ODVOLÁNÍ 1. A 2. ŽALOVANÉHO PROTI ROZSUDKU KRAJSKÉHO SOUDU V PLZNI
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni k č j. 19C 7/97 z 16. 11. 98 byl žalovaný Vydavatelství Vltava, s.r.o. uznán povinným do 15-ti dnů od právní moci rozsudku uveřejnit na poslední straně Plzeňského deníku text "Omlouváme se ing. Karlu Dybovi za nepravdivé výroky, a to: ... je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři, kterými jsme ho v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?" otištěném v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996 na straně 17 nepravdivě obvinili a zasáhli tak neoprávněně do práva na čest. Vydavatelství Vltava s.r.o. a Jaroslav Hutka."
Žalovaný Jaroslav Hutka byl uznán povinným strpět uveřejnění tohoto textu.
Dalšími výroky, a to zejména pod bodem III, byl zbytek žaloby zamítnut.
Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku, a to zejména proti výroku I a II rozsudku, i proti souvisejícímu výroku pod bodem IV. podávají oba žalovaní prostřednictvím svého plnou mocí vykázaného právního zástupce toto odvolání:
V odůvodnění napadeného rozsudku je odkaz na žalobu, dále je konstatováno stanovisko všech žalovaných na zamítnutí žaloby s ohledem na prováděnou kritiku žalobce pro výkon funkce ministra hospodářství, dále jsou v odůvodnění napadeného rozsudku shrnuty prováděné důkazy (jedná se o výpověď žalovaného Jaroslava Hutky, původně žalovaného též redaktora Jindřicha Háska, důkaz provedený novinovým článkem - článek je rozepsán na více než 1/2 jedné stránky odůvodnění rozsudku).
Dále je vyloženo, čím se soud zabýval při výkladu významu a rozsahu pojmu gauner, z jakého hlediska toto slovo hodnotil.
Větší část odůvodnění rozsudku pak zabírá úvaha soudu právě ve vztahu k možnosti narušit integritu občana použitím výrazů, které byly otištěny v článku uvedeném shora.
Soud se zaštiťuje i takovými autoritami, jakými jsou Karel Čapek a T. G. Masaryk, když v odůvodnění rozsudku cituje z knihy "Hovory s T.G.M.", a to ve vztahu k politice a k výkonu politiky. Již k použití těchto myšlenek z "Hovorů s T.G.M." je třeba uvést, že soud neaplikoval myšlenky z této knihy na stejné situace, jak zřejmě měl na mysli autor knihy Karel Čapek. Nadto pak je třeba uvést, že i projev prezidenta České republiky v Poslanecké sněmovně v březnu 1996 není tím, co by bylo možno vztáhnout na projednávaný případ, na hodnocení výkonu vládní funkce žalobce tak, jak to provedl druhý, resp. prvý žalovaný. Pro hodnocení demokracie, případně pro hodnocení formy vlády a oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, není nutno brát na pomoc projevy jakýchkoliv prezidentů, myšlenky jakýchkoliv prezidentů, když jednak tyto myšlenky jsou zachyceny přímo v teorii státu a práva, nadto však tyto myšlenky s projednávaným případem vůbec nesouvisí.
Předmětem řízení totiž bylo, zda při shromáždění důkazů o tom, že výkon funkce ministra žalobcem způsobem, který dává možnost označit jeho chování minimálně jako jeden z projevů, který je možno podřadit pod slovo gauner, je možno pak označit přímo osobu, jež takto vykonává funkci, slovem gauner, a zda takové hodnocení a takové výroky jsou zásahem do ochrany osobnosti, do integrity osobnosti žalobce či nikoliv.
