DOVOLÁNÍ O OCHRANU OSOBNOSTI
I. Dne 16. 11. 1998 rozhodl ve věci žaloby na ochranu osobnosti podané žalobcem proti žalovaným v prvním stupni Krajský soud v Plzni (č. J. 19 C 7/97-159) tak, že žalovaný Vydavatelství Vltava s. r. o. je povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na poslední straně Plzeňského deníku text tohoto znění: "Omlouváme se Ing. Karlu Dybovi za nepravdivé výroky, a to: "… je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři," kterými jsme ho v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost ?" otištěném v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996 na straně 17 nepravdivě obvinili a zasáhli tak neoprávněně do jeho práva na čest. Vydavatelství Vltava, s.r.o. a Jaroslav Hutka", a aby žalovaný Jaroslav Hutka uveřejnění tohoto textu strpěl.
Dne 24. 6. 1999 rozhodl k odvolání žalovaných do rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Praze (č. J. 1 Co 57/99 - 182), že se rozsudek ve výše uvedeném výroku mění tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud rovněž přisoudil žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím.
II. Proti rozsudku odvolacího soudu je v daném případě ze zákona přípustné dovolání, které tímto žalobce do výroků odvolacího soudu o povinnosti zveřejnit shora označený text a výroku o nákladech řízení podává.
Žalobce zakládá své dovolání na skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3, písm. d).
III. Soud prvního stupně i soud odvolací zjistily správně skutkový stav věci. Pro rozhodnutí ve věci shora uvedeného textu je totiž podstatné pouze, že tento text uveřejněný l. žalovaným je reprodukcí výroků 2. žalovaného v daném médiu v daný den. Tyto skutečnosti jsou mezi stranami od počátku sporu nesporné.
Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítá, aniž by tuto změnu doprovázelo správné a dostatečné právní posouzení skutkového stavu. Žalobce považuje takto právní posouzeni věci odvolacím soudem v jeho nedostatečné podobě obsažené v odůvodnění jeho rozsudku za nesprávné z těchto důvodů:
1. Závěry odvolacího soudu
Odvolací soud v odůvodnění dovozuje, že 1. žalovaný jako vydavatel novin neodpovídá za výroky obsažené v této tiskovině, přestože např. tiskový zákon (zák. 81/1966 Sb. v platném znění) tuto odpovědnost nijak nevylučuje resp. neomezuje, a to z toho důvodu, že s ohledem na čl. 17 Listiny základních práv a svobod, která deklaruje právo na informace je vydavatel hromadného sdělovacího prostředku povinen informovat veřejnost o projevech "státních a společenských činitelů" a tím zabezpečit právo veřejnosti na informace. Otiskl-li l. žalovaný rozhovor s 2. žalovaným, kterého soud na základě pofiderní úvahy shledává "společenským činitelem", plnil pouze svou povinnost podle čl. 17 Listiny a nemůže za své jednání nést žádnou odpovědnost. Bez dalšího odůvodnění v daném kontextu odvolací soud uzavírá, že z právě uvedených důvodů "nelze ve vztahu k prvnímu žalovanému přezkoumávat pravdivost napadených výroků."
Podle odvolacího soudu tak není dána odpovědnost 1. žalovaného a za předmětné výroky může odpovídat eventuelně pouze 2. žalovaný jako jejich autor. Jelikož však se žalobce domáhá vůči 2. žalovanému pouze strpění toho, že 1. žalovaný má být povinen otisknout omluvu žalobci, "žaloba vůči němu nemůže obstát". Po tomto konstatování se odvolací soud uspokojuje s odkazem na to, že by bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zabývat se otázkou oprávněnosti a přiměřenosti napadených výroků.
2. Rozhodné právní normy a právní principy pro řešení sporu
Žalobce se domáhá ochrany své cti vyplývající z práva na ochranu osobnosti zakotveného v Listině základních práv a svobod (čl. 10) a v Občanském zákoníku (§§ 11 a násl.). Ochrana cti v rámci práva na ochranu osobnosti je právem absolutním, které se uplatňuje vůči každému. Oba žalovaní - 2. žalovaný jako autor a 1. žalovaný tím, že dané výroky šířil v hromadném sdělovacím prostředku - jsou způsobilí zasáhnout do žalobcova práva na ochranu osobnosti, pokud jsou dané výroky protiprávní.
