NOVÉ FEJETONY

V současné době probíhá důležitý politický proces. Politický proto, že se jedná o politickou stranu a její financování. Není to kriminální proces s bandou mafiánů, kteří pouze nechtějí vydělané peníze zdaňovat, nebo ani nemůžou, protože jsou vydělány nelegálně. Mafiáni si samozřejmě nikdy nic nepamatují a využívají všech právních výhod obviněných. Jedná se o proces se stále nejvýznamnější politickou stranou, která tento současný stát založila a po téměř stoprocentním znárodnění většinu státního majetku zase zprivatizovala. Chápu, že když během délky necelého jednoho života je celá země zestátněna a pak zase zprivatizována, to není snadné.
A právě proto je proces s Liborem Novákem, bývalým šéfem přes finance ODS, tak důležitý. Ne kvůli téměř estrádnímu pokusu o daňový únik, ale kvůli obhajobě. Někdejší ministr spravedlnosti, Novákův advokát Tomáš Sokol, přišel se švejkovským nápadem, že šéf, který něco řídí, tedy i svým podřízeným schvaluje, takže i podepisuje, za své šéfování není odpovědný. Pokud mu tuto obhajobu soudce Hodoušek jakkoliv uzná, vzniká v našem velmi neusazeném právu naprosto rozvratný precedent. Že se totiž nelze dopátrat odpovědnosti. Vychytralý advokát se spolehl na obecnou morálku a je pravda, že české zkušenosti to nezní tak cize. Problém odpovědnosti se s námi vleče už dlouho.
Československo První republiky vědělo o svých problémech a nedělalo si iluze o Německu, tedy zbrojilo. Stařičký Masaryk řekl, že by se při napadení bránil, třeba cihlou, i kdyby ji měl vyrvat ze zdi. Byl to svobodomyslný muž, který cítil svou odpovědnost. Jenže umřel a asi už ani nemohl domyslet, že po sobě zanechává malého Beneše, který pod jeho šéfovstvím fungoval dosud tak bezvadně. Beneš sice vyhlásil první mobilizaci, druhou mobilizaci, ale prohrál diplomatickou bitvu o Sudety. Aniž si vzpomněl na Masarykovu cihlu, nechal svou armádu, výzbroj i národ svému zpackanému osudu a šel pragmaticky dělat profesora do Ameriky. Než si krysy stačily uvědomit, že se loď potápí, byl už kapitán za vodou. Měl "plán", který nakonec spojencům znemožnil osvobodit Prahu, vytvořil ty jeho dekrety a legalizoval vládu Klementa Gottwalda. A my dodnes váháme o míře jeho odpovědnosti.
Potom nastal režim, který tu sice byl fyzicky a veřejně čtyřicet let, dotýkal se velmi osobně, ošklivě a nevyhnutelně každého z nás, ale když padl, tak jsme jaksi nenašli nikoho, kdo by byl za to odpovědný. Parlament sice odhlasoval, že komunismus je zločinecká záležitost, zákon to je, ale nedotkl se ani sestavy zákonodárného sboru. Komunisté v parlamentu sedí dál. Ornamentální zákon jménem republiky na hovno, protože není nikdo odpovědný za jeho naplnění.
Srpen 1968. Dubček se nechal bez odporu zajmout hned první hodiny ruské okupace v centru země a Prahy a v Moskvě okamžitě podepsal kapitulační protokoly, dokonce tajné. A když si ho národ vyreklamoval, tak do rádia plačtivě pokrytecky zaškytal a zlomil vůli obyvatelstva k jakékoliv obraně. Uznal okupaci a šel dělat velvyslance do Turecka. O dvacet let později byl za odměnu zvolen prvním popřevratovým předsedou federálního parlamentu. Dokonce chtěl být prezidentem. A takovými hrdiny se to tu jenom hemží.
Nevíme, kdo je odpovědný za vznik Druhé republiky, kdo je odpovědný za Protektorát, kdo je odpovědný za Únor, za Srpen a nevíme koho potrestat, když zločinný režim v "sametové revoluci" padne. Nikdo za nic neručí, nikdo si nic nepamatuje, nikdo neví, jak se co stalo. Takže podlý celostránkový Klausův novinový inzerát, který byl před necelým rokem uveřejněn proti senátorské kandidatuře Václava Fischera, nijak výrazně už v naší paměti netrčí. Sice ho předseda zákonodárců, předseda strany a dlouholetý předseda vlády Václav Klaus vlastnoručně podepsal, ale snad prý ho ani nečetl, ani neví, kdo ho napsal, co v něm bylo, a kdo mu ho k popisu předložil. Klausův podpis si pamatuju i na knížkách kupónové privatizace. Asi nemá cenu se ho ptát, kdo byl za ni odpovědný. Karel Dyba u soudu tvrdil, že také neměl žádnou odpovědnost za privatizaci svazáckého a komunistického majetku. Byl pouhým šéfem.
Zakladatel vědomí občanské svobody, Sokrates, přijal odpovědnost i za činy, které neudělal. Oproti tomu český politik ani neví, co činí. Češi švejkují a je jedno, jestli si říkají levicoví, pravicoví, liberální nebo konzervativní, nakonec švejkují i republikáni i komunisté a je lhostejné, že jim říkáme extrémisti. Když dojde na lámání chleba, tak si nikdo nic nepamatuje, nikdo u ničeho nebyl, nikdo není za nic odpovědný a nechápe, z čeho je vlastně obviněn. Je to mentalita otroků, kteří se cítí osvobozeni, když se vyhnou odpovědnosti. Nevolnická svoboda vychytralé zbabělosti.
Ale nepíšu to všechno proto, že bych nevyhnutelně chtěl vidět Libora Nováka za mřížemi. On je příliš malý na to, aby odseděl všechny velké hříchy chaotické a neprůhledné privatizace a obecné české nezodpovědnosti. Velkým by se stal, kdyby mluvil. To bychom zírali s užaslým obdivem. Ani si to vzrušení nad takovou chlapáckou odvahou neumím představit. Prostě velký být nechce, chce ze sebe pouze svléknout odpovědnost. Proto mlčí on a proto mlčí všichni ostatní spolustraníci, včetně neuvěřitelně sklerotické hlavní účetní.
O sčítání milionů černých peněz samozřejmě jde, ale ne až na prvním místě, nakonec, kdeže loňské, i ty předloňské sněhy jsou? Na prvním místě jde o právo, o právo srozumitelně žít, právo, které garantují politické strany tím, že se nechávají volit do zákonodárného sboru. Politické strany v parlamentu zákony vytvářejí, ručí za jejich prosazování, vědí o této odpovědnosti a jdou příkladem při hledání spravedlnosti. To je totiž obsah i smysl svobodných voleb, kterými se poslední dobou politické strany, obvzlášť ODS, tak rády ohánějí. Samozřejmě, o peníze a majetek až na prvním místě nejde. To je nahraditelné. Co se nahradit nedá, je lidský život a jeho obsah. Jde o to, že bychom už konečně měli vejít do svobody, být schopni se svobodně rozhodovat a podle svých rozhodnutí žít a znát se k tomu. Nebo alespoň začít přemýšlet, co to ta svoboda vlastně je. Bez zákona a úcty k němu je svoboda jen jakýsi frustrující sen.

