|
ROZMAZANÁ KAŇKA: Kam patří andělé v zemi zpívajících udavačů |
NEKONEČNĚ SE ZUŽUJÍCÍ ŠUM ZAPOMNĚNÍ Jsou dny, kdy bolí hlava tak strašně že člověka osvobodí ze všech zábavných breuglovských obrázků všelidí v pohybu dryáčnických housliček plných barev a podupávaní s pozdviženou sukní nad mihajícími se ženskými koleny sroluje krajinu s řekami, potoky a loukami do sesutí rozpraskané omítky na děravý chodník a nevynechá pouze smrt s jejím třeskem poslední tmy v divně probuzeném vějíři výčitek všeho co se nestihlo a když se stihlo, tak je to ještě horší vějíř o tři hořkosti rozprostřenější daleko přes sebeupalování nepropustí už ani háček z rybářského vlasce do definitivně zamčené hladiny prudce proudící řeky zlomené vodopádem do rozprášení je konec horší o velikost lásky jako prknem o hlavu naraženým kloboukem smutku a ta strašná díra ve střeše zaroste až zakopána do země a zatížena kamenem z kterého jsou vidět už jen zbytky slov bez kořene s obsahem roztrhaným jak mraky po větrném nebi poraněné vytrácením se pohledu do tak nenalezitelné drobnosti která až tam v nedohlednu na stále ostřejší špičce jehly potkává anděly, jejichž zástupy nekončí v nekonečně se zužujícím šumu zapomnění 11. listopadu 2016
|