ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem JUDr. Aloisem Svobodou v právní věci žalobce ing.Karla Dyby, Praha 1, Národní 37, zast. advokátem JUDr. Lubošem Tichým, AK se sídlem 110 00 Praha 1, Václavské nám. 57/818, proti žalovaným 1) Vydavatelství VLTAVA, s.r.o., 304 83 Plzeň, Kovářská 4, 2) Jaroslavu Hutkovi, Praha 2, Jugoslávská 20, oběma zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, AK 301 12 Plzeň, Kamenická 1, o ochranu osobnosti, takto:
I. Žalovaný - Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. - je povinen do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku uveřejnit na poslední straně Plzeňského deníku text tohoto znění:
"Omlouváme se ing. Karlu Dybovi za nepravdivé výroky, a to: ... je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Dyba, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři, kterými jsme ho v článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?" otištěném v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996 na straně 17 nepravdivě obvinili a zasáhli tak neoprávněně do práva na čest. Vydavatelství VLTAVA, s.r.o. a Jaroslav Hutka."
II. Žalovaný Jaroslav Hutka je povinen strpět uveřejnění tohoto textu.
III. Žaloba s rozsudečným návrhem na uložení povinnosti žalovaným omluvit se žalobci za výroky: "A Dyba? Ten je úžasnej jak. on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek ... a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl", se zamítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění
Žalobcův návrh na zahájení řízení o žalobě na ochranu osobnosti směřoval původně proti třem žalovaným, a to: 1) Vydavatelství VLTAVA, s.r.o., Plzeň, Kovářská 4, 2) Jindřichu Háskovi, redaktoru Příbramského deníku, 261 01 Příbram 2, Pražská 30, 3) Jaroslavu Hutkovi, Praha 2, Jugoslávská 20. Usnesením ze dne 19. 10. 1998 soud zastavil řízení proti žalovanému Jindřichu Háskovi, neboť žalobce vzal žalobu proti tomuto žalovanému zpět. Předmětné usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci, neboť odvolání žalobce směřuje jen proti výroku o nákladech řízení.
Z listiny označené jako organizační struktura Vydavatelstvi VLTAVA, s.r.o., podepsané ředitelem společnosti ing. Vlastimilem Košťálem, zjistil soud, že vydavatelství se člení na "Vltavu Jih" a "Vltavu Západ". "Vltava Západ" pod adresou Plzeň, Kovářská 4 vydává 11 titulů; mezi jinými Plzeňský deník i Příbramský deník.
Z uvedených údajů vyvozuje Krajský soud v Plzni svou věcnou i místní příslušnost k projednání a rozhodnutí této právní věci.
Podle žalobního tvrzení spatřuje žalobce zásah do práva na ochranu osobnosti ve výrocích žalovaného Jaroslava Hutky, které uveřejnilo žalované vydavatelství v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996. V konečném znění žaloby jde o následující části článku "Bylo nutné makroekonomickým bagrem likvidovat lidskou slušnost?", a to: "A pak je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je ..., Dyba ..., to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři. A Dyba? Ten je úžasnej v tom, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek - a kam ty prachy přišly, nikdo neví. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to tak, jako kdyby z toho něco měl...".
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby zdůrazňujíce především, že žalobce v předmětném článku, otištěném v Plzeňském deníku dne 15. 3. 1996, není kritizován jako osobnost, ale jako ministr hospodářství ČR. Žalovaní mají za to, že kritika je věcná i konkrétní, co do obsahu a formy nevybočuje ze společensky uznaného účelu. Žalovaný Jaroslav Hutka v článku projevuje zájem o ochranu zájmů společnosti, kritizuje postup státního aparátu, který ve svých důsledcích zájem společnosti poškozuje. Žalovaní ve svém vyjádření k žalobě vyslovili rovněž přesvědčení o ústavní odpovědnosti žalovaného za opatření, týkající se majetku KSČ a SSM.
Soud především z výpovědi žalovaného Jaroslava Hutky zjistil, že redaktor Hásek, který s ním vedl rozhovor, obsah rozhovoru pravdivě vyjádřil v předmětném článku z 15. 3. 1996.
