ZÁVĚREČNÝ NÁVRH ŽALOBCE O OCHRANU OSOBNOSTI
K výzvě soudu činí žalobce tento závěrečný přednes:
1. Skutková zjištění
Z hlediska skutkového je souzená věc velmi jednoznačná. Důvod požadované právní ochrany spočívá ve výrocích uvedených v žalobě, uveřejněných v periodickém tisku, konkrétně ve vydání Plzeňského deníku z 15. 3. 1996 na straně 17.
První žalovaný je vydavatel deníku, v němž byly předmětné výroky otištěny, druhý žalovaný je spolupracovníkem Plzeňského deníku, který s třetím žalovaným vedl rozhovor, a třetí žalovaný výslovně uznal hodnověrnost výroků obsažených v interview, který Plzeňskému deníku poskytl.
2. Právní posouzení
a) Předmětné výroky jsou hodnotícími soudy a nikoliv skutkovými tvrzeními
Podstatné je, že neoprávněný zásah do osobnostních práv, konkrétně do práva na ochranu občanské cti žalobce, byl uskutečněn nikoliv zkreslením skutkových údajů, nýbrž hodnotícími výroky. Takové projevy nelze posuzovat z hlediska pravdy či jejich pravdivosti. Podstatné je však zjišťovat, do jaké míry je možné tyto výroky považovat za součást svobody projevu, anebo zda tyto projevy tuto míru překračují.
b) Oprávněnost předmětných výroků
Posuzovat oprávněnost či neoprávněnost nebo protiprávnost určitých výroků (kritiky) znamená sledovat, do jaké míry tyto hodnoticí soudy jsou v souladu se skutečností, z níž vycházejí, anebo naopak do jaké míry jsou se skutkovým základem v rozporu. Úsudek (hodnotící soud), je totiž závěrem, který musí být ve vztahu k rozhodným skutečnostem. Tyto skutečností mohou být bud' uvedeny v určitém kontextu s hodnoticímí soudy (viz d) anebo musí být obecně známé (viz e). Jak k tomu dospěla jednoznačně i literatura, za oprávněný výkon svobody projevu však nelze v zásadě považovat případ, ve kterém úsudek (hodnotící soud) nevychází ze žádného skutkového podkladu.
c) Kritika nevychází z konkrétního kontextu
V daném případě je situace jednoznačná. Všechny výroky zaměřené proti žalobci, které jsou součástí předmětného rozhovoru s třetím žalovaným, nemají skutkový kontext. I když uvedený rozhovor je velmi rozsáhlý, k uvedeným výrokům postrádá jakákoliv věcná konstatování, zjištění, skutkové údaje apod.
Tento závěr podporují vyjádření prvého žalovaného a všechna písemná vyjádření třetího žalovaného. Prvožalovaný přiznává, že výroky vyjadřují pocity třetího žalovaného, že jde o kritické hodnocení (vyjádření prvého a třetího žalovaného z 2. 10. 1997). Toto zjištění je potvrzováno i ve vyjádření prvého žalovaného z 23. 4. 1997, kde se uvádí, že třetí žalovaný v rozhovoru vyjadřuje své názory na určité společenské jevy tak, jak jsou zaznamenány v napadených článcích. Zcela jednoznačně se o tom vyjadřuje i třetí žalovaný ve svém vyjádření z 21. srpna 1997, když uvádí, že veškerá tvrzení, obsažená v předmětných výrocích, jsou hodnotící povahy. Přisvědčuje, že hodnocení jsou podána v expresivní formě.
d) Předmět kritiky (výroků) není součástí obecného povědomí
Nejpodstatnější zjištění učinil sám 3. žalovaný, který při svém výslechu dne 17. 9. 1997 uvedl na dotaz ohledně svých pocitů a hodnotících výroků, že tyto "pocity jsem získal z různých médií, novin, televize, rozhovoru s lidmi a vlastním přemýšlením" .
Soudem provedené dokazování ohledně oprávněnosti hodnotících výroků nemá žádný právní význam. Dodatečně nelze totiž kritiku odůvodňovat. Jen pro úplnost se uvádí, že ani z výpovědí svědků Pobořila a Blaháka nevyplývá konkrétní porušení povinností žalobcem tak, aby ho bylo možno kritizovat nejen předmětnými, ale ani podstatně mírnějšími výroky.
