VYJÁDŘENÍ 3. ŽALOVANÉHO K ŽALOBĚ
I.
Žalovaný Jaroslav Hutka se měl dopustit protiprávního jednání svými kritickými výroky na adresu žalobce, bývalého ministra hospodářství ČR Karla Dyby. Jedná se o vyjádření žalovaného ve vydání Plzeňského deníku ze dne 15. 3. 1996 na str. 17. Konkrétně žalobce tvrdí, že žalovaný zasáhl do žalobcova práva na čest výroky "...je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora jako je... Dyba, ...to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři... A Dyba? Ten je úžasnej v tom, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek - a kam ty prachy přišly nikdo neví. A bytová politika Dybova...? To jsou všechno průšvihy. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl, protože je to postavený v zájmu těch, kteří prachy mají a ne v zájmu těch, kteří ty peníze nemají".
Žaloba přitom připouští existenci "obecného zájmu... na objektivním upozorňování veřejnosti na nedostatky při působení vládních orgánů, včetně případné nezákonnosti", avšak dodává, že "právně přípustná je bezpochyby taková kritika, jež plně respektuje věcnost a konkrétnost a co do obsahu a formy nevybočuje ze společensky uznaného účelu".
II.
Svoboda projevu je zaručena v ustanovení čl. 17 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., která je součástí ústavního pořádku České republiky. Podle ustanoveni v odstavci 2 citovaného článku má "každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu". Žalobce implicitně upozorňuje na konflikt tohoto základního práva s jiným základním právem, které také podléhá zpřísněnému režimu ústavní ochrany, totiž s právem na ochranu osobnosti, které zaručuje také Listina v čl. 10, odst. 1 ("každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno"). Toto právo je konkretizováno v ustanovení § 11 a násl. zák č. 40/1964 Sb., Občanského zákoníku.
Při posuzování veřejné kritiky, směřující proti členům vlády či jiným politickým činitelům je tedy nutné zjistit, zda nedošlo k překročeni mezí veřejné kritiky a tedy i k porušení subjektivních práv kritizované osoby podle ust. čl. 10 Listiny a podle § 11 Občanského zákoníku. Naopak nikde v právním řádu nelze nalézt oporu pro výše citované tvrzení žalobce, že kritika má "respektovat věcnost a konkrétnost" etc. V tomto případě jde o politický, nikoli právní pohled žalobce na to, jak má veřejná kritika vypadat. Tento názor je ve vztahu k předmětu sporu irelevantní.
III.
Vhodným a právně účelným vodítkem pro hodnocení přípustnosti veřejné kritiky z hlediska ochrany osobnosti může být konstantní judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (zejména ve věci Thorgeirson c/a Island z roku 1992, A-239 a Schwabe c/a Rakousko, A-252-B). V tomto případě samozřejmě nejde o závaznou interpretaci práva ČR, ani o pramen práva ČR. Jde však o interpretaci jednoho ze základních institutů právního řádu, jenž je obdobně chápán v evropském historickém a kulturním prostředí. Význam této interpretace spočívá především v tom, že Česká republika, stejně jako právní subjekty v České republice, podléhají jurisdikci tohoto soudu.
Dalším pomůckou pro stanovení hranice přípustné kritiky politiků může být i judikát Nejvyššího soudu ČR R15/1996.
Oba soudy rozlišují ve výkonu práva veřejné kritiky dva momenty: konstatování faktů na straně jedné a jejich hodnocení či kritiku na straně druhé. Zatímco o faktech má smysl tvrdit, zda se shodují se skutečností či nikoli, a tuto shodu lze empiricky ověřit, u hodnocení je takové tvrzení smysluprosté. Evropský soud pro lidská práva dospěl opakovaně k právnímu názoru, že existenci skutečností je možné dokázat, ale správnost hodnotících soudů dokázat nelze. Novináři se mohou vyhnout postihu, jen když dokáží pravdivost svých tvrzení . Pokud jde o hodnotící úsudky, požadavek důkazu je nesplnitelný a sám o sobě porušuje svobodu projevu. Evropský soud pro lidská práva dále v cit. judikátech dále zaujal právní stanovisko, že hranice přípustné kritiky jsou širší, pokud jde o politika jako takového, a užší v případě soukromé osoby. Politik na rozdíl od soukromé osoby se nezbytně a vědomě vystavuje pozorné kontrole každého svého slova a činu, jak ze strany novinářů, tak ze strany široké veřejnosti.
Také Nejvyšší soud rozlišuje vlastní kritiku (hodnocení) od konkrétních údajů ( faktů). V cit. rozhodnutí R15/1996 uvedl tuto právní větu: "Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj (nejde-li o tvrzení, které se dotýká intimní sféry života fyzické osoby), nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení § 11 o. z., a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby".
IV.
