PÍSNIČKÁŘ

Rok 1968 začíná dvojice H&V opět v Music F-clubu na Smíchově v pořadu Dialogy (27. 1. 68) a též vystupováním po českých městech.
20. února hrají v Ostravě na Černé louce a ohromné poutače upozorňují na "Český protest-song". Do Ostravy dvojice letí dokonce letadlem.
Koncertů stále přibývá a i "kulturní příliv" ze západu se odráží stále více v tvorbě beatových hudebníků, umělců apod. Chuť tvořit a hrát se dostává do popředí zájmu mladých lidí.

O této době V. Veit řekl: "Léta šedesátá patří k nejlepším obdobím našeho života. Neměli jsme zájem ani snahu jet do ciziny - vše zde bujelo a neustále bylo co dělat, vše se zde rodilo a rostlo. Pro nás byl důležitější zájezd (koncert) do Č. Budějovic než cesta do ciziny, na západ. Velmi pěkná byla atmosféra v Music F-clubu na Smíchově. Hráli jsme dvakrát do měsíce, ale do klubu jsme chodili častěji. Všichni jsme se navzájem znali, včetně bigbítů, všichni jsme byli jedna rodina... A holky... za tři dny byla tvoje!"

Zde je zajímavé podotknout, že v jednom z dopisů J. Hutky z USA (1979) píše Veitovi o tom, že západ (San Francisco) je přesně takový, jaký si ho kdysi v Praze představovali. Jen ta léta šedesátá se už nikdy nevrátí... "V San Franciscu je teď akorát líheň homoušů."

Na jaře r. 1968 je také dvojice H&V pozvána do studia Supraphonu, kde je s ní nahrán první singl "Ježíšek" (druhou stranu v důsledku "lepšího prodeje v případě neúspěchu prvé skladby zaplnila běžná komerční skladba rozhlasového studia).
Skladba "Ježíšek" (V originále "Catch the wind" od Donovana) byla nahrána v nejlepší pohodě, což se ostatně projevilo i v atmosféře nahrávky.
Tou dobou již Hutka bydlí u Z. Růžové (ke které s Veitem projevovali oba stejné sympatie) a ačkoli píší s Veitem nové písničky, jejich názory na další tvorbu do budoucna se liší. Dvojice H&V hraje tedy veřejně do května a pak se rozchází.

"Známá dvojice H&V, kteří působili převážně v Music F-clubu na Smíchově, se rozpadla."

Pop Music Expres č. 6/1968

Časopis pro mládež Pionýr na zadní straně spolu s Krylem, Mertou, Palečkem a Janíkem uveřejňuje Hutkovu barevnou fotografii a text, kde Hutka říká sám o sobě: "Člověk se musí umět rozhodnout, nemá smysl si dělat zábrany když chce něco opustit... je dost možné, že se jednou k svému původnímu povolání vrátím. Udělal jsem asi 50 písniček. Já v nich ale neprotestuji, snažím se jen najít smysl dění a přicházím na to, že podstata je vždy dobrá, všechno na světě má svou logiku, nemá proto smysl nadávat. Mám moc rád život, jsem vděčen za to, že jsem, jsem vděčen i za všechny potíže, cítím se šťastný, protože chci být šťastný, každý člověk by se měl zamyslet nad tím, proč byl stvořen. Největším mým koníčkem je chodit po svých nohách po ulici a koukat."

Pionýr 1969

Hutka a Veit však v té době nehrají sami. Prahou se potlouká spousta jim podobných písničkářů, folk-singerů, protestních zpěváků, minisengrů apod. Objevují se a zrovna tak mizí, hrají na ulicích, na Karlově mostě, všude tam, kde se dá.
Z těch, co se stali známější a s kterými Hutka s Veitem začínají sdílet pódium, je to Paleček a Janík, Karel Kryl, Vladimír Merta, Hvězdoň Cigner, později J. J. Neduha a Vlastimil Třešňák.

M. Paleček & M. Janík - jako samoukové hrají od roku 1965, na soutěži mladých zpěváků "Talent 67" se poprvé setkávají a hrají společně. Prvním veřejným působištěm dvojice (oba narození 1945) se stává Karlův most. Jejich hraní se stává čím dál více přitažlivější (přichází první nahrávky uváděné v rozhlase (Houpačka), první singl u Supraphonu (Hele lidi)). V roce 1969 pravidelně hrají v klubu Olympic, na fakultách, zúčastňují se všech folk-festivalů (vítězství festivalu "Song 69") a dostávají angažmá v souboru Semafor. S J. Grossmanem a J. Šimkem hráli a zpívali v Návštěvních dnech, přichází televize, LP deska (1970). U Semaforu zůstávají dodnes.

