| ||
2024
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
| ||
Loni na podzim bylo příšerně vos. „To bude tuhá zima,” říkala zkušeně naše nejbližší sousedka na vesnici. V nejvzdálenější celoplošné televizi zase zasvěceně a výhružně říkali, že černí čápové odletěli do Afriky o čtrnáct dní dřív. Pečlivě jsem tedy zaizoloval sklep na dvoře a studnu a houby. V polovině ledna začaly na Vinohradech kvést čínské jabloně. Kláře jsem to ukazoval s pokryteckým zděšením.
„A víš, že ministr Václav Havel lpí na tom, že bude jezdit traktorem?” odpověděla mi stejně tragickým tónem. Vedl jsem ji ze školky.
„Odkud to víš?”
„Říkali to ve zprávách.”
„Vy se díváte ve školce na zprávy?”
„Přece jsme se dívali včera večer spolu. Proč se díváš každý večer na zprávy?”
„No,” nevěděl jsem, jak do toho, „abych přece věděl, co se děje.”
„A už víš, co se děje?”
„Že ministr Václav Havel lpí na tom, že bude jezdit traktorem.”
„Takže se už dnes večer dívat nebudem, že?”
Těžko říct, co bude budoucnost vědět o Havlovi. Možná jen tu Klářinu větu. Protože to, co teď právě vedu za ruku ze školky, je ta budoucnost. Ale my, co vedeme budoucnost za ruku, patříme k přítomnosti, a ta je nemocná. Nemocní žijí svou nemocí a časem se jim stane důležitější než život sám. Kláře je šest, Elišce dva. Eliška začíná mluvit a obě toho mají tolik na zvládnutí, že nemají čas na nemoci. Tak si vždycky ulevím, když se zbavím dětí a mohu si s nějakým spolunemocným popovídat o našich neduzích.
„Víš, že zavřeli Libora Nováka?” říkal mi Tomáš v naší vesnické hospodě. Bydlí o čtyři domečky před náma, je automechanik, bývalý řidič kamiónů. Před třemi lety mu vzali řidičák a on ho z toho úředního bludiště nemůže dostat zpět. Prý se mu o tom řidičáku už i zdá. Vesnice má osmdesát obyvatel a my jediní nemáme televizi.
„Konečně někoho zavřeli,” zařval jsem. Řvát jsem musel, protože naše hospoda je temně vymalovaný rock club. Má na dveřích nápis: Po 22. hodině se pouští hudba nahlas. Bylo už k půlnoci a rokáč plný mladých přespoláků kypěl zdravím.
Tomáš je velký chlap s mohutným křivým nosem a přímočarými názory. Váží přes metrák. Umí postavit dům, opravit auto, zorganizovat hasiče, zabít a upéct prase, porazit strom v lese, opít se do němoty a pochopit z televizních zpráv, co se u nás děje.
„A víš, že ty kurvy zavřely pekárnu?” křičela na mě Dana.
„Vím. Jel jsem dnes pro teplej chleba a nic.” Na podzim, když jsme odjížděli na zimu do Prahy, mi pekař v Holýšově říkal, že jim možná neprodlouží smlouvu v obecním baráku, protože radnice patří ODS.
„Ti rozumí pouze velkým krádežím, takže malé podnikatele nepodporují,” říkal tehdy. Holýšský chleba jsem si vozil do Prahy do mrazáku jako kdysi v Holandsku jsem si do mrazáku vozil chleba z Německa. Holanďani od války pečou jen bílý chleba jako všichni kromě Německa a těch ostatních až po Ural. Holýšovská pekárna padla současně s Klausem a tam, kde se peklo, logicky není nic. Klausovo prázdno, nezřetelné, nepostižitelné, nežitelné, nemocné.
„Zima skončila,” říkal zase odpoledne Kateřině Karel, soused hned vedle nás, co si chová dvě ovce. Kolem berana a ovce poskakovaly dvě malé, čerstvě narozené. Děti je chtěly vidět. Karel je elektrikář, bydlí v Německu a občas vozí turisty po Sahaře.