Je nutno si uvědomit, že soud měl porovnat pouze a jen shora uvedený vztah: zda výkon vládní funkce tak, jak byla vykonávána žalobcem (a přinejmenším tím v několika významech naplnila obsahově slovo gauner), je možno označit pravými jmény a pojmenovat ji tak, aby pojmenování vyjádřilo nejen pocity žalovaných, ale aby vyjádřilo pocity většiny adresátů tohoto projevu pocitů žalovaného (jak o tom svědčí i ohlasy na projednávání věci a na věc samu). V této souvislosti pak je třeba nutno též zdůraznit, že není možno odvádět pozornost od problému, který je řešen v předmětném řízení končícím prvoinstančně rozsudkem napadeným tímto odvoláním, a to odvádět pozornost takovými úvahami, jako se objevilo v napadeném rozsudku (při vyhlášení rozsudku pak byl soud veden též úvahami o projevech V.I. Lenina - v písemném odůvodnění napadeného rozsudku pak je zmiňováno pouze okrajově).
Soud zřejmě nepochopil předmět řízení, když i v následném odůvodnění napadaného rozsudku zeširoka rozebírá sepětí politické morálky, demokracie, české filosofie demokracie (?!!!), politické morálky dávané najevo politiky totalitárního státu (zde pak použit Leninův výklad politické morálky přednesený na sjezdu Komsomolu - ani právní zástupce, ani prvý ani druhý žalovaný neví, proč přednes projevu V.I. Lenina na sjezdu Komsomolu je obsažen v odůvodnění napadeného rozsudku, když o tento projev v zásadě v řízení nešlo). Pouze na okraj je nutno konstatovat, že spojování jmen druhého žalovaného a nositele bolševických idejí v jakémkoliv smyslu je přinejmenším nepřístojné.
O nepochopení předmětu řízení svědčí i to, že je do úvahy dáváno i hodnocení morálky jako soubor mravních idejí, morálních zásad demokratické společnosti apod.
Předmětem řízení byl výrok druhého resp. původně třetího žalovaného, uveřejněný v novinách vydávaných prvním žalovaným a vztahující se k výkonu funkce žalobcem, když tento výrok byl napaden právě požadavkem žalobce na omluvu.
Tento výrok měl být zkoumám právě v souvislosti s ustanovením § 11 obč. zák.
Je nutno souhlasit se závěry soudu v tom smyslu, že každý (tedy i politik) má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno tak, jak je zakotveno v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, které jsou nedílnou součásti ústavního pořádku. Tutéž ochranu pak poskytuje každé fyzické osobě i ustanovení §11 obč. zák.
Tuto ochranu však je nutno vykládat v souvislosti s konkrétním projednávaným případem a v souvislosti s konkrétní projednávanou osobou. Předmětem kritiky, a útoku proti žalobci, byl způsob výkonu funkce žalobce - ministra hospodářství.
Znamená to tedy, že každý morálku respektující člověk se může dovolávat toho, aby nikdo nezasahoval do ochrany jeho osobnosti. Pokud však někdo nerespektuje základní zásady morálky, nerespektuje základní zásady slušného chování, chová se dokonce tak, že by to při troše dobré vůle příslušných orgánů mohlo zavdat příčinu pro postih za výkon této funkce, a to postih nejen končící odsouzením ve sdělovacích prostředcích, pak samozřejmě míra ochrany osobnosti v souvislosti s takovýmto postojem je snižována.
Pokud je kritizován pak tento nemorální postup, postup, který může pramenit až v porušení i zákonných norem stanovených pro výkon této funkce, pak si zasluhuje kritiku. Pokud se takto chová osoba, která je ústavním činitelem, zasluhuje si kritiku dokonce tvrdou, a je otázkou, zda užitím slova gauner je postiženo veškeré chování žalobce v souvislosti s výkonem jeho politické funkce. Předmětem řízení však je pouze slovo gauner v souvislosti s výkonem funkce ministra hospodářství, a jiné další slovo předmětem řízení není.
