NOVÉ FEJETONY

Osm let žijeme v novém státě. Ale jelikož máme v tomto státě společný jazyk a žijeme s tímto jazykem v této oblasti něco přes tisíciletí, nemáme z tohoto státu pocit nějaké jeho neoprávněnosti. Nebyl nám nadiktován a jeho hranice nebyla vzata nikým v pochybnost. Ani my netoužíme po žádných dalších územích. Čechům se sice rozpadlo problematické Československo, o které usilovali, a vzniklo nakonec Česko, ke kterému v žádném případě nesměřovali, ale nakonec ho celkem bez problémů a emocí přijali.
Ústava nového státu se šila horkou jehlou na poslední chvíli a nikdo nemyslel na to, že by mohly nastat nějaké problémy. Měli jsme pocit zářné sametové výjimečnosti s úžasným humanistou Havlem na jedné straně a geniálním pragmatickým ekonomem Klausem na straně druhé. První měsíce se zdálo, že tento nový stát je vypracován tak, jako by se vyvíjel tisíc let a právě teď dozrál ke svému dokonalému vrcholu i tvaru. Dnes, po krátkých osmi letech, to cítíme jinak.
Tento stát je příliš mladý, neusazený a pečeť dvou osob, Havla a Klause, je příliš zřetelná. Havel z disentu vystoupil na Hrad, viziomářsky zvedl hlavu a začal stěhovat po nebi vzdálená souhvězdí. Klaus, vzdělán komunistickým prognostictvím, zase vymyslel ekonomickou reformu, aby se kapitalismus nažral a socialismus zůstal celý. Snažíme se sice tuto trapnost překlenout vznešenými úvahami o historických souvislostech s velkým Masarykem, ale Beneš, Hácha, Gottwald, Zápotocký, Novotný, Svoboda a Husák k této historické „souvislosti”, také patří. A z tohoto pohledu začíná tradice skřípat.
Masarykovo „původní” Československo bylo větší ještě o Podkarpatskou Rus a značnou porci německy mluvících občanů. Žila zde i významná židovská menšina. Sloučením Čechů a Moravanů se sice dospělo k české národnostní většině, ale početně bohužel nedosáhla ani padesáti procent celkového stavu obyvatelstva. Háchův Protektorát se zase nejvíce podobal dnešní situaci etnicky čisté České republiky, ale v podivných hranicích a jaksi chyběla ta samostatnost.
Po válce zase územně, politicky i etnicky nastalo jiné vymodelování země, a ještě ke všemu jsme padli na Východ. Praha, vždy tak neodmyslitelný kus západní civilizace, se stala najednou předsunutou buranskou úderkou Východu.
Ale všechny tři územní a politické proměny od roku 1918, jepičí Druhou republiku do toho ani nepočítám, jsou zcela odlišné od našeho současného stavu a nám chybí zásadně jedna věc: rozlišit minulost od přítomnosti. Česká republika je záležitost nová a v nových souvislostech a je nanejvýš nutné začít přemýšlet o tomto státě a jeho smyslu jako o něčem, co tu ještě nebylo.
Češi žijí od obrození v historických mýtech. Je to vlastnost příšerná a nebezpečná. Možná je to jen výraz strachu žít v přítomnosti, uvědomit si ji a zmocnit se jí. Trapný svátkový spor o dávného knížete Václava v rámci vyjádření současné české státnosti je toho velmi ostudným důkazem. Z minulosti nikdy žádnou vůdčí pravdu pro přítomnost nevytlučem, budeme se jen přít o interpretace něčeho, u čeho jsme nebyli, a tato pře nemá konce.