„Zima skončila, protože jedenáctého února přiletěli špačci,” rozmluvil se Karel o klimatu. Říkal to šestnáctého února. Přijeli jsme tenkrát jen na tři dny. Původně jsme chtěli přijet, až bude sníh, tedy daleko dřív, ale sníh letos nebyl. Takže jsme přijeli až v polovině února nadechnout se jarního vzduchu. Místo předpovězeného loňského studeného léta bylo horké, místo letošní kruté zimy zatím nic, místo cesty do Evropy je zavřená pekárna. Havel je o jeden vězeňský hlas znovu prezidentem na pět let, nová vláda jen do léta a poslanci Parlamentu jsou stále nadřazeni zákonům, co platí pro obyvatele.
„Tak jak to dopadlo?” ptal se Tomáš v rokáči z té samé židle jak před třemi týdny, co zrovna přiletěli špačci. Já si sedl také na svou.
„Dobře. Takové věci nesmíš minout.” Přišel jsem až v jedenáct. Odpoledne řekla Katka Tomášovi vesele, že jelikož jsem zryl záhon, tak mě musí odměnit.
„Takže tě úplně vycucala!” rozchechtal se nadšeně. Usmál jsem se. Chlapské intimní kecy, něžné.
„A fakt myslíš, že se na to ten Kalvoda podívá?” zeptal se po chvíli.
„Když říkal, že ty papíry chce, a tys mu je poslal, tak už se asi podíval.”
„Tři roky bez řidičáku, to je moc. To už mě potrestali dostatečně.” Před třemi lety jezdil Tomáš s kamiónem po celé Evropě. To mu bylo dvacet dva. Čerstvě rozsypané manželství, tříletý kluk na krku, nový režim, nový stát, Klausova nebezpečně pomatená pravidla svobody, Havlovy proslovy otevřené někam do vzdálených galaxií a temperament jako sopka.
„Seděli jsme na Silvestra, chlastali s Němcema. To jsme ještě bydleli v tom městě u hranice. Dva z těch Němců měli s sebou manželku a jeden byl sám. A kde jsou nějaký děvky, říkal. Já jednu znal, tak jsem vyběhl jen tak ve svetru. Před vedlejším barákem stála záchranka a klíče v zapalování. Tak jsem klíčkem zatočil, motor naskočil a já se schoval za křoví, co bude ten saniťák dělat. Nedělo se nic. Tak jsem se vrátil, vlezl dovnitř a že teda zajedu pro tu holku sanitkou. Je to blbost. Blbé furiantství. Ale řek' jsem si, že se ještě zastavím v hospodě a pak ještě v jedné. Tam mě nechtěli pustit, tak jsem si voblík' bílej saniťáckej plášť a tos neviděl, jak mě hnali! A pak jsem chtěl ještě zajet jinam, to bylo přes les, tam bylo náledí, dostal jsem smyk a už jsem jel. Probral jsem se na motoru, proletěl jsem předním oknem…”
Druhý den na něj kápli. Nechali ho sedm hodin u výslechu v poutech, slibovali, když se přizná, že ho pustí. Přiznal se, tak ho šoupli do cely. Soudce ho o den později z vazby pustil, že má doma dítě a že musí s kamiónem do zahraničí. Ještě dva měsíce jezdil, pak mu sebrali se zpětnou platností řidičák a pak se tři roky nestalo nic. Možná by měl jít do vězení, možná by měl zaplatit škodu. Příliš mnoho možná pro velkého chlapa v kafkovsky neuchopitelném čekání. Místní republikán se u baru hloupě usmíval.