Karel Kryl - narozen r. 1944; vyrostl mezi trampy (jak sám tvrdí), kde se naučil hrát na kytaru, od roku 1964 vystupuje jako toulavý zpěvák v klubech (Olympic, Sluníčko), na Karlově mostě. V roce 1968 vyhrává rozhlasovou "Houpačku", vychází LP "Bratříčku, zavírej vrátka" (1968). V roce 1969 odchází do NSR.

Vladimír Merta - narozen 1946, od roku 1966 začíná hrát a skládat texty, v roce 1967, kdy chce nechat hudby, vyhrává náhle první Country & western festival v Praze (Lucerna 29. a 31. 3. 1967, 1. místo v jednotlivcích). Na Karlově mostě nikdy nehrál (jak sám připomíná a totéž tvrdí i o K. Krylovi). V roce 1968 nahrává pro rozhlas a kanadskou televizi (jednalo se o epizodní záběr pouze jedné písně. Snímek snad nebyl ani vysílán), pravidelné pátky ve studentském akademickém klubu, získává potvrzení o hráčské zdatnosti, natáčí ve Francii LP "Ballades de Prague", koncertuje po celé ČSSR, účastní se na festivalech a přehlídkách, od roku 1973 je členem písničkářského sdružení "Šafrán", hraje na Hutkově LP "Stůj, břízo zelená" (1974), v roce 1975 singl "Písmenková láska" (z nevydaného LP), v roce 1977 LP "PS - V. Merta", nahrávky na nevydaném LP "Šafrán" (1976). Po zrušení Šafránu spolupracuje s V. Mišíkem (Čundrground) a pokračuje v samostatném vystupování mimo Prahu (v Praze hudební činnost nedoporučena).

Vlastimil Třešňák - narozen r. 1950, od 18 let hraje na kytaru a zpívá vlastní texty všude tam, kde se dá; v roce 1969-70 společně i s J. Hutkou. V roce 1970 natáčí s Hutkou singl "Václavek vrah", hraje s cikány (Gadžor, Korman). Od roku 1973 člen Šafránu, hraní po celé ČSSR; od roku 1974 hraje profesionálně přes agenturu, roku 1976 nahrává dvě skladby na LP "Šafrán", po r. 1977 nebyl "doporučován", což prakticky znamenalo zákaz veřejných vystoupení; signatář Charty 77, ve Švédsku vychází LP "Zeměměřič", 1980 v NSR novela "Tak to vidím já". V dubnu 1982 je donucen vystěhovat se z ČSSR. Politický azyl získává ve Švédsku.

Jaroslav Hutka jako sólista dlouho nevydrží hrát. Potkává Petra Kalandru (později Marsyas) a začnou vystupovat společně. Opět všude tam, kde je lidé poslouchají: na Staroměstském náměstí, ve studentských kolejích, v divadle Maringotka.

"Moc jsem chtěl malovat. Ale jelikož nemám v Praze kde bydlet, bydlím nyní u P. Kalandry, tak jsem se k malování nedostal, to chce prostor a mám pocit, že jediná náplň života je práce, nic jiného v podstatě nemá smysl a tak jsem začal psát. Protože psát se dá i po hospodách. Teď dělám písničky, což je moje profese. Já mám tento stát hrozně rád, protože mám pocit, že tady nelze umřít hlady. I když jsem na to byl nejhůř, vždycky to nakonec odpadlo dobře. Člověk shodil nějaké to kilo, ale to přece nic není, když jde o nějaký cíl, ne?"

