FEJETONY

Jen materialističtí troufalci tvrdí, že se můžeme spolehnout na vjemy zprostředkované našimi smysly a že motivy jednání jsou poznatelné. Bylo pondělí 10. dubna a já psal. Pan prezident jel do Němec a pan Šeba, který podpisem Charty 77 ztratil místo u zedníků, také. Svítilo sluníčko. V poledne mě napadlo, že bych se mohl jít opalovat na Vyšehrad.
„Hned jak jsi odešel, přišla policie. Slováci,” usmívala se Dana, když jsem se po hodince vrátil.
„A co chtěli?”
„Prý si jenom promluvit.”
„A samozřejmě neřekli, v jaké věci, a nenechali žádný úřední papír, že? Chodí k nám jak do kavárny.”
„Přijdou zítra o půl osmé.”
Zítra má proces Ivan Jirous. To pro mne vypadá na dva dny basy. Sbalil jsem si vězeňský balíček a šli jsme ven. Ten den měl také František Kriegel sedmdesátiny. Večer jsme došli s gratulací. František Kriegel je podsaditý muž s velkým nosem, veselýma malýma očima a usměvavou tváří.
„Nechali jste občanky tamtěm dvěma?” poptal se, když nás uvítal a vtáhl do společnosti na sklenku.
„Prý to jenom opíšou a dají dovnitř.”
„Jo. Už je mám před dveřma rok. Nebojíte se jich?” smál se.
„Ne. Přece střeží zákony,” smál jsem se také.
Pokaždé, když potkám cestovatele Hanzelku, zahřeje mě dětství, které jsem prožil s jeho knihami, a závist, že on byl všude a já ještě nikde. Chvíli jsme si vestoje, se sklenkou vína v ruce, vyprávěli o policii. V Anglii prý zase patří ke společenskému zvyku hovořit o počasí. Po očku jsem pokukoval po paní Gertrudě Čakrtové-Sekaninové. Být v mládí hezkou ženou není zásluha. To tak nějak přijde samo. Ale dokázat si nést půvab i ve stáří, chovat se jemně, důstojně a se zájmem o všechno současné dění, to je známka celoživotního úsilí a je na místě obdiv a úcta. Kolem desáté jsme společně s novinářskou dvojicí manželů Kynclových pokračovali na jiný večírek. Loučil se přítel německý novinář. Landovský o sobě říkal, že si nosí zatykač na držce. Básník Jiří Gruša četl Vlastě Chramostové z ruky a Pavel Kohout se ho ptal, jestli se mi bude dařit i v Holandsku. Ivan Klíma se tajuplně usmíval a německá televizní redaktorka Monika si lámala hlavu s českými pády. Přišli jsme domů k ránu. Chvíli jsem spal a pak mě cosi povědomého probudilo a připomnělo ohlášenou návštěvu policie.
Přišli přesně o půl osmé. Já zatím snídal v Malostranské kavárně a pro změnu se šel opalovat na Petřín. Dospal jsem se na sluníčku, natrhal kytičku jarních květů a v poledne ji dal Daně. Bloumali jsme po Praze. Odpoledne se schylovalo k bouřce. Ivan Jirous dostal osm měsíců a později, při odvolacím soudu, mu k tomu přidali ještě deset. Domů se nám nechtělo. Zastavili jsme u bistra kousek od našeho.
Celé nebe potemnělo. Vešli jsme. U postranního pultu seděla, hlavu položenou na loktech, černovlasá holka v dlouhých šatech a čtyřicátník s frajersky načesanými vlasy jí žmoulal prso. Začala bouřka. Za pultem běhali dva fousatí číšníci v bílých sakách. V koutě u baru seděli dva urostlí ostříhaní hoši oblečení trochu vesnicky, ale nikoli lacině. S melancholií jsem se díval na protější budovu ministerstva spravedlnosti a na šňůry deště. Frajer vypadl. Holka se posadila zpříma a rozhlížela se. Venku šplouchal déšť a urostlí hoši ji zvali mezi sebe. Přisedla si a začla brečet. Měla veliké černé umělé řasy, trhavé alkoholické pohyby a pod nohama plnou tašku krámů. Prohlížel jsem si jednoho z těch hochů, kudrnatého blonďáka, a zdál se mi povědomý. Holka opilecky blábolila a ten druhý, s velkým nosem, ji začal hned osahávat, jak se to dělávalo na národní škole a jak to před chvílí dělal ten čtyřicetiletý frajer.