Jsou malé příběhy a ty jsou, protože to jsou naše životy. Dovídáme se ale o nich málo, protože životů je příliš. K čemu vlastně ty životy jsou, když není možné se o ně dělit? Dějí se pořád, vždycky, pokaždé a na svém omezeném a nedostupném místě a všechny ty tisíce let. Lidská existence je nejspíš trapná, možná důstojná, říká se to, neopakovatelná, náš život je, to ano, to cítíme a dál si už nevíme rady. Naše jsou jen ty příběhy. Ale ty netrvají ani tak dlouho, jak je život dlouhý. Ten nás narodí a umře, my máme jen jakýsi příběh v něm.
„Víš, žes nemusel vypovídat?” řekl jsem ze své fosilní disidentské znalosti.
„Jak nemusel vypovídat?” podivil se.
„Při výslechu nesmíš být spoutaný a oni mají povinnost tě poučit, že nemusíš vypovídat nic, co by tě mohlo poškodit.”
„Na to je nějakej zákon?”
„To je základní zákon evropského práva. Všichni velcí zločinci ho znají. Na tebe zahráli jednoduchou hru se zlým a hodným a ty ses přiznal jen kvůli jejich falešnejm slibům, ale nic se neděje. Přiznání není důkaz. Soudce není vychovatel. A důkaz asi žádnej nemají, tak tě trestaj jen tím, že to dali k ledu.” Tomáš na mě vykulil nevěřícně oči.
„A to jde?”
„Proti malejm a bezmocnejm jde všechno, ale to není smysl práva. Když právo neplatí pro všechny stejně, tak právem není,” řekl jsem zbytečně. Havel mluví o blbé náladě. Měl by mluvit o blbém státě, kterého je od jeho vzniku hlavou.
Šel jsem na záchod. Na stěně jsem četl: Neházejte ty vajgly do mušlí, kdo to má pak kouřit! Vedle se objevil nápis nový: Mrdat nás mohou, ale rodit jim stejně nebudeme - 19. To číslo je asi věk, ten obsah je asi vojna. Datum je současné a poprvé to možná napsal perský mladík dávno před bitvou u Marathónu. Havel chtěl kontinuitu. Revoluce je ale něco jiného než kontinuita. Francouzská revoluce si založila nový letopočet a zakázala R, protože to byla značka krále. Od té doby Francouzi ráčkují. Dali jsme si s Tomášem další pivo.
„A víš, že ministr Václav Havel lpí na tom, že bude jezdit traktorem?” odpověděla mi stejně tragickým tónem. Vedl jsem ji ze školky.
„Odkud to víš?”
„Říkali to ve zprávách.”
„Vy se díváte ve školce na zprávy?”
„Přece jsme se dívali včera večer spolu. Proč se díváš každý večer na zprávy?”
„No,” nevěděl jsem, jak do toho, „abych přece věděl, co se děje.”
„A už víš, co se děje?”
„Že ministr Václav Havel lpí na tom, že bude jezdit traktorem.”
„Takže se už dnes večer dívat nebudem, že?”
Těžko říct, co bude budoucnost vědět o Havlovi. Možná jen tu Klářinu větu. Protože to, co teď právě vedu za ruku ze školky, je ta budoucnost. Ale my, co vedeme budoucnost za ruku, patříme k přítomnosti, a ta je nemocná. Nemocní žijí svou nemocí a časem se jim stane důležitější než život sám. Kláře je šest, Elišce dva. Eliška začíná mluvit a obě toho mají tolik na zvládnutí, že nemají čas na nemoci. Tak si vždycky ulevím, když se zbavím dětí a mohu si s nějakým spolunemocným popovídat o našich neduzích.
„Víš, že zavřeli Libora Nováka?” říkal mi Tomáš v naší vesnické hospodě. Bydlí o čtyři domečky před náma, je automechanik, bývalý řidič kamiónů. Před třemi lety mu vzali řidičák a on ho z toho úředního bludiště nemůže dostat zpět. Prý se mu o tom řidičáku už i zdá. Vesnice má osmdesát obyvatel a my jediní nemáme televizi.