Dále je třeba vypořádat se s otázkou, zda předmět kritiky a terč napadených výroků, tj. činnost žalobce jako ministra hospodářství, byla natolik obecně známa, že by bylo možné z tohoto obecného povědomí vycházet jako ze skutečnosti. Tuto otázku lze vyřešit jednoznačně. K věci byla vyslechnuta jako svědkyně ing. Květa Kořínková, bývalá ministryně Vlády ČSFR, která byla odpovědná za správu majetku býv. KSČ a SSM a která se jako poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a členka rozpočtového výboru tohoto orgánu o otázku majetku býv. KSČ a SSM dále zajímá. Ani tato mimořádně dobře informovaná svědkyně nebyla schopná konstatovat, zda ministr jednal v souladu s ústavním zákonem.
Je tedy zřejmé, že nelze vycházet z obecné vědomosti o činnosti Ministerstva hospodářství ČR a činnosti představitele tohoto ministerstva, ministra Dyby.
e) Povaha výroků
Shora uvedené výroky mají, jak je uvedeno i v žalobě, mimořádně expresivní povahu:
- výrok "mohli by bejt tak na prokurátora" vypovídá, že dotčená osoba se dopustila protiprávního kriminálního jednání, anebo alespoň je ve vážném podezření ze spáchání takového činu.
- výrok "je opravdový gauner" znamená, že jde o výjimečně (viz "opravdový") špatného člověka, zloděje, darebáka, ničemu.
- z dalšího výroku "rozpustí komunistickej a svazáckej majetek, a vypadá to, jako kdyby z toho něco měl" vyplývá, že se žalobci přisuzuje jednání za účelem osobního obohacení z veřejného majetku.
Z toho všeho vyplývá, že uvedené výroky jsou způsobilé zasáhnout do práva na čest a negativně zasáhnout i do práva na důstojnost osoby.
f) Otázka zavinění
Je zřejmé, že otázka subjektivního vztahu (zavinění) autora k následku výroků těchto projevů, které zasahují do osobnostních práv, je nerozhodná.
g) Osobní hlediska
Zejména zahraniční judikatura, a především judikatura Evropského Soudu pro Lidská Práva, se v několika rozsudcích zabývají otázkou omezení svobody projevu s ohledem na osobu, která je předmětem kritiky. Dospívá se k závěru, že politik je, na rozdíl od např.. soudce, více rezistentní, a tedy požívá nižšího standardu ochrany osobnosti. Je pravdou, že výroky směřovaly proti osobě ministra. Na druhé straně je však pravdou, že jejich expresivita je tak značná, že přesahuje i míru možné zvýšené rezistence z hlediska osobního.
V této souvislosti však je třeba hodnotit i odpovědnost autorů kritiky. Je zřejmé, že třetí žalovaný je osobou obecně známou, a v souvislosti s výrokem uveřejněným v periodiku se značným dosahem má proto zvýšenou odpovědnost za svá jednání. To platí přiměřeně o prvém žalovaném.
h) Právní základ: střet dvou principů a omezení svobody projevu
Je zřejmé, že kardinální otázkou tohoto sporu je, do jaké míry lze v konkrétním případě omezovat svobodu projevu ve prospěch ochrany osobnosti. Obecně platí, že princip svobody projevu a princip ochrany osobnosti mohou být v konfliktu. Výkon svobody projevu zahrnuje v sobě kritiku, která nemusí vždy být obecně kladně přijímána. Je však fundamentální součástí demokratické společnosti. Na druhé straně, jak to vyplývá i z článku 17 ze vztahu k článku 10 odst.l Listiny základních práv a svobod z mezinárodní úpravy, zejména z článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, lze svobodu projevu omezit zákonem, a to zejména ve prospěch ochrany cti a důstojnosti člověka. Měřítkem řešení tohoto konfliktu je oprávněnost kritiky. Oprávněnost uvedené kritiky je především však dána jejím vztahem ke skutkovému základu. V daném případě, konstatováno shora, neexistuje, kromě emocí skutkový základ, z něhož by kritika vycházela, a proto je třeba takovouto kritiku pokládat za nepřípustnou. Předmětné výroky jsou urážkami, které žalobce poškozuje, a proto tvoří předmět protiprávního jednání.
3.
S ohledem ke zjištění, že druhý žalovaný je zaměstnancem prvého žalovaného, bere žalobce žalobu proti druhému žalovanému zpět.
4. Závěrečný návrh
Ze shora uvedeného plyne, že žaloba je důvodná.
V Praze dne 15. května 1998 ing. Karel Dyba