ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Naděždy Žákové a soudkyň JUDr. Ludmily Říhové a JUDr. Romany Vostrejšové v právní věci žalobce Ing. Karla Dyby, bytem Praha 1, Národní 37, zastoupeného JUDr. Lubošem Tichým, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám.57/818, proti žalovaným: 1/ Vydavatelství VLTAVA, a.r.o. Plzeň, Kovářská 4, a 2/ Jaroslavu Hutkovi, bytem Praha 2, Jugoslávská 20, oběma zastoupeným JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Kamenická 1, o ochranu osobnosti, o odvolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. listopadu 1998 č.j. l9 C 7/97-159, takto:
I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé mění tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaný Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. do 15 dnů od právní moci rozsudku uveřejnil na poslední straně Plzeňského deníku text tohoto znění: "Omlouváme se Ing. Karlu Dybovi za nepravdivé výroky, a to:... je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři, kterými jsme ho v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?" otištěném v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996 na straně 17 nepravdivě obvinili a zasáhli tak neoprávněně do práva na čest. Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. a Jaroslav Hutka"., a aby žalovaný Jaroslav Hutka uveřejnění tohoto textu strpěl.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně žalovanému Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. 10 900 Kč a žalovanému Jaroslavu Hutkovi 10 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem Plzeň, Kamenická 1.
III. Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. 2 200 Kč a žalovanému Jaroslavu Hutkovi 2 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet JUDr. Jaroslava Svejkovského, advokáta se sídlem Plzeň, Kamenická 1.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni shora označeným rozsudkem uložil prvnímu žalovanému, aby uveřejnil omluvu žalobci způsobem a ve znění uvedeném ve výroku rozsudku a druhému žalovanému, aby uveřejnění omluvy strpěl. Zamítl žalobu, aby se žalovaní omluvili i za výroky: "A Dyba? Ten je úžasnej, jak on rozpustí komunistickej majetek... a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl" a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Při rozhodování vycházel soud prvního stupně ze zjištění, že první žalovaný uveřejnil dne 15. 3. 1996 v Plzeňském deníku, jehož je vydavatelem, rozhovor s druhým žalovaným pod názvem "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?", v něm jsou obsaženy žalobcem napadené výroky pronesené druhým žalovaným. Na základě provedených důkazů dovodil, že výrokem, jímž označil druhý žalovaný žalobce za gaunera a výrokem, že někteří lidé, mezi nimi žalobce, by mohli "bejt tak na prokurátora", které první žalovaný uveřejnil, došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobce na ochranu osobnosti. Shledal proto důvodným uplatněný nárok na zadostiučinění uveřejněním omluvy za tyto výroky. Zamítnutí žaloby, aby se omluva týkala i výroku o nakládání š komunistickým majetkem, odůvodnil zněním uveřejněného textu, v němž je výslovně uvedeno, že žalobce není podezírán, že získal z opatření týkajících se tohoto majetku nějaký majetkový prospěch. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř.
Proti uvedenému rozsudku podali oba žalovaní odvolání, které směřovalo proti vyhovujícím výrokům ve věci samé a proti výroku o nákladech řízení. Žalovaní vyjádřili přesvědčení, že soud prvního stupně nepochopil předmět řízení, když zeširoka rozebírá v odůvodnění rozsudku sepětí politické morálky, demokracie, české filosofie demokracie, politické morálky politiků totálního státu, ač předmětem řízení byl pouze výrok druhého žalovaného vztahující se k výkonu funkce žalobce - ministra hospodářství. Dle jejich přesvědčení postup žalobce při výkonu funkce si zasluhuje vzhledem k tomu, že žalobce byl ústavním činitelem, tvrdou kritiku. Namítali, že v článku nebylo uvedeno, že žalobce byl trestně stíhán a že výrok "mohli by bejt tak na prokurátora" je vyjádřením představy druhého žalovaného, že výkon funkce ministra hospodářství, jak se jí zhostil žalobce, zasluhuje trestní postih. Soudu prvního stupně vytýkali rozpornost rozhodnutí spočívající v tom, že uznal pravdivým výrok týkající se "rozpuštění" komunistického a svazáckého majetku, protože s ním nebylo nakládáno v souladu s ústavními a dalšími zákony a současně zpochybnil hodnotící úsudek, že to je "tak akorát na prokurátora". Uváděl, že je třeba vzít v úvahu nejen osobnost žalobce, ale i druhého žalovaného, umělce, u něhož součástí umělecké tvorby jsou i v charakteristickém jazyku veřejně publikované projevy. Navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, aby žalobu zamítl, nebo jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku. Uváděl, že pokládá rozsudek za nesprávný v zamítavé části; odvolání nepodal, protože pokládá za neúnosné vést další řízení. Poukazoval na expresívnost, útočnost a aroganci odvolání, jeho nepřiměřenost a na to, že druhý žalovaný jako osobnost mimořádné prestiže, a společenského, významu, na niž "se pasuje", má ve vztahu k veřejnosti také vyšší odpovědnost. Dále poukazoval na neoprávněnost napadených výroků pro nedostatek jejich vztahu ke "skutkovému základu" a na jejich nepřiměřenost.