Dále soud provedl důkaz předmětným novinovým článkem, a to kopií, kterou soud pořídil z výtisku Plzeňského deníku z 15. 3. 1996, uloženého ve Státní vědecké knihovně v Plzni. Účastníci proti souhlasnosti této kopie nevznesli námitky, a tak jde o listinný důkaz zásadní důležitosti. Jde o článek, který zaplňuje celou str. 17 Plzeňského deníku, vydaného 15. 3. 1996. Formou je článek záznamem rozhovoru, který s Jaroslavem Hutkou vedl redaktor Příbramského deníku Jindřich Hásek (Příbramský deník je vydáván rovněž Vydavatelstvím VLTAVA - Západ, stejně je tomu i ohledně Plzeňského deníku).
Z textu článku soud zjistil, že redaktor položil m.j. i otázku: "Je na politické scéně u nás někdo, kdo tě rozesměje, potěší nebo podráždí?" Jaroslav Hutka na tuto otázku odpověděl: "Upřímně? Mně se tam dneska nelíbí nikdo. Pár je mi nějak a někdy sympatickejch, některý se mi líběj o hodně méně, ale že bych někomu dal razítko, že je mi sympatickej, tak takového tam nikoho nevidím!" Následuje pak text, který žalobce vymezil jako předmět řízení a který je již shora zmíněn: "A pak je tam pár lidí, o kterejch si myslím, že by mohli bejt tak na prokurátora, jako je Igor Němec, Dyba, Benda, to mám pocit, že to jsou opravdoví gauneři."
Článek uvádí tedy tři osoby. Pokud mezi těmito osobami je jmenován i Dyba, obsah citované části se vztahuje i k osobě žalobce.
Následuje pak text, který se týká výlučně Igora Němce, a pak pokračuje, a to vztažně k osobě žalobce: "A Dyba? Ten je úžasnej v tom, jak on rozpustí komunistickej a svazáckej majetek - a kam ty prachy přišly, nikdo neví. A bytová politika Dybova ....? To jsou všechno průšvihy. Já ho nechci podezírat, že z toho něco má, ale vypadá to, jako kdyby z toho něco měl, protože je to postavený v zájmu těch, kteří prachy mají a ne v zájmu těch, kteří ty peníze nemají".
Následuje pak text: "To samý je ministr Benda přes životní prostředí....".
Na to redaktor položil otázku: "Takové věci se říkají v cizině na rovinu?" Hutka odpověděl: "To se říká na rovinu. Tam by si politik netroufl dát noviny k soudu, to by mohl padnout. Od toho je politik, aby to vydržel. Já ho neurážím jako člověka, mluvím o něm jako o politikovi."
V textu článku Jaroslav Hutka dále odpovídal na otázky, týkající se pobytu v Holandsku, poměrů na Slovensku, vztahů ke Karlu Krylovi, Václavu Havlovi, Pavlu Tigridovi a "Klausově generaci". V těchto otázkách a odpovědích není již výslovně žádná zmínka o žalobcově osobě a nelze ani vyvodit, že by se nepřímo či vzdáleně žalobcovy osobnosti týkaly.
Soud zkoumaje význam a rozsah pojmu gauner z akademického slovníku cizích slov, Vydavatelství Academia Praha, vydání z roku 1995, stránka 258, zjistil, že gaunerem lze rozuměti ničemu, darebáka, podvodníka, zločince. Jde tedy o hanlivý výraz; a tak soud v dalším řešil otázku, zda jeho veřejné užití jako charakteristiky občana je obecně zásahem do práva na ochranu osobnosti či zda, jak nahlížejí žalovaní, není znevažující a urážlivý, jestliže jeho adresátem je politik.
K užití a výkladu ust. § 11 a násl. obč. zák., která se týkají práva na ochranu osobnosti, přistupuje proto soud i z hledisek politologie, právní sociologie, právní filosofie.