Když se před osmi lety Klaus s Mečiarem dohodli, že Československo rozdělí, a Havel se rozhodl kandidovat na prezidenta nového českého státu, nikdo se nezabýval sladěním svých postojů s vývojem docela nejasné české státnosti. Řešilo se ono tady a teď. Klaus tento nový stát vytvořil a Havel ho potvrdil. Kníže nekníže. Ani pořádně nevěděli, co činí. Soudit můžeme začít až teď, kdy se ukázaly první výsledky a důsledky toho, co se tehdy stalo chaoticky.
A v této situaci jsme. Špatně fungující nový stát, hrající temnou politickou komedii obyvatelstvu, které má frustrující pocit bezmocných diváků. A politici se tváří, že tento stav je vlastně výsledkem nezadržitelného a logického toku dějin, našich „českých” dějin, a vyvrcholením toho všeho je nezávislé rozhodování občana ve svobodných volbách.
Svobodné volby neexistují. Jsou jen takové, jaký je volební zákon. Mohou být pouze korektní, to znamená, že se správně sečtou odevzdané hlasy, ale nevolíme svobodně. Volíme podle stranické nabídky a podle pravidel, která si vylicitují politické strany v parlamentu. Asi nebudu jediný, který dnes „svobodně” vlastně nemá koho volit. A díky hloupému pětiprocentnímu vstupnímu schůdku do parlamentu jen těžko vznikne a prosadí se nějaká nová strana, která by třeba mohla být mému srdci blízká. A zdá se, že to bude ještě horší, že další volební zákon dá možnost menšině zvolit v parlamnetu většinu, a to je samozřejmě naprosté popření i tak problematických demokratických zásad, že menšina se musí většině podřídit.
Současný parlament je více zástupcem stranických než občanských zájmů. A tento do sebe a pro sebe uzavřený parlament má brzy volit prezidenta, hlavu státu. Hlavu našeho, stále ještě nového a nezřetelného státu. A to na základě jakési tradice a zákonů předválečného Československa, jehož územní, národnostní i politická situace byla absolutně odlišná od současného stavu. Pro tehdejší militantní české vlastence byla přímá volba prezidenta ve státě, kde neměli národnostní většinu, samozřejmě příliš riskantní. Parlament v Praze se dal zmasírovat snadněji, nakonec, jako vždy.
Ví se, že na funkci prezidenta chce kandidovat Václav Klaus. Tato jeho touha teprve dává opoziční smlouvě logický hokynářský obsah. Mimo něj ale nemá v popleteném parlamentu šanci nikdo. A pokud se v několika poslancích sociální demokracie vzbouří svědomí a hlasovat pro Klause nebudou, jsme v situaci, která proběhla na Slovensku před několika lety a nakonec vedla k přímé volbě prezidenta jako jediné možnosti vůbec prezidenta mít. Pokud ale budou všichni sociální demokraté poslušní, budeme mít za prezidenta Klause, kterého západní svět nesnáší, a stát se dostane do izolace. A diskuse o tom, že se Klaus stal prezidentem podvodem, neutichne a nakonec stejně skončíme u přímé volby, rozhádaní mezi sebou a otrávení režimem ve vlastní zemi.
Přímá volba je v Česku jediná smysluplná volba prezidenta. Tradice mnohonárodní První republiky nám v tom nepomůže, neboť žádná není. Masaryk se prezidentem stát musel, stal se jím víceméně už na „válečném poli” před založením státu. Kvůli volbě Beneše se měnil zákon a jeho volba byla stejně zmanipulovaná nekompromisním Masarykovým přáním. A Hácha? Co to bylo za volbu a v jaké situaci? Z tohoto hlediska tedy jakousi „platnou” tradici má parlamentní volba prezidenta až za komunismu. Tam se osvědčila. Ale na tuto tradici snad navazovat nebudeme. Nebo?