Je možno souhlasit se soudem v tom, že výrok "mohli by bejt tak na prokurátora" vyjadřuje představu druhého žalovaného (a nejenom jeho) o tom, že výkon funkce ministra hospodářství tak, jak se ho zhostil žalobce, zasluhuje skutečně trestní postih. Nikdo neuváděl, že žalobce byl trestně stíhán, a je skutečně s podivem, že ani po všech indiciích, která v řízení vyšla najevo, není zaznamenán žádný postup příslušných orgánů ve smyslu prošetření činnosti žalobce ve výkonu veřejné funkce. Pokud by byl žalobce potrestán za výkon své funkce, nebylo by na druhém žalovaném, aby vyjadřoval svoji úvahu, bylo by pouze na novinářích, aby konstatovali to, co se skutečně stalo. Každý respektuje, že dosud nikdo za výkon funkce ve vládě nebyl potrestán a nikdo, tím méně druhý žalovaný, neuvádí, že se tak stalo, a že byl kdokoliv odsouzen za výkon veřejné funkce (míněno tím výkon veřejné funkce po listopadu 1989, v podstatě však i před listopadem 89). Závěrem, který užil soud, by bylo možno dokumentovat to, že právě i pro výkon veřejné funkce před rokem 89, když nebyl zaznamenán v podstatě žádný trestní postih, nemůže u nikoho nastat domněnka, že by výkon těchto funkcí měl být kriminalizován, a že by někteří funkcionáři bývalého režimu měli být postaveni před soud, měli by být tak akorát na prokurátora. Je přesvědčením nikoliv pouze 2. žalovaného, že tomu tak skutečně je, a to u téměř všech prominentů bývalého režimu. Není pak možné uzavírat, že by tomu tak nemohlo být u některých prominentů režimu nastalého po roce 1989, a pokud snad by taková domněnka nastala u prominentů jakéhokoli režimu, a pokud by tato domněnka byla doložitelná důkazy svědčícími o pravdivosti závěrů toho, kdo hodnotí, nebylo by možno dle závěrů soudu dát průchod takovým důkazům a na nich založeným domněnkám.
Není pravdou, že je na žalovaném Jaroslavu Hutkovi, aby v případě svého přesvědčení o tom, že někdo naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, učinil řádné oznámení příslušného orgánu činného v trestním řízení. Je na příslušných orgánech (a to i orgánech činných v trestním řízení), aby po zjištění, že došlo k naplnění některé skutkové podstaty trestného činu tyto prošetřil. Žalovaný není žádným vyšetřovatelem, není tím, kdo měl shromažďovat více důkazů, než ty, které svědčí o pravdivosti a opodstatněnosti jeho tvrzení. A toto skutečně dokázal.
Není nutno polemizovat se soudem o hodnocení důkazů vztahujícím se k nakládání a hospodaření s komunistickým a svazáckým majetkem. Tyto důkazy předkládal 1. a 2. resp. 3. žalovaný, a vypovídaly o tom, co hodnotil soud právě ve smyslu výroku pod bodem III. napadeného rozsudku.
Pokud však je uvedeno, že výrok "A Dyba? Ten je úžasnej, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek ... a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl", je pravdivý, pak osoba, která je odpovědná za toto pravdivě hodnocené chování, je gaunerem. Ta osoba, která odpovídá za nakládání s komunistickým a svazáckým majetkem, když bylo prokázáno, že s ním nebylo nakládáno v souladu s ústavními a dalšími zákony, může být hodnocena jako osoba, která je "tak akorát na prokurátora". Je pak věcí samotného prokurátora, resp. státního žalobce, že se tak dosud nestalo. Není možné, aby při pravdivosti II. resp. v rozsudku III. výroku byla zpochybňována možnost hodnotícho úsudku tak, jak se stalo ve výroku č. I napadeného rozsudku. Pokud je dotázána osoba takového postavení, a takové společenské prestiže, kterou používá druhý žalovaný, na hodnocení činnosti mj. i žalobce ve výkonu funkce ministra hospodářství a pokud se jeho výrok o rozpuštění příslušného majetku podaří prokázat důkazy, které přednesl právě 2. resp. 3. žalovaný, pak není možno uzavírat, že jeho hodnocení osoby, jež takovým způsobem vykonává ministra hospodářství, a použití slova gauner a použití úvahy o prokurátorovi, by byla zásahem do ochrany osobnosti žalobce.
