VYJÁDŘENÍ PRVNÍHO A DRUHÉHO ŽALOVANÉHO - DOPLNĚNÍ ODVOLÁNÍ
Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky č. j. 30 Cdo 214/2000-219 ze dne 7. února 2001 byl na základě dovolání žalobce zrušen rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 57/99 - 182 ze dne 24. června 1999 a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na obsah shora uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podávají první a druhý žalovaný prostřednictvím svého plnou mocí vykázaného právního zástupce toto vyjádření, které koncipují jako doplnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně:
Nejvyšší soud ČR vyslovil ve svém rozhodnutí názor, že se interview jako forma rozhovoru mezi dvěma nebo více osobami zaměřený na získání informací, argumentů a názorů a určený k publikaci liší od běžného rozhovoru tím, že v zájmu publicistického záměru vydavatele vedením tohoto rozhovoru tazatelem jsou cíleně kladeny otázky vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. Na základě tohoto závěru pak Nejvyšší soud ČR dovodil, že v případě interview nelze mít bez dalšího za to, že se jedná pouze o reprodukci tvrzení určité osoby, ale že je třeba zároveň přihlížet i k faktu publicistické součinnosti vydavatele.
Prvnímu i druhému žalovanému není zcela jasný obsah názoru Nejvyššího soudu ČR, který spatřuje rozdíl mezi interview a běžným rozhovorem v tom, že v rámci interview jsou tazatelem cíleně kladeny otázky vyplývající z tématu, ze záměru a z konkrétní situace. První a druhý žalovaný v této souvislosti upozorňují na skutečnost, že interview je, jak ostatně správně uvedl i Nejvyšší soud ČR, jednou z forem rozhovoru a že podstatou každého rozhovoru, tedy i interview, je kladení otázek za účelem získání odpovědí. Rovněž tak je pro každou formu rozhovoru typické, že otázky jsou kladeny cíleně a vyplývají z určité situace či tématu, neboť je zcela nelogické, aby tazatel i při tzv. běžném rozhovoru kladl otázky nahodile bez jakéhokoliv systému či bezúčelně.
První a druhý žalovaný konstatují, že napadený článek "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?"lze z hlediska vymezení žurnalistických žánrů označit jako tzv. interview prosté, které je charakterizováno jako bezprostřední formulování otázek a odpovědí a stejně tak jejich bezprostřední publikování (viz Karel Štorkán: Umění interview, Novinář 1983). Jedná se o typ interview, které je komponováno jako dialog (hovoří se o tzv. formě čistého dialogu - viz Vladimír Kalina, Nora Dolanská: Žánry umělecké publicistiky, Odeon 1992). Tento druh interview bývá zpravidla definován jako rozhovor se zajímavou osobností, jež je ochotna vyjádřit se k důležitým společenským otázkám, přičemž si nečiní nárok na zachycení vnější atmosféry, ani na popis osoby, neboť se má za to, že dotazované osoby jsou čtenáři blíže známy. Takový typ interview tak lze aplikovat pouze u veřejně známých osobností, když cílem tohoto žánru je soustředit čtenářův zájem na odpovědi těchto osobností, na jejich názory a úvahy o aktuálních otázkách.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je zřejmé, že článek "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?" bezvýhradně naplňuje charakteristiku shora popsaného typu interview, což je patrno již z nadtitulku "Jaroslav Hutka, legenda české folkové scény, hovoří o Holandsku, Čechách, Karlu Krylovi, Václavu Havlovi, Pavlu Tigridovi a "Klausově generaci", který napovídá, že předmětem tohoto rozhovoru je vyjádření názorů druhého žalovaného a kterým je druhý žalovaný prezentován jako veřejně známá osobnost, což je dáno i tím, že druhý žalovaný je v nadtitulku napadeného článku výslovně označen jako folková legenda.
První žalovaný odkazuje na ust. § 1, odst. 1 tehdy platného zákona č. 81/1966 Sb., o periodickém tisku a ostatních hromadných informačních prostředcích, podle kterého občané v souladu s ústavně zaručenou svobodou projevu, slova a tisku využívají periodického tisku a ostatních hromadných informačních prostředků k tomu, aby jejich prostřednictvím získávali informace a veřejně vyjadřovali své názory, přičemž podle ust. § 3, odst. 3 zákona č. 81/1966 Sb. se pod pojmem informace v periodickém tisku rozumí zprávy, údaje, fakta a názory uveřejňované v periodickém tisku a v ostatních hromadných informačních prostředcích ve všech formách publicistiky. S odkazem na citované ustanovení je zřejmé, že v periodickém tisku lze šířit informace prostřednictvím všech forem publicistiky, tedy i prostřednictvím interview ve formě čistého dialogu, tak jak je popsáno výše a tak jak je presumováno ve shora citované odborné literatuře.