Vychází ze stanoviska, že uplatňování principů demokracie v moderních občanských společnostech klade stále větší nároky na kulturní a morální stránku myšlení a chování účastníků politického procesu. Na politickou kulturu občana nahlíží soud jako na soubor jeho osobních vzorců chování, hodnocení politické zkušenosti, způsobu politického myšlení, metod výběru politických cílů a prostředků politického jednání. Pokud jde o politickou morálku, podle mínění soudu jsou politické zájmy, potřeby jednotlivců, sociálních skupin, politických stran a ostatních součástí politického systému vyjádřeny formou norem a hodnocení, které se vyvinuly živelně, jsou podporovány silou příkladu zvyku, obyčeje, veřejného mínění, naléhavého společenského očekávání, že se občan v demokratické společnosti bude politicky chovat způsobem odpovídajícím tomu, co ve vědomí ostatních občanů vnitřně spjatých s demokratickým státem je spojováno s obsahem (významem) pojmů dobro, svoboda, slušnost, humánnost a spravedlnost. V "Hovorech s TGM" (autor Karel Čapek) Masaryk prohlašuje, že politiku, jako vše co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým, že eticky je demokracie zdůvodněna jako politické uskutečňování lásky k bližnímu, že budování a rozvíjení demokracie nemůže znamenat jen změnu institucí a společenských poměrů, ale předpokládá změnu lidí, jejich politického myšlení a jednání; vyslovuje, že bez mravní obrody nebude lepší demokracie. Myšlenku osudově nutného sepětí občanské kultury a morálky s demokracií v návaznosti na ideový odkaz T. G. Masaryka vyjádřil i současný president České republiky (v projevu v Poslanecké sněmovně v březnu 1996), když demokracii charakterizoval nejen jako formu vlády založenou na oddělení moci zákonodárné, výkonné a soudní, na svobodné soutěži různých politických sil, na vládě práva a na principu občanské rovnosti, ale i jako určitý postoj k světu, typ lidské kultury rostoucí z obecně sděleného mravního řádu, duchovní stránku veřejného života či vůbec lidského soužití, specifický druh odpovědnosti, a jako nikdy nekončící lidský úkol, trvalou výzvu lidskému duchu a svědomí. Míra, v jaké slouží demokratický systém člověku a celé společnosti, závisí podle Havla na tom, jak hluboko je demokracie zakořeněna ve společnosti jako postoj mravní a duchovní. Je způsobem bytí jednotlivců, kolektivů i celé společnosti, k jehož nejhlubší podstatě náleží m. j. takové hodnoty, jako je úcta k druhému, poctivost, tvořivá práce, dobré vychování, vkus, solidarita, respekt ke kultuře jiných společenství a národů, ochota člověka chovat se tak, jak si myslí, že by se měli chovat všichni, pokorný vztah k přírodě, k jejímu řádu a kráse, jakož i ke kráse toho, co vytvořily předchozí generace.
Z uvedeného vyplývá podle mínění soudu požadavek soustavného sbližování cílů a hodnotových aspektů politiky, kultury a etiky jako příznačný znak pojetí české filosofie demokracie. Podstatně rozdílné politické morálky dali najevo politikové totalitárního státu, kteří pokládají za mravné vše, co slouží ke zničení předchozí politické organizace společnosti. Příkladem takového pojetí politické morálky je např. Leninův výklad komunistické morálky, který přednesl na sjezdu Komsomolu. Příznačné pro Lenina a politiky, kteří jsou nositeli takové morálky, je označování politických odpůrců za nepřátele lidu, zrádce a renegáty.
Morálka jako soubor mravních idejí, názorů, zvyků, obyčejů, postojů, chování a jednání není sice totožná s právem jako souhrnem platných právních norem, ale jejich významové sepětí dokládá příkladmo pojem "dobré mravy" v ust. § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. č. 40/1964 Sb. ve znění pozdějších předpisů; podle nichž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy a právní úkon se nemá příčit dobrým mravům, nemá-li být neplatný. Podle názoru soudu se příčí dobrým mravům, jestliže obsah právního úkonu je v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání.
Z uvedeného tedy vyplývá, že mezi morální zásady demokratické společnosti patří úcta k druhému významově zahrnující i slušné chování.
