PÍSNIČKÁŘ

Hutka o tomto tvůrčím období později řekl: "U písničkaření jsem tedy už zůstal a řekl jsem si, že asi tudy se budu realizovat v krátkosti a marnosti světa bytí, abych řekl starozákonně a tohle bylo vlastně takové první období, kdy jsme hráli s Vláďou Veitem, který k těmhle věcem skládal melodie a já jsem psal texty a bylo to vlastně takové období zcela půvabné, protože jsme začínali vystupovat a hlavně jsme vlastně nevystupovali. Asi rok jsme se připravovali a to tím způsobem, že jsme bydleli v takovém bytě, kde byla vypnutá elektřina, vypnutej plyn a snad všechno (byt na Francouzské - pozn. aut.). Takže jsme tam měli svíčky, petrolejky atd., no a já jsem si tam postel udělal z lešení, které jsem ukradl před barákem a vypletl provazama. Měli jsme tam klid, tmu a hlad, čili celou dobu jsme neměli peníze a strašně jsme se báli, že budeme popotahovaný jako příživníci. Takže když jsme byli doma, tak jsme byli naprosto klidní a když jsme vyšli večer na ulici, bylo daleko víc světla, než jsme měli doma. Tak jsme měli strach a přitom jsme před sebou měli takový ten pocit... že jo, bylo nám devatenáct... že jdeme tomu světu něco ukázat a konečně se s tím světem něco stane. Samozřejmě, kdyby člověk v těch letech neměl to přesvědčení, tak asi těžko by vůbec začínal něco dělat a takže to je období takového - řekl bych - objevitelství. Nebo tyhlety texty, první, které jsem psal já, ono těch písniček vzniklo veliké množství a ne všechny se uplatnily, podařily, ale bylo to vlastně takové ohmatávání světa, jestli to vůbec jde tou písničkou ohmatat. Měli jsme z toho velké pocity, takové jako objevitelské. Ještě tím, že jsme nevystupovali, tak jsme měli představu zcela jinou, takovou širokou. Ono je myslím vidět na každé písničce, pro koho a nebo proč vznikla, když si pustím rádio, tak člověk může rozpoznávat, proč vzniká a tím, že jsme tenkrát neměli na mysli vůbec žádné publikum nebo takovou představu, kam ty písničky patřej, co se s nima stane, jaké bude jejich užití a jaké s nima bude mít člověk trápení, takže vznikaly takovýmhle způsobem, člověk měl před sebou svět a zkoušel ho přemluvit. Jenže ten svět se od tý doby trochu jako rozplynul a teď mám zase tu představu, že cílem umění není někoho přemlouvat, ale vlastně stát se světem."
V kině se hraje film "Jazzová revue", který má také vliv na začínající hudebníky.

Zorka Růžová (1949) - později Hutkova žena - autorka obalu LP Stůj břízo zelená a LP Vandrovali hudci.
V roce 1967 se začala aktivně zabývat psaním písňových textů a do značné míry ovlivnila vývoj našeho folkového textařství (Slunce mé, Kvá kvá, Tango o Praze, Vánoční stromek, Cizinci, Stanu se pramínkem atd.).

"Byla více básnířkou než písňovou textařkou a pokud psala písňové texty, psala je jaksi bokem a pro mne. Studovala na střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově. Byl jsem o tři ročníky výš a poznal jsem ji tam v roce 1965. Rád jsem její básničky poslouchal a byla to první poezie, kterou jsem vůbec akceptoval. Po odchodu ze školy v roce 1966 jsme zůstali přáteli, vídal jsem ji mezi "beatniky" na schodech Národního muzea, díky ní jsem se dostal k americke beatnické poezii, a hlavně k básníku Gregory Corsovi, který nasměroval mé první kroky v psaní. V roce 1967 jsme se Zorkou začali společně žít. To už mě Veit i Hvězdoň přemluvili k písničkaření. Zorka byla u mého zpívání od počátku a patřila k němu. Bydleli jsme v domě na Vinohradské ulici mezi Čs. rozhlasem a Národním muzeem, všechno se nám odehrávalo pod okny. Mně bylo 21, jí 19. V roce 1969 jsme se vzali, v roce 1970 se nám narodil syn Vavřinec. Dostali jsme byt na Vyšehradě. V roce 1974 jsme se rozešli a o dva roky později se Zorka odstěhovala se synem Vavřincem do Paříže, kde později spoluzaložila malou firmu na látkové hračky."

Fosil č. 4

Na podzim r. 1967 se Hutka a Veit seznamují se Zd. Rytířem, který pro ně udělal několik překladů písní Dylana a Donovana a některé sám napsal.

"Se Zd. Rytířem jsme se kamarádili všichni pospolu, hráli na kytaru a psali texty. Později jsme Zdeňka potkávali na Václaváku s futrálem na kytaru - říkal, že teď na nás nemá čas. Začal vydělávat peníze. V Mefistu na basu, chodit s H. Vondráčkovou a psát věci pro V. Neckáře. Neckář nás tehdy považoval za "opravdické" beatniky podle Kerouaca, s úctou obdivoval a občas pozval na oběd nebo zaplatil láhev, když jsme ho někde i se Zdeňkem potkali."

V. Veit

Ještě v bytě na Francouzské zhotovuje Hutka plakát (linoryt) na první veřejné vystoupení a 26. 10. 1967 dvojice Hutka & Veit hraje v Music F-clubu na Smíchově (k tomu můžeme jen dodat, že celé představení bylo pečlivě připravené, oba hráli ve stoje a Veit měl na sobě parádní kytičkovanou košili). A pak už opět hrají v Music F-clubu 18. 11. 1967, v divadélku Solidarita 9. 12. 1967 (nový plakát J. Hutky), 16. 12. 1967 znovu v Music F-clubu na Smíchově a 31. 12. 1967 v sále Čechie, kde byli opilou společností Němců vypískáni. Rok 1967 však byl ukončen úspěšně.