12. května 2000 (vyšlo v LN 19. května 2000)

Vážený pane Sokole,
omlouvám se, že jsem napsal v článku Masarykova cihla, že jste byl ministrem stravedlnosti. Byl jste ministrem vnitra a před tím jste se proslavil požadavkem, aby byla rozpuštěna komunistická strana. Škoda, že jste si potom, co jste se stal ministrem, na to už nevzpomněl. Ale to vše je už dávno, deset let, a tehdy nebylo ještě jasno, kam se společnost a politika budou ubírat. Byla jen naděje a sliby. Dnes v lidech dozrává přesvědčení, že naděje se rozplynula a sliby nebyly dodrženy. My "publicisté" se pouze snažíme tuto situaci pochopit a pojmenovat. Nic víc. Je to jen servis veřejnému mínění.
Píšete: "..není zas tak velký rozdíl mezi tím, když to, jak má vypadat správný rozsudek, vzkazují soudu bolševici po telefonu, a tím, když to dělají publicisti přes sdělovací prostředky." Zde se mýlíte snad schválně. Je přece naprosto zásadní rozdíl mezi mocenským nátlakem a tím, když "publicista" nese na veřejnost kůži se svým názorem.
Jinak mé "..naprosto evidentní nepochopení skutečnosti, že v oblasti práva neexistuje jedna univerzální odpovědnost.." nepovažuji za podstatné. Oblast práva je záležitost právníků a soudců. Já se na věc dívám z pozice občana a šlo mi v rámci financování ODS o odpovědnost politickou, kterou v Česku žádný politik nebere vážně. Je rozdíl, když má nepořádek ve financích podnikatel a když má tento nepořádek politická strana. Podnikatel to musí vysvětlit soudu, tam jde o ony různé druhy právní odpovědnosti. Politická strana to musí vysvětlit veřejnosti. Jde o její důvěryhodnost, jak bude, z pozice propůjčené moci, dále spravovat věci veřejné.