Pokud některý ze svědků slyšený v řízení uvádí výroky 1. žalobce, které jsou používány na "divokém západě" v dobách westernů (ohledně chřestýše), a pokud jsou projednávány úplatkářské aféry související s privatizací Telecomu, pokud původní výroky, které byly též předmětem řízení dle původně podané žaloby (bytová politika apod.) jsou společností vnímány jako minimálně pochybení proti ústavním povinnostem (a naposledy pak i event. jako pochybení proti příslušným ustanovením trestního zákona), není útokem do integrity osobnosti hodnocení osoby vykazující takové kvality tak, jak uvedl 2. žalovaný, jak otiskl 1. žalovaný.
Dle nálezu Ústavního soudu č. III. ÚS 359/96 je nutno uzavřít, že při prokázání pravdivosti důvodu k označení chování osoby žalobce je možno označovat takto žalobce, uzavírá se, že žaloba nebyla podána po právu a naopak výroky byly vyřčeny po právu.
Na prokurátora je někdo, kdo je proti zákonu. To je obecné mínění v této společnosti. Pokud postupoval žalobce nikoliv v souladu se zákonem, pak hodnocení jeho osobního vztahu k prokurátorovi je na místě. Pokud takto někdo vykonává darebně funkci, pak je možno jeho osobu hodnotit jako gaunera. Jestliže pravdu a pocity dle Ústavního soudu a jeho nálezu nelze oddělovat, pak má druhý žalovaný pravdu (což bylo prokázáno) a může vyjádřit svoje pocity a hodnocení tak, jak je ve vztahu k žalobci provedl. Slovo gauner podle Slovníku spisovné češtiny znamená "ničema, darebák, podvodník". Pokud žalobce odpovídá za podivné rozpuštění majetku, pokud odpovídá za podivný vznik podivného monopolu v Telecomu, za otázku bydlení, za vojenské pozemky, za těžbu zlata apod., a pokud se této odpovědnosti zhostí tak, jak to učinil žalobce, je skutečně použití slova "gauner" bez toho, aby se dále ve vztahu k chování žalobce přistupovalo příslušnými orgány, pouze slabým hodnocením jeho chování.
K hodnocení rozsudku je možno též použít příslušných českých přísloví, které hodnotí alibistické chování kohokoliv. Ústavní soud ve svém nálezu pod č. 359/96 uvádí, že hodnotící úsudky mohou sice být projevem názoru toho, tyto úsudky činů, nicméně ústavní ochranu je třeba odepřít tam, kde svou povahou bez bližší souvztažnosti k objektivně existujícím okolnostem zasahují do jiného ústavou zaručeného práva druhých. Hodnotící úsudek je proto nanejvýš informací o tom, jak jeho autor tu kterou skutečnost chápe, hodnotí, nikoliv však informací s obecným obsahem. Pokud však souvisí tento hodnotící úsudek s obecným obsahem, který je prokázán (a v tomto řízení se tak stalo, což bere za prokázané i soud dle vztahu k tvrzenému o rozpouštění komunistického a svazáckého majetku), pak hodnotící úsudek ve vztahu k osobě žalobce je správný a správně použitý.
Problémem celého řízení nebylo to, co uváděl soud v odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k T.G. Masarykovi, ke Karlu Čapkovi, k V. I. Leninovi, či k Václavu Havlovi. Problém celého řízení, a to již od podání žaloby, byl vztah svobody slova a svobody projevu k odpovědnosti veřejných činitelů za vše, co učiní oni či jejich podřízení, a za co nesou tito veřejní činitelé odpovědnost. Závěrem je třeba ve vztahu k tomuto problému stanovit, že v čl. 4. Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod má právo každý, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. V čl. 15 této Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda umělecké tvorby, v čl. 17 Listiny pak je zaručena svoboda projevu a práva na informaci s tím, že každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem a omezení může přinést pouze zákon (při zásahu do práva jiného).