Odvolací soud podle ustanovení § 212 odst. 1 a 2 o.s.ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu podaného odvolání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné, byť z jiných, než v něm uvedených důvodů.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v obsahu výroků druhého žalovaného, konkrétně ve výroku "je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři", který byl uveřejněn prvním žalovaným dne 15. 3. 1996 formou rozhovoru druhého žalovaného s redaktorem v Plzeňském deníku v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?"
Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, rozhodl však nesprávně. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, napadené výroky jsou autentickými výroky druhého žalovaného, které první žalovaný v nezměněné podobě uveřejnil. Odpovědnost prvního žalovaného za uveřejnění napadených výroků je třeba posuzovat z hlediska odpovědnosti za uveřejnění tzv. převzatých tvrzení. Obecně, za analogického použití tiskového zákona (zák.č.81/1966 Sb., o periodickém tisku a o jiných hromadných informačních prostředcích, v platném znění) lze dovodit odpovědnost vydavatele i za převzatá tvrzení, když tiskový zákon odpovědnost vydavatele v tomto směru nijak neomezuje. Přes tento závěr s odkazem na č1.17 Listiny základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku České republiky, deklarující právo na informace, je nezbytné převzatá tvrzení rozlišovat v souvislosti s jejich odlišnou povahou. Jde jednak o převzatá tvrzení formou zpráv převzatých od zpravodajských agentur, z jiných informačních prostředků, z tzv. neidentifikovaných vlastních zdrojů a jednak převzatá tvrzení jako jsou referáty o projevech státních a společenských činitelů, o jednání kolektivních orgánů a pod. V těchto posledně uvedených převzatých tvrzeních je úkolem informačních prostředků, aby veřejnosti sdělily přesně co bylo řečeno, o čem bylo jednáno, co se odehrálo. Druhý žalovaný je nepochybně osobou, kterou je třeba chápat jako společenského činitele v oblasti kultury i politiky (což připouští ve svém vyjádření k odvolání i žalobce). Osobou takto veřejností, zejména v souvislosti s jeho polistopadovým veřejným vystupováním, vnímanou, druhý žalovaný je. Jestliže tedy první žalovaný přesně reprodukoval výroky druhého žalovaného a veřejnost o nich informoval, plnil tak svou povinnost a nemůže za ně nést odpovědnost. Ve vztahu k prvnímu žalovanému nelze proto vzhledem k uvedenému přezkoumávat pravdivost napadených výroků.
Ze shora uvedeného závěru odvolacího soudu, týkajícího se odpovědnosti prvního žalovaného vyplývá, že za zveřejněné výroky odpovídá přímo jejich autor, tedy druhý žalovaný. Žaloba vůči němu však nemůže obstát, jestliže proti němu je uplatněn toliko nárok, aby strpěl uveřejnění omluvy prvním žalovaným. Vzhledem k takto uplatněnému nároku vůči druhému žalovanému je nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení zabývat se otázkou oprávněnosti a přiměřenosti napadených výroků.
Ze shora vysvětlených důvodů proto odvolací soud podle ustanovení § 220 odst.l o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně v napadených vyhovujících výrocích ve věci samé změnil jak je ve výroku uvedeno. V odvoláním nenapadeném výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (§ 06 odst.2 o.s.ř.):
Podle § 224 odst.2 a § 142 odst.l o.s.ř. rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Každému z úspěšných žalovaných přísluší náhrada nákladů řízení sestávají z odměny jejich zástupce za dva úkony právní služby po 1 000 Kč (§ 7 a § 9 odst.3 písm.d/ vyhl.č.177/1996 Sb.), deset úkonů právní služby po 800 Kč (§ 7 a § 9, odst.3 písm.d/ a § 12 odst.4 uvedené vyhl.) a dvanácti paušálních náhrad hotových výdajů po 75 Kč (§ 13 odst.3 vyh.), celkem 10 900 Kč.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst.l a § 142 odst.l o.s.ř. Každému v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému přísluší náhrada nákladů sestávají z odměny jejich zástupce za dva úkony právní služby po 800 Kč (§ 7 a 9 odst.3, písm.d/, § 12 odst.4 vyhl.č.177/1996 Sb.), za dvě paušální náhrady hotových výdajů po 75 Kč (§ 13 odst.3 uvedené vyhl.) a cestovné 450 Kč (celkové cestovné 900 Kč), celkem po 2 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné.
V Praze dne 24. června 1999
JUDr. Naděžda Žáková, předsedkyně senátu