Jaroslav Hutka - písničkář
(vyšlo v LN 3. června 2000)

Politické kibicování Jaroslava Hutky
Ačkoli mne vaše písničky, pane Hutko, nikdy příliš neoslovovaly, nepochybně jste měl řadu obdivovatelů. Jenže doby přeplněných porevolučních sálů jsou již pryč a to se zřejmě projevilo v nějakém vašem osobním zklamání. Neomylně jste příčinu své blbé nálady identifikoval v ODS a Václavu Klausovi, kteří jsou ve vašich očích vinni vším, snad včetně sucha posledních týdnů. Abychom si rozuměli, rád si přečtu názor politického oponenta, přináší-li do sporu neotřelé a zajímavé argumenty. Na české žurnalistice mi však vadí politický kýč jako mainstream ovládající téměř všechna rozhodující média. K výrobě politického kýče je potřeba na jedné straně namíchat "úctu k právu, odpovědnost, proevropskost nebo občanskou společnost" a do protikladu dát "opoziční smlouvu, partajní sekretariáty, stranické finance či Václava Klause". Vhodnou kombinací témat lze pak prefabrikovat stovky článků. Abychom si rozuměli, nebojím se vašich odlišných názorů. Bojím se toho, že budu-li číst váš sedmý, desátý či dvacátý osmý článek, budu číst stále dokola totéž. Škoda, že nemáte třeba odvahu se postavit v některém volebním obvodu všem zlořádům jako kandidát na senátora a ověřit si svoji veřejnou podporu. Možná proto byste se neměl podepisovat "písničkář", ale spíše "politický kibic."
Ivan Pištora, Chrudim

***

Vážená redakce!

Rád sleduji rubriku Ohlasy a dopisy. V poslední době přibývá dost čtenářských dopisů od lidí, kteří se nebojí psát pravdu o naší poválečné minulosti a o některých dodnes užívaných argumentech používaných zejména jako obhajobu vyhnání německého obyvatelstva. Mám na mysli Postupimskou konferenci, tou se zaštiťují i vysoce postavení naši čelní politici a státníci.
Proč například USA neratifikovaly dosud tuto podařenou akci, která se konala v režii Stalina, je dosti pochopitelné. Tady by se dalo užít známé české přísloví: Přišel s křížkem po funuse. To byl případ Postupimské konference. Ta rozhodovala o něčem, co už dávno bylo odbyto, totiž v těch dvou měsících roku 1945 květnu a červnu se konaly ty doslova hony na lidi a mnohdy před zraky kolem pobíhajících malých dětí.
I když z některých příspěvků čiší také chuť zachovávat staré pohádky a mýty o poválečné době, přece jen přibývá těch, kteří mají smysl pro pravdu. Dokumentují to příspěvky pana Jankovského z Prahy, pana Kořeného z Dolních Životic a dalších, u kterých si cením jejcih smyslu pro lidskost a schopnost podívat se pravdě do očí. A jestli mne nějaký článek v poslední době z pera některých lidí, kteří pravidelně píší do LN, potěšil i dojal svým obsahem, tak to byl jednoznačně článek písničkáře Jaroslava Hutky: Masarykova cihla. Tento mladý člověk, který nemohl tuto dobu sám prožít, napsal přesto něco, co dokumentuje tuto dávno uplynulou dobu skoro přesně. To říkám proto, že jsem tuto dobu nejen prožil, ale i tak ji vidím dnes pohledem 82 letého muže. Především přesně definuje historickou postavu presidenta Beneše. Je tam v tom jeho článku také věta o tom, že Beneš měl plán, který nakonec spojencům znemožnil osvobodit Prahu. O tomto faktu mi před časem uveřejnily LN moji vzpomínku na květnové povstání v Praze, když jsem ještě spolu s jinými sledoval zprávy v Německu a nemohli jsme pochopit, proč Patton nejede do Prahy. Byl jsem tehdy v uniformě US Army. A celým Hutkovým článkem se táhne jako červená nit jedna pravda za druhou. Musím se přiznat, že jsem se v duchu poklonil tomuto muži. I já jsem stál v roce 1937 před Wilsonovým nádražím v Praze nedaleko katafalku s rakví TGM, když president Beneš pronesl přísahu: Presidente Osvoboditeli, vašemu odkazu věrni zůstaneme...
S pozdravem František Černý, Všelibice

