Nezáleží na tom kde žiji, ale jak žiji. Jak žiju sám před sebou. Snad říká pravdy nebo myšlenky obecně známé, o to méně však respektované.
"Protestuju proti bezpráví, které páchá člověk na sobě. Jak mu jde třeba o státní svobody, ale nestará se o to, aby si udělal ve své rodině pořádek, aby tam unikl konvencím..."
S mnohými jeho myšlenkami můžeme polemizovat, mnohé se nám zdají příliš skeptické. Nebo nereálné. Ale existující.
"Teď mám srandu z lidí, kteří se neodváží zauvažovat. Protože to je jediná možnost člověka - přemýšlet. Co jiného může dělat? Člověk je v podstatě hrozně omezenej (fyzicky), akorát to myšlení má nějakou vejšku, ale asi by bylo dobrý dojít až ke hranici myšlení a pak jít dál. Mám pocit, že by potom ještě něco bylo dál, že by se ještě něco mělo najít. Mám podezření, že tady něco je, co to myšlení řídí."
Snad se vám bude zdát v porovnání s jinými příliš uzavřený, obrácený sám do sebe. Je to však relativní. Jde jen o to, pro velké problémy nepřecházet bez povšimnutí zdánlivě malé.
"Strašně zajímavou věc říkal jeden Ind. Jestli by pomohlo lidu a světu kdyby se odzbrojilo. A on říkal, že ne. Nepomohlo. Tak se lidi budou mlátit klackama. To není ve zbrani, to je v lidech."
Signál č. 21/69
Abychom si osvěžili světové souvislosti, nesmíme zapomenout, že Amerika v srpnu 1969 prožívá na farmě M. Tasgura nedaleko Woodstocku první velký rockový festival v přírodě (350 tisíc lidí). Tři dny "lásky a míru" jsou naplněny hudbou těch nejlepších osobností a skupin, které Amerika může nabídnout. Woodstock se stal legendou a hudba a vůbec celé hnutí mladých lidí se dostává do dalších dimenzí.
O podobný festival v české provedení se později pokouší i čeští organizátoři a pořadatelé hudebních akcí v Č. Krumlově, Náměšti, Dobrušce či Pezinoku. Setkávají se však spíše s neúspěchem u schvalovacích orgánů a různými formami zákazů.
Pro Hutku končí rok 1969 úspěšně jak ve vlastní tvorbě, tak i v možnosti veřejného vystupování. Má stálý okruh posluchačů, jeho písně dovedou rozmlouvat s těmi, kteří jim naslouchají a z Hutky se stává nejen písničkář, ale i samorostlý filosof.
Rokem 1969 končí vlastně jedna velká epocha. Doba, která toho tolik nového přinesla nejen v hudbě, ale i celém kulturním dění ve světě. Období, které bylo horečně prožíváno tvůrčími myšlenkami nejen v USA, Anglii a dalších státech západu, ale i u nás, a to dokonce ve stejném časovém kontextu (viz např. skupina Aktuál kolem M. Knížáka). Beatnici, hippies, rock´n´roll, psychedelic music, mersey-sound, folk, Kerouac, Ginsberg, T. Leary, Dylan, Donovan, Beatles, Rolling Stones, happening... a spousta dalších pojmů a jmen věčně se ozývajících v nekonečných rozhovorech a názorech mladých lidí.
"Kdo tato léta prožil - nikdy na ně nezapomene a neustále v nich bude hledat zdroj poučení a inspirace."
V. Veit
"Byla to vůbec nejkrásnější léta našeho života."
V. Veit v rozhovoru o J. Hutkovi