Vážený pane soudce,
už první věta žaloby, že "žalobce byl celé poslední období ministrem hospodářství České republiky" jakoby naznačovala, že se nejedná o problém občanský, ale politický. A v následujícím výčtu žalovaných je podivné, proč u prvních dvou se oznamuje jejich povolání, kdežto u mne pouze jakési autorství dopisu, který neexistuje. Cituji: "Třetí žalovaný je autor dopisu otištěného dne 27. 3. 1996 v Plzeňském deníku." Toho dne v Plzeňském deníku žádný můj dopis otištěn nebyl. Ale dne 27. 3. 1996 psal dopis sám žalobce pan Dyba. Reagoval jsem 3. 4. 1996 a část tohoto dopisu byla otištěna dne 13. 4. 1996. Je možné, že ve skutečnosti má žaloba na mysli tento částečně otištěný dopis. Ale tento dopis není hlavním tématem obžaloby. Hlavním tématem obžaloby je rozhovor, který byl se mnou veden jako s básníkem k příležitosti zveřejnění mé básnické sbírky. Tato sbírka má politický podtext a proto byl se mnou veden také rozhovor na politické téma.
Řekl jsem v rozhovoru svůj názor na politiku a politiky a na to mám právo. Žaloba hned v druhém odstavci tvrdí, že "v tomto interview jsou uvedeny výroky, formulace a věty, které jsou nepravdivé atd." Jak mohou být výroky viděny jako nepravdivé, když nejsou ani jako pravdivé tvrzeny. Že si něco o někom myslím, že by mohl být nějaký, anebo že mám pocit, že je nějaký, to má k tvrzení ještě daleko. A když mé pocity vznikající z toho, že se mi zdá, že státní úředník udělal něco mizerně, nevidím v tom nic nezákonného. Mluvím o obecných zájmech, jako je hospodaření s bývalým komunistickým a svazáckým majetkem a o bytové politice. Nikým nepověřené hájení společenského zájmu je samozřejmé, i když se to úředníkovi nelíbí. Jde o princip svobody slova. Jsem přesvědčen, že ministr, který místo toho, aby kritiku své práce vysvětloval, se cítí kritikou uražený, se prostě mýlí ve smyslu svého postavení.
Třetí odstavec: Panu Dybovi se zdá urážlivé, když po něm chci, aby dokázal, že komunistický majetek jemu svěřený do správy nebyl rozkraden. Kdyby plnil svou úřednickou povinnost a dostatečně informoval veřejnost jak s veřejným majetkem naložil, nemohl bych já nabýt dojmu, že byl majetek rozkraden. Prostě bych si v úřední zprávě přečetl, jak to všechno bylo. A že v žalobě jako urážlivou uvádí dokonce ještě větu: "Když státní aparát a vláda nemá zájem, tak je korupce samozřejmě nedokazatelná," se mi zdá zmatené. Tato věta je sice tvrzením, tentokrát ale pravdivým. Každá vláda má možnost korupci utajit a nebo dokonce být sama zkorumpovaná. To je pravda jak historická, tak současná a týká se jakékoliv vlády, tedy i vlády, ve které pan Dyba seděl.
Odstavec čtyři. Cituji: "Právě přípustná je bezpochyby taková kritika, jež plně respektuje věcnost a konkrétnost a co do obsahu a formy nevybočuje ze společensky uznaného účelu." Za takové věty se schovával minulý režim, když chtěl likvidovat své kritiky. Nejenže nelze objektivně určit, co je společensky uznaný účel, ale znamenalo by to zavedení cenzury. V demokratické společnosti nelze určit, jak má kritika vypadat a co smí být jejím obsahem neboť nelze ani určit, co je smyslem života.
A zde potom následuje ono slovo "gauner". Opírání se o slovník spisovného jazyka českého je první problém. Rozhovor nebyl veden ve spisovném jazyce. Ale i tak by mohl být jako svědek povolán autor slovníkového hesla "gauner". Slovník je totiž velmi útlý a jeho hesla zde nejsou zpracována vyčerpávajícím způsobem. Když řekne matka o svém malém synkovi, že je pěkný gauner, naopak tím upozorňuje na jeho pozitivní vlastnosti, a to dokonce s láskou. Dá se uvésti více příkladů: Nikomu se nepodařilo počítačovou síť opravit, až přišel tenhle gauner a dokázal to. Nebo: Všichni se pokoušeli vyhrát, jen jednomu gaunerovi se to podařilo a to byl můj manžel. Nebo: Je tak krásná, že se po ní na ulici ohlédne každej gauner. Atd. Slovo gauner se nedá jednoznačně definovat a je třeba se podívat v jakém kontextu bylo použito. A když já vyslovuji svou domněnku - cituji: "To mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři," mluvím o svých pocitech a dokonce i slovo "opravdoví" má zde spíše ironizující funkci a nedá se brát jednoznačně.
A co se týče "hlavního motivu autora takového výroku," zde se mi už cosi podsouvá, co je mimo rámec rozhovoru. Hlavní motiv je obsažen v rozhovoru jako celku a říkám v něm to, co v něm je, a neříkám v něm - cituji: "že takto označená osoba se zvlášť zavrženým způsobem neoprávněně obohacuje." To říká pan Dyba ve své žalobě.
Na konci odstavce mi uniká logika toho, že pan Dyba je obviněn z krádeže větou: "nikdo neví, kam ty prachy přišly."
Když přeskočím další odstavec, docházím možná konečně ke klíči toho, proč se pan Dyba cítí uražen - cituji: "Věc staví tak, že vlastně ministerstvo by mělo prokazovat, že jednalo v souladu se zákonem. To se zdá panu Dybovi absurdní. A tady pak už je zcela zřetelné, že žijeme v různých světech. Mně se to nezdá absurdní, ale nevyhnutelné a povinné. Státní úředník prostě musí neustále prokazovat, že jedná v souladu se zákonem, protože právě zákon je jeho zaměstnavatelem. Pan Dyba má pocit, že mu zasahuji do jeho soukromých záležitostí, že se nepřípustně vměšuji do jeho práva na čest, já mám zase zato, že mluvím pouze o věcech obecného zájmu.
Poslední odstavec strany tři začíná tím, že moje kritika je nepřípustná a to nejen proto, že neobsahuje žádná odůvodnění svých tvrzení. Moje kritika obsahuje odůvodnění svých tvrzení. Důvod je zájem o fungování obecných záležitostí a velmi konkrétně říkám kterých. A jelikož rozhovor v novinách není výpověď u soudu, tak zdůvodňovat zveřejňování mých pocitů nemusím. Důvod je už to, že novinář se mě na něco zeptá s pocitem, že by to mohlo čtenáře zajímat.
Dále se zde žalobce opírá o občanský zákoník, o nepřístupnou kritiku občana. Ministr ve své funkci se nemůže schovávat za občana. V této chvíli jsem občan já a pan Dyba je ministr a na ministrovo konání občanský zákoník nemyslel. Veřejná osoba ve funkci státního úředníka, placená z příjmu občanů, se nemůže urážet, ale má povinnost vysvětlovat. Já samozřejmě nevím, jestli komunistický a svazácký majetek byl pod Dybovým vedením rozkraden, ale tento můj dojem, který stále trvá, mi zatím ještě nikdo nevyvrátil a měla by to být záležitost cti pana Dyby, aby nám všem dokázal, že rozkraden nebyl.