***

Masarykova cihla Jaroslava Hutky

Od nadsazeného výroku prezidenta Masaryka odvíjí autor některé zcela nekvalifikované soudy o letech 1938 a 1968. Nejdříve si ale řekněme, že Masaryk se „uměl” narodit i zemřít. Narodil se tak, že ho ještě v plné síle zastihla 1. světová válka, a umožnila mu využít svých schopností k spoluúčasti na tvorbě evropských dějin. Tato dějinná náhoda se vyhla například Karlu Havlíčku Borovskému – jeho vinou, nebož on své datum narození z tohoto hlediska „pěkně zpackal”.
I zemřít Masaryk uměl; totiž právě v okamžiku, kdy se nad republikou začala stahovat zlověstná mračna a nutnost řešit bezvýchodnou situaci, která se pro nás v té době vytvořila, pak spadla na Beneše.
Navíc Masaryk nechápal už na počátku 30. Let vyvstávající německé nebezpečí (Beneš už v roce 1931), a tím oslabit obranyschopnost republiky a ztížil Benešovo rozhodování v roce 1938. Výdaje na obranu prudce vzrostly až v roce 1935 – roku nástupu Dr. Beneše do prezidentské funkce, ale to už bylo pozdě.
Pokusím se teď vnést trochu světla do neseriózního blábolu pana Hutky.
Pokud autorovo označení Beneše za „malého” se vztahuje k jeho postavě, je pitomé, pokud k jeho duševním schopnostem je negramotné.
Pro borce Hutkova typu je příznačné, že kritizují tehdejší události tak, že je vytrhují (záměrně) ze širších historických souvislostí, a ani po více jak padesáti letech časového odstupu nejsou schopni ukázat, jak se mělo tehdy postupovat, aby bylo dosaženo lepších výsledků. S takto vykuchanou historií pak lze provádět cokoli.
Autor zapomíná (?) na jiný, daleko známější Masarykův výrok: „Bez Beneše bychom republiku neměli – já bych na všechno nestačil.” Takže Beneš dokázal pracovat zcela samostatně a na Masarykově úrovni, i když, samozřejmě byli unus animus in duobus corporibus. O šéfování Masarykem nemůže být ani řeči, to je velmi primitivní představa.
Rozum zůstává stát nad tvrzením autora, že Dr. Beneš „prohrál diplomatickou bitvu o Sudety”. Šlo snad o neschopnost dorozumět se s K. H. Frankem, Konrádem Henleinem a potažmo i s Adolfem Hitlerem?
Na Masarykovu cihlu si skutečně nevzpomněl. Měl s ní (a možná by stačila jen tvárnice) „bacit” Hitlera mezi oči a zachránit tak mír v Evropě a 50 milionů lidských životů. To neudělal.
Ve skutečnosti to bylo všechno trochu komplikovanější. Dokončení pohraničních opevnění bylo plánováno na rok 1954 (opakuji: 1954) a je tedy snadné si představit, v jakém stavu byla tehdy. Byla zanedbána výstavba letectva – měli jsme ovšem slogan „Vzduch je naše moře”, skupinu světově proslulých leteckých akrobatů, čtyřikrát méně stíhaček než Luftwafe a žádné bombardéry. Právě tak se mu věnovala náležitá pozornost tankovému vojsku. Měli jsme jen tři rychlé divize, naprosto nedostatečný počet k přehrazení nepřátelských průlomů v pohraničních pozicích. To všechno byly výsledky práce ministerstva obrany a financí, resp. celé vlády, a nikoliv ministerstva zahraničí, tj. Beneše. A jak prezident upozorňoval, máme některé dobré velitele sborů, ale nemáme vojevůdce. Neměli jsme ekvivalent např. finského maršála Mannerheima, jehož vojevůdcovské schopnosti vysoce oceňovaly i naduté špičky Wehrmachtu. Měli jsme proti sobě bezkonkurenčně nejlepší armádu tehdejšího světa – armádu německou, a světové veřejné mínění, které v nás vidělo kazimíry a utlačovatele Němců. Obzvlášť podivná je Hutkova kritika nyní, když víme, jak Wehrmacht „zametl” s Francouzi na počátku války i se Sověty, o Slovácích nemluvě.