10. června 2000 (LN 16. června 2000)

SMS: MYSLITE SI, ZE SE OCITNEME V IZOLACI AZ V PRIME VOLBE BUDE ZVOLEN VACLAV KLAUS? CO POTOM MUDRCI...? MARUSAK TEPLICE

***

Vážený pane Hutko.

Chci Vám ještě jednou poděkovat, tentokrát za upozornění na Vaši webovou stránku. Moc jsem si početl i když ne se vším souhlasím. Dojem z toho všeho mám ale spíš smutný. Přestali lidé po padesáti letech totality přemýšlet, nebo takoví byli vždycky? Nevím. Jediná „demokracie” kterou jsem zažil na vlastní kůži je ta naše. Posmíváme se Rusům, že potřebují pořád nějakého cara, ale jsme jiní? Naše politické strany a především pak ODS jsou spíše náboženskou sektou, než politickou stranou. „Vůdce” vždycky koná správně. S Klausem, nebo doleva? Jistě. Koaliční dohodu s levicí a nechat je vládnout? Jak geniální. Připomíná mi to jistou mou příbuznou, v podstatě velmi hodnou, obětavou a vysokoškolsky vzdělanou ženu. Dříve nadšená komunistka, byla tak vychovaná - měla často pochyby a nejistoty, ale Rudé Právo jí nakonec vždycky vše zdůvodnilo, vysvětlilo, ukázalo příčiny a viníka a nejistoty zmizely. Před deseti lety se jí opora a jistota zřítily. Teď je bigotně věřící a vše je zase jasné, zase se má o co opřít. A jiní si našli Klause a jeho apoštoly a Vy ošklivý jim na ně saháte! A nám, „normálním lidem” nezbývá než nechodit v volbám a čekat až někdo slušný založí nějakou slušnou stranu středu. Naděje svitla s „Děkujeme, odejděte”, s Fišerem, a zase zhasla. Slušní lidé jako Batěk a Zieleniec nejsou připuštěni.
A tak Vám i nadále držím palce a ještě jednou děkuji.
Se srdečným pozdravem
Zdeněk Táborský

***

Vážený pane,

mám docela rád (mezi jinými) Vaše písničky, ale proboha, trochu si rozmýšlejte, než něco plácnete o politice! Velice mě baví hláška, kterou jste tuhle rozmazával v Lidovkách, nemám to při ruce, ale bylo to ve smyslu, že Klaus chce samozřejmě být prezidentem. Mohu o VK mít jakékoli mínění, ale myslím, že není nepraktickým pitomcem. A co jiného by se dalo říci o výkonném politikovi, který by chtěl něco tak bez praktického vlivu, jako je pozice českého prezidenta? To není útok na Havla, jen konstatování faktu. VH se možná i z takového nevýhodného postavení dokáže uplatňovat. Nemám dojem, že by to bylo v povaze VK. Jednoho dne to možná nadejde: znamení, že Klaus půjde do politické penze. Ale zatím?
Zdraví Vás V. Lahoda, Hradec Králové - řadový občan.

***

Vážený pane Hutko,

velice Vám děkuji za Váš článek „Jak volit prezidenta v Česku”, uveřejněný v LN 16. 6. 2000. Nejde jen o přímou volbu, se kterou také souhlasím ale zejména o Váš rozbor současné politické situace. Stejně jako Vy považuji volební zákon za zásadní mechanismus, kterým se realizuje nebo též potlačuje demokracie. Dosud platný volební zákon jsem kritizoval na stranách LN ještě předtím, než byl schválen, současný návrh jsem kritizoval v LN 8. 6. 2000. Tím jen chci poznamenat, že články v novinách jsou sice pěknou, leč na 99% marnou věcí. Také Váš poslední skvělý článek zapadne a vláda několika lidí si bude dále upevňovat moc. Snad by lidé veřejně známí jako Vy mohli spojit své síly a v obraně základních svobod spolupracovat. Názory a dopisy čtenářů v novinách uplynou jako voda, která břeh nepoškodí, natož aby jej podemílala.
Nepochybuji, že Váš názor má naprosto podporu občanů naší republiky a proto je třeba vytrvat a občany stále upozorňovat na salámove odbourávání jejich svobod.
Se srdečným pozdravem,
Dr. A. Šimůnek