„Konečně někoho zavřeli,” zařval jsem. Řvát jsem musel, protože naše hospoda je temně vymalovaný rock club. Má na dveřích nápis: Po 22. hodině se pouští hudba nahlas. Bylo už k půlnoci a rokáč plný mladých přespoláků kypěl zdravím.
Tomáš je velký chlap s mohutným křivým nosem a přímočarými názory. Váží přes metrák. Umí postavit dům, opravit auto, zorganizovat hasiče, zabít a upéct prase, porazit strom v lese, opít se do němoty a pochopit z televizních zpráv, co se u nás děje.
„A víš, že ty kurvy zavřely pekárnu?” křičela na mě Dana.
„Vím. Jel jsem dnes pro teplej chleba a nic.” Na podzim, když jsme odjížděli na zimu do Prahy, mi pekař v Holýšově říkal, že jim možná neprodlouží smlouvu v obecním baráku, protože radnice patří ODS.
„Ti rozumí pouze velkým krádežím, takže malé podnikatele nepodporují,” říkal tehdy. Holýšský chleba jsem si vozil do Prahy do mrazáku jako kdysi v Holandsku jsem si do mrazáku vozil chleba z Německa. Holanďani od války pečou jen bílý chleba jako všichni kromě Německa a těch ostatních až po Ural. Holýšovská pekárna padla současně s Klausem a tam, kde se peklo, logicky není nic. Klausovo prázdno, nezřetelné, nepostižitelné, nežitelné, nemocné.
„Zima skončila,” říkal zase odpoledne Kateřině Karel, soused hned vedle nás, co si chová dvě ovce. Kolem berana a ovce poskakovaly dvě malé, čerstvě narozené. Děti je chtěly vidět. Karel je elektrikář, bydlí v Německu a občas vozí turisty po Sahaře.
„Zima skončila, protože jedenáctého února přiletěli špačci,” rozmluvil se Karel o klimatu. Říkal to šestnáctého února. Přijeli jsme tenkrát jen na tři dny. Původně jsme chtěli přijet, až bude sníh, tedy daleko dřív, ale sníh letos nebyl. Takže jsme přijeli až v polovině února nadechnout se jarního vzduchu. Místo předpovězeného loňského studeného léta bylo horké, místo letošní kruté zimy zatím nic, místo cesty do Evropy je zavřená pekárna. Havel je o jeden vězeňský hlas znovu prezidentem na pět let, nová vláda jen do léta a poslanci Parlamentu jsou stále nadřazeni zákonům, co platí pro obyvatele.
„Tak jak to dopadlo?” ptal se Tomáš v rokáči z té samé židle jak před třemi týdny, co zrovna přiletěli špačci. Já si sedl také na svou.
„Dobře. Takové věci nesmíš minout.” Přišel jsem až v jedenáct. Odpoledne řekla Katka Tomášovi vesele, že jelikož jsem zryl záhon, tak mě musí odměnit.
„Takže tě úplně vycucala!” rozchechtal se nadšeně. Usmál jsem se. Chlapské intimní kecy, něžné.
„A fakt myslíš, že se na to ten Kalvoda podívá?” zeptal se po chvíli.
„Když říkal, že ty papíry chce, a tys mu je poslal, tak už se asi podíval.”
„Tři roky bez řidičáku, to je moc. To už mě potrestali dostatečně.” Před třemi lety jezdil Tomáš s kamiónem po celé Evropě. To mu bylo dvacet dva. Čerstvě rozsypané manželství, tříletý kluk na krku, nový režim, nový stát, Klausova nebezpečně pomatená pravidla svobody, Havlovy proslovy otevřené někam do vzdálených galaxií a temperament jako sopka.