Konvence o válečných zajatcích, přijatá už někdy před 1. světovou válkou a uznaná celým civilizovaným světem, implicitně vyhrazuje právo zachovat si v beznadějných situacích život i pro důstojníky, tedy lidi, kteří si válčení vybrali jako své povolání. Měl Dr. Beneš toto právo nyní upřít i malým dětem, ženám, nemocným a starým lidem?
Důstojníci, kteří vedou válečné operace s nepřiměřeně vysokými ztrátami na životech svých vojáků, jdou v civilizovaných zemích před válečný soud, nebo jsou alespoň zbaveni velení. Oni totiž za životy svých podřízených zodpovídají. Šéf čs. Zpravodajců, gen. F. Moravec, který zorganizoval atentát na Heydricha, popisuje ve svých pamětech, jak podléhal depresím, když v Londýně poslouchal protektorátní rozhlas, předčítající dlouhé seznamy občanů popravených v odvetu za atentát (bylo jich asi 5000). Jaké běsy by musely štvát Dr. Beneše, kdyby se ztráty (jak se odhaduje) vyšplhaly k půldruhému milionu obětí?
O svou ženu a o sebe jistě neměl obavy. Paní Hanu by poslal do bezpečného pohraničí, a sám by byl v hlavním stanu, kde by bylo nebezpečí naprosto minimální.
Dr. Beneš nebyl diktátor, byl prezidentem demokratického státu a vedle něj fungovala vláda i parlament – a ti nenesli žádnou odpovědnost?
Politika prezidenta byla schválena celým nekomunistickým odbojem, tj. lidmi, kteří nasazovali svůj život a často o něj přišli a kteří jsou z tohoto důvodu daleko více oprávněni tuto politiku hodnotit, než v bezpečí sedící pisálkové, buď pologramotní, nebo podplacení, nebo pokrevně či psychicky spříznění s protektorátní fašistickou spodinou.
Kdyby ale prezident dal pokyn k boji, lidé jako Hutka (pokud by jejich rodiče válku přežili) by ho obvinili, že kvůli svému velikášství nechal vykrvácet národ, když ho vehnal do předem prohrané války. Před lidmi této sorty není úniku!
„Než si krysy stačily uvědomit, že se loď potápí, byl už kapitán za vodou.” Autor krysami nemohl mínit nikoho jiného než protifašistickou, tj. naprostou většinu národa, protože fašistům se loď nepotápěla, ale naopak plula plnou parou vpřed. Proti tomu ostře protestuji – podle mě je krysou Hutka. Z citátu čiší lítost nad tím, že se Beneše nepodařilo vsadit do koncentračního tábora – byl bohužel za vodou. Neměl prostě ten „charakter”, aby na nácky počkal.
„Měl plán, který nakonec spojencům znemožnil osvobodit Prahu”. Touto zákeřností autor zřejmě naráží na cestu Dr. Beneše do Moskvy v r. 1943 a smlouvu tam uzavřenou, a chce nám namluvit, že kdyby tam nejel, Rudá armáda by se navždy zastavila někde před Karpatami, a US Army by přišla nejen do Plzně, ale i Prahy, Brna, Bratislavy, Košic i Užhorodu. Jenže v této cestě ho o rok později následoval i Mikolajczyk a de Gaulle.
„…vytvořil ty své dekrety…” Je všeobecně známo, že Britové a snad i Američané vrátili (dle smlouvy o navrácení válečných zajatců) statisíce uprchlíků ze všech koutů SSSR zpět do této země, zcela brutálně, vzdor tomu, že mnozí dali přednost sebevraždě před návratem do „vlasti” – v nejlepším případě do arktických koncentráků. A najednou titíž západní spojenci přijímají jen z naší země hodně přes milion, podle některých údajů plné tři miliony, nedalekých Němců s tím, že je v totálně zničeném, vybombardovaném a vyhladovělém Německu musí nějak ubytovat a nasytit. To nemohla rozhodnout okupační správa, ale nejvyšší politické orgány obou velmocí. Takže člověk nedostatečně orientovaný v problematice by se mohl domnívat, že tzv. Benešovy dekrety (schválené londýnskou Státní radou a doma Národním shromážděním) nařizovaly prezidentovi USA a britskému premiérovi, aby „naše” Němce převzali.