"V roce 1967 jsem s Veitem dělal zkoušky u agentury. Ale agentury byly v krizi, jejich práce se stávala zbytečnou, neboť umění se díky celkovému uvolnění začalo též uvolňovat a hudebníci se začali domlouvat přímo s pořadatelem. To bylo nejšťastnější období pro beatovou hudbu, která od té doby už nikdy nedosáhla takové úrovně a takových možností. Po roce 1969 se zhoubná moc agentur zase začala rozšiřovat."

J. Hutka: Konec X. sezóny, 1977

Časopis Melodie přináší první ohlas na společné vystoupení Hutky a Veita v článku J. Brabce, kde je otištěna i fotografie obou interpretů s textem: "H&V: podaří se jim přenést Dylana a Donovana do pražských beatových klubů?"

18. 11. 1967 Music F-club: Hutka & Veit
Dvojice Jaroslav Hutka a Vladimír Veit se písněmi Dylana, Donovana a ostatních zpěváků moderní folk music zabývá již poměrně dlouho; byl jsem tedy zvědav, jak se ji podaří vyjádřit atmosféru těchto písní v češtině - a jaká bude reakce obecenstva na tento náročný a v našich podmínkách trochu výlučný materiál.
Myslím, že nikdo nebyl zklamán - sympatická dvojice si vytvořila svou bezprostřední atmosféru. Prostě jako kdyby zpívali písničky v kroužku svých známých, kde nikomu nevadí, že jsou "neprofesionální", že neumějí moc dobře zpívat ani hrát na kytary, spíš naopak.
V jejich repertoáru jsou písně moderní folk music, od Dylanových hitů "Don´t Think Twice It´s All Right", "Like A Rolling Stone", až po méně známé, ale neméně působivé písně, jako Donovanova "Pohádka o cínovém vojáčku", kde se Zd. Rytířovi kupodivu podařilo uchovat v překladu do běžné, hovorové češtiny jejich původní kouzlo a vůni a dát jim srozumitelnost pro českého posluchače. I vlastní písně Hutky a Veita jsou v této linii a je na nich vidět, že jsou podloženy určitou životní zkušeností.
Celkový dojem: I při výslovně amatérském charakteru velmi dobrý a cenný klubový pořad, který opět ukázal, že má-li interpret posluchači skutečně co říci, nezáleží mnoho na tom, jsou-li písně dlouhé a obsahově náročné, nebo interpret sám neprofesionální a amatérský."

Melodie č. 1/1968

Rok 1967 je také důležitým mezníkem i pro vývoj čs. beatové scény. Díky značným vlivům ze zahraničí a hlavně příznivé situaci v ČSSR je zakládána spousta nových skupin, vznikají beatové kluby s pravidelnými pořady (viz Music F-club, Olympic club ad.) Československý beat prožívá svá "zlatá léta".
Nejznámější skupiny z r. 1967 např. jsou The Bluesmen, The Soulmen, Framus Five, Flamengo, Matadors, The Primitives Group, Mefisto, Olympic, The Rebels, G. & Beathovens, Synkopy 61, Komety.
V prosinci 1967 je v Praze v Lucerně uspořádán 1. Československý Beat Festival 1967 (20.-22. 12.), kterého se zúčastňuje 28 skupin. Tímto festivalem v podstatě vrcholí vývoj naší rockové scény šedesátých let.
Krátkou ukázkou z časopisu si přibližme alespoň část neopakovatelné atmosféry:

Lucerna žila tři dny skutečně svérázným prostředím. Někteří muži měli květinové kalhoty a byli i tací, kteří měli květiny ve vlasech. Také se vyskytlo mnoho mužů v nejrůznějších uniformách, z nichž mnohé se blížily svou pestrostí uniformě uvaděčů v cirkuse. Ti nejprogresivnější měli zastřižen vous do malého knírku. Módní brýle byly kulaté s tenkými obroučkami. Na klopách diváků se blýskají knoflíky s anglickými nápisy.
Zatímco dříve bylo touhou každé jazzové kapely, aby byli všichni ve stejných oblecích, beatové skupiny se snaží o co největší pestrost. Opět zde převládaly květinové obleky, saka z hladké kůže a někteří hudebníci měli kožešinové krátké kabáty s kožešinou navrch.
Skupina The Primitives Group je, jak praví program, zaměřena na experimenty v oblasti psychedelic music. Před jejím vystoupením sál Lucerny zhasl, objevil se červený horizont, na pódiu začala blikat různobarevná světýlka a vedle stojanu s mikrofony se objevily tyče s gypsovými maskami. V hledišti bouchly bouchací kuličky, ozvalo se řvaní z magnetofonů, přerušené ječením celé skupiny. A pak už ručička hlukoměru neslezla ze 110 decibelů. Do rámusu mrkala světýlka, z masek šlehaly plameny, ječelo obecenstvo a ječela i skupina oblečená do květinových oblečků. Tváře měli nabronzované se silně namalovaným obočím. Poskakovali jako Trepifajkslové z Drdovy pohádky. V průběhu vystoupení vyletěla dokonce bílá holubice, která zcela zpitomělá hlukem zděšeně usedla na rámě hudebníka.
Beatové hnutí dalo ve světě zatím více materiálů sociologům a psychiatrům než hudebním teoretikům. Je provázeno heroinovými a kokainovými skandály a hnutím hippies. U nás v Lucerně naštěstí zůstalo jen při kytičkách, rámusu a knoflících. Neboť naše mládež je a zůstane zdravá.

MS č. 1/1968