„A proč jsi to nehlásila?” ptal se.
„Když tam není (padlo jméno).”
„Ty ho znáš?”
„Znám,” škytla.
„Já to můžu taky zapsat. Svinstva jsou můj obor.”
„Ty tam děláš taky?” ptala se a hledala v kabele kapesník.
„Jo. Taky. Každej něco děláme.”
„Ale okrást ženskou je sprostýý!”
„A kolik jsi měla v tý peněžence?”
„Pět stovek. No vlastně, měla jsem tam jednu pětistovku a pak ještě jednu… a dvě stovky. Dvanáct stovek. Celou vejplatu. Zálohu. Vlastně patnáct. Takovej hajzl! Tady seděl,” ukázala na místo blonďáka.
„A kdes seděla ty, když ti to lohnul?”
„No tady, nebo ne, támhle. Vlastně jsem šla akorát na záchod. Člověk přece může jít na záchod, ne? Musím někdy čůrat, ne? A on mi to sprostě ukradl. To je hroznýý. Mám tři děti a musíím pro ně do jeslíí. Co jim dám jííst? Manžel umřel před dvěma rokama. To je hroznýý - okrást mladou vdovu od třech dětíí!”
„Však my ho chytíme. Víš, jak se jmenuje?”
„Nevíím. Nic nevíím. Nikdy jsem ho neviděla.”
„Dáš si ještě jednu?” měnil téma.
„To mi už udělal potřetíí. Teď jsem měla bejt u něj, ale já se na něj vykašlu. Nikam nepůjdu. Okrást vdovu! Ale až ho zase potkám…”
Nosatec se zvedl, vzal číšníka stranou a něco si s ním šeptal. Potom kývl, šel si sednou zpět a prohodil ke kolegovi:
„Vole, toho znám. Normální kotel. Máme ho na seznamu. Nedělák. Normální kotel. A ty nebreč. Prachy dostaneš. Dáš si to ještě jednou?” a kývl na číšníka, aby donesl další dva rumy.
„Já už nemám žádný penííze. To je hroznýý! Okradl mě. Vdovu od dvou dětíí!” Nosatec ji pořád osahával a pouze když ji chytil kolem pasu, snažila se mu okázale vymanit. Občas se na něj položila, teatrálně ho objala a vášnivě líbala, pak se prudce otočila a vzletně ho odstrčila. On šel bez fantazie stále za svým. Kurva a policajt. Příběh starý jak lidstvo, tentokrát v umakartové mutaci na pozadí reálného socialismu. Vyprávěla pradávnou lež o nezaopatřených dětech, mrtvém manželovi a ukradených penězích a on jí odpovídal, že si zloděje vezme na mušku. Pozvolna se opíjeli, až ztvrdli. Blonďák si hleděl své skleničky a kolegiálně se do nich nemontoval. Nosatec všechno zaplatil a vzájemně se se slečnou odtáhli. Blonďák zůstal.
„Toho odněkud známe. Buď je to jeden z těch, co mě minule zatýkali, nebo postával v uniformě u něčích dveří.”
„Taky mám dojem,” odpovídá Dana. Prohlížel jsem si jeho sportovní záda a přemýšlel o paragrafu výtržnictví, podle kterého byl dnes Jirous souzen, že pronesl jakousi poznámku při vernisáži obrazů.
Došli jsme domů. Ve schránce byla předvolánka na druhý den k výslechu do ruzyňské věznice. Nemusel bych to považovat za doručené, ale šel jsem. Vrátil jsem se v pořádku. Dny běžely, až přišlo pondělí 17. dubna a večírek u nás doma, o kterém jsem už na tomto místě psal. Prožili jsme ho na policejní stanici v Bartolomějské. Mě odváželi z domu o sedmé večerní jako prvního. Vezl jsem se šestsettrojkou a aby mé zatčení bylo legalizováno, asistoval uniformovaný příslušník. Teď seděl vedle mne. Sundal si čepici a já se po něm podíval. Ejhle - blonďák z bistra!