MS č. 50/68

"Ano, texty píšu já. Muziku k pár věcem mi dělal Petr. Hodně věcí je od Veita, mého dřívějšího partnera. Některé melodie jsou od Dylana a Donovana, na které jsem si psal texty. Nejsou to překlady. Ono to ani překládat nejde. To by se muselo přebásnit - ale i územně, to, co je americké, udělat česky. Takže raději dělám texty své. My jsme hráli kdysi nějaké překlady, co dělal Rytíř. A zjistil jsem, že to tady vůbec nemluví, i když po literární stránce to jsou výborný věci. Ale to pravé poslání písničky, tedy být písničkou a mluvit, nejen znít, aby se třeba příjemně krátil čas, to se ztrácí, začíná to působit na lidskou melancholii… není to vono."
"Když jsem začínal, říkali mi, že děláme protest songy. Já si myslím, že to nejsou protest songy. Něco ano, ale já dělám jen to, na co mám náladu, všechno možný, písničky veselé i legrační či na druhé straně vážné… ale snažím se udržet míru pravdivosti. Já neprotestuji. Nejvýš na něco upozorňuji. Jen si myslím, žer každá změna světu škodí. Každý člověk, který se snaží o změnu, třeba i ve jménu dobra, nakonec škodí bližním. Jak někdo začne mít na něco patent, tak škodí. Při hledání pravdy nejde o to, aby se někde použila. Pravda je a jenom čeká na odhalení. My nic netvoříme. Ani vynálezce nevynalézá, pouze objevuje možnost, která v podstatě v přírodě je. Chtěl bych najít způsob, jak v člověku uvolnit co největší množství duševní energie. Člověk musí začít hledat sebe. Prostřednictvím sebe sama ho začne uspokojovat svět. Když v sobě má prázdno, tak je to těžké. To je pak pro svět zbytečný a svět je zbytečný pro něj. Každý má v sobě takový malý soukromý vesmír. A každý ho může v sobě odkrývat.
Člověk může třeba chodit na svobodě a být přitom nesvobodný. Může být tak omezován, že i když není za mřížemi, tak za nimi vlastně je.
Hippies u nás nemají smysl. Ti jsou k něčemu ve spotřební společnosti, kde jsou coby štiky, aby proháněli kapry. Aby ti kapři nehnili nebo nesmrděli bahnem.
Nevadí mi, že se některým lidem nelíbí dlouhé vlasy. Na to mají právo, aby se jim to nelíbilo. Ale mrzí mne, že jen ten fakt, že se jim něco nelíbí, jim dává právo omezovat lidi."

MS č. 50/68

V létě 1968, v době prázdnin, píše Pop Music Expres: "... galerie Platýz spolu s časopisem MY-68 pořádá na Národní třídě (Platýz) tzv. "Trh pod plachtou". Kromě Hutky & Kalandry, mimů a nadějných výtvarníků se zde objevil Aleš Wotruba se sitar. Tím se naskytla i možnost spolupráce Hutky & Kalandry & Wotruby"

PME srpen 1968

Tato akce měla skutečně velký ohlas u mladých lidí a v Platýzu bylo stále plno. A není se čemu divit. I časopis "Vlasta" věnoval této události celou zadní stranu s hojností fotografií.

Již několik sobot a nedělí vystavují a vystupují na náměstíčku galerie Platýz v Praze. Říkají si Skupina 68 (pod plachtou) a je jich zatím pětatřicet. Mladí výtvarníci - grafici, fotografové i malíři, ale také muzikanti, zpěváci, mimové. Na malém jevišťátku, které zapůjčilo Divadlo J. Wolkera, se střídá autorská dvojice Hutka a Kalandra se svými písněmi a členové pantomimické skupiny Alfréda Jarryho ve znamenitých a technicky vyzrálých etudách. V poslední době mají vystoupení "osmašedesátky" příchuť exotiky. Aleš Wotruba strávil rok v indickém klášteře a naučil se tam hrát na indické nástroje. V Platýzu předvádí hru na sitar a interpretuje původní nebo vlastní české texty na originální indické melodie. A bude doprovázet mladičkou dívku. která se v Indii dva roky věnovala studiu zdejších tanců.
Publikum se tady schází rozmanité. Velkou část tvoří cizinci. Poslouchají, fotografují, mají o skupinu zájem. Svědčí o tom i nabídky ze západoněmeckého Stuttgartu a švédské Uppsaly. Skupinu 68 však uvidí a uslyší i další města naší republiky. Hlavně však chtějí dělat v Praze, proto také hledají stálou střechu nad hlavou. Nechtějí být jen sezónní atrakcí.
Na nevšedním spojení výtvarného projevu se zpěvem, hudbou a hereckou akcí, na kontinuitě mládí a osobitého uměleckého výrazu má zásluhu pochopení galerie Platýz a redakce časopisu MY 68. Diváci tady sedí jen na zemi, neprodávají se vstupenky. Jen čas od času projde řadami dívka a do klobouku padají desetníky i koruny. Stojí za to podívat se sem. A kdo přišel jednou, rád se vrátí.

Vlasta 1968

"Písnička "Voják" pochází z roku 1968, kdy jsme s P. Kalandrou vystupovali na Karlově mostě a na náměstíčku Platýz. Začalo se o mně v novinách psát, že jsem protestní zpěvák, a to se mi nelíbilo, tedy jsem napsal "skutečný" protest-song."