Podle ust. § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, jakož i svého jména a projevů osobní povahy. Výklad tohoto ustanovení nemůže být jiný než, že ochrana osobnosti přísluší každé fyzické osobě jako subjektu práva, přičemž předmětem ochrany je osobnost občana ve své celistvosti. Ochranu osobnosti nelze proto odepřít fyzické osobě z důvodu výkonu určitého zaměstnání či veřejné funkce. Tento závěr podporuje i Listina základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku, sice zakotvuje v článku 17 svobodu projevu, ale zároveň, a to v článku 10, prohlašuje, že každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Užití a výklad těchto ústavních norem nemůže být protikladné a hraničními mezi nimi jsou právě morální zásady demokratické společnosti, jejichž pojetí soud shora vyložil. Požadavek na přiměřenost kritiky, a to i na způsob jejího vyjevení, platí proto pro každého bez ohledu na jeho společenské postavení.
Soud výše uvedené úvahy shrnuje v závěr, že žalovaný svým výrokem, jímž žalobce označil za gaunera, neoprávněně zasáhl do žalobcova práva na ochranu osobnosti.
Pokud jde o výrok žalovaného o tom, že si o některých lidech, mezi kterými výslovně uvádí žalobce, myslí, že by mohli "bejt tak na prokurátora", soud jím rozumí tvrzení, že jednání žalobce, způsob výkonu jeho veřejné funkce zasluhují trestní postih. Prokuratura jako orgán činný v trestním řízení byla sice nahrazena státním zastupitelstvím, ale její bývalé postavení v mechanismu státu je ve vědomí občanů spojováno právě s podáváním obžalob v trestních věcech.
Výše je již zmíněna Listina základních práv a svobod. Ta ve svém článku 40 uvádí, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem nebyla jeho vina vyslovena. Toto ustanovení prohlašuje a blíže rozvádí ve svých ustanoveních trestní řád.
Pro řízení ve věcech občanskoprávních se pravomoc soudu vztahuje na věci, které vyplývají z občanskoprávních, rodinných, pracovních a družstevních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány; jiné věci než tyto projednávají jen, stanoví-li to zákon (§ 7 o.s.ř.). Podle ust. § 135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů v tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal. Podle ust. § 135 odst. 2 o.s.ř. soud jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může posoudit sám. Podle názoru soudu se zřetelem na ust. § 135 odst. 1 a zejména pak i na citovaný článek 40 Listiny základních práv a svobod, nelze řešit ani jako otázku předběžnou v občanskoprávním řízení, zda se někdo dopustil trestného činu. Zásada projednací, kterou je vedeno občanskoprávní řízení, pak vylučuje, aby dokazování bylo prováděno s jiným zaměřením než na občanskoprávní vztah, který je předmětem sporu. Měl-li žalovaný Jaroslav Hutka za to, že počínání žalobce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, bylo na něm, aby o něm učinil řádné oznámení u příslušného orgánu činného v trestním řízení. Jestliže soud i v občanskoprávním řízení dbá zásady presumpce neviny, pak žalovaný Hutka svým výrokem týkajícím se trestního postihu žalobce zasáhl neoprávněně do práva žalobce na ochranu osobnosti ve smyslu § 11 a násl. obč. zák.
Zásah do žalobcova práva na ochranu osobnosti, spočívající ve výrocích žalovaného Jaroslava Hutky o žalobci jako gaunerovi a o žádoucnosti jeho trestního postihu, byl dovršen žalovaným vydavatelstvím, které je uveřejnilo. Soud shrnuje, že žaloba v části, pokud žalobce za uvedené výroky požaduje zadostiučinění, je důvodná. Naopak opačný závěr vyslovuje, pokud jde o žalobní požadavek vztahující se k nakládání a hospodaření s komunistickým a svazáckým majetkem.
Pokud jde o majetek Komunistické strany Československa byl bývalým Federálním shromážděním ČSFR dne 16. 11. 1990 přijat pod č. 496/1990 Sb. ústavní zákon o jeho navrácení lidu. Pokud jde o majetek Socialistického svazu mládeže byl téhož dne, t.j. 16. 11. 1990 přijat rovněž ústavní zákon, a to pod č. 497/1990 Sb. o jeho navrácení lidu. Oba uvedené ústavní zákony mají obsahově shodná ustanovení v tom, že vlády České a Slovenské Federativní republiky upraví po projednání s vládou České republiky a s vládou Slovenské republiky podrobnosti a postup při provádění těchto ústavních zákonů.