První žalovaný dále uvádí, že podle výše citované odborné žurnalistické literatury se právě interview ve formě čistého dialogu blíží klasickému pojetí rozhovoru, tedy střídání otázek a odpovědí, a proto bývá tento typ interview v odborné literatuře označován spíše jako rozhovor. Pod pojem interview, pro které je typická vysoká míra publicistické součinnosti tazatele, jsou odbornou literaturou zařazovány spíše rozhovory kombinované vylíčením atmosféry, popisem dotazované osoby či rozhovory s prvky jiných publicistických žánrů, popř. i tzv. monologická interview. Hranice mezi běžným rozhovorem a interview ve formě čistého dialogu je tedy natolik úzká, že nelze hovořit o výrazných odlišnostech těchto typů rozhovorů, tak jak činí ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR.
První žalovaný též namítá, že v případě řízení o ochranu osobnosti či v případě řízení dle tiskového zákona je nutné respektovat určitá specifika běžného periodického tisku určeného pro informování nejširší veřejnosti. Tento názor zaujímá i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 156/99, kde konstatuje, že i s ohledem na čtenářský zájem lze přistupovat v periodickém tisku k určitým zjednodušením a že nelze v konečném důsledku klást na novináře nesplnitelné požadavky. S odkazem na svobodu projevu zakotvenou v čl. 17 Listiny základních práv a svobod shledává první žalovaný v tomto směru jako nesplnitelný požadavek, aby cenzuroval projevy druhého žalovaného, když s ním jako s osobností veřejného zájmu realizoval rozhovor, který měl být z hlediska své formy právě prezentací názorů a úvah druhého žalovaného nad aktuálními otázkami.
Pokud jde o publicistikou součinnost prvního žalovaného, resp. pracovníků prvního žalovaného, ve vztahu k obsahu předmětného rozhovoru, je v projednávaném případě třeba především zkoumat, na základě jakého podnětu vyslovil druhý žalovaný žalobcem napadené hodnocení jeho osoby. Z článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?" vyplývá, že hodnocení činnosti žalobce ve funkci ministra bylo součástí odpovědi druhého žalovaného na otázku pracovníka prvního žalovaného, zda je na politické scéně u nás někdo, kdo druhého žalovaného rozesměje, potěší nebo podráždí. Z dikce této otázky je zřejmé, že se jedná o dotaz naprosto obecného charakteru, který ani náznakem nesměřuje k osobě žalobce či k výkonu jeho funkce. Má-li být tedy dle názoru Nejvyššího soudu ČR hodnocen podíl prvního žalovaného na obsahu či celkovém vyznění rozhovoru s druhým žalovaným, lze i s přihlédnutím k pokládaným otázkám a k obsahu celého rozhovoru konstatovat, že není dána příčinná souvislost mezi publicistickým působením pracovníka prvního žalovaného a vyjádření názoru druhého žalovaného.
Ohledně oprávněnosti napadených výroků první i druhý žalovaný konstatují, že rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce s rozsudečným návrhem na uložení povinnosti žalovaným omluvit se za výroky: "A Dyba? Ten je úžasnej, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek … a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl." Žalobce tento výrok rozsudku soudu prvního stupně odvoláním nenapadl, takže tento již nabyl právní moci. Pokud se žalobce proti tomuto výroku dále nebrání, naznačuje tím, že tento výrok druhého žalovaného může být pravdivý a že je tak podezření druhého žalovaného o neoprávněných machinacích žalobce kolem majetku KSČ a SSM důvodné a oprávněné. Jestliže tedy druhý žalovaný na základě takto důvodného podezření vyslovil své hodnocení osoby žalobce coby ministra, kdy ho označil za "opravdového gaunera", bylo toto hodnocení vysloveno ve vztahu k objektivně existujícím okolnostem. Z těchto důvodů tak první i druhý žalovaný zastávají názor, že v projednávaném případě byla dána oprávněnost hodnotících úsudků druhého žalovaného.