Je třeba ovšem přiznat, že v tomto případě projevil Dr. Beneš „závažný nedostatek představivosti”: nenapadlo ho, že v roce 2000 budeme v NATO a o něco později i v Evropské unii, čímž bude německé nebezpečí navždy zažehnáno. Proto se „krátkozrace” snažil zabezpečit naši republiku proti možnosti jejího nového rozbití tím nepřátelským obyvatelstvem, které to už jednou provedlo.
„… a legalizoval vládu Klementa Gottwalda”. Je třeba si uvědomit, že prezident byl osamělým jedincem (a navíc už vážně nemocný), bez podpory nekomunistických stran, které se vůbec na nic nezmohly, nepočítáme-li Drtinův skok z okna a Masarykovo zrádcovské prohlášení, že „jde s lidem”, kterýmž dal Gottwaldovi ve vládě patřičnou převahu. Neměl k dispozici ani silové rezorty: ministerstvo vnitra bylo v rukách KSČ, a armádu vedl starý agent NKVD Svoboda. Je příznačné, že lidé, kteří opravdu trpěli v Jáchymově, Mírově, Leopoldově a v jiných hrůzných místedch a po dlouhá léta, nikdy neobvinili (aspoň pokud vím) prezidenta Beneše, že legalizoval vládu komunistů. Věděli a vědí, že každý odpor byl marný, a že jsme se nemohli vyhnout osudu všech ostatních zemí, které byly zahrnuty do sovětské sféry vlivu. To opět jen Hutkové!
„Srpen 1968” Ani tady Hutka nepodává recept, jak postupovat, aby se dospělo k lepším výsledkům. „Dubček se nechal bez odporu zajmout hned v prvních hodinách ruské okupace”. Autor zřejmě neví, že i na Divokém západě patřilo k dobrému tónu „chytit se rukama nebe,” když na vás někdo mířil pistolí a vaše ruce byly prázdné – nikdo takový nebyl považován za zbabělce. I dnes radí policejní experti totéž – při přepadení gangstery neklaďte odpor. Proč vyčítá Hutka Dubčekovi, že nespáchal sebevraždu?
„… v Moskvě okamžitě podepsal kapitulační protokoly…” Kapitulační protokoly podepsal např. i hitlerovský polní maršál Keitel, japonské císařské velení, kapituloval i Napoleon apod. a nikdo na tom neshledává a neshledával nic divného a nikdo je neodsuzoval.
„…šel dělat velvyslance do Turecka.” Mohl dělat nějakou podřadnější práci i doma, než ho definitivně odstranili. Zřejmě ale působila vzpomínka na Imre Nagye, kterému byla v r. 1956 zaručena beztrestnost, když vyjde z azylu na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti, a když to udělal, byl zatčen a popraven. Kdyby se nějakými manévry přece jen podařilo instalovat tzv. dělnicko-rolnickou vládu, Dubček by šibenici neunikl. A proto asi to Turecko, do té doby, než byla situace bezpečná.
„Nevíme, kdo je odpovědný za vznik druhé republiky, kdo je odpovědný za protektorát, kdo za Únor, za Srpen…” Na základě dříve uvedených polopravd či spíše čtvrtpravd Hutka se zde podle a zákeřně pokouší našeptat čtenáři, především tomu mladému a tedy méně informovanému, toto: Za vznik druhé republiky, protektorátu a Února Beneš, za Srpen Dubček. V žádném případě Hitler, Stalin a Brežněv. To jsem čekal, ale zklamalo mě, že Hutka neuvedl, zda ví, kdo zavinil vznik 2. světové války. Že by opět Beneš? No nebylo by divu, už před časem pomáhal rozbít Rakousko-Uhersko.
Ale co s tou cihlou? Řekl bych použít ji především proti těm, kteří Masarykova jména zneužívají k diskreditaci státu, který založil. A řekněme si rovnou, že v cizím žoldu, protože každá země má i nějaké světlé stránky, vedle těch temných, a žádný duševně normální člověk nemůže vykreslit tak odpuzující obraz své země, sestavený jen z těch nejčernějších stínů, jak je tomu v Hutkových halucinacích. A také proti těm, kteří se nestydí podobné paskvily otisknout.
Ing. Luděk Váňa, Heřmanův Městec