Žalobce se nedomáhá právní ochrany ani neargumentuje žádnými právními normami z tiskového zákona. Některé otázky ochrany osobnosti upravené speciálním způsobem v tomto zákoně nejsou ve věci podstatné, protože právním základem sporu je obecná ochrana osobnosti podle občanského zákoníku. Nicméně i odvolací soud konstatuje ve svém rozsudku, že za analogického použití tiskového zákona (!!! Použití celého zákona pro potřeby analogie je z hlediska právního státu nemyslitelné !!!) lze dovodit odpovědnost i za převzatá tvrzení, jelikož tiskový zákon odpovědnost vydavatele v tomto směru nijak neomezuje. Odvolací soud tak vlastně přiznává - odhlédneme-li od jeho následující argumentace o liberaci z odpovědnosti na základě čl. 17 Listiny, že existuje obecná odpovědnost vydavatele tiskoviny za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti třetích osob. Tato odpovědnost objektivního charakteru existuje i na základě speciálního předpisu (tiskového zákona), tak na základě předpisu obecného (občanského zákoníku).
Odmítnout je třeba argumentaci odvolacího soudu odkazující na čl. 17 Listiny zakotvující právo na informace jako na právní důvod, který by měl liberovat 1. žalovaného z jeho odpovědnosti za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti. Čl. 17 nezakotvuje absolutní právo na informace jakéhokoliv charakteru, nýbrž čl. 17 stojí na stejné úrovni v rámci ústavního pořádku s čl. 10 Listiny, který zaručuje (slovy odvolacího soudu "deklaruje") právo na ochranu osobnosti. Jak již naznačuje dikce odvolacího soudu, obě ustanovení Listiny deklarují existenci určitých garantovaných práv. Dojde-li ke konfliktu těchto práv, není rozhodné, zda právo na informace požívá veřejnost či jednotlivci a právo na ochranu osobnosti pouze určitý jedinec - obě práva mají rovnou hodnotu. Konflikt mezi oběma právy je třeba posoudit na základě zvážení přiměřené ochrany oprávněných zájmů v daném konkrétním případě.
Není sporu o tom, že lze takřka vždy respektovat při naplnění práva na informace veřejnosti současně i právo osob, které jsou předmětem takových informací, na ochranu jejich osobnosti. Garance obou diskutovaných práv paralelním způsobem závisí tedy na otázce přiměřenosti. 1. žalovaný jako vydavatel denního tisku je tak skutečně povinen informovat veřejnost v nejširším rozsahu, avšak i on stejně jako 2. žalovaný je povinen dbát práv třetích osob. 1. žalovaný si musí být současně vědom svého potenciálu resp. závažnosti důsledků, které mohou vzniknout v důsledku uveřejnění informací v hromadném sdělovacím prostředku.
3. Postavení hromadných sdělovacích prostředků a tzv. známých osobností
Vydavatelé novin nepožívají v rámci úpravy Občanského zákoníku ohledně ochrany cti a osobnosti žádné privilegované postavení ani jim nesvědčí žádná výjimka v tom smyslu, že by svým zpravodajstvím mohli zasahovat do práva na čest třetích osob. Ba naopak vzhledem k závažnosti následků, které může vyvolat eventuální neoprávněný zásah do cti třetí osoby, leží na vydavatelích novin (a jiných hromadných sdělovacích prostředcích) větší břímě odpovědnosti za to, jaké informace v daných mediích šíří.