Žalobce jako účastník řízení vypověděl, že byl ministrem hospodářství vlády České republiky, a to od vzniku samostatné ČR do července 1996. Žalobcův vztah k majetku komunistické strany a svazu mládeže je tedy věcně a časově vymezen jeho postavením člena vlády a ministra hospodářství. O opatřeních, která ohledně majetku komunistické strany a svazu mládeže činily vládní orgány, vypovídal žalobce jako účastník řízení i svědkové, a to ing. Květoslava Kořínková CSc., bývalá ministryně, Přemysl Blahák, ředitel Klubu dětí a mládeže, ing. Vlastimil Pobořil, bývalý zmocněnec pro převzetí majetku SSM. Dokazování o majetku SSM provedl soud též listinnými důkazy, a to kontrolními závěry Nejvyššího kontrolního úřadu.
Vztažně k osobě žalobce má zásadní důležitost kontrolní závěr z kontroly hospodařeni se státním majetkem, se kterým nakládá s.r.o. Junia, provedené v období od února do října 1994. Z této kontroly vyplývá, že obchodní společnost Junia byla založena Českou republikou zastoupenou MH ČR zakladatelskou listinou ze dne 17. 12. 1992. Ke vzniku obchodní společnosti došlo zápisem do obchodního rejstříku dne 9. 2. 1993, když jejím jediným společníkem je Česká republika, zastoupena MH ČR. Organizační složky - 7 odštěpných závodů byly zapsány 29. 7. 1993. Kontrolní zpráva konstatuje, že smlouva ze dne 22. 2. 1993, kterou uzavřelo MH se společností Junia o bezúplatném převodu práva hospodaření, je ve smyslu § 39 obč. zák. od samého počátku neplatná pro rozpor se zákonem a jeho obcházení, neboť právo hospodaření je výkonem vlastnického práva státu a podle dosud platných právních norem je není možné převádět jiným než státním organizacím. JUNIA je však obchodní společnost, jejíž postavení a práva vymezuje obchodní zákoník, který nezná institut správy majetku státu. Uvedená kontrolní zpráva dále konstatuje i porušení zákona č. 563/1991 Sb. o účetnictví vycházející ze zjištění, že od 1. 6. 1993 JUNIA neúčtovala o státním majetku, se kterým nakládala, ačkoli tak měla činit. Účetní stav majetku zrušených "Správ účelových zařízení SSM" měla obchodní společnost JUNIA vést na podrozvahových účtech jako "cizí majetek". Od výše uvedeného data do ukončení kontroly tak nebyl účetně evidován státní majetek minimálně v hodnotě 436,594.000,- Kč. JUNIA také nepřevzala pohledávky a závazky bývalých SÚZ od MH písemnou formou ve smyslu § 524 a § 531 obč. zák.. Kontrolní závěr č. 32/94 z kontroly hospodaření se státním majetkem ve správě Cestovní kanceláře mládeže Praha m.j. vytýká, že ministerstvo hospodářství, které převzalo za Českou republiku majetek CKM, neprovedlo potřebná opatření k tomu, aby hospodářský potenciál CKM byl efektivně využíván a aby vytvořené finanční zdroje z minulých let nebyly neúčelně a nehospodárně použity. V souvislosti se zřízením akciové společnosti CKM Praha v r. 1993 činila hodnota nedohledaného majetku CKM při jeho inventarizaci téměř 8 mil. Kč.
