PÍSNIČKÁŘ

Jaroslav Hutka nemá tedy možnost veřejně vystupovat, ztratil své pódium a tím i přirozený kontakt s publikem a posluchači. Ne tak docela. Pro čs. neoficiální kulturu je příznačné, že všechny akce, výstavy, filmové, divadelní, literární večery atd. se konají po bytech a na soukromých pozemcích. Hutka se tedy na těchto večerech stává hostem s kytarou (totéž platí i o Třešňákovi, Veitovi, Karáskovi a Soukupovi).

"Já za několik posledních měsíců mého hraní po bytech zjišťuji, že opravdu jsme došli jaksi v antiodcizení tak daleko, že zjišťujeme, že jako ten umělec když je na té scéně, vysoko od toho lidu, tak přece jen jakýmsi způsobem se stává už jenom symbolem, takže jsme se rozhodli, že ty divadla budeme rušit a zavírat a že to budeme dělat po domově; bude sice méně lidí a zase ta kvalita. Někdo tomu říká "druhá kultura", já tomu říkám "druhé obrození".

J. Hutka - z vystoupení v Brně

Hutka dopisuje další věc v próze - "Plechovku". Dodatečně podepisuje "Chartu 77" a v dubnu podává žádost o vystěhování z ČSSR do Holandska. Tím se zároveň pozastavuje trestní stíhání proti němu.
18. dubna 1978 hraje a zpívá Vlasta Třešňák na lodičkách z půjčovny pod Karlovým mostem pro náhodné chodce na mostě a přátele též na lodičkách: "Kdysi jsem hrál tam nahoře, teď dole..."
V květnu začínají být stíháni i ti lidé, kteří umožňují Hutkovi hrát ve svých bytech. Hutka o tom píše (19. 5.) fejeton, ve kterém zároveň odůvodňuje to, že už nadále nebude ani "hostem s kytarou".

Blbectví člověka nepotěší, ale o to více vyděsí, co se civilizovanost a vzdělanost zjemňuje. Deset let jsem byl s kytarou vítaným hostem na veřejných pódiích, poslední rok už jen občasným v soukromých bytech. Během dubna a začátkem května tohoto roku byli v Brně vzati do vazby tři mladí lidé. Jeden z bodů obvinění je organizování a shromažďování se na mých koncertech. Šlo o soukromé posezení v bytech, do kterých mne s kytarou zvali jejich majitelé. Už skoro rok nemohu veřejně vystupovat, aniž by mi byl sdělen důvod a toto byla jediná forma, jakou se mohli přátelé mých písní něco dovědět o mém dalším vývoji. Mnoho lidí bylo během dvou let kvůli mé osobě vyslýcháno a docházejí ke mně zprávy, že i postihnuto. Sám jsem od srpna 1977 v trestním stíhání, které bylo zastaveno až v dubnu 1978, kdy jsem si začal vyřizovat záležitosti ohledně vystěhování do Holandska. Skutečnost, že kvůli mému zpívání, které jsem mohl deset let provozovat, musejí trpět posluchači, které tyto písně vnitřně oslovovaly, mě hluboce zasahuje a trápí. Můj zpěv tím ztrácí svůj hlavní dosavadní smysl. Nemohu zpívat a dívat se do tváří posluchačů s otázkou, který z nich bude vzat do vězení. Jsem ochoten, i když ne dobrovolně, trpět za to, co jsem s nejlepším úmyslem vytvořil a zpíval, ale nejsem schopen déle bezmocně snést výčitku svědomí za utrpení, které díky kulturně-politické situaci musejí snášet ti, kteří se nedopustili ničeho jiného, než že mým písním naslouchali. Tato země se mi stává cizí, ve které se ani nejmírumilovnějším jazykem nemohu domluvit, aniž bych tím své blízké a sebe neuvedl do nebezpečí. Svou budoucí situaci musím zvážit, ale pro tuto dobu jsem se rozhodl nechodit s kytarou na žádnou návštěvu, abych hostitele a posluchače neučinil obviněnými a trestnými.