Fosil č. 5

A. Wotruba později emigroval do Švýcarska a sitar dostal J. Hutka. ("Co je to za jogína, když se s tím zde neumí vypořádat a utíká do Švýcar?" Hutka o Wotrubovi)
Za pár let nato, kdy Hutka odchází do Holandska, svěřuje sitár E. Pospíšilovi, který se na něj naučil hrát velmi brilantním způsobem a s kterým ho můžeme vídat dodnes.

Spolupráce dvojice H&K s Wotrubou nepřinesla žádnou konkrétnější podobu a "písničkářství" inspirované Indií znělo dosti nevalně (viz amatérské nahrávky z tohoto období): "... a pak bych se rád vypořádal s problematikou Indie, jak v textech, tak ve hře. Než jsem přišel na to, že se něco takového dělá v Indii, pokoušel jsem se dělat písničky beze slov a refrénů. Měl jsem potíže, že třeba muzika k textu jedné sloky mi nešla k textu druhé sloky. A protože jsem chtěl zachovat myšlenku, začal jsem porušovat rýmování a frázování a začal to dělat úplně volně. Chceme se nechat inspirovat Indií a zkoušet, jak to bude znít. U nich je všechno postaveno na improvizaci."

MS č. 50/68

Po prázdninách toho roku odjíždí Kalandra na delší dobu do Tunisu. Tím končí jejich spolupráce a Hutka opět vystupuje sám. Už na konci prosince připravuje ale Hutka se svým dalším kolegou - tentokrát Hvězdoněm Cignerem - nový pořad, který se má hlavně skládat z vlastních věcí (Hutka text, Hvězdoň hudba). Hrají spolu však velmi krátce (něco přes měsíc) a dvojice se opět rozchází.

"Pane Hutka, nechtěl byste být třeba trubadúrem či dvorním pěvcem na dvoře nějakého krále?"
"Chtěl. Tehdy si lidí, obírajících se jakýmkoli kumštem vážili. Dokonce se říkalo, že umělci jsou lidé od Boha. A jako s takovými se má s nimi zacházet. A potom je tedy brali vážně. A taky je jaksi živili, čili kumštýři neměli existenční starosti. Nebyli to žádní boháči, ale já si myslím, že když je někdo opravdu poctivý co se týče kumštu, tak nepotřebuje bohatství, spíš prostor, kde dělat, a možnost uplatnit to, co vytvoří."

MS č. 50/68

Závěr roku 1968 patří opět ve dnech 22.-23. 12. "Druhému beatovému festivalu" v pražské Lucerně. Bohužel poslednímu co do kvality a účasti. Pro beat už další období není příliš shovívavé a tak tímto festivalem v podstatě končí vývoj čs. rocku, známá jména postupně mizí a s nimi i hudba schopná konfrontace.
Na festivalu kromě známých čs. skupin vystoupili jako hosté i angličtí "Nice".
Vydané LP, články v tisku - to vše patří už nenávratně do minulosti. Připomeňme si v pár větách dle MS atmosféru festivalu: "... na pódiu ve světle plamenů poskakovali, zpívali a hráli ožárovkovaní členové skupiny Primitives Group. Hustá atmosféra Lucerny se začala plnit bělomodrým štiplavým kouřem, z balkónů se ve vodopádech začal sypat jakýsi bílý prášek, reflektory střídaly barvy, žárovčičky na oblecích svítily a otrlí hoši v hledišti začali pokašlávat. A právě v té chvíli první koncert druhého beatového festivalu skončil...
...Představa rozbíjení židliček za zvuků hudby už pomalu z naší veřejnosti zmizela. Prořídlé řady příslušníků VB sledovaly dění na pódiu s klidem hodným filosofů, stoiků, a to, co by bylo ještě před dvěma lety nazváno orgiemi nebo nějak peprněji, se přecházelo s velkorysým mlčením...
... hvízdání, křičení a ječení bylo podstatně méně než na prvním festivalu. Možná je to tím, že beat už zmužněl i se svým původním publikem, které zvýšilo věkový průměr dnešní teenagerovské generace...
... V každém případě byl výkon publika úctyhodný. Vydrželo dvakrát za sebou sedmihodinový maratón v sále, kde nebylo hnutí (i z balkónů visely hrozny těl), ve vzduchu, který nebyl k dýchání (na dně Lucerny byla spíš už nikotinová kašička než vzduch), v hluku, který byl snesitelný skutečně jenom pro fanoušky (fotografové, kteří byli blízko pódia měli většinou vatu v uších a stoly na balkóně vibrovaly hrůzou pod tlakem zvukových vln..."

MS č. 3/1969