Právě z výše uvedených interpretačních hledisek je nutné posuzovat i výroky žalovaného. Veškerá tvrzení, obsažená v předmětných výrocích, jsou totiž hodnotící povahy. Je možné přisvědčit názoru, že hodnocení jsou podána v expresivní formě. Žalobce však jako ministr hospodářství ČR nepochybně nesl a i v současnosti nese podstatnou část ústavněprávní odpovědnosti za nejasnosti, které přetrvávají ve veřejném mínění ohledně hospodaření s bývalým majetkem KSČ a SSM a ohledně efektivnosti bytové politiky.
Tvrzení žalobce, že žalovaný ho v inkriminovaném rozhovoru "výslovně obvinil z korupce", je přitom nesmyslné. Žalovaný zdůraznil, že "to vypadá, jako kdyby z toho (žalobce) něco měl". Vlastním jádrem výroků o korupci vůbec nebylo očernit žalobce z trestné činnosti tohoto druhu, ale šlo pouze o kritické hodnocení politické činnosti žalobce či o veřejný apel, aby žalobce vysvětlil, jak a v čí prospěch nakládal se státními prostředky na podporu bytové politiky a s bývalým majetkem KSČ a SSM. Vůbec není "absurdní" - jak se žaloba domnívá - aby "ministerstvo prokazovalo, že jednalo v souladu se zákonem". Občané mají podle čl. 17, odst. 5 Listiny základních práv a svobod právo na informace od státních orgánů, toto právo se jistě vztahuje i na podrobné zprávy o tom, jak využívají ústřední orgány státní správy (zde konkrétně Ministerstvo hospodářství ČR) veřejných financí a zda postupují vždy v souladu se zákonem. Je tedy ústavněprávní povinností státních orgánů a stejně tak jejich vedoucích činitelů poskytovat co nejúplnější informace o činnosti těchto orgánů a tak předcházet případným pochybnostem o vhodnosti a efektivnosti nakládání se státním majetkem či s prostředky daňových poplatníků.
Žalovaný se domnívá, že jeho vyjádřené pochyby nad výsledkem hospodaření s majetkem bývalé KSČ a SSM, stejně jako pochyby o efektivnosti bytové politiky, za níž politicky a ústavněprávně odpovídal žalobce, jsou oprávněné a založené na pravdivých faktech. Tyto skutečnosti se nepochybně netýkají intimní sféry žalobce, proto na jejich základě lze vyvozovat kritická hodnocení, "ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby" (R15/1996).
V.
Právě z hlediska rozdílu mezi hodnocením a fakty je nutné posuzovat hlavní žalovaný výrok, konkrétně dikci žalovaného, že žalobce je "opravdový gauner". Zde opět nejde o konstatování faktu, ale použité slovo má jednoznačně hodnotící význam. Navíc tento úsudek byl uvozen slovy "mám pocit", což úsudek podmiňuje. Nejde tedy o úsudek kategorický, ale hypotetický.
Při jeho interpretaci je nutné vzít v úvahu také celý kontext rozhovoru, který byl přepsán bez autorizace, v hovorové řeči a navíc jeho hlavním tématem nebylo hodnocení politické činnosti žalovaného, ale vydání nové knihy. Stejně tak je mít třeba na zřeteli, že žalovaný vyjadřoval své dojmy a pocity ve vztahu k politickému vývoji v České republice. Je tedy evidentní, že rozhovor nebyl zamýšlen jako detailní a odborná reflexe činnosti žalobce, v níž by byla na místě opatrnější volba případných odsuzujících a kritických označení.
A dále: nelze přisvědčit žalobě ani v tom, že žalovaný své kritické hodnocení žalobce nijak neodůvodnil. Naopak v rozhovoru ze dne 15. 3. 1996 v Plzeňském deníku, stejně jako v dalším vysvětlení ze 13. 4. 1996 žalovaný široce odůvodňuje svůj kritický názor odkazy na výše zmíněné špatné hospodaření s bývalým majetkem KSČ a SSM, nevhodnou bytovou politiku atd.
VI.
S přihlédnutím k výše uvedeným okolnostem je vyjádření žalovaného nutné posuzovat jako společenskou a politickou kritiku, expresivně a emotivně vyjádřenou. Tato kritika však nevybočuje z mezí ústavně zaručené svobody projevu, nemůže tedy jít o neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti.
Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku správně zdůraznil, že představitelé politického života musejí snášet podstatně vyšší míru kritiky vůči své osobě než osoby soukromé. Právě výroky, které jsou předmětem žaloby, je nutné považovat za veřejnou a politickou kritiku a za realizaci ústavně zaručené svobody projevu, kterou poskytuje ochranu Ústava ČR i Listina základních práv a svobod před nedůvodným a politicky účelovým omezováním.
Proto 3. žalovaný navrhuje vydání tohoto rozsudku:
Návrh, jímž se žalobce domáhá vůči 3. žalovanému povinnosti strpět uveřejnění v bodě 1. žaloby specifikovaného textu a v bodě 3. náhrady nákladů řízení, se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit 3. žalovanému náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V Praze, dne 21. srpna 1997
Jaroslav Hutka