***

Vážený pane velmi bývalý písničkáři Jaroslave Hutko,

nevěřím svým očím,to tu ještě nebylo (kromě vašeho posledního příspěvku,na který reagovat nešlo).Kdyby bylo ještě KGB,myslel bych si ejhle, molodec. Já vím,přestal jste brát v NL sociální podporu,tak je to bída se živit.Měl jste si vyřídit invalidní důchod – na co – na hlavu přece – a dělat rentiéra zašlých časů – mohl byste jezdit po mateřských školkách a vyprávět dětem ty Vaše iracionality.
Vy jste dnes ale toho nebožtíka TGM vzal hákem,zepředu i zezadu a vždycky Vám z toho vylezl KLAUS.
Takže pár tezí obdivovatele V.Klause pro Vás:
sám potvrzujete ,že proces s L.Novákem je politický(a politizován).ODS za tuto lapálii zaplatila nejtvrději,jak za to politická strana zaplatit může:
ztratila vládu,odstoupilo vedení strany,strana se rozštěpila,strana vyrovnala a dodanila všechny finanční pohledávky
V normální hospodářské instituci – firmě – je toto na vysokou pokutu přímo zodpovědné osobě (50000,-Kč).
Jestli si myslíte,že předseda strany se musí zabývat každou účetní položkou,potom jste na omylu.
Samozřejmě,že taková hospodářská instituce musí mít jasně deklarovanou hmotnou zodpovědnost.A tím zodpovědným je pan L.Novák.
Kdyby se toto stalo např. ve Vítkovicích ,tak řeknete,že to je jejich věc
- kupónová privatizace – proboha pane Hutka,pane Fischer – to je a byla nejakceptovatelnější (společensky i politicky prosaditelná distribuce neprodatelného majetku).
- Co to zase vytahujete za strašáka, ta privatizace je jen metoda odstátnění – to,co se s tím stane ,je v rukou managementu,představenstev a orgánů definovaných zákonem,ano i drobný akcionář je vinen tím ,že je vlastníkem neprosperujícího podniku – zeptejte se ho kolikrát se zúčastnil valných hromad,kolikrát v nich vystoupil s podnětem,jak hlasoval.
Jestli jste nevydělal na kupónové privatizaci – tak jste neschopný blb – já jsem vydělal za 7500,-Kč 840000,-Kč.Já jsem spokojen – prodal jsem ,když kupovali,nechtěl jsem být drobným akcionářem.
- Právě tímto měla být privatizována POLDI – KP zaručuje nezávislost podniků na státu – ale i státu na nich.Já prosperuji,a na problémy havířů a hutníků z vysoka seru.To jsou jejich problémy,ne moje.
Já taky za to neberu prémie a tantiémy.
- Píšete a nadáváte panu K.Dybovi.Je to jeden z mála lidí,kteří znají problematiku financování státní správy – tzv fiskálního federalismu. jestli máte pocit,že při privatizaci Telecomu došlo k nepravostem – udejte ho.Ale neurážejte,neplivejte.Je to nízké.
- Nikdo,žádný stát,se nevyrovnal s minulostí tak přesně a detailně jako Česká republika.
- byl přijat lustrační zákon,který naplnil svoji funkci už tím,že spousta osob vůbec do státní správy nešla.
- byl přijat zákon o potrestání zločinů komunismu (kolikpak jste podal oznámení)
- pro ty ,co na to finančně nemají byl zřízen extra úřad (Bendův úřad)
- je umožněna činnost občanských sdružení a iniciativ.
Ano ,to je jen legislativní rámec,ale vy občan Hutka toho máte využít a ne dřistat nesmysly.
Proboha,ve Španělsku a Porugalsku udělali tlustou čáru – vy nemáte právo se vůbec zeptat ,co dělali F.Gonzales,Aznar,Soares za Franca nebo Salazara.
V Německu mají STASI větší důchody,než soukromí rolníci na západě.
Pane bývalý písničkáři,vzpamatujte se.Chodil jsem na Vás do klubů,mám Vaše desky.Bylo mi dobře,když jste hrál v roce 1989 v Praze.mysle jsem si, teď mně i mým třen dětem bude líp.Když ale čtu Vaše články,tak je před nimi tajím.

S pozdravem
ing.Šimurda

***

Vážená redakce Lidových novin,

Nejsem z těch, kteří by často psali někam do novin svůj názor na to, co se v novinách tiskne a předkládá čtenářům. Nicméně tentokrát mi to nedá a využívám prvé volné chvilky k tomu, abych Vám napsal a vyjádřil Vám své poděkování.
Mám na mysli článek, resp. fejeton Jaroslava Hutky s názvem "Masarykova cihla", který vyšel ve čtvrtek 18. května t.r. v pražském vydání.
Předně jsem ani trochu netušil, že pan Hutka, jehož písničky mám mimochodem velice rád, je tak výstižný autor a dokáže přesně pojmenovat ty skutečnosti, o kterých ve svém článku píš. Je mi 62 let a pod každé jeho slovo, pod každou větu, která je v tomto článku, se mohu okamžitě a bez váhání podepsat.
Kdyby to bylo třeba jenom trochu možné, přimlouval bych se za to, abyste tento článek tiskli periodicky nejméně jedenkrát měsíčně, a to tak dlouho, dokud většině českého národa nedojdou skutečnosti, které obsahuje. Měl by se vyučovat na základní škole a jeho obsah by měl být povinnou částí maturitních zkoušek.
To ale trochu fantazíruji, že? Nicméně to nemění nic na tom, že Vám za uveřejnění zmíněného článku (ale i některých podobných) z celého srdce děkuji.
Se srdečným pozdravem
Bohumil Pardubický, Praha