***

Pane Hutka,

dostal se mi k ruce Váš článek o volbě prezidenta republiky a musím konstatovat, že mi mluvíte z duše. Jsem rád, že mám možnost použít této techniky a poslat Vám krátký pozdrav na e-mailovou adresu, která se objevila pod Vaším článkem. Léta jsem poslouchal Vaše písničky, jezdili jsme počátkem osmdesátých let na tábory a vaše písničky nesměly u táboráku chybět. Rád si Vás poslechnu i dnes, před nedávnem šel v nočním rádiu nějaký pořad, kde zněl Váš příjemný hlas, bylo to pohlazení po duši... fajn se mi pak usínalo! Teď ještě k Vašemu článku: opravdu mi to tak připadá, že pan Klaus vše rozehrál s ČSSD tak, aby byl zvolen příštím prezidentem. „My vás podržíme za každou cenu po celé funkční období u vlády a vy mne pak naoplátku zvolíte prezidentem”. Spoustu lidí si takto vznik opoziční smlouvy vysvětluje a nabývám dojmu, že vše k tomu směřuje. Z počátku jsem ODS a Klausovi fandil, dával jsem mu i svůj hlas ve volbách, postupně však zejména díky jeho prezíravému a arogantnímu jednání ztratil mé sympatie a mohu prohlásit, že dnes je mi ten člověk doslova protivný. Je to stejně divné, co se u nás během těch deseti let stalo. Z bývalých komunistických prominentů nebyl až na jednoho či dva nikdo stíhán za zločiny, kterých se dopustili, političtí vězňové dodnes čekají na satisfakci, dožívají s o moc menšími důchody, než jaké mají dnes jejich bývalí věznitelé a trýznitelé... To ovšem dnešní ODS pramálo zajímá. Uzavřela se sama do sebe a jde jí o jediné: totiž udržet dosažené pozice za každou cenu... zřejmě i kvůli tomu to spojeni s ČSSD... Velice tímto přístupem kompromituje pravicovou politiku a říkám si, jestli to není záměr... Mohu se ale desetkrát rozčilovat, pokud lidé u nás po všech těch průšvihách s financovaním této strany, nevyjasněných aférách, a i kriminálních činech jejich příznivců, sponzorů i členů ve vrcholném vedení, stále této strane budou věřit a budou jí dávat ve volbách své hlasy, nezbývá, než zamyslet se nikoli nad ODS, ale nad „kvalitou” českého národa...
Možná se jednou po mnoha letech dozvíme, jak probíhala sametová revoluce, k jakým se tehdy dospělo dohodám a možná se odhalí i podíl pracovniků Prognostického ústavu a příprava soudruhů na převrat již od poloviny osmdesátých let. Stále mi nepřipadá jako náhoda, že v Prognostickém ustavu pracovali pánove: Klaus, Dlouhý, Dyba, Kočárník, Komárek, Randsdorf, Ježek a další, kteří se po listopadu 89 stali dost exponovanými a klíčovými politiky... Z Vašeho článku se mi nejvíce líbilo rčení: „... Aby se kapitalismus nažral a socialismus zůstal celý...”. Mám ten pocit, že asi budete mít pravdu, zdá se mi, že to koresponduje s oním „socialisticky pracovat a kapitalisticky žít”. Na tento přístup jsou asi v Evropske unii zvědaví a těší se, až si nasadí veš do kožichu. Česi si stále myslí, že mohou všechno ošvejkovat, že se prošvejkují dějinami, že zkrátka za každé doby „na ty nahoře” vyzrají a na každe době vydělají...
Pane Hutka, díky i za to, že jste kdysi nazval pana Dybu jeho pravým jmenem, jestli se nepletu, je zodpovědný za rozkradení svazáckého a komunistického majetku, vrána vráně (rozuměj soudruh soudruhovi) oči nevyklove a tak to také podle toho dopadlo...
Přeji Vám vše dobré, hlavně spoustu pěkných písniček a budu rád, pokud se opět setkám s nějakým Vaším článkem a názorem na věci veřejné!
S pozdravem
Jan Holík