VYJÁDŘENÍ K NÁVRHU NA ZAHÁJENÍ ŘÍZENÍ O OCHRANU OSOBNOSTI
Třetí žalovaný je žalován žalobcem za výroky učiněné v souvislosti s interview, které bylo otištěno v Plzeňském deníku 15. 3. 1996.
Žalobce se domnívá, že výroky zde uváděné jsou nepravdivé a svým obsahem objektivně způsobilé ohrozit, ale i porušit lidskou důstojnost, ale i společenskou vážnost žalobce.
Třetí žalovaný podával sám své vyjádření u Krajského soudu v Plzni 25. 8. 1997, nyní prostřednictvím svého plnou mocí vykázaného právního zástupce podává toto další vyjádření:
Jak je uvedeno i v předchozím vyjádření právního zástupce žalovaného i žalovaného samého, jsou výroky, které vkládá žalobce do úst žalovanému, vytrhovány z kontextu, a to naprosto účelově. V článku z 15. 3. 1996 je uveden vztah jak pisatele článku tak i pana Hutky k "mocným". V článku vypráví třetí žalovaný o svém vztahu k poměrům v republice, vypovídá se ze své emigrace, vypráví o svém vztahu např. ke zpěvákovi Karlu Krylovi. Také se věnuje vztahu k prezidentovi. Dále se vypovídá též ze svého vztahu k bývalému ministrovi Tigridovi, a v neposlední řadě se vyjadřuje k otázce, zda je na politické scéně u nás někdo, kdo třetího žalovaného rozesměje, potěší nebo podráždí. K tomu se pak vyjadřuje zejména tím, že se mu na této scéně dneska nelíbí nikdo, ač je mu někdo a někdy sympatičtější, někdo méně, ale vyloženě sympatického člověka na politické scéně nevidí. V této souvislosti se pak vyjadřuje k bývalým ministrům Němcovi, Dybovi, Bendovi. Vyjadřuje také svůj pocit o tom, že jsou to "opravdoví gauneři" a slovo gauner používá jako hodnotící. Svůj pocit pak dokládá ve vztahu k žalobci s poukazem na to, jak bylo naloženo s komunistickým a svazáckým majetkem, a jaká byla bytová politika jmenovaného (žalobce). V závěru pak uvádí, že v cizině, kde žil dlouhou dobu, se tyto věci uvádějí beze strachu o to, zda by jmenovaný a kritizovaný politik vyvolal v této souvislosti soudní řízení. Ne tak v Čechách (vyjádření právního zástupce). Je však třeba podtrhnout, že v článku je uvedeno, že není urážen nikdo ze jmenovaných jako člověk, když autor výroků se vyjadřuje k jmenovaným osobám jako politikům, a sám uvádí, že kritikou špatného postupu některého politika není urážka osobnosti, neboť výkon politiky je funkcí této osoby, nikoli výrazem jeho osobnosti případně majetku.
Právě vytrhováním těchto výroků z kontextu a hodnocení výroků naprosto jinak, než má autor na mysli, dovozuje žalobce urážku své osobnosti.
V této souvislosti je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ČR R 15/96 z 19. 7. 1995, dle kterého "kritika počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj (nejde o tvrzení dotýkající se intimní sféry života fyzické osoby), nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení § 11 obč. zák., a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby". (Je uvedeno již v předchozím vyjádření.)
K tomu je třeba uvést, že žalobce není kritizován jako osobnost, ale je vedena kritika výkonu jeho funkce. Samozřejmě, že kritizovaný by měl v tomto řízení podat důkaz pravdy. Je však na žalobci, aby prokázal, že výkon jeho politické funkce byl veden správným směrem ve snaze rozvoje společnosti, že konkrétně pak citované komunistické a svazácké peníze se dostaly tam, kam měly, že bytová politika nebyl "průšvih", a tyto skutečnosti by právě měl prokazovat žalobce. Žalovaný pouze vyjadřoval své pocity, které nejsou ojedinělé, a jejichž opodstatněnosti nasvědčuje vývoj ve státním aparátu. V této souvislosti je třeba připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu č. R 103/67, podle kterého "je nutné rozlišovat kritiku od neoprávněného zásahu, přičemž rozdíl je třeba spatřovat v pravdivosti, objektivnosti projevu , který je projevem sledován. Nelze přiznat právo na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 obč. zák., jestliže se někdo choval proti zájmu společnosti a je za toto kritizován". V projevech třetího žalovaného se projevuje zájem o ochranu zájmů společnosti, který vystupuje proti atributům státního aparátu, které ve svých důsledcích zájem společnosti poškozují. I o tom jsou pak výroky týkající se výkonu politické funkce žalobce.