Odvolací soud dále konstruuje v odůvodnění svého rozsudku kategorii "státních a společenských činitelů", kteří mají být zásadním zdrojem informací, kterých se týká čl. 17 Listiny. Podle své úvahy současně odvolací soud prohlašuje 2. žalovaného za "společenského činitele" a informace od něj pocházející za informace, které má 1. žalovaný povinnost šířit. Tato konstrukce odvolacího soudu nic nemění na tom, že poskytovatelé informací (a zejména hromadné sdělovací prostředky) jsou při své činnosti povinny dbát a šetřit oprávněné zájmy třetích osob vyplývající z práva na ochranu osobnosti. Absurdní však je, že svým výkladem odvolací soud vymezením okruhu jakýchsi "společenských činitelů" (vágnost této kategorie bije do očí!) ukládá hromadným sdělovacím prostředkům povinnost (!) uveřejňovat všechny (?) informace, které tito činitelé vyprodukují. Odvolací soud dále dovozuje, že pokud hromadný sdělovací prostředek šiří informace pocházející od "společenských činitelů," plní svou povinnost. Znamená tento výklad, že v případě, kdy hromadný sdělovací prostředek takové informace nezveřejní, svou povinnost porušuje a odpovídá společenským činitelům či dokonce jakémusi vyššímu obecnému zájmu za takové opomenutí? Má hromadný sdělovací prostředek šířit jakékoliv informace, které pocházejí od "společenských činitelů"? Prohlásil-li by 2. žalovaný s patřičnou vulgární, že žalobce např. "Sám rozkradl bývalý komunistický a svazácký majetek, soustavně přijímal úplatky a rozvíjel jiné formy korupce, jako ministr pouze lhal a podváděl" a označil ho proto řádkou vulgarismů, měl by 1. žalovaný jako vydavatel povinnost toto zveřejnit?
Patrné je, že odpověd' v duchu argumentace odvolacího soudu vede k absurdním a komickým závěrům. Argumentace odvolacího soudu tak zcela pomíjí otázku přiměřené a vyvážené analýzy zájmů na poskytování informací na jedné straně a ochraně osobnosti na straně druhé. Přiměřený výkon a zajišťování práva na informace může být snadno myslitelným způsobem v souladu s ochranou cti a osobnosti třetích osob. Přiměřenost v tomto smyslu spočívá jednak v tom, že způsob poskytování informací koresponduje adekvátním způsobem svému cíli zpravodajství veřejnosti. Mají-li být šetřena práva třetích osob, je nutno vždy dbát na skutečnost, zda bylo či je možné použít jiný způsob či prostředek, kterým by do práva třetí osoby nebylo zasaženo vůbec či mírněji (přiměřeněji).
Právě při zpravodajství médií o známých osobnostech (tzv. osobách veřejného zájmu) nelze požadovat, aby ochrana osobnosti takových osob byla absolutní. Práh ochrany je u těchto subjektů relativně snížen ve vazbě na zájem veřejnosti po informacích o činnosti a projevech těchto osob. Nicméně i tyto osoby požívají v rozsahu přiměřeně sníženém právo na ochranu své osobnosti a cti, které musí především média, která se o známé osobnosti zajímají, respektovat. Zcela zavádějící je v tomto ohledu argumentace odvolacího soudu, který prohlašuje 2. žalovaného za "společenského činitele" - t. j. patrně známou osobnost, přičemž na základě tohoto postavení má být 2. žalovaný zdrojem informací, které jsou média povinna šířit (jak vyplývá z výše uvedeného bez ohledu na jejich povahu, obsah atd.). Z této argumentace odvolacího soudu by tak vyplývalo, že by známé osobnosti mohly prostřednictvím médií legálním způsobem zasahovat do práva na ochranu osobnosti a cti jiných osob (nejlépe opět známých osobností). 2. žalovaný by tak mohl prohlásit o žalobci cokoliv.
Diskutované závěry odvolacího soudu jsou tak hrubě nesprávné. Informování médií o známých osobnostech je ovlivněno snížených prahem ochrany osobnosti a cti známých osobností, avšak známé osobnosti jako takové nedisponují žádným rozšířeným prostorem, který by jim umožňoval zasahovat do práv třetích osob (včetně jiných známých osobností).
4. Pasivní legitimace obou žalovaných
Z uvedeného tak vyplývá, že 1. žalovaný jako vydavatel hromadného sdělovacího prostředku zásadně odpovídá za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti třetích osob. Nesprávné je tedy právní závěr odvolacího soudu, podle kterého odpovídá za zveřejněné výroky přímo jejich autor (2. žalovaný) - nicméně autor předmětných výroků nesporně odpovídá za své výroky také, a to společně s 1. žalovaným. Žádnou roli tak nehraje skutečnost, zda je 2. žalovaný čímsi jako "společenským činitelem" či nikoliv, protože v žádném případě nelze rozvíjet myšlenky odvolacího soudu do té míry, že by 2. žalovaný jako "společenský činitel" za své výroky neodpovídal vůbec.
IV.
Stěžejní otázkou tak zůstává, zda jsou předmětné výroky ve své povaze neoprávněným zásahem do práva na ochranu cti a osobnosti žalobce.