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích (a to např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 359/96 nebo v usnesení sp. zn. III. ÚS 372/98) opakovaně konstatoval, že je třeba ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod poskytnout ústavní ochranu názorovému projevu určitého subjektu, pokud vychází z objektivně existujících okolností a pokud je zde s ohledem na charakter takového projevu dána možnost takový hodnotící úsudek daného subjektu přezkoumat a vytvořit si tak vlastní názor. Z výrazových prostředků použitých druhým žalovaným je zřejmé, že druhý žalovaný nepodává své hodnocení činnosti žalobce jako nezvratný fakt, o kterém nemohou existovat žádné pochybnosti, nýbrž své hodnocení prezentuje jako svůj pocit, takže umožňuje adresátům svého sdělení utvořit si na danou skutečnost svůj vlastní názor a vyjadřuje tak svou přístupnost k diskusi či polemice. První i druhý žalovaný odkazují na další právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 357/96, podle kterého jestliže je každý názor, stanovisko či kritika vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17, odst. 1 Listiny základních práv a svobod zásadně přípustnou záležitostí, tím spíše je tomu tak u kritiky vyjádřené polemickým způsobem. Pokud je tedy kritický pohled druhého žalovaného na činnost žalobce vyjádřen pouze jako názor či pocit druhého žalovaného a druhý žalovaný tak připouští bez výhrad možnost názoru opačného, nebyly splněny předpoklady pro omezení svobody projevu předepsané v čl. 17, odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Druhý žalovaný konstatuje, že se Nejvyšší soud ČR zabýval pouze výrokem o povinnosti omluvy ze strany prvního žalovaného; absolutně však opomenul námitky druhého žalovaného týkající se nevykonatelnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým je druhému žalovanému ukládána povinnost strpět uveřejnění daného textu. Druhý žalovaný tak znovu uvádí, že výrok žalobního petitu o jeho povinnosti strpět uveřejnění omluvy v navrženém znění, tak jak je žalobcem koncipován, je nevykonatelný, neboť pro případ nesplnění této povinnosti ze strany druhého žalovaného nelze tuto povinnost vymáhat žádný ze zákonem upravených způsobů výkonu rozhodnutí. Druhý žalovaný na základě tohoto nevykonatelného výroku rovněž nemá žádnou možnost dosáhnout toho, aby první žalovaný případně splnil povinnost uveřejnit omluvu, pokud by mu tato byla pravomocně uložena.
Nutno však podotknout, že i ve světle dalších judikovaných závěrů, a to buď Ústavního soudu (nález Ústavního soudu pod sp.zn. I. UF 15/95 Sb., či rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR sp.zn. 1 CZ 32/78 atd.) je předpokladem poskytnutí ochrany toho, že došlo k neoprávněnému zásahu, a jednak to, že tento zásah byl objektivně způsobilý přivodit újmu na právech chráněných ust. § 11 a násl., obč. zák. Obě tyto náležitosti musí být splněny, aby vznikl právní vztah, jehož obsahem je právo domáhat se ochrany podle ust. § 11, obč. zák., a povinnost soudem uložené sankce snášet. Jestliže výrok, který předpokládá následné hodnocení, je pravomocný, a jestliže se o tomto výroku podařilo unést žalovaným "důkaz pravdy", pak hodnotící kritika sama o sobě nemůže být předmětem ochrany osobnosti, resp. hodnotící kritika vycházející z pravdivých závěrů nemůže být sama o sobě útokem do sféry ochrany osobnosti.
První žalovaný tak namítá, že vzhledem k výše uvedenému mu nemůže být uložena povinnost uveřejnit omluvu navrženou žalobcem, neboť se v projednávaném případě nejednalo o neoprávněný zásah do chráněných osobnostních práv žalobce. Druhý žalovaný pouze konstatuje, že výrok vztahující se k jeho osobě je nevykonatelný, takže mu též nemůže být vyhověno.
V ostatním první i druhý žalovaný odkazují na obsah svých podání zaslaných soudu prvního i druhého stupně nebo učiněných před těmito soudy.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti první a druhý žalovaný trvají na podaném odvolání a navrhují odvolacímu soudu, aby rozsudek soudu prvního stupně změnil v napadených výrocích tak, že se žaloba žalobce v plném rozsahu zamítá, a přiznal prvnímu a druhému žalovanému právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů event. aby bylo postupováno tak, jak je uvedeno v předchozích podáních v tomto řízení.
1. žalovaný pak odkazuje i na své odvolání, kde změnil označení 1. žalovaného tak, jak uvedeno ve vyjádření k dovolání, které však zůstalo zatím nepovšimnuto jak dovolatelem (v tomto řízení žalobcem), tak rozhodujícím soudem.
VLTAVA-LABE-PRESS, a. s., Jaroslav Hutka
20. dubna 2001