J. Hutka - Host s kytarou (fejeton)

17. května 1978 je v Lucerně koncert nazvaný "Písničkáři" (pořádá Sekce mladé hudby). Kupodivu zde kromě Marsyas, P. Lutky, J. Nose a V. Merty vystupuje i V. Třešňák. Na kytaru ho doprovází V. Merta.
1.-10. srpna 1978 je v divadle v Nerudovce "Malý folkový festival". Hrají zde Třešňák, Merta, Lutka, Nos a další. (Poslední veřejné vystoupení V. Třešňáka je 6. II. 1979 v Baráčnické Rychtě)
V říjnu 1978 je povoleno Hutkovi a jeho ženě vystěhování do Holandska. Deník Práce (18. 10. 1978) se o něm ještě stačí zmínit v článku "Večírek s vybranou společností":

V životě diplomatů patří setkání s kolegy své profese ke každodenní práci, mají dokonce svá pravidla s docela prozaickým názvem "protokol". Jejich dodržování je velice prospěšné - vytváří předpoklady pro dobrou úroveň práce diplomatů, naplňování jejich poslání a dobré vztahy k představitelům hostitelské země. Je proto zarážející, když lidé s tímto vysokým diplomatickým kreditem na tato pravidla "zapomínají".
Tak třeba - minulý týden uspořádal pan rakouský velvyslanec přátelský večer pro svého kolegu ze Švýcarska, který se právě v této době s naší republikou loučí. A koho si při této příležitosti pozval? Zřejmě dobré známé a jistě i blízké srdci svého kolegy - Kohouta, Havla, Hájka, Pěchotu, Hutku, Chramostovou. Nenávistný vztah těchto lidí k našemu socialistickému zřízení je notoricky znám a našimi nepřáteli patřičně oceňován, zejména proto, jak očerňují svou vlast. Tento "společenský večer" v režii velvyslance Rakouské republiky v ČSSR, jehož náklady platili rakouští daňoví poplatníci, je v rozporu s uznávanými diplomatickými pravidly a s posláním rakouského zastupitelského úřadu v ČSSR.
Československo-rakouské vztahy se v poslední době vyvíjely příznivě. Přispěla k tomu jejich normalizace, spojená s řešením sporných majetkoprávních otázek. Nemalý podíl na rozvíjení dobrých sousedských vztahů měly také návštěvy předsedů vlád obou zemí. Při odevzdávání pověřovacích listin na Pražském Hradě se k upevňování dobrých sousedských vztahů zavázal také rakouský velvyslanec. Ani diplomatické výsady nemohou omlouvat počínání odpovědného rakouského diplomata. Nebo snad dostal k naplňování své diplomatické mise jiné pokyny?

Před odchodem z ČSSR poskytuje Hutka obsažný rozhovor A. Ledererovi, sepsaný pod názvem "Neutíkám".

18. října 1978 odjíždí Jaroslav Hutka vlastním Škoda MB do Holandska, kde získává politický azyl. Naposledy Hutkovi a jeho ženě zamávali rodiče a pár kamarádů.

Písničkáři a jejich písničky to u nás neměli nikdy lehké a asi ještě dlouho mít nebudou. Zatímco B. Dylan či J. Beazová jsou dnes milionáři, nahrávají stále další LP a na zahraniční koncerty létají vlastními letadly, český písničkář je naopak se svojí tvorbou neustále u země, obává se boty policajta či kulturního referenta. Hraje bez "papírů" často jen za náklady na cestu a nějaké to pivo s buřtem na hasičské veselici či na rozloučení s branci.
Písničkáři v Čechách - to je skutečně naše specifická záležitost, stejně jako trampové nebo hudba skupiny typu PP. Je však pozoruhodné, že za přibližně celou desetiletou dobu vystupování Hutky, Veita, Třešňáka a Merty po celém území ČSSR nemají dalších výraznějších následovníků jako jsou oni sami. Existují sice spousty dobrých mladíků s kytarou a foukací harmonikou, ale žádný z nich není tak osobitý a svérázný ve způsobu hry, vyjadřování a slovního projevu. V Hutkově odchodu ztrácí naše "písničkářství" vůdčí osobnost a doménu celé generace. Samorostlý básník, filosof, zpěvák a hudebník zanechal za sebou nesporně velkou hodnotu ze které se mnozí mohou poučit, na kterou lze navázat v dalším období, které stojí před námi.