Kontrolní závěry č. 48/94 a 50/94 z kontroly hospodaření se státním majetkem ve správě EKOS, Junior centrum, Mladá fronta a Stavocentral v období od vzniku vlastnictví státu do období transformace na obchodní společnosti a z kontroly hospodaření Fondu dětí a mládeže se státním majetkem uvádějí m.j., že kontrola prokázala, že při předávání majetku bývalého SSM mezi MH a FDM nebylo postupováno podle příslušných zákonů. Státní orgány nenašly od doby navrácení majetku SSM lidu ČSFR účinný nástroj k jeho právní ochraně, nezískaly si dostatečné informace o rozsahu majetku, majetkoprávních vztazích a neměly také přesnou představu, jak s ním dále nakládat. Ministerstvo hospodářství při výkonu vlastnických práv k tomuto majetku postupovalo způsobem, který nemá oporu ve stávajícím právním řádu. Nedostatečně využívalo právní prostředky k ochraně majetku bývalého SSM, zejména jako zakladatel obchodních společností nepožadovalo vydání zatímních listů nebo akcií, které měly být emitovány akciovými společnostmi.
Z výpovědi svědkyně Kořínkové vyšlo najevo, že jako ministryně vlády ČSFR vypracovala v dubnu 1992 zprávu o kontrole správnosti převzetí majetku bývalé KSČ a býv. SSM č.j. 1/74-1991 FMK, kterážto zpráva je založena v archivu NKÚ.
Svědek Přemysl Blahák vypověděl, že byl jmenován federálním ministrem financí zmocněncem pro zjišťování majetku KSČ a že od roku 1995 je ředitelem Klubu dětí a mládeže, který spravuje majetek býv. SSM. Tento svědek vyslovil přesvědčení, že ministerstvo hospodářství nepostupovalo správně, když do funkcí ve zřizovaných obchodních společnostech jmenovalo bývalé členy SSM. Akciové společnosti vzniklé z majetku KSČ byly podle výpovědi tohoto svědka vzájemně zadluženy a všechny dlužily státnímu podniku Vydavatelství Florenc.
Svědek ing. Vlastimil Pobořil vypověděl o vlastních poznatcích o činnosti orgánů, které se zabývaly převzetím a využitím svazáckého majetku. Svědek vykonával funkci ředitele Fondu dětí a mládeže do 1. 7. 1995. Svědek má poznatek, že ministři Němec a Dyba předložili vládě návrh, aby majetek bývalé SSM byl převeden do majetku obchodních společností, jejichž společníkem by byl výlučně stát.
Shora se soud již zmínil o ust. § 7 a § 135 o.s.ř. Vyvodil z nich, že v občanskoprávním řízení o ochraně osobnosti nelze řešit, a to ani jako otázku předběžnou, zda občan se dopustil trestného činu. Se zřetelem na žalobní požadavek, aby žalobci bylo dáno zadostiučinění za tvrzení žalovaných ohledně nakládání s býv. majetkem KSČ a SSM, soud prohlubuje úvahu o ust. §§ 7 a 135 o.s.ř., a to v jejich souvislosti s dělením práva na veřejné a soukromé. Otázka dělení práva patří k základním v teorii práva i ve všech hlavních oborech práva. Podle toho, zda a v jaké podobě je toto dělení přijímáno či nikoli, lze vymezovat různé právní obory, určovat metody a formy působení práva. Přes veškerou kritiku tohoto "právního dualismu" nebylo dělení na právo veřejné a soukromé popřeno a vyvráceno.
Podle názoru soudu je třeba skutečnosti, v nichž je spatřován zásah do práva na ochranu osobnosti zkoumat z hlediska, zda vedou ke vzniku, změně či zániku občanskoprávních vztahů ve smyslu § 7 o.s.ř. či zda jde o jiné právní vztahy, které povahu občanskoprávních vztahů nemají a občanskoprávní soud nemá tudíž pravomoc k jejich zkoumání a hodnocení.
Je nepochybné, že ustanovení ústavních zákonů č. 496/1990 Sb. a č. 497/1990 Sb. o tom, že majetek (podniky, hospodářská zařízení, archiválie, ostatní písemné, obrazové, zvukové a jiné záznamy) komunistické strany a svazu mládeže přecházejí bez náhrady do vlastnictví státu, mají povahu veřejnoprávní. Totéž platí o úkonech příslušných subjektů, které směřovaly k provedení těchto ústavněprávních (t.j. veřejnoprávních) norem. Protože soudu nenáleží, aby ve smyslu § 7 o.s.ř. projednával a rozhodoval jiné věci, než které jsou uvedeny v tomto ustanovení, nenáleží mu proto ani aby prováděl dokazování o jiných právních vztazích, než které § 7 o.s.ř. výslovně uvádí.