Pokud žalobce odkazuje též na článek ze 13. 4. 1996, je třeba uvést, že tento článek je uvozen celou žádostí o omluvu, tato žádost byla otištěna, a byl k ní poskytnut i komentář třetího žalovaného. Jaký je zásah do ochrany osobnosti v tvrzení, resp. v úvaze, která je uváděná v odst. III. žaloby ("může někdo říci, co se s tím majetkem stalo? Já mám za to, že byl rozkraden. Může mi pan ministr dokázat, že tomu tak nebylo?"). Dále pak vyjadřuje třetí žalovaný zkušenosti nejen své, ale většiny občanů v této společnosti, které se týkají např. postupu aparátu vůči korupci, vůči různým nešvarům ve společnosti, vůči rozkrádání majetku a pod. Postupem doby nabývají kritizované jevy na intenzitě. O osobě žalobce se vyjadřuje třetí žalovaný tak, že jej nezná, jediné, co zná z jeho soukromí, je ve společnosti tvrzená účast jeho manželky v uváděné firmě a uzavírá, že ve vztahu k žalobci, který je zřejmě značně vztahovačný, v rozhovoru šlo třetímu žalovanému výhradně o žalobce jako veřejnou osobu ve funkci ministra hospodářství. K tomu je pak třeba v tomto vyjádření dodat, že v této funkci skutečně žalobce odpovídal, pokud ústavní odpovědnost se ve vztahu k ministrovi má vztáhnout, za postup při vymáhání bývalého majetku KSČ a SSM, stejně tak odpovídal i za řešení bytové politiky, za monopol různých firem apod. Že zejména tyto věci nesvědčí o souladu výkonu státního aparátu na straně jedné a zájmu společnosti na straně druhé je věc všeobecně známá. Dále pak v článku ze 13. 4. 1996 ve vztahu k žalobci uvádí třetí žalovaný pravdivé údaje např. snižování porodnosti a jeho vztah k zajištění bydlení, dále se vyjadřuje k monopolu Telecomu atd. Jedná se tedy o kritiku státního aparátu, výkonu správních funkcí, které neprospívají občanovi, jedná se o kritiku státního aparátu, jehož funkce nefungují.
Není pravdou, že jde o kritiku žalobce, ale jde o kritiku výkonu funkce ministra hospodářství ČR. Tato kritika je věcná i konkrétní, a co do obsahu a formy nevybočuje ze společensky uznaného účelu. Za krádeže nikdo obviňován není, a toto tvrzení uváděné v žalobě svědčí opět o vztahovačnosti žalobce. Nikdo v článku neuváděl, že označená osoba se zvlášť zavrženým způsobem neoprávněně obohacuje. Ani v jednom článku nejde o to, zda někdo krade, nikde se neobjevuje tvrzení o tom, že někdo krade, ale jedná se o oprávněnou kritiku státního aparátu. Proč tvrzení o tom, že "nikdo neví, kam tyto prachy přišly", vztahuje žalobce na sebe a obviňuje se tím z krádeže, neví nikdo z žalovaných (stejně tak i označování žalobce sebe sama z podezření z korupce).
Pokud je v žalobě uváděno, že je absurdní, že je vznášen požadavek na ministerstvo, aby prokázalo, že jednalo v souladu se zákonem, musí se podivit i třetí žalovaný tomu, co je absurdního na tomto požadavku. Občanským právem resp. ústavním právem je právě vznášení těchto požadavků, když existují pochybnosti, a možno říci i tvrzení o tom, že státní aparát v některých úsecích nejednal v souladu se zákonem, se zájmy společnosti, se zájmy občanů této země.
Kritika obsažená v rozhovoru z 15. 3. 1996 obsahuje odůvodnění svých tvrzení, obsahuje důkaz pravdy o tvrzeních, která se v článku objevila.
Ve vztahu ke tvrzení týkající se bytové politiky, případně použití peněz "komunistického a svazáckého majetku", a zejména pak k citaci uvedené v žalobě "kteří prachy mají a ne v zájmu těch, kteří ty peníze nemají", je třeba uvést, že třetí žalovaný neví, do jaké skupiny v této souvislosti se řadí žalobce, v jakém kontextu se ho toto tvrzení dotýká, kde spatřuje pravdivost či nepravdivost tohoto tvrzení, kde spatřuje útok na svou osobu.
Závěrem tohoto vyjádření je třeba uvést, že nikdo (a objevuje se to již v prvém článku) neměl úmysl zasáhnout do integrity osobnosti žalobce, že se jednalo o odůvodněnou kritiku výkonu jednoho úseku státní správy. Jak již bylo uváděno v souvislosti s citovanými judikáty je přípustné i ve vztahu k pravdivým údajům ironizování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby, tím spíše, že se jedná o kritiku ministra v souvislosti s výkonem funce toho ministerstva, v jehož čele stojí (resp. stál).
K petitu samému se pak musí též třetí žalovaný vyjádřit tak, že neví, jak by byl petit žaloby proti němu vykonatelný. Třetí žalovaný není povolán ničeho strpět, resp. nic nestrpět, protože žádným způsobem nemůže nikterak ovlivnit to, jak se bude chovat prvý žalovaný ve vztahu k případnému rozsudku, resp. k požadavku žalobce.
V petitu samém není patrné, jakých přesných výroků se má týkat postoj třetího žalovaného k tvrzení žalobce, a proto obžalovaný i z tohoto důvodu (a to při neustálém zdůrazňování pravdivosti svých tvrzení) navrhuje zamítnutí žaloby. Navrhuje se též, aby žalobce byl uznán povinným nahradit náklady řízení.
Jaroslav Hutka
10. 9. 1997