1. Právní podmínky oprávněnosti hodnotícího úsudku
Předmětné výroky 2. žalovaného šířené l. žalovaným jsou hodnotícími úsudky. Mají-li být takové úsudky přípustné a nezasahující do práva na ochranu osobnosti, musí být věcné, konkrétní, přiměřené co do obsahu a formy a celkově nevybočující z mezí nutných za účelem informování veřejnosti při respektování společenských pravidel slušného chování.
Požadavek věcnosti vyžaduje, aby hodnotící úsudky vycházely z pravdivých skutečností. Nejedná-li se o skutečnosti pravdivé či obecně známé a hodnocení je difamující, jedná se o nepřípustný zásah do ochrany cti. Hodnotící úsudek musí vyplývat z výchozích skutečností. Přípustné hodnocení musí být také dostatečně konkrétní. Pouze všeobecné výtky závadného chování neopřené o konkrétní fakta a důkazy nejsou přípustné. Hodnotící úsudky musí být také přiměřené formou - t. j. použitými výrazy a formulacemi. Je-li v hodnocení či kritice určitých jevů či osob použito výrazů, jejichž míra expresivity je ve značném nepoměru s cíli hodnocení (t. j. takového cíle lze dosáhnout i bez takových výrazů) a z nichž vyplývá úmysl hodnotícího kritizovanou osobu urazit, jde o nepřiměřené hodnotící úsudky. Společenská závažnost neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti se dále násobí šířením předmětných výroků ve veřejnosti, což může typicky způsobit hromadný sdělovací prostředek. Aby byl určitý výrok neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, postačuje aby nesplňoval pouze některé z uvedených kritérií - t. j. nebyl věcný resp. konkrétní, nepřiměřený z hlediska formy či nepřípustný z hlediska společenského standardu slušného chování (zpravidla však zásah do práva na ochranu osobnosti kumuluje vícero z těchto znaků).
Z povahy věci (což potvrzuje i případ diskutovaný v tomto podání) vyplývá, že v případě subjektivního hodnotícího úsudku není možný tzv. Důkaz pravdy, na základě kterého by se prokázala pravdivost tvrzených výroků, což by mohlo jejich autora zprostit odpovědnosti. Netřeba zmiňovat, že však v případech, kdy by byl takový důkaz možný, spočívá důkazní břemeno na autorovi sporného výroku.
2. Rozbor výroku, který je předmětem žaloby
Výrok "... je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři" nesplňuje ani jedno z dílčích kritérií přípustnosti hodnotícího úsudku, a nemůže být proto shledán přípustným. Tento výrok není věcný, jelikož v případě hodnotícího úsudku nelze vést důkaz pravdy, protože výrok je výrazem subjektivního přesvědčení jeho autora. Nicméně ani mimo tuto sféru neexistují žádné indicie pro to, že by žalobce byl nebo měl být trestně stíhán ("bejt na prokurátora" nebo že by byl shledán lhářem či podvodníkem ("opravdový gauner" - k tomuto pojmu srov. Důkazy vedené v řízení před soudem prvního stupně). Otázka viny náleží po právně relevantní stránce výhradně do kompetence soudu.
Výrok je dále zcela obecný a nekonkrétní a nerozvádí žádná fakta či důkazy pro svá tvrzení. Z hlediska formy směřuje použitá expresivita výrazů k jasnému cíli vyjádřit se hrubě urážlivým (difamujícím) způsobem o osobě žalobce. Není sporu o tom, že na kritickou adresu žalobce bylo možné volit i jiné přiměřenější a slušnější výrazové prostředky. Použité výrazivo je tak evidentně v nepoměru s cíli hodnocení. Je si však třeba položit otázku, zda měl 2. žalovaný vůbec nějaké cíle, když pronášel své výroky, nebereme-li v úvahu potřebu po vlastním zviditelnění. Způsob hodnocení také zcela obchází i nejširší přijatelné meze společenského standardu slušného chování.
V.
Z uvedeného vyplývá, že jednání spočívající ve výrocích 2. žalovaného šířených 1. žalovaným představuje neoprávněný zásah do práva na ochranu cti a osobnosti žalobce. Žalobce proto navrhuje dovolacímu soudu, aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k novému rozhodnutí.
V Praze, dne 12.10.1999
Ing. Karel Dyba