Pro řízení o ochraně osobnosti v této právní věci má tudíž zásadní význam zjištění, zda žalobce z titulu svého postavení a výkonu funkce ministra byl účasten na opatřeních, která směřovala k provedení ústavních zákonů č. 496/1990 Sb. a č. 497/1990 Sb. ohledně bývalého majetku KSČ a SSM, zda a jakou měl odpovědnost za správnost postupu při provádění těchto opatření.
Soud takovou účast žalobce na provádění opatření týkajících se bývalého majetku KSČ a SSM zjistil, a to především z výpovědi žalobce jako účastníka řízení a vyšla najevo také ze svědeckých výpovědí svědků Kořínkové, Blaháka a Pobořila a z obsahu kontrolních zpráv Nejvyššího kontrolního úřadu.
Právní vztah ministra k předsedovi vlády, k vládě, k presidentovi, k parlamentu a také k občanu je vztahem veřejnoprávním a také odpovědnost, která z těchto vztahů vyplývá, má rovněž tuto veřejnoprávní povahu: Předseda vlády nevypracovává o členu vlády žádný posudek, který by bylo možné ztotožnit s pracovním posudkem zaměstnavatele o zaměstnancově pracovní činnosti, procesní předpisy nic neustanovují o náležitostech návrhu o přezkoumáni takového případného hodnocení ministra předsedou vlády, neuvádějí rovněž nic o tom, který státní orgán by o takovém návrhu vedl řízení. Soud proto v tomto řízení neprovedl navržený důkaz výslechem prof. ing. Klause, předsedy vlády v době, kdy jejím členem byl i žalobce.
Pokud jde o fyzickou osobu - občana a jeho vztah k ministrovi, nejde o vztah, který by byl založen občanskoprávní (tedy soukromoprávní) smlouvou, ale o vztah veřejnoprávní. To znamená, že občan v občanskoprávním řízení, jakým je řízení o ochraně osobnosti, nemůže požadovat vydání rozsudku, jímž by ministru byla uložena povinnost podat mu vyčerpávající zprávu o určité oblasti veřejného života. Proto také žalovaný Jaroslav Hutka nemůže požadovat, aby povinnost poskytovat žalobci zadostiučinění následovala až poté, kdy mu bude poskytnuta úplná informace o předmětném bývalém majetku KSČ a SSM.
Jiné užití a výklad ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti by např. mohlo vést k tomu, že občan ucházející se o opětovné zvolení do veřejné funkce by s třetí osobou dohodl nepřiměřenou kritiku a její difamující vyjádření ohledně své dosavadní veřejné činnosti a vedl by účelově soudní řízení o ochranu osobnosti, aby se zviditelnil před veřejností, a to v příznivém světle. Podstatným a žádoucím je proto rozlišení, které toto rozhodnutí sleduje, mezi právem jako souhrnem pravidel chování v nejrůznějších životních situacích a právem jako prostředkem politického boje.
Pokud jde o gramatický a logický výklad předmětného (t.j. třetího) žalobního požadavku, text obsahuje výslovně, že žalobce není podezírán, že získal z opatření, která se týkala komunistického a svazáckého majetku, nějaký majetkový prospěch. V důsledku toho soud nenahlíží na část článku týkající se uvedeného majetku jako na difamující a žalobce proto nemůže být v této části žaloby úspěšný.
Veden úvahami shora soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno. Výsledek řízení neznamená plný úspěch ve sporu žádného z účastníků, a proto soud žádnému z účastníků náklady řízení nepřiznává (§ 142 odst.2 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku lze do 15 dnů od doručení podat odvolání k Vrchnímu soudu v Praze prostřednictvím Krajského soudu v Plzni.
V Plzni dne 16. listopadu 1998
JUDr. Alois Svoboda, v.r. samosoudce