Žalobce byl jedním z těch, kteří měli zajistit plynulý přechod od 17. 11. 1989 do nikoli však té situace, v níž se dnes nacházíme. Pokud se jim to měrou vrchovatou skutečně nepodařilo, bylo povinností mj. všech, kdo nejsou srozuměni s postupem žalobce a jemu podobných, na tento nikoli správný postup upozornit, Pokud toto upozornění obsahuje i pravdivé údaje o chování žalobce, toto chování popisuje a dokumentuje tvrzeními, jejichž pravdivost je i dle soudu prokázána, není možné za správný hodnotící úsudek nikoho hnát k odpovědnosti za porušení ochrany osobnosti. Tvrzeními, která jsou pravdivá, z toho pak správně vyvozenými úsudku, které jsou neoddiskutovatelné, není zasahováno do ochrany osobnosti takových osob, které vykonávají funkce pro "blaho veřejnosti" tak, jak to prováděl žalobce.
Navíc politik i dle závěrů právního zástupce bývalého politika, je osobou více rezistentní, a tedy požívá nižšího standardu ochrany osobnosti. Pokud však tak, jak svoji práci vykonával žalobce, ji vykonával i člověk nikoli ve funkci politika, zasluhoval by jistě za takový výkon práce, provázené produkcí mnoha zmetků nikoli pochvalu, a pokud by při tom porušil ustanovení např. i ústavních zákonů, jak se to přihodilo žalobci, pak by bylo možno hodnotit osobu produkující takové výrobky jako gaunera, který je tak akorát na prokurátora. Zda jej prokurátor převezme, je věcí prokurátora a ne prvého ani druhého žalovaného. Že skutečně v projednávaných věcech, které byly též otištěny v článku, nejednal v souladu se zákonem, byly předložen důkazy, byli slyšeni svědci (např. svědkyně Kořínková apod.).
Při posuzování celé věci je nutno vzít v úvahu i osobu kritika - druhého žalovaného. Umělce, který má v Listině zaručenou svobodu umělecké tvorby, součástí této umělecké tvorby jsou i veřejně publikované projevy, příp. i v jazyku, který je charakteristický pro vyjádření pocitů kritika. Osoba kritika je pro své postavení ve společnosti povinována zaujímat jednoznačné postoje, vyjadřovat své úsudky, má-li to být osoba požívající takové autority, jakou požívá druhý žalovaný.
Do roviny je třeba srovnat všechny subjekty zainteresované na projednávaném případu: zpěváka - umělce, kterému má být dopřána svoboda tvorby, projevu, dále tisk, který by měl být nositelem svobody projevu, dále ministra, který je v prvé řadě povolán vykonávat v demokratické společnosti funkci tak, aby byl její výkon přínosem pro společnost, a za případná pochybení nést odpovědnost (a že jich bylo).
Žalovaný má nepochybně právo či svobodu (a druhý žalovaný dokonce povinnost) vytvářet a projevovat své názory, a nenastaly podmínky, které by odůvodňovaly omezení této svobody za účelem ochrany práv a svobod druhých subjektů. Žalovaný měl pro své projevy dostatek podkladů a pravdivost těchto podkladů, uveřejněných v článků, prokázal.
Každý člověk má jinou hranici v otázce cti a v otázce její ochrany. Politik má hranici zvlášť posunutou. Nadto - na morálku veřejných činitelů jsou kladeny vyšší nároky, alespoň v obecném povědomí. Tyto nároky žalobce neunesl. Není možno poskytovat ochranu takto tomu, kdo jedná v rozporu s morálkou a ctí, resp. jehož představy o morálce a cti se rozcházejí se společenským stupněm hodnot.
V závěru při odkazu na veškeré projevy právního zástupce zaznamenané ve spise, na všechny projevy žalovaného, i ve spise nezaznamenané, se navrhuje, aby Vrchní soud v Praze buď k odvolání rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se žaloba zamítla, nebo aby při respektování návrhů na doplnění dokazování, jak požadovali žalovaní, rozsudek soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Vydavatelství VLTAVA s.r.o. Jaroslav Hutka, oba v.z.
2. března 1999