***

JUDr. Tomáši Sokolovi

V LN z 24. Května polemizuje pan doktor Tomáš Sokol s panem Hutkou a právnicky asi perfektně probírá všechny aspekty sporu "Novák a sponzorování ODS". V této argumentaci mu asi lze těžko něco vytknout. Vždyť je to právník a svůj text si mohl po napsání přečíst a dopromyslet. V argumentaci se asi nemýlí, v té má asi pravdu. Ale přeci - jaksi v tom podstatném - má pravdu Hutka. Ten obecně píše o nešvarech u nás a jako východisko mu slouží zmíněná kauza, ve které prostě Sokol figuruje - a to podle Hutky (i mne) na nesprávné straně. Možná bych ve všem s Hutkou nesouhlasil, ale v jednom - a to v tom podstatném - Hutku podporuji.
Dnes už spor okolo Báči a Sinhy vypadá úplně jinak než zpočátku. Dnes je úplně jedno, jak spor před soudem dopadne. Nezáleží už - z pohledu občana - na tom, zda bude Novák (jehož je mi vlastně trochu líto) a s ním ODS odsouzena nebo ne. Snad mne jen trochu zajímá, bude-li event. osvobozující rozsudek zdůvodněn nedostatkem důkazů, či z důvodů prokázané neviny. Myslím, že soudce Hodoušek může rozhodovat zcela svobodně, o nic totiž už nejde.
Podle názoru prostého občana, jako jsem kupř. já, vypadá celá kauza takto: ODS dostala 15 milionů korun a nám občanům vzkázala, že nám nic není do toho, kdo je dárcem. Proto ta jména Sinha a Báči. Bylo to provokativní, až urážlivé. Jako když si z nás - odpusťte to slovo - dělají srandu. Pak se ale ukázalo, že za tím darem je pan Schreiber. Peníze dal z lásky, protože miloval ODS. Podle právníka to asi prohlásit lze. Je ale otázka, uvěří-li té lásce také občan. Zejména, když se pak ukáže, že pan Schreiber privatizoval Třinecké železárny. Předseda strny prohlásil, že se o záležitost nestaral, na to že má své lidi. Nešlo o zaplacení kafe, ale o položku o šest řádů vyšší. Předseda samozřejmě může prohlásit, že o tom nic nevěděl. To není trestné. Je ovšem otázka, je-li to také důvěryhodné. Já si myslím, že povinností předsedy takové strany je o tak velkých darech něco vědět. Asi jsem si to nemyslel sám. Bylo-li tvrzení o Báčovi a Sinhovi podezřelé prostým občanům, měl především předseda strany zastříhat ušima a věc prověřit a třeba i zrušit cestu do Sarajeva. V zájmu pověsti své strany. Nebo to pro něho byla opravdu jen prkotina?
Ve straně došlo k velkému vření. Předseda ale odjel do Sarajeva, v nejkritičtější době, kdy právě měl zůstat doma a vznikající malér řešit. Nechal vývoji volný průběh, aby po návratu prohlásil logický důsledek - rozštěpení strany - za Sarajevský atentát. Všechny události, které následovaly, svědčí o jedné věci: jedná se o velký skandál a straničtí funkcionáři - včetně předsedy - dělají vše, aby se to ututlalo. Je to např. rezignace pana Dvořáka, jemuž zřejmě byly házeny klacky pod nohy při snaze případ poctivě vyřešit, jsou to snahy zatloukat - zatloukat - zatloukat, je to celý soudní proces s neuvěřitelnou zapomnětlivostí svědků. Ovšemže, zapomnětlivost nemůže být trestná. To pan Sokol samozřejmě ví a podezírám ho z toho, že k tomu radil. Vzniká tak ale dojem prostého občana, že se jedná o nečestnou kauzu. Pro něho už je jedno, jak soud dopadne, to už je vlastně nezajímavé. Dojem si občan dělá z toho, co je pravděpodobné a co není. V této kauze je těch nepravděpodobností až příliš.
Dovolte mi uvést paralelu: ošidí-li mne v obchodě prodavač, může se stát, že to udělá tak mazaně, že mu to nedokážu. Že moje případné obvinění v očích právníků neobstojí. Já však vím své, třeba ani necítím potřebu to dokazovat. Prodavač ovšem ztratil mou důvěru a sotva kdy mne v obchodě znovu uvidí.
Nakonec bych chtěl ještě uvést jednu vzpomínku. Můj otec měl přítele právníka a ten jednou prohlásil, že advokát dbalý své cti nikdy nepřijme k obhajobě nečestnou kauzu, i kdyby byla sebelukrativnější. To bylo ovšem kdysi dávno. Co o této zásadě soudíte, pane doktore Sokole?
Jaromír Juna, Praha