„Seděli jsme na Silvestra, chlastali s Němcema. To jsme ještě bydleli v tom městě u hranice. Dva z těch Němců měli s sebou manželku a jeden byl sám. A kde jsou nějaký děvky, říkal. Já jednu znal, tak jsem vyběhl jen tak ve svetru. Před vedlejším barákem stála záchranka a klíče v zapalování. Tak jsem klíčkem zatočil, motor naskočil a já se schoval za křoví, co bude ten saniťák dělat. Nedělo se nic. Tak jsem se vrátil, vlezl dovnitř a že teda zajedu pro tu holku sanitkou. Je to blbost. Blbé furiantství. Ale řek' jsem si, že se ještě zastavím v hospodě a pak ještě v jedné. Tam mě nechtěli pustit, tak jsem si voblík' bílej saniťáckej plášť a tos neviděl, jak mě hnali! A pak jsem chtěl ještě zajet jinam, to bylo přes les, tam bylo náledí, dostal jsem smyk a už jsem jel. Probral jsem se na motoru, proletěl jsem předním oknem…”
Druhý den na něj kápli. Nechali ho sedm hodin u výslechu v poutech, slibovali, když se přizná, že ho pustí. Přiznal se, tak ho šoupli do cely. Soudce ho o den později z vazby pustil, že má doma dítě a že musí s kamiónem do zahraničí. Ještě dva měsíce jezdil, pak mu sebrali se zpětnou platností řidičák a pak se tři roky nestalo nic. Možná by měl jít do vězení, možná by měl zaplatit škodu. Příliš mnoho možná pro velkého chlapa v kafkovsky neuchopitelném čekání. Místní republikán se u baru hloupě usmíval.
Jsou malé příběhy a ty jsou, protože to jsou naše životy. Dovídáme se ale o nich málo, protože životů je příliš. K čemu vlastně ty životy jsou, když není možné se o ně dělit? Dějí se pořád, vždycky, pokaždé a na svém omezeném a nedostupném místě a všechny ty tisíce let. Lidská existence je nejspíš trapná, možná důstojná, říká se to, neopakovatelná, náš život je, to ano, to cítíme a dál si už nevíme rady. Naše jsou jen ty příběhy. Ale ty netrvají ani tak dlouho, jak je život dlouhý. Ten nás narodí a umře, my máme jen jakýsi příběh v něm.
„Víš, žes nemusel vypovídat?” řekl jsem ze své fosilní disidentské znalosti.
„Jak nemusel vypovídat?” podivil se.
„Při výslechu nesmíš být spoutaný a oni mají povinnost tě poučit, že nemusíš vypovídat nic, co by tě mohlo poškodit.”
„Na to je nějakej zákon?”
„To je základní zákon evropského práva. Všichni velcí zločinci ho znají. Na tebe zahráli jednoduchou hru se zlým a hodným a ty ses přiznal jen kvůli jejich falešnejm slibům, ale nic se neděje. Přiznání není důkaz. Soudce není vychovatel. A důkaz asi žádnej nemají, tak tě trestaj jen tím, že to dali k ledu.” Tomáš na mě vykulil nevěřícně oči.
„A to jde?”
„Proti malejm a bezmocnejm jde všechno, ale to není smysl práva. Když právo neplatí pro všechny stejně, tak právem není,” řekl jsem zbytečně. Havel mluví o blbé náladě. Měl by mluvit o blbém státě, kterého je od jeho vzniku hlavou.
Šel jsem na záchod. Na stěně jsem četl: Neházejte ty vajgly do mušlí, kdo to má pak kouřit! Vedle se objevil nápis nový: Mrdat nás mohou, ale rodit jim stejně nebudeme - 19. To číslo je asi věk, ten obsah je asi vojna. Datum je současné a poprvé to možná napsal perský mladík dávno před bitvou u Marathónu. Havel chtěl kontinuitu. Revoluce je ale něco jiného než kontinuita. Francouzská revoluce si založila nový letopočet a zakázala R, protože to byla značka krále. Od té doby Francouzi ráčkují. Dali jsme si s Tomášem další pivo.
9. března 1998
